PISKVOR: tak ono se těch přelomovejch událostí v jeho životě stalo docela dost... ale to už jsme docela OT

MARA_JADE: Nemám k tomu zdroje, ale prý mu přelomová událost byla podobně předpovězena x-krát předtím; nevyšedší předpovědi jsou avšak "mediálně nezajímavé."

VIHATIZKA: Zkusím, i když nevím, jakou budou mít tyhle střípky informační hodnotu.

Mykény údajně založil Perseus, přemožitel Medůzy, a vládnoucí rod pronásledovaly zrady a úklady - z těch známějších zavraždění Agammemnóna manželkou (případně jejím milencem) po návratu z Troje a následně tragédie jeho dětí (Orestes a Elektra). Stejně jako ostatní řecké kmeny a národy si i mykénští vysoce cenily tělesné zdatnosti a stejně jako ostatní pořádaly slavnosti, nebo hry, zaměřené na různé fyzické disciplíny. A jelikož právě Mykény ovládly Krétu (odkud do jejich kultury pronikl významný symbol býka) a následně v podstatě celé Středomoří (námořní nadvláda, kterou "zdědily" po Krétě jim umožnila převzít víceméně kontrolu na obchodem i vojenstvím), je jejich vliv na současnou kulturu a tradice Řecka z nejvýznamnějších.

Historicky patřily Mykény k nejrozvinutějším civilizacím doby bronzové, celkem brzy ovládly Středomoří, a do jejich kultury bylo začleněno mnoho z tradic a zvyků dříve samostatných kmenů a národů. Z mykénské civilizace mimo jiné (údajně) vzešlo i dvanáct hlavních olympských bohů. Z Kréty to byl například motiv dvoubřité sekyry (labrys) a býk jako posvátné zvíře (býk měl význam samozřejmě i jinde, ale na Krétě se dá mluvit v podstatě o kultu, provázaném nejspíš i s legendou o Mínótaurovi). V celém Středomoří byly obvyklé hry a slavnosti s některými společnými prvky. Býk byl považován za jednu z obvyklých podob Dia a vyskytuje se v mnoha mýtech a legendách - jako býk unesl Zeus Európu, s býkem se utkal Héraklés, Théseus, Iáson a mnozí další. Po vzoru těchto legendárních hrdinů si s býky měřili síly mladíci i při těchto slavnostech a hrách. Někdy se jednalo o "rodeo", někdy o přeskakování býka, někdy o zápas holýma rukama proti býkovi.

Hry a slavnosti se pořádaly po celém dnešním Řecku, historicky i v legendách je na ně mnoho odkazů. Obecně se jednalo atletické soutěže k různým příležitostem. Dají se dohled v souvislosti s Thébami, Athénami, Spartou, Krétou... Jejich moderní verzí jsou, samozřejmě, Olympijské hry, podle legend založené Héraklem - v tu chvíli vlastně ztrácely slavnosti lokální význam a stávaly se mezinárodní údálostí.

Co se vlivu na dnešní kulturu týče, popravdě tápu. Mykény významně ovlivňovaly celý Peloponés a okolí, osídlení tam se datuje podle některých až do doby 6000 před K. Co mě napadá jako přímý důsledek těchto slavností a her právě pořádání mezinárodních sportovních klání, vznik atletických disciplín a jejich rozvoj...

A do třetice jedna řecká, která si myslím zaslouží větší známost:

Órión:

