A teď tu pro vás mám kanadskou lochnesku:

Ogopogo:

Existuje celá řada mořských a jezerních potvor, o kterých existuje bezpočet příběhů a legend. Nejznámější je právě skotská Nessie. Ale dnes bych se podíval na jinou, skoro stejně populární, i když daleko méně známou – Ogopogo.
Indiánská legenda (lidu Salish) vypráví o muži, který ze závisti, nebo snad ze žárlivosti, zavraždil respektovaného místního stařešinu známého jako „Starý Kan-He-Kan“ a to právě u jezera Okanagan. Indiánští bohové vraha za trest proměnili ve vodního hada, v nestvůru odsouzenou navždy žít na místě svého zločinu. Indiáni tehdy přejmenovali jezero a obludě dali jméno „N´ha-A-Itk“. Po mnoha a mnoha letech se jméno, které může znamenat posvátného tvora, vodního boha nebo vodního démona, změnilo podle slov jedné veselé písně (kde se mimo jiné zpívá, že jeho matkou byla škvořice a jeho otcem velryba) na Ogopogo.
První spatření Ogopogo bílým člověkem (přinejmenším takovým, o kterém je nějaký záznam), je datováno do roku 1870 a připisuje se paní Allison. Ovšem vypráví se také příběh o Johnu MacDougalovi z roku 1860, který přes jezero plavíval koně. Vždycky dával nějaké malé zvíře jako oběť pro Ogopogo, aby si zajistil bezpečnou cestu. Jednoho dne ale zapoměl. Jel ve své kanoi, za kterou měl uvázány koně, když tu jeho zvířata začala jedno po druhém mizet pod hladinu jezera. MacDougal rychle vytáhl nůž, odřízl provaz, na kterém vedl koně, a – podle svého přesvědčení s rozlícenou obludou za zády – pádloval urychleně do bezpečí (je samozřejmě otázkou, zda by sytý Ogopogo poté, co sežral několik koní, vůbec stál o dezert).
Každopádně by měl být Ogopogo nejspíš podobný mořskému hadu, podle kryptozooloků by se mohlo jednat i o basilosaura, a jeho délka je uváděna mezi šesti a patnácti metry. V okolí jezera Okanagan je velmi populární, možná i proto, že případy, kdy byl spatřen, se počítají na desítky, možná i stovky, a někdy se jednalo o desítky svědků naráz. Někdy byl viděn blíže ke břehu, někdy dále, někdy lidé dokonce viděli obludy dvě.
Nicméně – stejně jako u skotské sestřenky Nessie – neexistuje důkaz o tom, že by Ogopogo byl skutečný. Fotografie a videozáznamy jsou rozmazané, nekvalitní a neprůkazné (možná to je Ogopogo, navždycky pykající za hřích vraždy, možná je to kláda ve vodě). A jako obvykle, nic z toho nevadí a legenda žije a vzkvétá dál :)

Omlouvám se, v nedostatku času zase jen jedna krátká, tentokrát z Orientu: Zabiják démonů

Tato legenda je také jednou z těch, které přináší optimismus a naději lidem v boji proti silám temnoty. Vypráví o oddaném, ale ne úplně chytrém studentovi medicíny v Číně jménem Zhongkui (u Japonců Shoki), který neuspěl u zkoušek. Toto selhání způsobilo nešťastnému studentovi takové zoufalství a černou beznaděj, že spáchal sebevraždu. Když se o tomto činu neslýchané oddanosti cíli doslechl císař Xuanzong (u Japonců Genso), přiřkl nebožákovi titul lékaře posmrtně (jiná verze však vypráví, že císař sám onemocněl, a tehdy se mu ve snu zjevil duch Zhongkui a v hrozném boji porazil démona, který otrávil císaře a způsobil jeho chorobu, a císař přiřkl čestný titul duchovi za odměnu). Duch, nyní s čestným titulem Doktor ze Zhongnanshanu (u Japonců Shunanzan-no-Shinshi), z vděčnosti přislíbil, že bude říši chránit před démony a zlými duchy. A tak se i stalo a Zhongkui (Shoki) se stal součástí panteonu. Svátek tohoto bůžka, který se přestěhoval v šestém nebo sedmém století z Číny do Japonska (respektive rozšířil se), je pátého dne pátého měsíce, kdy je zlých duchů nejvíc. Tehdy jsou všude vyvěšovány jeho podobizny, které mají chránit domy i jejich obyvatele. Kdysi býval tento Zabiják démonů jedním z nejčastěji zobrazovaných a zpodobňovaných malých bohů – s divokým plnovousem, přísným, rozlobeným nebo zuřivým obličejem, v klobouku a vždy s mečem (pravda, různého tvaru, délky a velikosti, ale nepostradatelným). Dnes už je prakticky zapomenut, i když třeba v japonském Kyotu jeho symboly stále zdobí některé střechy, aby obyvatele chránila síla démonobijce proti zlu a neštěstí.

