GORGLIN: Řekl bych 14.-15., v 16.-17. mohli válčit leda s Turkem bok po boku proti Habsburkům v nových slušivých janičářských mundůrech. :)

FOSSY: Mamka víla, otec drak, síla hrdiny pocházela z kobylího mléka, podle kterého i dostal přezdívku... Jako všichni podobní měl i výjimečného koně, prot se tak naštval když čarodějnice prozradila nepříteli, jak koně zabít... No ták :)

Poslechněte si vyprávění o obyčejném muži. O úplně obyčejném člověku, u jehož kolébky nestáli bohové věštící velký osud, ani jeho rodičům nekolovala v žilách jiná, než lidská krev. A poslechněte si o hrdinovi, skutečném a nezpochybnitnelném.
Píše se rok 1900. Jaro je v plném proudu, ale teď je noc. Prší. Je mlha. Na nádraží ve Vaughan se potkaly vinou okolností hned tři vlaky, z nichž nejméně jeden už měl být dávno pryč. Nákladní vlak 83 má zpoždění, měl být dávno pryč. Nákladní vlak 72 je zase příliš dlouhý a jeho vozy jsou odstaveny i na hlavní koleji. A osobní vlak 26, lokální, měl být odstaven. A selhání brzd i dalších důležitých součástí při posouvání vlaků na nádraží vedou k tragické chybě: Na hlavní koleji zůstávají čtyři koncové vagony vlaku 83. Na koleji, která měla být uvolněna, jak je zvykem, pro vlak s vyšší prioritou, v tomto případě pro osobní vlak 4 z Memphisu do Cantonu.
Už sama situace ve Vaughanu je špatná, ale aby toho nebylo málo, je tu samotná cesta vlaku číslo 4. Původní strojvůdce vlaku onemocněl. V kabině lokomotivy stojí mladý strojvedoucí, který teprve nedávno přešel z nákladních vlaků na osobní. Vlak vyjel na svou cestu nikoliv 29. dubna ve 23.15, ale 30. dubna v 00.50. A strojvedoucí se snaží dohnat 95 minut zpoždění. Má lehký vlak, silnou lokomotivu a dobrého topiče. Když se bůíží Vaughan, má vlak 4 zpoždění za jízdním řádem už jen pouhé dvě minuty.
Je noc. Prší. Je mlha.
Vlak vjíždí do půldruhé míle dlouhé levotočivé zatáčky před Vaughanem. Jede rychlostí přes 75 mil za hodinu. Strojvůdce ze svého místa na pravé straně kabiny nemá výhled. Je to topič, Simeon T. Webb, který si všimne červených světel před nádražím. "Bože, něco je na hlavní koleji!"
Strojvůdce nepřemýšlí. "Skoč, Sime!" zařve, a současně se věší na píšťalu, aby varoval všechny na nádraží, a současně začíná brzdit vlak. A Simeon vyskoší z lokomotivy nějakých 300 stop před nárazem. Poslední věcí, kterou topič slyší, než po dopadu upadne do bezvědomí, je kvílení brzd a řev píšťaly.
Jako zázrakem vlak před nárazem do nákladních vagonů na hlavní koleji zpomaluje na něco málo přes 30 mil v hodině. Přesto je náraz ohlušující. Lokomotiva vlaku 4 se prorve dřevěným nákladním vozem plným sena, dalším s nákladem kukuřice, a konečně se zastavuje v půli třetího vagonu, vezoucího dříví.
Strašlivá nehoda má jednu jedinou oběť. Všichni na nádraží stačili díky píšťale a jejímu varování utéct do bezpečí. Krom několika lehkých zranění jsou v pořádku i všichni v osobním vlaku číslo čtyři. Všichni krom strojvůdce. Jonathan Luther "John" "Casey" Jones byl z trosek kabiny vynesen mrtev s rozdrcenou lebkou, v jedné ruce stále svíral brzdu a v druhé táhlo píšťaly. Není nejmenších pochyb, že kdyby z vlaku vyskočil s topičem, a zachránil si tak život, vzalo by si vlakové neštěstí mnohem více živtoů.
Jonesovi hodinky se zsatvili v okamžiku srážky. Bylo 30. dubna 1900, ve 03.52.


Jones měl prý na svém kontě více hrdinských činů, než jen tento poslední, ale ty nejsou zdaleka tak známé a vlastně přišli na přetřes až po jeho smrti. Populární americká legenda, Statečný Strojvůdce, si našel cestu zejména do country hudby. U nás o něm jako o Strojvůdci Příhodovi zpívali Werich a Voskovec, později i Greenhorns už pod jménem Casey Jones. Z Jonese je opravdu "lidový" hrdina a v repertoáru ho měl například Johnny Cash.