Narodil se jako syn boha moří Poseidóna a jeho milenky Euryaly. Postavou byl prý největší z řeckých hrdinů - když šel po dně moře, měl vodu po bradu. Je celkem známá jeho záliba v lovu a taky jeho krása. A i když se legendy neshodují ohledně jeho osudů, ale celkem jsou zajedno v jednom: Órión měl zatracenou smůlu na ženské.
První manželka sličného lovce byla pyšná a chlubivá. Pak to jednou přepískla a chvástala se, že je krásnější, než sama Héra. A na její rozkaz se pak musela sebrat a přestěhovat. Rovnou do Tartaru.
Órión si odbyl řádnou dobu smutku, a pak vzplál pro dceru krále Oinopióna z Chiu. Na žádost Meropé vyhubil obrovský lovec na ostrově všechnu divokou zvěř, za což měl Meropé dostat za ženu, ale král se zdráhal a svatbu oddaloval. Órión se jednoho dne zlískal, jak zákon káže, a dívky se zmocnil násilím. Pochopitelně rozladěný král se obrátil na Dionýsa, aby mu pomohl s pomstou. Bůh vína lovce oslepil a král Oinopión ho oslepil.
Možná by tady příhody pohledného lovce skončily, ale to by to měl moc jednoduché. Órión získal věštbu, že má cestovat na Východ a tam nastavit tvář rannímu slunci. Udělal, jak věštba pravila, a cestoval až na ostrov Lémn. Tam se mu vrátil zrak, a lovec se hned zase obrátil k Chiu, aby si vyříkal jisté nesrovnalosti s Oinopiónem. Král ale před Óriónem utekl. Lovec svoji kořist pronásledoval, ale nenašel. Dostal se až na Krétu, a když krále nenašel, přidal se k lovecké družině Artemis.
Celkem prima místo pro lovce, jakým byl Órión, dalo by se říct. Jenže na Východě se do něj zamilovala Éós, bohyně červánků. A Artemis pak Órióna zastřelila (případně ukecala bratra Apollóna, aby ho zastřelil za ni), když se pokusil z její družiny odejít - žárlila, že dal Éós přednost před službou jí samé. (Možná ho zabila ze strachu, že v nespoutané lovecké vášní pozabíjí všechny zvířata.)
Asklépios se sice pokusil Órióna vzkřísit, ale Zeus mu to překazil, jak bylo jeho zvykem - bleskem. Neudělal to samozřejmě jen tak, ale proto, že žádný bůh nesmí zrušit to, co vykonal jiný bůh.
Ani s Óriónovým osudem po smrti to není jednoznačné. Někdo tvrdí, že se dostal i se svým psem, Síriem, do Podsvětí, a pokračoval tam v lovení zvěře. Jiní zase, že bohové Órióna i se Síriem přenesli na nebesa, protože celý život toužil po Atlantových dcerách, Plejádách (zase ty ženy!), a dodnes tam můžeme oba najít jako souhvězdí.

A jedna domácí:

O předpovědi hvězd:

Když se císař Ferdinand II. vyrovnal po svém vyrovnal s Valdštejnem a jeho věrnými důstojníky, rozdělil jejich majetek mezi své vazaly. A Valdštejnův hvězdopravec, Giovanni Zenno, zvaný Seni, který sloužil u Valdštejna dlouhá léta, hledal útočiště u Rudolfa a Maximiliána, Valdštejnových příbuzných, v Třebíči.
I když dvůr v Třebíči nemohl soupeřit s dvorem Albrechta Valdštejna, i tam bývalo živo. Zejména v době honů. Seni si uvykl podřimovat během hostin u krbu. Jednou po honu ho z poklimbávání probrala hádka mezi těmi, kdo věřili v horoskopy a věštění z hvězd, a mezi skeptiky. A hvězdopravec mezi nimi, Seni, se jen vědoucně usmíval a nechával hádku plynout.
Ale pak jeden z nejzavilejších skeptiků, mladý Karel z Vrbna, zatáhl starého astrologa do hádky. Prý jestli Ital skutečně umí předpovídat osud z hvězd, proč nevaroval Valdštejna před zradou a smrtí? Jen chabě se stařec bránil, že Valdštejna varoval. Všichni chtěli Seniho nechat být, protože se šeptalo, že Seni pomáhal císařským, mezi nimiž bylo množství Italů. A falešné předpovědi možná pomohly Valdštejnovu skonu.
Jenže Karel z Vrbna měl již řádně upito, a navíc chtěl před svou vyvolenou, Kunhutou, vystavit na odiv svou odvahu. A tak dlouho naléhal na starého hvězdopravce, aby mu podle hvězd předpověděl jeho osud a skon, až se Seni nechal zlomit. Vyptal si vše nutné pro předpověď a odešel na věž třebíčského zámku. Tam sestavil podle postavení hvězd s veškerou péčí vynucený horoskop. Notně už noc pokročila, když se vrátil mezi hodovníky, kteří mezitím na téma hvězdopravectví málem zapoměli.
A znovu Seni naléhal, že je lepší neznat svůj osud, a že by raději mlčel, a znovu Karel z Vrbna naléhal, aby pochybný prorok dokázal svou pravdu. Ital nakonec podlehl a svou předpověď společnosti vyjevil: Již jen tři roky života ti zbývají, Karle z Vrbna, a příčinou tvého konce bude lev.
Karel z Vrbna se dal do smíchu - byl mladý, plný sil a zdravý jako dub, navíc se v Třebíči lvi neprocházejí po rynku, jak by ho potom mohl nějaký zabít? Seni se konečně urazil, měl již dost posměšků, a sbalil si zavazadla. Hned ráno opustil Třebíč.
Čas plynul a blížila se předpovězená lhůta. Poručník mladého Karla, Maxmilián, i jeho vychovatelé, se rozhodli, že bude lepší mladíka chránit, a proto nesměl v posledním roce věštby opouštět svůj pokoj. Jakkoliv přepychové a pohodlné vězení to bylo, stále to bylo vězení. A v Karlovi pomalu rostla podrážděnost a vztek. Byl vězněm bláhových výmyslů pošetilého starce!
Znovu nadešel čas honu a Karel z okna nešťastně sledoval veselou společnost, kterak se na nádvoří chystá k zábavě. Věděl, že jeho utrpení se chýlí ke konci, že z osudného roku zbývá posledních pár týdnů. Ale když spatřil svou Kunhutu, jak se na nádvoří důvěrně baví s jiným mužem, vzkypěla v něm krev. Začal se rozhlížet, na čem by si vybil svou žárlivost a zlost. Z obrazu na stěně jej pozoroval portrét Maxmiliána - poručníka, jehož vinou trčel v pokoji! A pod ním erb Valdštejnů.
Ve slepé zuřivosti Karel pěstí udeřil do erbu - orlice, a na její hrudi čtyři lvi! - a rozrazil jej. Jen proto, aby si roztrhl ruku o hřeb, na kterém byl erb připevněn.
Co je platné, že Kunhuta představí Karlovi onoho muže z nádvoří, svého bratra? Mladého šlechtice už spaluvala horečka. Rezavý hřebík otrávil Karlovu krev, a ani masti felčarů a péče lazebníků, ani babské rady kořenářek nepomohli. A než skončil třetí rok, jak předpověděl Seni,skončil život mladého šlechtice.
Ti, kdo věřili hvězdám, nyní věřili ještě pevněji. Ti, kdo předpovědím hvězd nevěřili, nyní nevěřili stejně - zlost a rezavý hřeb pro nebyli dost, aby je přesvědčely.

Tak, jeden tragický příběh, ovšem se šťastným koncem, z Japonska:

O Asagao:

Komagawa, obchodník, a kráska Mijuky z Kjóta se velmi milovali. Jak bylo zvykem, vyměňovali si vějíře. Na jeden z nich napsal Komagawa báseň, v níž opěvoval krásu svlačce (asagao). Jenže pak se Mijuky dozvěděla, že rodina ji chce oprovdat za úplně cizího muže. Tehdy dívka utekla z domova, ale u řeky, kde se obvykle scházela se svým milým, Komagawu nezastihla. A Mijuky plakala. Plakal tak dlouho, až ji slané slzy připravily o zrak.
Slepá dívka se domů nevrátila, a protože nechtěla žebrat, živila se tím, co jí zbylo - krásným hlasem. A nejraději zpívala právě poslední báseň od milovaného, báseň o svlačci. Časem získala jistou slávu a lidé jí začali říkat Asagao.
Po dlouhých letech Komagawa s přítelem přišel do čalovny. A ke svému překvapení nalezl na stěně napsaný text své básně. Čajovník mu řekl, že báseň dostal od slepé pěvkyně. A že se dívka právě nachází v zahradě čajovny. Komagawa s přítelem se tam šli ihned podívat a poslechnout si její zpěv. Komagawa ihned poznal, že Asagao je jeho milovaná Mijuki, ale protože jeho přítel byl i přítelem dívčiny rodiny, nemohl odhalit svou totožnost. Zanechla proto u čajovníka pro dívku vějíř, a odešel do začínající bouře.
Dívka vějíř okamžitě poznala a k překvapení všech se jí náhle vrátil zrak. Vyběhla do bouře za nimi. Celou noc hledala v zuřící bouři Komagawu, až nad ránem zaslechla volání "Asagao!". A tak se milenci opět setkali, a jejich láska vydržela, na rozdíl od květů svlačce, až do jejich smrti.