Stará legenda z Papui Nové Guinei vypráví o tom, jak byl celý ostrov málem zatopen vodou z řek a ptoků a moře, když vinou dlouho trvajících dešťů stoupla hladina. Nakonec se na hladinou vody držela již jen vysoká a obrovská hora Tauga, pokrytá věčným sněhem. A tehdy se moře zvedlo a vyslalo gigantické vlny, aby zaplavily i tenhle poslední kousek země. A tehdy, když už už voda zvítězila, vrcholek hory se rozletěl na kusy, a vynořila se diamanty vykládaná hlava Radola, hadího krále. Ohrožená jeho doupěte, kde spal, přirozeně plaza rozlítilo. Vyslal proti valícím se vlnám svůj žhavý dech, a proměnil je v neškodná oblaka páry. Potom se smajestátem a důstojností odpovídajícím své velikosti a postavení, vyplazil z vrcholku hory a ponořil do hlubin moře svůj žhavý, rozeklaný jazyk. Tak dlouho ohříval a odpařoval vodu, až se moře neochotně stáhlo a znovu nechalo ostrov vystoupit nad hladinu. Radolo se spokojeně vrátil do svého doupěte a opět se uložil ke spánku. Dodnes Tauga občas jiskří diamanty, které zdobí Radolovu hlavu.

O hrdau Pernštejnu:

První část pověsti vyprávý o založení šlechtického rodu, který hrad Pernštějn nechal postavit. V hlubokých moravských lesích žil uhlíř, který měl svou chatrč, a v ní celé své jmění - pár ovčích kožešin, sekyru a jídlo. Jednou za čas šel do vesnice a měnil uhlí za zásoby. Uhlíř - Vojtěch se jmenoval - chatrč nezamykal, protože tehdy se ještě nekradlo pořádně ani u nás, a když, tak ne v lese. Ale jednou zjistil, že mu ubývají zásoby jídla, zatímco je v lese. A tak se rozhodl, že si na neznámého strávníka počká. Čekal nedaleko chatrče a z dlouhé chvíle ořezával mladý smrček. A pak přišel zloděj - obrovský zubr, který se do chatrče sotva vešel. Vojtěch na něj chtěl počkat před chatrčí a rubnout mu jednu za uši sekyrou, ale zubr ho ucítil a vyrazil z chatrče - no, jako zubr. Vojtěhovi vyrazil sekyru z ruky. Ale uhlíř se nijak nepolekal. Provlékl houžev ze smrčku nozdramy zubra a zkrotil ho. Pak obrovské zvíře odvedl předvést knížete. Na hradě způsobil pozdvižení skoro jako kdysi před ním Bivoj s kancem. Za odměnu - protože kníže ještě nepotkal muže, který by zkrotil zubra - si přál Vojtěch jenom to, aby mohl dál pálit uhlí. Kníže souhlasil. Jenže potom Vojtěch zubra jedinou ranou svojí sekyry sťal. A kníže, aby uctil Vojtěchovu udatnost a sílu, mu dal svobodu, celý les lénem, a do erbu černou zubří hlavu s houžví v nozdrách ve zlatém poli. A Vojtěch v lese časem postavil dvorec, sehnal čeleď a dal se na včelařství...
Druhá část pověsti vypráví o tom, jak o mnoho pokelení později dřevěný dvorec lehl popelem a pokračovatelké rodu statečného Vojtěcha se na skále rozhodli postavit kamenný hrad. Spousty lidí se tam potili, dřeli a namáhali, kamení do svahu tahali a vůbec s tím měli co dělat. Podle pověstí do toho jednou přišel neznámý poutník, a pravil, že i když cestou z křížové výpravy viděl ledacos, tak nevěří, že by na skále vyrostl hrad. Stavbyvedoucí ho odbyl, že staví z kamení a ne z víry. Tehdy se cizinec rozlítil, zarazil do země svoji poutnickou hlůl, a prorokoval, že až se zazelená, uvěří, že se dílo podaří. A prý jak rostly zdi a věže hradu, rostla nakonec i hůl. vypučela a vyrostl z ní tis, ze kterého kdysi cizinec větev ulomil. A pověst také říká, že když blesk urazil vršek tisu, zřítila se na hradě klenba. A lidé od té doby věřili, že osudy tisu a hradu jsou spojeny, kolem tisu vystavěli ohrádku a pečlivě se o něj staraly. Když se ulomila větev, hrad potřeboval opravy. A hrad prý bude stát, dokud bude tis žít...

Omlouvám se, z nedostatku času si dopřeju jen jeden lehčí příspěvěk na témě "Nečí něco", který souvisí s tím, na co jsem narazil tady: FOSSY:

Jde v podstatě o to, jak některé obraty nebo spojení z mýtů a legend zapustily kořeny do běžného jazyka a jsou dodnes používána jako metafory pro jisté situace.
Asi nejznámější je právě Sysifovská práce a Tantala muka , kdy to první odkazuje na nekončící, často úmornou dřinu bez výsledku, a to druhé na fyzické a/nebo psychické utrpení, intenzívní a dlouhotrvající. Předlohou pro tyhle dvě pořekadla jsou třresty vyměřené dvěma hříšníkům řecké mytologie - viz:FOSSY:
Stejně známý je Damoklův meč, metafora pro hrozbu, o které člověk ví, ale netuší, kdy přesně udeří. Legenda k tomuhle rčení vypráví o tyranovy Dionýsovi ze Syrakůs. Ten se velmi bál povstání lidu. Když se jeden jeho vojevůdce ozval, jak moc mu závidí, a že nikdo se nemá lepe, než Dionýsos, tyran si s vojevůdcem kupodivu ochotně vyměnil místo. Ale nad křeslo, ve kterém si Damoklés užíval bohatství a přepych, nechal na tenkou koňskou žíni pověsit meč. Vojevůdce s mečem nad hlavou rychle přešla chuť na skvělé jídlo i pití, a ještě rád se vrátil na své místo.
Obdobně často se používá spojení Ariadnina nit, které označuje pomoc jakéhokoliv druhu, která člověka vyvede ze svízelné situace (doslova i symbolicky). Původně se jednalo o klubko nití, které dala princezna Ariadna z Kréty princi Théseovi, než se vydal do Labyrintu zabít Mínótaura. Princ za sebou nit rozmotával, a tak byl první a jediný, kdo dokázal najít cestu z bludiště ven.
Další velmi známé rčení je Pyrrhovo vítězství. Pyrrhus, král Epeiru, byl v první řadě válečník a vojevůdce. A nebál se znepřátelit si samotnou Říši římskou. A právě po velké bitvě u Auscula, kde se mu podařilo římany donutit ustoupit s těžkými ztrátami, dal vzniknout tomuhle rčení. Prohlásil prý tehdy něco jako "Ještě jedno takové vítězství, a jsme v ... (no dobře, podle dějepravců řekl, že budou zničeni, ale věřte, jim, byl to koneckonců voják)". A měl pravdu. Jeho vlastní elitní jednotky a důstojnický sbor po birvě prakticky neexistovaly. A na rozdíl od Římanů nemohl svoje jednotky doplnit zdaleka tak rychle, jak by potřeboval. Pyrrhovo vítězství tedy označuje vítězství buď příliš draze zaplacené, než aby se jednalo o skutečné vítězství, nebo vítězství bezcené, kdy se výhra ukáže jako naprosto nedostatečná náhrada nákladů.
K oblíbeným, řeckou a římskou mytologií inspirovaným rčením, patří ještě Ikarův pád, který vyjadřuje ztrátu, pád nebo úpadek (finanční, osobní, nebo i doslovný), zapříčiněný vlastní pýchou a/nebo hloupostí. Přesně stejně, jako kdysi při útěku z Kréty Ikaros neposlechl varování svého otce Daidala, a na křídlech z ptačího peří, poslepovaného voskem, se v mladické pýše a nerozvážnosti snažil doletět ke Slunci (což skončilo rozpuštěním vosku a následným pádem a smrtí Ikara).
Potom tu máme Danajský dar - podrobnosti o Trojské válce jsem psal dříve, nicméně danajský dar (u Tróji právě dřevěný kůň s posádkou elitních vojáků, který způsobil pád nedobytného města) je označení daru, který napáchá více škody, než užitku. Typicky se jedná o dar, který byl dán se zlým úmyslem, ale ne vždy tomu tak je, a někdy se i upřímně myšlený dar obrátí proti obdarovanému.
A Polibek Múzy snad také není potřeba dlouze vysvětlovat. V Řecku/Římě přinášel polibek jedné z devíti patronek umění inspiraci, stejně tak je tomu i u rčení. Náhlá inspirace, kreativní myšlenka nebo nápad je polibkem Múzy.
Podobně notoricky známé je i Jablko sváru, opět odkaz na Trojskou válku, tentokrát přímo na její příčinu. Dodnes jablko sváru označuje příčinu (materiální i abstraktní) hádky, rvačky nebo války. Podrobnosti viz:FOSSY:
A když jsme u Trojské války, vzpomeňme Achilovu patu, která je dodnes označením pro slabinu, lidskou slabost a zranitelné místo.
Gordický uzel se týká pro změnu Alexandra Velikého. Frýgijský král Gordius prý uvázal vůz k Diově oltáři lýčím, uzlem tak tak složitým, že konce lýčí nikdo nemohl najít. Jak šel čas, vzniklo kolem složitého uzlu proroctví, že kdo jej rozváže, stane se vládcem celého světa. Alexandr Veliký, který jednoho dne u uzlu stanu, tomu prý i věřil. Ale nezdržel se dlouho a namísto složitého rozvazování uzel přeťal mečem. Vládcem světa se sice nestal, ale dodnes je s ním spojeno tohle rčení, které vyjadřuje jednoduché řešení na pohled nerozmotatelné situace pomocí jediného, rozhodného a rázného činu.
Pokud na chvilku odbočíme od antiky, máme tu napříkald Kolumbovo vejce. Podobný význam má i rčení "po bitvě je každý generál". Na hostině k oslavě objevení "nové cesty do Indie" si jeden z hostů dovolil Kolumbovu cestu zlehčovat. Kolubus jej vyzval, aby postavil vejce na špičku. To se samozřejmě posměváčkovi ani nikomu jinému nepodařilo. Nakonec Kolumbus sám vzal vejce, jemně jím ťukl o stůl, a hle, vejce najednou stálo na špičce. Rčení vyjadřuje především to, že napoprvé je všechno těžké, ale zopakovat to po někom, když už víme, jak na to, je daleko jednodušší.

Takže tady je první várka rčení a metafor, která legendy a mýti přinesly do běžného, každodenního jazyka a mluvy. Snad potěší :)

GORGLIN: V tom případě navrhuji prokutat Blaník, jestli tam ještě je sv. Václav, nebo se na nás vybodl a odjel.