PISKVOR: tak ono se těch přelomovejch událostí v jeho životě stalo docela dost... ale to už jsme docela OT

MARA_JADE: Nemám k tomu zdroje, ale prý mu přelomová událost byla podobně předpovězena x-krát předtím; nevyšedší předpovědi jsou avšak "mediálně nezajímavé."

VIHATIZKA: Zkusím, i když nevím, jakou budou mít tyhle střípky informační hodnotu.

Mykény údajně založil Perseus, přemožitel Medůzy, a vládnoucí rod pronásledovaly zrady a úklady - z těch známějších zavraždění Agammemnóna manželkou (případně jejím milencem) po návratu z Troje a následně tragédie jeho dětí (Orestes a Elektra). Stejně jako ostatní řecké kmeny a národy si i mykénští vysoce cenily tělesné zdatnosti a stejně jako ostatní pořádaly slavnosti, nebo hry, zaměřené na různé fyzické disciplíny. A jelikož právě Mykény ovládly Krétu (odkud do jejich kultury pronikl významný symbol býka) a následně v podstatě celé Středomoří (námořní nadvláda, kterou "zdědily" po Krétě jim umožnila převzít víceméně kontrolu na obchodem i vojenstvím), je jejich vliv na současnou kulturu a tradice Řecka z nejvýznamnějších.

Historicky patřily Mykény k nejrozvinutějším civilizacím doby bronzové, celkem brzy ovládly Středomoří, a do jejich kultury bylo začleněno mnoho z tradic a zvyků dříve samostatných kmenů a národů. Z mykénské civilizace mimo jiné (údajně) vzešlo i dvanáct hlavních olympských bohů. Z Kréty to byl například motiv dvoubřité sekyry (labrys) a býk jako posvátné zvíře (býk měl význam samozřejmě i jinde, ale na Krétě se dá mluvit v podstatě o kultu, provázaném nejspíš i s legendou o Mínótaurovi). V celém Středomoří byly obvyklé hry a slavnosti s některými společnými prvky. Býk byl považován za jednu z obvyklých podob Dia a vyskytuje se v mnoha mýtech a legendách - jako býk unesl Zeus Európu, s býkem se utkal Héraklés, Théseus, Iáson a mnozí další. Po vzoru těchto legendárních hrdinů si s býky měřili síly mladíci i při těchto slavnostech a hrách. Někdy se jednalo o "rodeo", někdy o přeskakování býka, někdy o zápas holýma rukama proti býkovi.

Hry a slavnosti se pořádaly po celém dnešním Řecku, historicky i v legendách je na ně mnoho odkazů. Obecně se jednalo atletické soutěže k různým příležitostem. Dají se dohled v souvislosti s Thébami, Athénami, Spartou, Krétou... Jejich moderní verzí jsou, samozřejmě, Olympijské hry, podle legend založené Héraklem - v tu chvíli vlastně ztrácely slavnosti lokální význam a stávaly se mezinárodní údálostí.

Co se vlivu na dnešní kulturu týče, popravdě tápu. Mykény významně ovlivňovaly celý Peloponés a okolí, osídlení tam se datuje podle některých až do doby 6000 před K. Co mě napadá jako přímý důsledek těchto slavností a her právě pořádání mezinárodních sportovních klání, vznik atletických disciplín a jejich rozvoj...

A do třetice jedna řecká, která si myslím zaslouží větší známost:

Órión:

