Afridite, Athena a Hera

Nejkrásnější ženu, víteztví v každé bitvě a vládu nad světem

Pátečná jednoduchoučká hádanka:

Které tři bohyně soupeřily o zkaté jablko v jedné z prvních soutěží Miss, a co nabízely jako úplatek jedinému porotci?

Tak, dnes něco málo z "domácí kuchyně".
Promluvme si o potvůrce mnoha jmen, známé mnoha národům slovanským. Zmek, šotek, šetek, rarach, rarášek, špiritus, nebo cikavec, nejznámější ovšem jako plivník. Navzdory všeobecnému přesvědčení mnoha lidí - zejména v dnešní uspěchané době - plivník nebyl zlý, možná trochu škodolibý, nebyl ani proradný, možná jen jeho smysl pro humor nebyl pro každého. Ostatně jméno plivník k němu nepřišlo od slovesa plivat, ale spíš od výrazu plen, teda majetek.
Plivník má tolik podob, kolik jmen. Nejznámější z jeho podob jsou následující: černé kuře, které stále vypadá jako zmoklé; malý pidimužík; pták s velkými křídly a vakem na zobáku; chlapec s kuřecími pařátky; černý pes; černý kocour. Stejně tak četné je jeho příbuzenstvo, veliká rodina domácích skřítků "pomocníčků".
Tak, nejprve, jak k takovému plivníkovi přijít. Obvykle se uvádí, že je potřeba vejce černé slípky. To je potom nutné zahřívat po devět dní (někdy se povídá, že po čtyřicet dní) zahřívat v levém podpaží (někdy musí být ženské), během kteréžto doby "sezení na vejci" se dotyčný nesmí vyzpovídat, nesmí si mýt obličej a nesmí si stříhat nehty. Někdy je možné plivníka v ptačí podobě najít ve volné přírodě (nejčastěji v lese, a nejčastěji v "čarodějném kole", tedy v kruhu z mochomůrek nebo jiných jedovatých hub). A ve vzácných případech plivník dorazí sám, obyčejně coby ohnivá koule s chvostem plamenů.
Mít doma plivníka nebývá nejspíš na škodu. Za různých podmínek, které se liší kraj od kraje (někdy je nutné plivníkovi slíbit duši, jindy stačí mléko s medem a postýlka, a ještě jindy je potřeba umět mu poroučet řečí zvířat) pomáhá svému majiteli a jeho domu. Ano, je to tak, plivník je jedním z běžných domácích skřítků, i když patří spíše k lidem, než k místu. A jak pomáhá? Inu, obvykle tak, že krade. Samozřejmě krade ostatním, a co nakrade, to nosí svým. A protože je to skřítek, a ne žádný poberta, co s klackem v ruce přepadá pocestné, nekrade vůbec obyčejně. Plivník krade med z cizích úlů, vysává mléko cizím kravám, bere vejce cizím slepicím a tak podobně, a všechno, co nakrade, odnáší domů. Domácnosti s plivníkem se tak daří mnohem lépe, než těm ostatním.
Ale i majitel může mít s plivníkem potíže. A potom zjistí, že jakkoliv může být snadné si plivníka pořídit, zbavit se ho je úplně jiná věc. Tradičních receptů je hned několik. Tím nejjednodušším je asi vrátit plivníka úplně přesně na to místo, kde jste ho našli. O něco těžší je nalákat plivníka do lahve, rychle ji zašpuntovat a pověsit někde na strom. Jen zdánlivě jednoduché je plivníka prodat - ano, i to jde - protože to mimo jiné znamená přiznat někomu, že máte plivníka. A navíc jeho třetí majitel už se ho nezbaví vůbec. A konečně tam, kde je plivník, lačný duše, hodně podobný čertu, zabírá kněz a zaříkávání.
Mezi obvyklé kratochvíle plivníka patří přesouvání věcí po domě, někdy jen v dobromyslném žertu, někdy se škodolibou zlovolností. Může také ledacos dobře schovat. A pro rozlobeného plivníka není nic snazšího, než zkazit všechno jídlo v domě (načůrá do piva, nechá zkysnout mléko, zplesnivět chleba, vyklíčit brambory...). Někdy, když se plivník opravdu rozlobí, sáhne po temnějších silách a drastičtějších opatřeních. Potom může domácnost hravě potkat požár nebo choroba.
Ale znovu, plivník je domácí skřítek, a i když může být škodolibý a někdy zlomyslný, rozhodně to není žádné monstrum nebo padouch. :)

