Arnold von Winkerlied:
Poslyšte malý příběh o veliké odvaze. Roku 1386 stanula proti sobě v bitvě u Sempachu dvě vojska nepoměrných sil. Na straně Staré Švýcarské Konfederace stovky, na straně Velkovévodství Rakouského tisíce. Na straně jedné odhodlaní, ale chabě vyzbrojení muži, na straně druhé obrněná šlechta a vycvičení vojáci.
Navzdory všem odhadům vybojovali tehdy Švýcaři veliké vítězství, jedno z rozhodujících, které dovolilo jejich zemi růst a vzkvétat. A povídá se, že v bitvě zahynulo na straně rakouské více mužů, než se jich na straně Konfederace vůbec postavilo k boji.
To vše, včetně smrti knížete Leopolda III. Rakouského, by však bývalo nebylo možné bez hrdinské oběti jediného muže, od těch dob stavěného na roveň Willéma Tella. Jeho jméno zní Arnold von Winkerlied.
Ať již byl rytířem, či nikoliv, když se jeho krajané dostali v bitvě do úzkých, neb nebyli sto prorazit obrněný šik rakouských pikenýrů, Arnold von Winkerlied nezaváhal. Řka: Já otevřu vám cestu, mí krajané a konfederáti; vy pak chraňte mou ženu a děti! vrhl se Winkerlied vstříc nepříteli. Vlastním tělem strhl k zemi mnoho nepřátelských pík a mnohé polámal. Než se Rakušané vzpamatovali, vtrhli Švýcaři do průchodu, který jim vlastním tělem za cenu vlastního života otevřel chrabrý von Winkerlied.
A dosáhli toho dne, inspirováni jeho skutkem nevídané udatnosti, velkolepého vítězství.

FOSSY: další více jak dva tisíce let se to řešilo :o))))))

Afridite, Athena a Hera

Nejkrásnější ženu, víteztví v každé bitvě a vládu nad světem

Pátečná jednoduchoučká hádanka:

Které tři bohyně soupeřily o zkaté jablko v jedné z prvních soutěží Miss, a co nabízely jako úplatek jedinému porotci?

Tak, dnes něco málo z "domácí kuchyně".
Promluvme si o potvůrce mnoha jmen, známé mnoha národům slovanským. Zmek, šotek, šetek, rarach, rarášek, špiritus, nebo cikavec, nejznámější ovšem jako plivník. Navzdory všeobecnému přesvědčení mnoha lidí - zejména v dnešní uspěchané době - plivník nebyl zlý, možná trochu škodolibý, nebyl ani proradný, možná jen jeho smysl pro humor nebyl pro každého. Ostatně jméno plivník k němu nepřišlo od slovesa plivat, ale spíš od výrazu plen, teda majetek.
Plivník má tolik podob, kolik jmen. Nejznámější z jeho podob jsou následující: černé kuře, které stále vypadá jako zmoklé; malý pidimužík; pták s velkými křídly a vakem na zobáku; chlapec s kuřecími pařátky; černý pes; černý kocour. Stejně tak četné je jeho příbuzenstvo, veliká rodina domácích skřítků "pomocníčků".
Tak, nejprve, jak k takovému plivníkovi přijít. Obvykle se uvádí, že je potřeba vejce černé slípky. To je potom nutné zahřívat po devět dní (někdy se povídá, že po čtyřicet dní) zahřívat v levém podpaží (někdy musí být ženské), během kteréžto doby "sezení na vejci" se dotyčný nesmí vyzpovídat, nesmí si mýt obličej a nesmí si stříhat nehty. Někdy je možné plivníka v ptačí podobě najít ve volné přírodě (nejčastěji v lese, a nejčastěji v "čarodějném kole", tedy v kruhu z mochomůrek nebo jiných jedovatých hub). A ve vzácných případech plivník dorazí sám, obyčejně coby ohnivá koule s chvostem plamenů.
Mít doma plivníka nebývá nejspíš na škodu. Za různých podmínek, které se liší kraj od kraje (někdy je nutné plivníkovi slíbit duši, jindy stačí mléko s medem a postýlka, a ještě jindy je potřeba umět mu poroučet řečí zvířat) pomáhá svému majiteli a jeho domu. Ano, je to tak, plivník je jedním z běžných domácích skřítků, i když patří spíše k lidem, než k místu. A jak pomáhá? Inu, obvykle tak, že krade. Samozřejmě krade ostatním, a co nakrade, to nosí svým. A protože je to skřítek, a ne žádný poberta, co s klackem v ruce přepadá pocestné, nekrade vůbec obyčejně. Plivník krade med z cizích úlů, vysává mléko cizím kravám, bere vejce cizím slepicím a tak podobně, a všechno, co nakrade, odnáší domů. Domácnosti s plivníkem se tak daří mnohem lépe, než těm ostatním.
Ale i majitel může mít s plivníkem potíže. A potom zjistí, že jakkoliv může být snadné si plivníka pořídit, zbavit se ho je úplně jiná věc. Tradičních receptů je hned několik. Tím nejjednodušším je asi vrátit plivníka úplně přesně na to místo, kde jste ho našli. O něco těžší je nalákat plivníka do lahve, rychle ji zašpuntovat a pověsit někde na strom. Jen zdánlivě jednoduché je plivníka prodat - ano, i to jde - protože to mimo jiné znamená přiznat někomu, že máte plivníka. A navíc jeho třetí majitel už se ho nezbaví vůbec. A konečně tam, kde je plivník, lačný duše, hodně podobný čertu, zabírá kněz a zaříkávání.
Mezi obvyklé kratochvíle plivníka patří přesouvání věcí po domě, někdy jen v dobromyslném žertu, někdy se škodolibou zlovolností. Může také ledacos dobře schovat. A pro rozlobeného plivníka není nic snazšího, než zkazit všechno jídlo v domě (načůrá do piva, nechá zkysnout mléko, zplesnivět chleba, vyklíčit brambory...). Někdy, když se plivník opravdu rozlobí, sáhne po temnějších silách a drastičtějších opatřeních. Potom může domácnost hravě potkat požár nebo choroba.
Ale znovu, plivník je domácí skřítek, a i když může být škodolibý a někdy zlomyslný, rozhodně to není žádné monstrum nebo padouch. :)