Narodil se jako syn boha moří Poseidóna a jeho milenky Euryaly. Postavou byl prý největší z řeckých hrdinů - když šel po dně moře, měl vodu po bradu. Je celkem známá jeho záliba v lovu a taky jeho krása. A i když se legendy neshodují ohledně jeho osudů, ale celkem jsou zajedno v jednom: Órión měl zatracenou smůlu na ženské.
První manželka sličného lovce byla pyšná a chlubivá. Pak to jednou přepískla a chvástala se, že je krásnější, než sama Héra. A na její rozkaz se pak musela sebrat a přestěhovat. Rovnou do Tartaru.
Órión si odbyl řádnou dobu smutku, a pak vzplál pro dceru krále Oinopióna z Chiu. Na žádost Meropé vyhubil obrovský lovec na ostrově všechnu divokou zvěř, za což měl Meropé dostat za ženu, ale král se zdráhal a svatbu oddaloval. Órión se jednoho dne zlískal, jak zákon káže, a dívky se zmocnil násilím. Pochopitelně rozladěný král se obrátil na Dionýsa, aby mu pomohl s pomstou. Bůh vína lovce oslepil a král Oinopión ho oslepil.
Možná by tady příhody pohledného lovce skončily, ale to by to měl moc jednoduché. Órión získal věštbu, že má cestovat na Východ a tam nastavit tvář rannímu slunci. Udělal, jak věštba pravila, a cestoval až na ostrov Lémn. Tam se mu vrátil zrak, a lovec se hned zase obrátil k Chiu, aby si vyříkal jisté nesrovnalosti s Oinopiónem. Král ale před Óriónem utekl. Lovec svoji kořist pronásledoval, ale nenašel. Dostal se až na Krétu, a když krále nenašel, přidal se k lovecké družině Artemis.
Celkem prima místo pro lovce, jakým byl Órión, dalo by se říct. Jenže na Východě se do něj zamilovala Éós, bohyně červánků. A Artemis pak Órióna zastřelila (případně ukecala bratra Apollóna, aby ho zastřelil za ni), když se pokusil z její družiny odejít - žárlila, že dal Éós přednost před službou jí samé. (Možná ho zabila ze strachu, že v nespoutané lovecké vášní pozabíjí všechny zvířata.)
Asklépios se sice pokusil Órióna vzkřísit, ale Zeus mu to překazil, jak bylo jeho zvykem - bleskem. Neudělal to samozřejmě jen tak, ale proto, že žádný bůh nesmí zrušit to, co vykonal jiný bůh.
Ani s Óriónovým osudem po smrti to není jednoznačné. Někdo tvrdí, že se dostal i se svým psem, Síriem, do Podsvětí, a pokračoval tam v lovení zvěře. Jiní zase, že bohové Órióna i se Síriem přenesli na nebesa, protože celý život toužil po Atlantových dcerách, Plejádách (zase ty ženy!), a dodnes tam můžeme oba najít jako souhvězdí.

A jedna domácí:

O předpovědi hvězd:

