FOSSY: Řezník s ohnivou sekerou je jeden z mých nejoblíbenějších. Ale asi nejraději mám mrtvého hráče a žebrajícího kostlivce.
Mezi oblíbené (a více provařené) samozřejmě patří i bezhlavý templář a bezhlavý purkmistr.

Ostatně můj úvodník do pražských mýtů a vlastně nejen do nich byla Hurvínkova strašidýlka.

A ještě do třetice dnes ke staroměstským strašidlům, tentokrát to bude:

Řezník s ohnivou sekyrou:

Podle záznamů i pověstí parřil cech pražských řezníků k těm nejodvážnějším ve městě, a nejednous e zapsal do historie svými chrabrými činy v době potřeby. Dokonce hned dvakrát zachránili pražští řeznící před vypleněním kostel sv. Jakuba – jednou před husity, podruhé při vpádu pasovských.
A právě s touto druhou událostí pověst spojuje další pražské strašidlo. Řeznický tovaryš Tomáš jako jediný nebyl s řeznickým cechem venku v boji. Byl totiž u své milé. A i když chtěl vyrazit do ulic a bojovat po boku ostatních, dívka ho nepustila. Nakonec boje prošvihl úplně. A nesplněná povinnost Tomáše trápí natolik, že za se zjevuje po nocích v okolí kostela sv. Jakuba, vyzbrojen děsivou ohnivou sekyrou, a vrhá se na kždého, kdo se ke kostelu přiblíží s jen trochu nečestným úmyslem...

A další pražské zastavení bude v Karlově ulici, ve které pro změnu straší

Ohnivý muž:

Pověst vypráví, že v Karlove ulici bydlil starý, a nade vše lakomý lichvář. Bylo mu jedno, kdo si u něj peníze půjčuje, i jestli půjčuje pravé, nebo falečšné, hlavně když svůj vysoký úrok dostal zpátky. Skrblil i sám na sobě, a chodil v roztrhaném, starém oblečení, jako drak si syslil svůj poklad, který těšil jen a jen jeho samotného.
Jednoho dne vypukl v domě vedle lichvářova požár. Všichni lidé se seběhli a pomáhali hasit, zachraňovali sousedy i jejich nuzný majetek, nedbali na popáleniny, a ze všech sil se snažili oheň zdolat. Oheň nakonec přeskočil i na dům lichváře. Ten se vypotácel ven hlavními dveřmi, na zádech obrovský, těžký pytel. Nic nedbal volání sousedů, ani jejich nářku a proseb, jen se vlekl s přetěžkým nákladem k řece. Až se nakonec lidem ztratil z dohledu. Požár byl nakonec uhašen a život se pomalu vracel do starých kolejí. Jeden ze sousedů zašel za lichvářem, aby si půjčil peníze na nový dům. Jenže lichvář doma nebyl. Ani když u něj vylomili dveře, nenašli.
O něco později se lichvář objevil v noci na ulici, stále se svým těžkým pytlem, sténal a prohýbal se pod jeho vahou, a škemral po kolemjdoucích, aby mu ho pomohli alespoň chvilku nést. Dlouho si ho lidé nevšímali, protože už ho měli dost za to, jak se při požáru zachoval. Až jeden mladík se nad ním slitoval, a přišel k němu, že mu tedy s pytlem pomůže.
Jenže v ten okamžik vzplál starý lichvář plamenem a v mžiku se změnil v ohnivého kostlivce. Z očních důlků mu šlehaly plameny, stejně jako ze všech žhnoucích kostí, a šířil se od něj pekelný žár. Ochotný mladík se zalekl a utekl. A od té doby viděli ohnivého muže v Karlově ulici mnohokrát. Říká se, že je poslem zlých zpráv, protože vždy během následujících několika dní vypukne na Starém Městě požár, nebo se Vlatava rozlobí a vyleje z břehů. A také se říká, že ohnivého muže vysvobodí až odvážlivec, který mu pytel s penězi z lichvy odnese od kamenného mostu Karlovou ulicí až na staroměstský Ryneček.