Bylo nebylo.
Sotva opadly vody velké Potopy, která očistila svět od hříchu, vrátili se lidé ke stavění měst a metropolí, kde by mohli žít a prospívat. A největším z těchto měst byl proslavený, oslnivý Babylon. Veškerý lid světa v té době hovořil jedinou, společnou řečí, a tak byla spolupráce jednotlivých kmenů, klanů, i národů, snadná. Díky ní i Babylon kvetl jako vzácná růže, rostl a bohatl.
Ale jak praví známé přísloví, pýcha předchází pád.
Lid Babylonu se cítil být vznešeným, nadřazeným. Postupně opadlo jejich náboženské zapálení a oddanost víře. Lidé se začali domnívat, že nepotřebují božskou pomoc, ba dokonce že možná sami by měli být uctíváni. A aby potvrdili svou moc, a dali ji celému světu na vědomí, pustili se lidé do stavby Babylonské Věže, zikkuratu Etemenanki. Stavba měla dosáhnout do Nebes a viditelná na míle daleko měla zvěstovat vznešené postavení lidu babylonského.
To se Bohu samozřejmě pramálo zamlouvalo. A na pyšný lid babylonský seslal trest, který měl také zajistit, že nikdo další se nedopustí podobného rouhání. A Bůh popletl a zmátl jazyk lidu Babylonu. Stavba Věže se velmi rychle zastavila, protože lidé si náhle nemohli rozumět navzájem. Bez možnosti domluvy vznikaly hojné sváry a nedorozumnění. Postupně mnoho lidí opustilo metropoli po skupinách, tvořených těmi, kdo si navzájem rozuměli.
A tak v Babylonu zůstal jen patetický nedostavěný pahýl jako pomník přílišné namyšlenosti, a svět zalidnili národy mnoha odlišných jazyků, které se již nikdy více nespojily tak, jak tomu bylo před zmatením jazyků...

"The Mither o´the Sea"
Ano, ještě jednou na Orkneje. The Mither o´the Sea, asi nejvhodněji překládano jako Matka Moře, nebo možná Mořská Matka, je jedním z nejsilnějších principů tamnější mytologie. A tak - jen stručně - předkládám příběh, který se tam k ní váže.

Věčná bitva
Matka Moře je silou veskrze pozitivní a dobrou, jak každý ví. Vládne během léta a dává všemu růst a prospívat. Není snad nikdo z lidí, kdo by ji nectil a nemiloval, a naopak strašliví netvoři, jako například zhoubný Nuckelavee, se jí k smrti bojí. Ale jako každá mocnost dobra má i Matka svého arcinepřítele, protivníka strašlivého tak, jak je sama laskavá. Je jím Teran, duch zimy a zosobnění krutých mrazů a ledových větrů, které přinášejí zkázu a smrt.
Za jarní rovnodennosti se odpočinkem osvěžená Matka Moře, plná sil a odhodlání, vrací, aby se ujala své právoplatné vlády. Ale není to jen tak jednoduché, jak by se řeklo. Teran se nerad vzdává svého a tak začíná Jarní Zápas, "Vore Tullye", kdy se Orknejské ostrovy zmítají v prudkých bouřích a vichrech nemilosrdného boje mezi Matkou a Teranem. Ale výsledek boje je vlastně dopředu znám. Na vrcholu své moci je Matka pro Terana příliš silná, a tak jej bez výjimky poráží. Duch zimy je spoután na mořském dně, kde sbírá síly po prohraném boji a vyčkává na svou příležitost. Mořská Matka se naopak ujímá vlády, a přináší teplo, sílu a život všem na Ostrovech. Její vláda je obdobím blahobytu, růstu a všeho dobrého. Letní teplo je jen občas narušeno bouří nebo studenými dny, když se Teran ve svém vězení obvzláště silně opře proti svým okovům.
Ale Teran není poražen navždy a ani vláda dobrotivé Matky netrvá věčně. Za podzimní rovnodennosti Teran konečně přerve pouta, kterými byl uvězněn, a plný sil, které načerpal dpočinkem, a plný chladu, který sebral na mořském dně, vyráží znovu do boje o vládu nad Orknejemi. Nastává Podzimní Vřava, "Gore Vellye", a opět přicházejí děsivé, strašlivé bouře a plískanice, které doprovázejí souboj dvou Mocných. A tentokrát je to Matka Moře, vyčerpaná svou dlouhou prací, kdo podlehne. Teran zažene svého protivníka a sevře Ostrovy do svého nemilosrdného náručí. Vypráví se, že Matka Moře slyší křik každého muže, který se během strašlivých dnů tyranské vlády Terana utopí, a tak sbírá své odhodlání a vůli k tomu, aby se opět vrátila, a v Jarním Zápase ho zbavila jeho moci, obávané všemi živými tvory...