Když se císař Ferdinand II. vyrovnal po svém vyrovnal s Valdštejnem a jeho věrnými důstojníky, rozdělil jejich majetek mezi své vazaly. A Valdštejnův hvězdopravec, Giovanni Zenno, zvaný Seni, který sloužil u Valdštejna dlouhá léta, hledal útočiště u Rudolfa a Maximiliána, Valdštejnových příbuzných, v Třebíči.
I když dvůr v Třebíči nemohl soupeřit s dvorem Albrechta Valdštejna, i tam bývalo živo. Zejména v době honů. Seni si uvykl podřimovat během hostin u krbu. Jednou po honu ho z poklimbávání probrala hádka mezi těmi, kdo věřili v horoskopy a věštění z hvězd, a mezi skeptiky. A hvězdopravec mezi nimi, Seni, se jen vědoucně usmíval a nechával hádku plynout.
Ale pak jeden z nejzavilejších skeptiků, mladý Karel z Vrbna, zatáhl starého astrologa do hádky. Prý jestli Ital skutečně umí předpovídat osud z hvězd, proč nevaroval Valdštejna před zradou a smrtí? Jen chabě se stařec bránil, že Valdštejna varoval. Všichni chtěli Seniho nechat být, protože se šeptalo, že Seni pomáhal císařským, mezi nimiž bylo množství Italů. A falešné předpovědi možná pomohly Valdštejnovu skonu.
Jenže Karel z Vrbna měl již řádně upito, a navíc chtěl před svou vyvolenou, Kunhutou, vystavit na odiv svou odvahu. A tak dlouho naléhal na starého hvězdopravce, aby mu podle hvězd předpověděl jeho osud a skon, až se Seni nechal zlomit. Vyptal si vše nutné pro předpověď a odešel na věž třebíčského zámku. Tam sestavil podle postavení hvězd s veškerou péčí vynucený horoskop. Notně už noc pokročila, když se vrátil mezi hodovníky, kteří mezitím na téma hvězdopravectví málem zapoměli.
A znovu Seni naléhal, že je lepší neznat svůj osud, a že by raději mlčel, a znovu Karel z Vrbna naléhal, aby pochybný prorok dokázal svou pravdu. Ital nakonec podlehl a svou předpověď společnosti vyjevil: Již jen tři roky života ti zbývají, Karle z Vrbna, a příčinou tvého konce bude lev.
Karel z Vrbna se dal do smíchu - byl mladý, plný sil a zdravý jako dub, navíc se v Třebíči lvi neprocházejí po rynku, jak by ho potom mohl nějaký zabít? Seni se konečně urazil, měl již dost posměšků, a sbalil si zavazadla. Hned ráno opustil Třebíč.
Čas plynul a blížila se předpovězená lhůta. Poručník mladého Karla, Maxmilián, i jeho vychovatelé, se rozhodli, že bude lepší mladíka chránit, a proto nesměl v posledním roce věštby opouštět svůj pokoj. Jakkoliv přepychové a pohodlné vězení to bylo, stále to bylo vězení. A v Karlovi pomalu rostla podrážděnost a vztek. Byl vězněm bláhových výmyslů pošetilého starce!
Znovu nadešel čas honu a Karel z okna nešťastně sledoval veselou společnost, kterak se na nádvoří chystá k zábavě. Věděl, že jeho utrpení se chýlí ke konci, že z osudného roku zbývá posledních pár týdnů. Ale když spatřil svou Kunhutu, jak se na nádvoří důvěrně baví s jiným mužem, vzkypěla v něm krev. Začal se rozhlížet, na čem by si vybil svou žárlivost a zlost. Z obrazu na stěně jej pozoroval portrét Maxmiliána - poručníka, jehož vinou trčel v pokoji! A pod ním erb Valdštejnů.
Ve slepé zuřivosti Karel pěstí udeřil do erbu - orlice, a na její hrudi čtyři lvi! - a rozrazil jej. Jen proto, aby si roztrhl ruku o hřeb, na kterém byl erb připevněn.
Co je platné, že Kunhuta představí Karlovi onoho muže z nádvoří, svého bratra? Mladého šlechtice už spaluvala horečka. Rezavý hřebík otrávil Karlovu krev, a ani masti felčarů a péče lazebníků, ani babské rady kořenářek nepomohli. A než skončil třetí rok, jak předpověděl Seni,skončil život mladého šlechtice.
Ti, kdo věřili hvězdám, nyní věřili ještě pevněji. Ti, kdo předpovědím hvězd nevěřili, nyní nevěřili stejně - zlost a rezavý hřeb pro nebyli dost, aby je přesvědčely.

Tak, jeden tragický příběh, ovšem se šťastným koncem, z Japonska:

O Asagao:

Komagawa, obchodník, a kráska Mijuky z Kjóta se velmi milovali. Jak bylo zvykem, vyměňovali si vějíře. Na jeden z nich napsal Komagawa báseň, v níž opěvoval krásu svlačce (asagao). Jenže pak se Mijuky dozvěděla, že rodina ji chce oprovdat za úplně cizího muže. Tehdy dívka utekla z domova, ale u řeky, kde se obvykle scházela se svým milým, Komagawu nezastihla. A Mijuky plakala. Plakal tak dlouho, až ji slané slzy připravily o zrak.
Slepá dívka se domů nevrátila, a protože nechtěla žebrat, živila se tím, co jí zbylo - krásným hlasem. A nejraději zpívala právě poslední báseň od milovaného, báseň o svlačci. Časem získala jistou slávu a lidé jí začali říkat Asagao.
Po dlouhých letech Komagawa s přítelem přišel do čalovny. A ke svému překvapení nalezl na stěně napsaný text své básně. Čajovník mu řekl, že báseň dostal od slepé pěvkyně. A že se dívka právě nachází v zahradě čajovny. Komagawa s přítelem se tam šli ihned podívat a poslechnout si její zpěv. Komagawa ihned poznal, že Asagao je jeho milovaná Mijuki, ale protože jeho přítel byl i přítelem dívčiny rodiny, nemohl odhalit svou totožnost. Zanechla proto u čajovníka pro dívku vějíř, a odešel do začínající bouře.
Dívka vějíř okamžitě poznala a k překvapení všech se jí náhle vrátil zrak. Vyběhla do bouře za nimi. Celou noc hledala v zuřící bouři Komagawu, až nad ránem zaslechla volání "Asagao!". A tak se milenci opět setkali, a jejich láska vydržela, na rozdíl od květů svlačce, až do jejich smrti.