Hádanka:
Jak už to bývá, za vším hledej ženu. V tomhle případě ženy dvě. Sestry, mezi kterými vznikla hádka o to, která z nich má odvážnějšího manžela. Oba muži byli rytíři a šlechtici nesporných kvalit. Následkem sporu svých žen (traduje se, že jeden z rytířů už tak žárlil a pohlížel na druhého, který byl nižšího rodu a postavení, s nelibostí) se jeden z rytířů cítil velmi uražen a ponížen. Naplněn záští v předvečer bitvy nařkl svého rivala ze zrádných úmyslů vůči panovníkovi. Aby dokázal své čisté úmysly i odvahu a oddanost panovníku, vydal se druhý rytíř, předstíraje, že se vzdává, do tábora nepřátel. A tam ve vhodnou chvíli zaútočil přímo na nepřátelského vládce, a zabil ho. Byl sice prakticky okamžitě chycen a popraven, ale stal se legendou.

Později se legenda rozrostla a přibyly příběhy z mládí statečného rytíře - například o tom, jak jistá čarodějnice poradila nepřátelům, jak mají zabít jeho koně, a že klíčky od jeho zbroje najdou v jeho kníru, a díky tomu ho dokázala zajmout. Ale ne nadlouho, a rytíř ji později na oplátku zabil na mostě. Nebo o tom, že jeho matka nebyla obyčejná smrtelnice, ale víla, nebo dokonce démonka, a že rytíř měl nadlidskou sílu a dovednost v boji od ní.

Rytíř se každopádně stal pro svou zemi největším hrdinou epických písní, básní, a podobně, a stal se symbolem rytířské odvahy, oddanosti, nezlomnosti a bojového ducha.

Kdo byl tento rytíř, kdy a kde se vyskytoval?

A ještě jeden vodák v tomhle suchu...

Pier Gerlofs Donia:
Velký Pier byl veselý chlapík, přátelský a mírumilovný. Muž vysoký a urostlý, s rameny širokými a pažemi svalnatými, s dlouhých černým vousem a mohutným knírem, zkrátka Frís k pohledání. Nebýt ale následujících událostí neblahých, nevstoupil by ve známost a nezařadil se mezi legendy.
Nedaleko Kimswerdu, vesnice, kde Velký Pier žil, byla posádkou Černá Banda, regiment lancknechtů ve službách Saxonského hraběte Jiřího, pověřený potlačováním občanské války mezi Vetkopery a Burgundskou, později Habsburskou vládou. A byl to regiment nechvalně proslulý jako násilnická tlupa, která, když žold nedojde včas, vyráží do vesnic, a bere si od lidí to, co jí podle ní samotné náleží. A tak se i stalo, že na konci ledna roku 1515 vyplenila Černá Banda Kimswerd.
Popelem lehl místní kostel, popelem lehlo sídlo Doniů, znásilněna a zavražděna byla i žena Velkého Piera.
A Pier se pustil do guerrilové války proti Habsburkům.
Po čtyři léta vedl Velký Pier nesmiřitelnou válku se všemi, které vinil ze svého neštěstí. A bojoval krutě a nemilosrdně, jak může ten, kdo nemá co ztratit. Uzavřel spojenectví s Karlem z Egmondu, hrabětem Guelderským, a shromáždil Frísy a Gueldery ochotné bojovat kolem sebe, do pirátské bandy známé jako Arumer Zwarte Hoop (Černý Gang z Arum). Roku 1515 zajal 28 holandských lodí, a všech 500 Holanďanů na jejich palubách svrhl do moře. Získal si tak přízvisko „Kříž na Holanďany“. Neváhal zaútočit ani na města. Roku 1517 velel Velký Pier síle nějakých 4000 mužů, a dokázal rychle dobýt město Medemblik, i když se mu nepodařilo dobýt hrad. Arumer Zwarte Hoop pobil mnoho obyvatel města a většinu jej spálil na popel. Po tomto částečném vítězství napadl Velký Pier bleskově Nieuwburg a Middleburgský hrad, obě místa vyplenil a vypálil do základu. Téhož roku dobyl město Asperen a vyvraždil téměř všechny obyvatele. Dobře opevněné město si ponechal jako základnu, dokud nebyl vytlačen Holandským Místodržícím.
Nakonec byla proti Velkému Pierovi vypravena válečná flotila pod velením Anthonia van den Houtea. I když admirál, který prohlásil, že moře zbaví jménem krále Karla V. pirátů, zpočátku uspěl a spálil několik fríských lodí, Velký Pier na oplátku uchvátil roku 1518 v bitvě u pobřeží nedaleko Hoorn 11 holandských lodí.
Velký Pier měl jednoduchý recept na rozpoznání přátel a nepřátel. Jako mnozí po něm, a jako mnozí před ním, nechával zajatce opakovat shibboleth (slovo, nebo fráze, které správně vysloví jen rodilý mluvčí): Máslo, chleba, zelený sýr: jestli to neumíš vyslovit, nejsi pravý Frís. Tedy: Bûter, brea en griene tsiis: wa't dat net sizze kin, is gjin oprjochte Fries.
Ovšem i když jeho tažení za pomstou bylo bezesporu úspěšné, Velký Pier byl zklamán. Přes veškerou jeho snahu a vítězství se mu nepodařilo zastavit příliv nepřátel. Roku 1519 předal velení Arumer Zwarte Hoop a odešel do fríského města Sneek, kde o rok později, v říjnu 1520, poklidně zemřel v posteli.
Říká se, že Pier dokázal ohýbat mince jen mezi palcem, ukazováčkem a prostředníčkem, a že musel měřit přes sedm stop, protože právě tak dlouhý byl při váze skoro patnáct liber jeho meč (tedy 2,15 metru a necelých sedm kilogramů). Legendy vyprávějí, že když oral svou zem, zapřahal se Velký Pier namísto koně, a koně prý dokázal nejen nahradit, ale i zvednout nad hlavu. A jednou za ním přišlo pět siláků, že se chtějí bít, a jejich boj dal název místu, kde bojovali: Fivefal (doslova Five fall – „Pětipád“).
Dodnes není jasné, jestli byl Velký Pier hrdina, nebo padouch. A tentokrát za to nemůže jen úhel pohledu přítel/nepřítel.