ALDARION: Inu, jak jsem nakoupil, tak prodávám - a není to z jednoho zdroje :) Ono se pak dá i hádat, proč koně lezou podle mýtů tak často právě z moře, nebo proč má Poseidón, bůh vod a moří, na starosti i tak typicky suchozemské zvíře, jako kůň.

Jinak potvora FOSSY: je Mořský Ďábel, postrach Orknejí, Nuckelavee

Tahle odpornost je hádankou, i když se její jméno napíše. (No, tady ve vnitrozemí by se možná dalo i říkat bez nebezpečí... ;) ) Třeba to, že žije v moři a bojí se sladké vody (ať už dešťové, nebo třeba i tekoucího potoka).
Setkal jsem se tedy s představou, že čeští vodníci nemají rádi mořskou slanou vodu. Ale to bylo v nějaké dost novodobé pohádce a nezahrnovalo to až takovou panickou hrůzu - a je tak nějak pochopitelnější, že duchové řeky (někdy dokonce jednoho konkrétního místa v toku) nepatří do toho zvláštního a cizího podmořského světa. Ale důvod, proč by se stvůra, která pochází z moře a přitom bez problémů cválá po ostrovech a decimuje jejich populaci, měla bát zrovna sladké vody, mi uniká. Nenapadá vás něco?

Tak, dnes pro změnu něco trochu k potrápení vašich ctěných hlav. Není to hádanka, ale popis a vyprávění o jedné potvoře. O které, a také odkud, to si zjistěte sami :)

I když spousta bájných tvorů měla nevypočitatelnou, obojakou povahu, tento je považován za čisté zlo. Jeho domovem bylo moře, ale to mu nijak nebránilo toulat se po ostrovech a rozsévat zkázu. A na to byl dobře vybaven. Krom strašlivého a děsivého zjevu (hlava desetkrát větší, než lidská, široká, jako prasečí rypák protažená tlama s ostrými zuby, jediné rudě planoucí oko, a tělo nejen bez chlupů, ale i bez kůže, navíc podle dochovaných popisů byla jedno tělo se svým podobně fešným ořem) měl netvor k působení katastrof neobvykle jedovatý, odporný dech. Výpary jako opar sedaly na rostliny i zvířata, a samozřejmě i na lidi, a působily nejrůznější nákazy a epidemie. Jedním ze spolehlivých způsobů, jak tvora rozzuřit, bylo pálení mořských řas. Jeden z ostrovů za to zaplatil ztrátou všech koní, které monstrum nakazilo smrtící chorobou.
Je nasnadě, že se takové stvůře přičítaly možná i katastrfoy, ve kterých neměla spáry - sucha, nebo napak povodně, ztroskotání lodí a podobně. Na druhou stranu je zřejmé, že jen mál potvor vyvolávalo takový strach. Jen díky moci jedné další nadpřirozené bytosti, a díky naprosto nekontrolované hrůze z čerstvé děšťové vody (které na ostrovech bylo požehnaně) tento netvor nevyhubil na ostrovech vše živé.