Zůstaňme ještě na chvíli v Praze – její pověsti a strašidla si to jistojistě zaslouží. Dnes vás vezmu na návštěvu

Domu u Zlaté studně:

Bývalo dobrým zvykem, že se studně hloubily přímo ve sklepeních domů. Dům, o kterém je řeč, dostal podle své studny jméno: O pašijích voda ve studni zezlátla. Ven nosili vědra třpytivé, blýskavé vody, která vypadal, že je plná malinkých zlaťáků. Lidé se chodili zvědavě dívat i dolů do studně, a tak samozřejmě netrvalo dlouho, a zvědavá služka to s díváním přehnala a po hlavě zahučele přes roubení dolů. Po dlouhém hledání ji ze studny vylovili a studnu, to dá rozum, museli vyčistit. A právě při čištění se z roubení uvolnil kámen, a z tajné skrýše se začalo sypat zlato – ukrytý poklad. Duch služky začal v domě strašit majitele, který na její smrti zbohatl, a všude chodil zmáčený a zamračený, a dům opustil až ve chvíli, kdy se v něm objevila nová strašidla – bezhlavý rytíř (jeden z mnoha), i s bezhlavou manželkou.
V té době se do domu, mezi ševce a sedláře, nastěhoval caletkář. Jeho sladkosti byly široko daleko vyhlášené, a jednoho dne se rozhodl krom ryb a ptáčků a dalších marcipánových pokroutek vyrábět i bezhlavého rytíře s jeho ženou, kteří podle místních strašili v domě. Jenže bezhlavé figurky nešly na odbyt, a tak jim caletkář vyrobil hlavy. Netrvalo dlouho, a musel pracovat dlouho do noci, aby uspokojil poptávku. A když jednou takhle zase do noci připravoval svoje sladké zboží, objevili se mu o půlnoci za zády i duchové rytíře s manželkou. Vynadal pak rytíř vyděšenému caletkáři, že jejich hlavy neodpovídají skutečnosti, a že se mu to pranic nelíbí, a nařídil mu, že než skončí hodina duchů, musí vyrobit hlavy nové, odpovídající skutečnosti. Byť se caletkář třásl a chvěl strachy, hlavy, se kterými byli duchové spokojeni, vyrobit stihl. Duchové chtěli původně caletkáře postrašit a potrestat za jeho opovážlivost, ale když jim hlavy tak pěkně opravil, vypověděli mu o své smrti – kterak se, dávno tomu, vraceli z daleké Hispánie, a kterak právě v tomto domě přenocovali. Majitel domu, lakotný a bezbožný člověk, pro jejich peníze oba zavraždil, hlavy jim ve spaní uřízl a do Vlatvy hodil. Aby klidu došli, je třeba jejich kosti ze sklepa vynést a řádně pohřbít. Druhého dne se caletkář domníval, že měl jen z přemíry práce špatné sny, ale v kuchyni našel zničené staré hlavy figurek, a figurky s hlavami novými, a seznal, že k strašidelnému setkání doopravdy došlo. Hned se vydal do sklepa, a když vedle roubení studny kopal, kosti rytíře i jeho ženy opravdu našel. Dal je řádně pohřbít, a když se vrátil do sklepa, aby jámu znovu zakopal, zjistil, že poslední schod do sklepení je uvolněný. Když ho pak vyvrátil, našel celou hromadu zlaťáků.
Od těch dob v domě U Zlaté studně nestraší...

SYLVAEN:
No díky bohům za Fossyho a jeho osvětu.

PISKVOR: A nakonec se od samotného Boha dozvíš že čepičky na Fušálu měly být zelené.. :)

Nicméně onu pověst jsem nikdy, ať už podle Jiráska nebo někoho jiného, neslyšel vyprávěnou tak že by autorem orloje byl nějaký holobrádek. :) Proto jsem se ozval.

FOSSY: No, prave proto mi prislo divne, ze se tu resi "podle povesti meli radni cervene cepicky!" "Ne, jednoznacne meli mit modre cepicky, povest hovori jasne!"

FOSSY: Mladého hodináře? Pokud vím, pověst vypráví o starci nad hrobem, kterého -oslepeného- k orloji dovedl jeho učedník.. Viz ilustrace ke Starým Pověstem..

Jedním ze slavných pražských strašidel je

Turek z Ungeltu:

Dávno tomu, co byl centrem Starého Města Ungelt, kde se scházeli všichni obchodníci a kupci se svým zbožím, včetně kupců z dalekých exotických krajů. A jedním z těchto kupců byl také mladý a bohatý kupec z Turecka, v hedvábném hávu a s turbanem na hlavě.
Mladý turek trávil v Praze mnoho času a netrvalo dlouho, zamiloval se do plavovlasé dcery šenkýře z nedalekého hostince. Turek byl mladý, urostlý a nesmírně zámožný, šenkýřova dcera krásná a milá, a tak nikoho nepřekvapilo, když jejich láska kvetla a dokonce i šeknkýř souhlasil se svatbou. Turek ale byl jiné víry, a musel domů, do Orientu, pro povolení ke sňatku. Na rozloučenou dostal od své vyvolené prstýnek, který si zavěsil kolem krku, a na oplátku dal své nevěstě krásný šperk.
Minulo hodně času a turek se ze své cesty nevracel. Šenkýřova dcera se pomalu přestala trápit a, protože už nedoufala, že se její milý kdy vrátí, přijala nabídku k sňatku od mladého bohatého kupce ze sousedství. Nedlouho potom se ale turek přeci jen vrátil. Zpráva o tom, že jeho vyvolená se provdala za jiného, ho nemálo ranila. Ale nakonec se zdálo, že jí odpustil, a jen ji poprosil, aby se s ní mohl rozloučit. Šenkýřova dcera se oblékla svátečně a vyrazila na poslední schůzku s turkem.
Nikdy už ji nikdo nespatřil. Ani ji, ani turka.
Uplynulo mnoho let, a na tajemné zmizení mladé paní se skoro zapomnělo. Tu však jednoho dne s jekem vyběhla služtička, která posluhovala ve velkém domě, kde obvykle bydlívali kupci z dalekého východu, ze sklepení, sinalá a vyděšená. Našla ve sklepě umrlčí hlavu. Všichni se tomu nemálo divili, a nakonec sklepení řádně prohledali. Zakopané v podlaze našli i mrtvé tělo ve svátečních šatech a střevících, ovšem bez hlavy. Podle světlých vlasů spletených do copu lidé poznali, že hlava i tělo nejspíš patří ztracené šenkýřově dceři.
Ale zbytek příběhu zůstával dlouho záhadou, protože nikdo nevěděl přesně, co se mohlo mladé paní stát, a už vůbec nemohl nikdo přijít na to, jak je možné, že když bylo celé tělo zakopána, našla služka po letech hlavu položenou ve sklepě? V Ungeltu se pohybovala spousta cizinců a lidí zdaleka a kdokoliv z nich byl podezřelý. Nakonec si však starý šenkář přeci jen vzpomněl na odmítnutého nápadníka, turka, a dal si dohromady místo hrůzného nálezu i s jeho návštěvou. Znovu hledali ve sklepě a nalezli šperk, který dal turek své vyvolené, takže bylo všem hned jasné, že dívku nezabil jen tak nějaký zloděj. Podezření proti turkovi sílilo, a pomalu se měnilo v jistotu, ale nikdo pořád netušil, jak se mohla najednou objevit hlava mrtvé ve sklepě. Až když se začaly v Ungeltu dít prapodivné věci a lidé několikrát potkali nové pražské strašidlo, domysleli se, jak to vlastně tenkrát bylo...
Když se turek před lety vrátil, šťastný, že se může oženit, a zjistil, že jeho milovaná už si vzala jiného, šílel zármutkem. A jelikož se v jeho zemi zrada trestala smrtí, šenkýřovu dceru zabil. Věřil, že se nedopustil ničeho zlého, jen vykonal spravedlivý trest. Miloval však dívku natolik, že její hlavu vložil do skříňky ze vzácného dřeva a zatímco tělo zakopal ve sklepě, hlavu nosil všude s sebou, stejně jako prstýnek, který dostal na znamení věčné, věrné lásky. Jenže hlava ve skříňce neustále naříkala a plakala, alespoň tak to turkovi přišlo. Neustále ji slyšel, ať se poděl kamkoliv. Když už to po dlouhém čase nemohl snést dál, vrátil se potají do Prahy, proplížil se do osudného sklepení a hlavu tam uložil. Nechal si jen skříňku a prstýnek.
Ale podle všeho nakonec jeho činy turka tak trápily, že skončil jako jedno z pražských strašidel – duch v hedvábném hávu, s turbane, který je vídán v okolí Ungeltu, a v ruce drží za dlouhý, světlý cop hlavu krásné dívky...

Tak, dnes bych chtěl zůstat doma, v mém případě v Praze, protože zajímavého tady máme, co se pověstí týče, také až až...

Pražský Orloj:

Podle jedné z pověstí pražští konšelé, když byl orloj dokončen, nechali oslepit jeho autora, mladého a kromobyčejně nadaného hodináře. Nechtěli totiž, aby podobný zázrak postavil i pro jiná města, která Praze orloj záviděla, a chtěla mít vlastní. Vypráví se, že oslepený mladík se nechal naposledy odvést k orloji, a vytáhnul z hodinového stroje jednu z nejdůležitějších součástí. Nikdo neuměl orloj opravit, a slepý mladík prorokoval, že až se jednou hodiny zase rozeběhnou, přijde toéhož roku do Čech velká válka. Hodiny byly opraveny na nový rok 1866.