SYLVAEN:
Krabice s dvaceti křováky byla jen špunt.
Když z ní všichni utekli, prokopali se další zkrz podlahu.

KID_MCHUTT: Jo, třistametrové řecké útesy mě pobavily velmi, stejně tak jako asi padesát metrů tlustá hradba.. to je ta jak skrz ni vedla ta chodba kterou pak Théseus běží... a běží ... a běží... a pak pět metrů před koncem chodby odbočí na schodiště vedoucí do královských komnat. To mi přišlo jako fakt super trik na zmatení útočníků, že. Vtrhnou do města, prosekají se celou chodbou, a pak marně hledají vstup do královského paláce aby toho zmr*a co se jim seshora vyšklebuje sundali.
O Titánech jsem taky měl jiné představy - možná proto že Kraken měl být posledním z Titánů.. takže skupinka dvaceti křováků v krabici mě opravdu nepřesvědčila.

Film tak trochu zachraňoval Mickey Rourke který pro mne byl sympaticky odporný, jako obvykle..

Ale přiznám se že kdyby se celý film (v podstatě beze změny scénáře) odehrával v Číně a hlavním hrdinou byl obyčejný přistěhovalec který propadne časovou dírou do doby mýtů, hraný Jackie Chanem, asi bych se bavil víc.

FOSSY: mě se to líbilo - sem normálně předtím netušil, že kung-fu je řeckej vynález :) byla to příjemná a milá podívaná - obzvlášť ta vesnice kilometr nad mořem na strmé skále, jejíž obyvatelé zjevně žrali kamení. Pak byl celkem funi i ten starej pederast, případně sádrová skála :)
Co mě trošku mrzí je to, že tam byl jenom jeden černoch a málo ženských bojovnic, ale ty aspoň dělaly to kung-fu a bojovali kamami :)
Jo a chyběl mi tam ten, no jak von se to, ten ho pojmenovali po autobusu, jak lítal, když už tam byl ten minotaur :)

FIN: pusť si to - všichni, co jsme na tom byli v kině, jsme celou dobu řvali smíchy :) Pravda, ostatní se asi moc nebavili, ale kempovní děcka ano :)