Piet Pieterszoon Hein:
Korzár a námořní důstojník, lidový hrdina Sjednocených Provincií (nynější Holandsko) v Osmdesátileté Válce proti Španělsku. Ačkoliv měl za sebou bohatou vojenskou kariéru, dvě zajetí Španěly a léta na galejích, a dlouhou službu Východoindické Společnosti v Asii, proslavil se Hein až mnohem později, a sám to také cynicky zironizoval.
Totiž, jak a proč se tenhle námořní velitel proslavil? Roku 1628 spolu s admirálem Lonckem, viceadmirálem Banckertem a pirátem Henriquesem zajal španělskou obchodní flotilu. Skoro celou. A bez krveprolití.
Část španělské flotily byla naneštěstí před Heinovým plánem varována, protože ho vyzradil zajatý plavčík, ale přesto padla Heinova flotila na 19 španělských lodí, polovina flotily vyplouvající z Mexika. Převážejících převážně stříbro z amerických kolonií a Filipín.
Celkem 16 lodí padlo do rukou holanďanů. Jedna galeona byla zajata při nočním přepadu; posádky devíti menších lodí se nechali přesvědčit ke kapitulaci; dvě menší lodě byly chyceny při pokusu o útěk na moři; čtyři prchající galeony byly obklíčeny u pobřeží Kuby v zátoce Matanzas a po několika salvách z holandských mušket se vzdaly. Holanďané nebrali zajatce. Posádky byly se zásobami vyloženy na pobřeží a poslány na pochod do Havany. K jejich velkému překvapení. Stejně tak Španěly překvapilo, že jim povely vydává sám admirál a k tomu v jejich mateřštině.
Hein tak pro Holandsko získal 11.509.524 guilderů ve stříbře a zlatě, a mnoho dalšího, převážně luxusního a drahého, obchodního zboží. Roku 1629 se vrátil do vlasti a byl vítán a oslavován jako lidový hrdina. Aby také ne, vždyť jeho kořist živila armádu po osm měsíců a dosáhl největšího vítězství nad Španěly v Karibiku. Přímým následkem jeho vítězství bylo dobytí a zajetí ´s-Hertogenbosch.
A tehdy, poslouchaje dav jásající pod jeho balkonem, Hein poznamenal: Teď, když jsem bez nebezpečí získal bohatství, mě velebí; ale když jsem riskoval vlastní život v žáru bitvy, ani nevěděli, že existuji…

GORGLIN: Takže jejich řady nenarušil hrdina, ale nějaký vůl?
No, v dobách, kdy to země/národ potřebuje, se rodí lidoví hrdinové - odvážní, odhodlaní, neústupní, spravedliví,...(doplňte další superlativa a pozitiva)

Ale mám v plánu se ještě pár podobným hrdinům věnovat :)