* Podobná pověst se vypravuje o hodinách několika dalších měst – na radnici v Olomouci, například, nebo ve Štrasburku. Tuto pověst použil Jirásek jako základ vyprávění o Mistru Hanušovi.

Říká se, že pražský orloj ne nástrojem Ďábla, že prý sám, nebo jeden z jeho démonů, prý stál u jeho zrodu. Orloj ukazuje nejen čas, ale je také nástrojem mágů a černokněžníků, který ukazuje pohyb těles nebeských a jiná znamení mystická, která těmto nekalým živlům pomáhají páchat zlo. Pro astrology a jiné zasvěcence tajemných umění je prý dobrý, ale správný křesťan by se mu měl vyhýbat a vyvarovat se ho jako pekelného a zlého díla.

Obdobně se vypráví, že pokud se pražský orloj na delší dobu zastaví, první kývnutí kostlivce po jeho spuštění je znamením pro nepříznivý osud a zlé časy, že mohou přijít na Českou zemi. Pohromu může odvrátit nevinný chlapec, který při prvním půlnočním kývnutí kostlivce po spuštění orloje vyběhne z Týnského chrámu a doběhne k orloji, než hodiny naposledy odbijí.

Na Staroměstské radnici býval i žalář pro šlechtu. V době, kdy rytíři válčili proti Praze, seděl jeden z nich právě v tom žaláři. A vypráví se, že kostlivci na orloji vletěl, když hodiny odbíjeli a kostlivec klapal čelistí, do huby vrabec. Celou následující hodinu byl vrabec uvězněn, ale při dalším odbíjení uletěl. A stejně tak rytíř, který to viděl z okýnka, byl téhož dne propuštěn, protože se Praha se šlechtou smířila.

* Podobné vyprávěnky s pochopitelnými místními obměnamy se vypravují prakticky všude, kde byl někdy někdo vězněn.

21. Června 1621 bylo na Staroměstském náměstí popraveno 27 českých pánů, a podle pověstí nikdo neví, kde jsou doopravdy pohřbeni. Ale duchové sedmadvaceti českých pánů prý chodí v noci ve výročí své smrti kontrolovat orloj. Když jde dobře, přesně a bez potíží, jsou spokojeni, protože se českému národu dobře daří. Když nejde přesně, nebo dokonce stojí, toulají se zachmuřeně uliceni, nešťastní, protože na jejich potomky přišly zlé časy.

Takže tu je něco z toho, co se vypravuje o pražském orloji, který je jistě jednou z nejvýraznějších památek v našem krásném, pověstmi opředeném městě.

A zase jedna severoamerická, indiánská, tentokrát silně mravokárná.

Legenda o javorovém sirupu:

Je tomu dávno, co Manitou stvořil svět. Ve své nekonečné dobrotě učinil svět takovým, aby se v něm lidem dobře a snadno žilo. Počasí bylo pořád krásné, země úrodná, řeky plné ryb, a javory stále kvetly, a byly plné hustého, sladkého sirupu.
Jednoho dne přišel k vesnici Anishinabů Manabozho, který měl cestu kolem. Chtěl se podívat, jak se jim vede, ale ke svému překvapení našel vesnici prázdnou. Došel k řece, ale tam nikdo nerybařil. Vydal se do lesa, ale tam nikdo nelovil. Šel tedy na palouk, ale ani tady nikdo nesbíral bobule. Až nakonec vešel Manabozho do javorového háje. A tam našel všechny své přátele. Leželi pod stromy s otevřenými ústy a jen chytali hustý sirup, který vytékal z otvorů po ulomených větvičkách.
Manabozho byl smutný, ale i rozčílený zároveň. “Tohle není správné. Pokud budou takhle žít, budou mí lidé jen tloustnout a lenivět. Odnaučí se práci, a odnaučí se vážit si hodnoty věcí!”
Manabozho si vyrobil koš z březového proutí a začal od řeky nosit vodu. Nosil ji dloho a nanosil jí hodně. Vodu lil do dutin javorů, až hustý, sladký sirup naředil na vodnatou mízu, s pouhou stopou po bývalé sladkosti.
”Tak,” pravil, když skončil. “Od nynějška, když budou lidé chtít javorový sirup, budou muset nasbírat mnoho a mnoho košů mízy. Budou muset nasbírat mnoho a mnoho dřeva, aby mohli udělat ohně, ve kterých ohřejí kameny, aby mohli mízu dlouho vařit. Mnoho práce a těžké práce budou muset udělat, aby získali třeba jen trochu javorového sirupu. A tak už nebudou tloustnout a lenivět. Naučí se oceňovat dar, který nám ve své dobrotě dal Velký Duch. A navíc budou moci mízu získat ze stromů jen v určitém období každého roku, a tak se budou moci věnovat i rybolovu a lovu a sbírání bobulí a obdělávání polí. Od nynějška to bude tak.”