Takže, i když tady už byl jako hádanka, pro napravení vzdělávacích katastrof filmu "Immortals" je dalším mýtem:
Théseus:
Nikdo neví, jestli byl jeho otcem athénský král Aigeus, nebo bůh moří Poseidón, i když činy tohoto slavného reka, které ho poprávu dosadili po bok Hérakla, Kastóra a Polydeuka, Persea a dalších, nasvědčují spíše tomu druhému. Po boku Hérakla také nejednou bojoval, například proti Amazonkám, a byl mu věrným druhem a dobrým přítelem. Jejich společný boj zdobí dokonce trůn Diovy sochy v Olympii. Matkou Thésea pak byla královská dcera Aithra.
Théseus se narodil v Triozénu. Jeho otce Aigea odvolaly ze severovýchodního pobřeží Argolidy vladařské povinnosti, tak synovi jen zanechal sandály a meč pod obrovským kamenem - až jinoch doroste, pak jako pravý syn svého otce kámen snadno odvalí. A Aigeus, ať již byl skutečně Théseovým otcem, nebo ne, se nemýlil. Chlapec vynikal silou nad jiné, a také krásou, statečností a důstojným, královským vystupováním.
První cesta mladíka vedla - pochopitelně - do Athén. Přeci jen tam měl podědit trůn. Lodí by byl v Athénách za den. Namísto toho se Théseus rozhodl trochu poznat svět, zažít nějaké to dobrodružství, a pokud by na to přišlo, vykonat i nějaký ten hrdinský skutek, aby se měl tatínkovi čím pochlubit. A tak šel po souši.
Hned na hranici Triozénu a Epidauru, kde chromý obr Perifétés tloukl počestné pocestné železným kyjem, se Théseus blýskl poprvé. Kyj obrovi sebral a dal mu s ním také jednu po hlavě. Obr už nevstal. V Isthmu zase lupič Sínid chytal lidi, a přivazoval je mezi dva ohnuté stromy - když pak stromy uvolnil, prudce se narovnaly a nešťastnou obět roztrhly na dva kusy. Théseus lupiče zpacifikoval a dal mu okoštovat vlastní medicínu. A protože to byl těžký boj, založil Théseus isthamské hry, jelikož si cenil své výhry. V Krommyónu zabil obrovskou svini, která ničila úrodu - a asi to byla řádská obluda, protože to byla dcera Týfóna a Echidny (snad netřeba přestavovat). Pak v Megaře utopil slavného loupežníka Skeiróna - ten číhal na útesu a nutil pocestné, aby mu v blízké studánce umyli nohy. Ovšem když s tím nějaký chudák začal, Skeirón ho kopancem poslal z útesu do moře. Ne tak Thésea. Ten se mytí ochotně chopil, a jakmile Skeirón natáhl nohy, rek ho za ně popadl a poslal tam, kam loupežník předtím mnoho nevinných. U Eleusíny zase v zápase porazil a zabil siláka Kerkyóna, který při podobných výzvách zabíjel ty, kdož procházeli jeho krajem.
A to bylo Théseovi šestnáct let! Už v tak útlém věku si vydobil slávu a vděk obyvatel. A řekl si, že je toho dost, aby mohl do Athén. Tehdy se střetl v Attice, u řeky Kefísu, z nejslavnějším z lupičů, které přemohl. Damastés, známější ovšem jako Prokrústés (Napínač), zval poutníky do svého domu, kde museli chtě nechtě ulehnout na jeho lůžko. Kdy byl krátký, toho natáhl, kdo byl dlouhý, toho osekal. Zkusil to i na Thésea, ovšem ten lupiče na neblaze proslulé Prókrústovo lože povalil, a že mu přečnívala zrovinka hlava, tak ji mečem odsekl.
Théseus vůbec razil "Oko za oko, zub za zub", a lupiče potkal vždycky ten osud, který nachystali ostatním.
Pak Théseus konečně dorazil do Athén a k tatínkovu dvoru. Tou dobou už byl král stařík a žil s kouzelnicí Médeiou (ano ano, tou Médeiou), která mu slíbila vrátit mládí. Král syna nepoznal, zato kouzelnici došlo, že když na trůn usedne mladý princ, ztratí postavení. A tak se s králem dohodla, že mladíka otráví. Jenže - jak už to tak bývá - při hostině král poznal svůj meč, i svoje sandály, vylil otrávené víno a uvítal syna doma.