MARA_JADE: Pravda, nemám Charváta tak dobře načteného (matně se mi něco vybavuje...). Napravím. Jako že kdyby tvrdil, že to bylo typově podobné božstvo, tak s tím nemám nejmenší problém, ale ta identičnost se mi už zdá jako hodně odvážné tvrzení... (Skoro jako somári ze Sumeru.;)) Ale pokud by něco fakt zajímavého našel... Docela jsi mne navnadila. ;)

MARA_JADE: Já vím, že jsem škarohlíd, ale ke větě - Stal se symbolem pro boha Mithru, který byl už této době a geografické oblasti označován krátce "Mir". - bych si představoval nějaký pěkný článek, který by to vysvětloval... Protože takhle mi buď něco hodně významného uniká, nebo... No, Mithra je moc pěkný indo-perský bůh, ale Čechy se mi zdají už docela dost z ruky. Jsou všichni indoevropané odsouzeni k Mithrovi-Varunovi coby reprezentaci vlády, protože Dumézil? ;)

No vida, jak to tady Mithra rozhýbal :)))

FOSSY: Á, známý íránský řezník! (Hanlivé pojmenování, které si vysloužil svou klasickou ikonografií. Řekové opravdu neměli rádi nic, co přichází z Persie. V celém pevninském Řecku se taky našla snad jen dvě mithraea.)
Coby sluneční oko, Pravda a Světlo Ahury Mazdy vyvádí taky docela výjmečné činy - a nakonec, i v krajích, které o něm nikdy neslyšely, je uctíván sám.

Rodí se ze skály, z níž nechá vytrysknout pramen. Nechá zazelenat pustinu. Po nerozhodném boji se Sluncem se sám stává Neporazitelným Sluncem (Soli Invicto Mithrae). A každý rok zabije Býka. Překoná Ahrimanovy štíří a hadí démony, roznese kusy Býka po světě a nechá z nich vzniknout nový život...

Jeo vojáci se scházejí v podzemní svatyni, mithraeu (byl to Zarathuštra, kdo jako první zasvětil svěží a prameny zavlažovanou jeskyni v perských horách Mithrovu kultu), zdobené mnoha výjevy: Mithra se vynořuje ze skály, v jedné ruce nůž, v druhé zářící pochodeň. Nebo leze z balvanu, v jedné ruce zeměkouli, v druhé ruce zvěrokruh, pozorován havranem, hadem a psem. Mithra (provázený Erótem a Attidem) v jeskyni drží za roh býka a v druhé ruce velký řeznický nůž, k býkovy se plazí had a štír, ale ověnčený býk trpělivě drží. (Napadlo mne, že by možná bylo případnější oslavovat býka, který se trpně nechal obětovat pro dobro všech, než chlapa s nožem co byl zrovna k dispozici - ale ono to vlastně vzápětí přišlo s jiným zvířetem.;)) Čtyřruký či čtyřkřídlý bůh se lví hlavou, obtáčený hadem, drží klíče (je to Mithra, nebo Ahríman? Babo raď!) A spousta maskovaných chlapíků na hostině, které předsedá Mithra se Solem Invictem.

Stát se Mithrovým vojákem mohou pouze muži, kteří projdou očistným ponořením do vody. Ti pak v mithraeu při posvátné hostině lámou chléb a pijí víno. Největší Mithrova slavnost se koná o zimním slunovratu. (A komu se to zdá nějaké povědomé, může se odebrat k tomu asi metráku článků a knih napsanému vědci, kterým se to zdálo víc než povědomé...;)) Takhle to tedy vypadá jasně. Ale často se také hodovalo na kůži stažené z býka a kolem mithraeí se našla spousta kostí obětovaných (a snědených) zvířat, takže svěceným chlebem se spíš zajídalo. ;) Otec a Sluncoběh (nejvyšší a druhý nejvyšší zasvěcenec) předsedají hostině a rozdílejí pečeni, opékanou na tyčích nad ohněm planoucím na oltáři. Havrani (ano, správně, nejnižší úrovně zasvěcení;)) roznášejí porce jídla a nápoj (víno smíšené s vodou, nebo krví zachytávané oběti?)

Zasvěcenci procházejí sedmi branami, sedmi stupni kultu (a pak že je intelektuální pirátství záležitostí moderní doby, pomyslí si člověk znalý zednářů a spol.)...

Omlouvám se za zmatečnost a prasopis, raději budu pokračovat, až se pořádně vyspím... ;)