Pokusím se převyprávět jednu (úplně náhodně objevenou) javánskou legendu. Sám styl vyprávění je – jak se dá u takové exotiky čekan – těžko interpretovatelný, navíc (jako obvykle) je tu mnoho verzí a vlastně žádná úplná, natož aby si třeba byly navzájem podobné. Takže k tomu laskavě přihlédněte : )
Rara Jonggrang a Bandung Bondowoso:
V prastarých dobách, v dobách legend, byla na Jávě dvě sousedící království. Byla si podobná asi jako den a noc. V jednom z nich, v království Pengging, moudře vládl hodný a spravedlivý král, Prabu Damar Moyo. V tom druhém, jménem Boko, kde lidé žili v neustálém strachu, protože královští vojáci neustále pro krále mladé hledali lidské oběti, vládl lidožravý obr, Prabu Boko.
Syn Prabu Damara Moya, mladík jménem Bandung Bondowoso, jednou svému otci oznámil, že se chce věnovat meditaci, aby nalezl svou duchovní sílu. Krále to potěšilo, protože si dobře uvědomoval, že dříve nebo později je konflikt mezi ním a jeho sousedem nevyhnutelný, a že se žádný obyčejný smrtelník nedokáže postavit obru Bokovi, ani jeho pobočníkovi, dalšímu obru jménem Path Gupolo. Trvalo to patnáct let, než se Bandung vrátil k otci, požehnán bohy a prostoupen nadpřirozenou duchovní silou.
A vrátil se právě včas. Prabu Boko už vycvičil svou mocnou armádu, a bez varování napadl sousední zemi. Nikdo se mu nedokázal postavit, a tak plenil, raboval a dobýval po libosti. Dokud se mu ovšem do cesty nepostavil Bandung. Oba dva využili veškerou svou moc a sílu, důvtip i um, v zuřivé bitvě, kterou spolu svedli. A bojovali prý celé dny, dokud Bandung nad zlým obrem nezvítězil. Když jeho král padl mrtev k zemi, Paith Gupolo shromáždil zbytky jeho vojsk a ustoupil zpět do královského paláce Boko.
V paláci oznámil Paith Gupolo zvěst o smrti Prabu Boka jeho dceři. Princezna Rara Jonggrang byla navzdory pověsti a vzhledu svého otce velmi krásná dívka a otce upřímně milovala. Než se však mohla oddat řádnému truchlení, přitáhla k paláci vítězná armáda s Bandungem Bondowosou v čele. Mladému princi se princezna okamžitě zalíbila a hluboce se do ní zamiloval. Ona naopak si prince ošklivila, jak jen to bylo možné. Zabil jí přeci otce (a navíc byl prý i v obličeji nesmírně ošklivý). Takže bylo nasnadě, co bude dál. Princ navrhl sjednocení obou království prostřednictvím sňatku mezi ním a princeznou. A princezna souhlasila, ovšem – jak bývá v takových případech zvykem – pouze pokud princ splní její dvě podmínky.
Zamilovaný Bandung okamžitě souhlasil. A princezna nejen že si vymyslila naprosto nesplnitelné podmínky, ale navíc, jak se později ukázalo, to princi nechtěla ani jen malinko usnadnit.
Prvním úkolem pro Bandunga byla vybudovat studnu a pojmenovat ji Jalatunda. Princ se bez váhání pustil do práce a brzy byl hotov, protože se opět uchýlil ke své nadpřirozené moci. Hrdě předváděl Rara své dílo, a i princezna musela uznat, že je působivé. Potom ale lstí přiměla prince, aby do studny vlezl. Na ten okamžik čekal přichystaný Paith Gupolo, a studnu zavalil obrovským balvanem. Bandung byl pohřben zaživa ve studni, kde se měl vyčerpán utopit, nebo potupně zemřít hlady. Ale jak obr, tak Rara Jonggrang podcenili princovu moc. S velkým úsilím se Bandongovi podařilo ze zákeřné pasti uniknout, když balvan rozbil na kusy. Zaslepen láskou přičetl tento pokus zmařit jeho život jen na vrub Paith Gupola a na místě ho zabil, zatímco princezně nekladl žádnou vinu.
Druhý úkol si princezna promýšlela pečlivěji, protože už bylo zřejmé, že prince podcenila. Nakonec mu ale přikázala, že chce-li její ruku, musí postavit přesně jeden tisíc chrámů, a to vše za jednu jedinou noc. Bandung se žádosti sice nemálo podivoval, ale nakonec mu nezbylo, než souhlasit. Aby si poradil s nesplnitelným úkolem, ponořil se opět jednou do hluboké meditace, a využil svou spirituální moc. Povolal zástupy duchů a démonů, aby mu pomohly při stavbě.
Noc ubíhala rychle, ale stavba právě tak. 999 chrámů již bylo dokončeno, a Bandung pracoval na posledním z nich. Rara se právem obávala, že své dílo dokončí včas, a ona se bude muset chtě nechtě stát jeho ženou. Opět proto sáhla po lsti. Na východní straně nechala zapálit veliký oheň, a všem přikázala zahájit obvyklé činnosti vítající nový den. Sama princezna a další ženy začaly bubnovat, aby oznámily svítání a začátek dne. Zmateni tímto podvodem se duchové a démoni vrátili do svých říší, protože nemohli setrvat na denním světle.
Bandung překvapeně hleděl, jak jeho pomocníci mizí. 999 chrámů již stálo, ale ten poslední teprve čekal na dokončení. Selhal! Selhal a krásná princezna se nestane jeho ženou, a království Pengging a Boku se nespojí v jedno! Potom ale princ spatřil Rara Jonggrang s bubínkem v rukou, a spatřil, že svit na východě pohasl, jak oheň dohořel. Uvědomil si, že byl obelstěn. Uvědomil si, že princezna se sňatkem nikdy nesvolí a rozzuřilo ho to. Ve svém hněvu, ať již spravedlivém, či nikoliv, proklel Rara Jonggrang veškerou svou mocí.
Rara Jonggrag se v té chvíli změnila v krásnou, ale chladnou a nehybnou sochu. Poslední chrám tak byl – ještě před svítáním – dokončen, a princezniny podmínky byly splněny.

Tento příběh popisuje vznik mnoha historických památek na Jávě. A samozřejmě s sebou nese morální ponaučení, jako každý dobrý příběh. Doufám, že se vám bude líbit.

SYLVAEN: Kompletně zpracování Argonauti nejsou p******a. To si vyprošuju! :)