Théseus si moc od hrdinování neodpočinul. K městu už táhli Aigeovi synovci, synové králova bratra Pallanta. Chtěli obsadit město, až starý král umře, a mladý následník se jim do plánů moc nehodil. Navíc jich bylo padesát (!) a měli s sebou armádu. Thésesus vedl obránce a při nočním výpadu pobil dobře polovinu bratránků i se všemy zálohami.
Jakmile zajistil bezpečnost Athén, šel páchat další dobro.
Héraklés svého času přivedl Eurysthovi z Kréty vyjímečného býka - obrovské a zuřivé zvíře. Eurystheus si ho chtěl nechat, ale celkem rychle si to rozmyslel, a býka pustil na svobodu. Ten pak páchal v Attice hrozné škody. Théseus si na býka došlápl na rovině u Marathónu, a po dalším slavném a epickém boji ho zabil.
Jenže když se vrátil domů, zjistil mladý hrdina, že dorazilo poselstvo od krále Kréty, od Mínóa. Aigeus mu kdysi zail syna (kluk se jmenoval Androgéos, a Aigeus ho zabil, protože nemohl rozdýchat, že cizinec - Androgéos - zvítězil při athénských hrách a jako cizinec zahanbil všechny domácí), a teď musel každých sedm (nebo možná devět?) let platit. Zaplatit musel král sedm chlapců a sedm děvčat. A Mínós si dal záležet, aby se vědělo, že je předhazuje Mínótaurovi, obludě s tělem muže a hlavou býka, uvězněné v knósském labyrintu. A protože se tak nějak všeobecně soudilo, že když obluda umře, nebude potřeba dál platit, rozhodl se mladý Théseus, že obludu pojede zabít - co jiného by taky měl správný hrdina dělat, že? Théseus se dobrovolně přihlásil za jednoho mladíka, a králi se to moc nelíbilo, ale domluvili se, že když synek uspěje, vymění černé plachty lodi za bílé.
Na Krétě si Thésea král Mínós hned všiml. Zeptal se mladíka, kdo je jeho otec. A Théseus ochotně odpověděl, že jeho otcem je Poseidó, stejně jako Mínóovým Zeus. Král se mladíkovi vysmál, a pak hodil do moře svůj zlatý prsten - ať Théseus dokáže, že je syn Poseidóna. Théseus pokrčil rameny, skočil do moře, a Poseidónova žena Amfitríta mu prsten podala.
Do odvážného a krásného hrdiny se - k jeho štěstí - na první pohled zamilovala Mínóova dcera Ariadna. Tajně mu propašovala meč a klubko nití - to první, aby mohl zabít Mínótaura, to druhé, aby se vypletl z labyrintu.
Když pak athénské odvedli do labyrintu, přikázal Théseus ostatním, aby se schovali hned u vchodu, a sám šel - rozplétaje za sebou nit - hledat obludu. Také ji našel, a po lítém a řádně dramatickém boji i porazil.
Po smrti Mínótaura už šlo všechno ráz na ráz. I s princeznou Ariadnou a zachráněnými doběhl Théseus na loď, anež námořníci zvedli kotvy, prorazil dna u všech krétských lodí. I kdyby je někdo chtěl pronásledovat (ale útěku si stejně krétští všimli, až když byla loď na širém moři), neměl jak.
Loď s uprchlíky se zastavile na ostrově Naxu. Dál plula už bez Aridany. Proč? No, je vlastně více verzí, ale v Théseově zájmu se držme toho, že se princezně v noci zjevil bůh vína Dionýsos, a přikázal jí zlstat, protože se s ní chtěl oženit. *
Ve spěchu, v obavách před pronásledování, a/nebo ze stesku po Ariadně zapoměnl ovšem Théseus vyměnit plachty lodi za bílé. Když pak král Aigeus viděl na obzoru černou, skočil z útesu do moře, protože považoval syna za mrtvého. No, moře se od té doby jmenuje po něm - Egejské.
A tady někde končí ta známější část Théseových osudů tím, jak se po smrti otce stal oblíbeným a moudrým králem Athén.
Jenomže nebyl spokojený. Byl to přeci jen rozený hrdina a poklidný život mu nešel k duhu. Při každé příležitosti vyrážel za dobrodružstvím. S Iásonem pro zlaté rouno, s Meleagrem na lov kalydónského kance, s Héraklem proti Amazonkám. Vždycky se vracel slavně a jako vítěz, z té poslední výpravy dokonce s manželkou, krásnou vůdkyní Amazonek Antiopou. To ovšem netrvalo dlouho, protože ostatní Amazonky přišli svoji královnu osvobodit až k Athénám, a Antiopa, která Thésea opravdu milovala, se jim po jeho boku postavila na odpor a zemřela.