A od těch dob to tak je...

Tak, tady je jedna nenáročná, milá tuzemská legenda

O zlaté lampě:

V chrámu Svatého Víta je k nalezení hrob svatého Jana Nepomuckého. Nad hrobem visí zlatá lampa. A říkalo se, že tuto lampu nikdo nemůže ukrást. Jakmile po ní sáhl někdo, jehož úmysl byly nečisté, lampa prostě zmizela, a objevila se zase až tehdy, když nebezpečí pominulo. Jednoho dne přišla na zlatníka, který lampu vytepal, bída. Chudl a chudl, až nakonec třel nouzi s bídou, a nevěděl, jak dál. Tehdy se mu zdál zvláštní sen. Sám Jan Nepomucký se mu zjevil, a ve snu mu radil, ať jde do chrámu, tam ať pak vezme lampu, kterou vyrobil a pověsil nad místo jeho odpočinku, a tu ať na zlato roztaví, kterým si potom život zase spraví. A podruhé zdál se zlatníkovi stejný sen, a i potřetí, až se rozhodl poslechnout a vydal se do chrámu. Lampa před rukou zlatníkovou nezmizela. Odnesl ji, roztavil na zlato, a s jeho pomocí si život spravil – opět si dílnu zařídil a obět se k bohatství propracoval. Ani jako zámožný ale zlatník nezapomněl, kdo mu pomohl. Vyrobil pro Jana Nepomuckého novou lampu, a s ní se vypravil do chrámu, aby ji opět nad hrob zavěsil. Ale k jeho překvapení lampa visela na svém místě, stejná, jak si pamatoval, neporušená... Právě když se nad tím podivil, lampa zmizela. Tehdy zlatník pochopil, že tu byla jen proto, aby někdo chybějící lampu nehledal. Zavěsil nad hrob novou lampu a ta osvětluje hrob svatého Jana Nepomuckého dodnes. Ale už prý nemizí před nenechavýma rukama...

Jedna z legend severoamerických domorodců, konkrétně

O původu lidu Chinook:

Před dávnými časy cestoval satrý muž jménem Jižní Vítr na Sever. Tehdy se setkal se starou ženou, obryní.
Jižní Vítr požádal obryni o jídlo, protože měl velký hlad. Ale obryně mu odpověděla, že žádné jídlo nemá. “Ale mám síť, a pokud chceš, můžeš si nachytat ryby.”
Jižní Vítr poděkoval, a hodil půjčenou síť do moře. Brzy ulovil malou velrybu. Chystal se ji vyvrhnout, ale tehdy se obryně rozplakala. “Nesmíš ji řezat napříč! Rozřízni ji podél páteře!”
Jižní Vítr si nevzal její radu k srdci a rozřízl velrybu napříč. K jeho nezměrnému překvapení se v tu chvíli ryba změnila v obrovského ptáka, tak velikého, že když vzlétl, zakryl slunce, a hluk jeho křídel bijících do vzduchu otřásal zemí. Byl to Hromový pták.
Hromový pták odletěl na Sedlovou Horu blízko ústí řeky Columbia. Tam si postavil hnízdo a zaplnil je vejci. Stará obryně sledovala ptáka, dokud nenašla jeho hnízdo. Rozbila jedno vejce, ale nebylo dobré, tak jej hodila dolů z hory. Ještě než vejce dopadlo, stal se z něj indián. Potom obryně rozbila další vejce, a další, a další, a také je házela dolů z hory. Ta se také měnila v indiány. Z každého vejce Hromového ptáka se stal indián.
Když se Hromový pták vrátil do hnízda a shledal, že jsou jeho vejce pryč, vyhledal Jižní Vítr. Společně pak cestovali na Sever, a hledali starou obryni, aby se jí mohli pomstít. Jenže ji nikdy nenašli.
A tak byl stvořen kmen Chinooků, a proto indiáni nikdy nerozříznou prvního lososa napříč. Od těch dní prvního lososa vždy rozdělí podél páteře.