Théseus zaháněl smutek dřinou. Opevnil město, sestavil zákony, nechal postavit nové budovy a pracoval na tom, aby si lid vládl sám. nakonec ho k válce vyprovokoval lapithský král Peirithoos. Théseus ho vyzval k souboji jeden na jednoho. A k velkému překvapení všech narazil na rovného soupeře. To vedlo k dohodě a smlouvě o přátelství, výhodné pro Athény. Ale Théseus na tohle přátelství později doplatil.
Nedlouho po uzavření míru se Peirithoos ženil. Na svatbu dorazili snad všichni slavní hrdinové, včetně Hérakla a Thésea. Ale Peirithoos pozval i kentaury, což nebylo právě dvakrát moudré. Přeci jen jsou to napů zvířata. Zpili se pod obraz a pak se jejich vůdce Eurytión vrhl na Hippodameiu, nevěstu. Rozpoutala se bitky řeckých hrdinů a Lapithků proti kentarům. A i když kentauři měli zbraně a kopyta, a hrdinové jen holé ruce, židle, nohy od stolů a poháry, tak většina kentaurů padla a boj drtivě prohráli.
Po svatbě přítele se i Théseus rozhodl, že se ožení znovu. A vzal si Faidru, mladší sestru Ariadny. Nebylo to zrovna šťastné manželství, protože Faidra se zamilovala do Théseova syna z manželství s Antiopou, do Hippolyta. Krásný mladík a zručný lovec však byl vášnivým ctitelem panenské Artemis, a ne ženské krásy (tím prý popíchl Afrodité, aby nechala Faidru se do něho zamilovat). A z úcty k otci mladík lásku nevlastní matky odmítl. Faidra se urazila a křivě Hippolyta obvinila, že ji chtěl svést. Théseus si u svého otce vyprosil pomstu - Poseidón pak poslal mořskou příšeru, ta poplašila Hippolytovi koně, a ti ho usmýkali k smrti. A když pak vyšla na jevo pravda, Faidra spáchala sebevraždu ze strachu před Théseovým trestem.
Zhruba v té době ovdověl i Peirithoos. Navštívil Thésea a spolu upekli plán najít si nové manželky. Oba zatoužili po nejkrásnější ženě té doby - po Heleně ze Sparty (ao, přesně po té Heleně, známé jako Trojská). Společně ji unesli a jako opravdoví přátelé nechali rozhodnout los, komu bude patřit. Théseus vyhrál.
A když si Théseus odvedl Helenu do Athén, požádal ho Peirithoos o pomoc při získání nevěsty pro sebe. A nezatoužil po nikom menším, než po Persefoně. Théseus se mu to sice snažil rozmluvit, ale neuspěl. A protože dal slovo, vydal se na výpravu do Podsvětí. K překvapení všech je Hádés prý přijal vlídně, a když mu Peirithoos přednesl vou žádost, vzal si čas na rozmyšlenou. Hosté prý ať se usadí do křesel v předsále.
Oba odvážlivci ale k chladnému kameni okamžitě přirostli. Peirithoos už nevstal nikdy. Thésea o mnoho let později osvodil Héraklés.
V době Théseovi nepřítomnosti si do Athén přišli pro sestru Kastór s Polydeukes. Helenu unesli do Sparty, zbourali athénské hradby a město vydali Menestheovi, Théseovu nepříteli.
Největší hrdina Athén se stal po návratu z Podsvětí psancem. Uchýlil se na ostrov Euboiu, kde chtěl najít své syny Démofoónta a Akamanta a s nimi pak dobýt Athény zpět. Jenže po urážce bratra nejvyššího z bohů se od něj štěstí odvrátilo. Ani síla a odvaha mu nepomohly. Skyrský král Lykomédés si nárokoval Euboiu, a proto pozval Thésea k jednání na svůj ostrov. Při procházce pak dovedl hrdinu na vysoký útes, odkud ho zrádně shodil do moře. A Théseus zahynul v mořských vlnách, i když byl synem samotného Poseidóna.

* Zlé jazyky tvrdí, že Ariadnu na Naxu prostě ve spěchu zapomněl. A ještě zlejší jazyky tvrdí, že už tehdy měl vyhlédnutu její mladší sestru, Faidru, která mu sice nepomohla, ale byla mladší a moooc pěkná, takže se Ariadny prostě zbavil. Buď jak buď, Ariadna se stala ženou Dionýsa.