Bylo nebylo.
Sotva opadly vody velké Potopy, která očistila svět od hříchu, vrátili se lidé ke stavění měst a metropolí, kde by mohli žít a prospívat. A největším z těchto měst byl proslavený, oslnivý Babylon. Veškerý lid světa v té době hovořil jedinou, společnou řečí, a tak byla spolupráce jednotlivých kmenů, klanů, i národů, snadná. Díky ní i Babylon kvetl jako vzácná růže, rostl a bohatl.
Ale jak praví známé přísloví, pýcha předchází pád.
Lid Babylonu se cítil být vznešeným, nadřazeným. Postupně opadlo jejich náboženské zapálení a oddanost víře. Lidé se začali domnívat, že nepotřebují božskou pomoc, ba dokonce že možná sami by měli být uctíváni. A aby potvrdili svou moc, a dali ji celému světu na vědomí, pustili se lidé do stavby Babylonské Věže, zikkuratu Etemenanki. Stavba měla dosáhnout do Nebes a viditelná na míle daleko měla zvěstovat vznešené postavení lidu babylonského.
To se Bohu samozřejmě pramálo zamlouvalo. A na pyšný lid babylonský seslal trest, který měl také zajistit, že nikdo další se nedopustí podobného rouhání. A Bůh popletl a zmátl jazyk lidu Babylonu. Stavba Věže se velmi rychle zastavila, protože lidé si náhle nemohli rozumět navzájem. Bez možnosti domluvy vznikaly hojné sváry a nedorozumnění. Postupně mnoho lidí opustilo metropoli po skupinách, tvořených těmi, kdo si navzájem rozuměli.
A tak v Babylonu zůstal jen patetický nedostavěný pahýl jako pomník přílišné namyšlenosti, a svět zalidnili národy mnoha odlišných jazyků, které se již nikdy více nespojily tak, jak tomu bylo před zmatením jazyků...

"The Mither o´the Sea"
Ano, ještě jednou na Orkneje. The Mither o´the Sea, asi nejvhodněji překládano jako Matka Moře, nebo možná Mořská Matka, je jedním z nejsilnějších principů tamnější mytologie. A tak - jen stručně - předkládám příběh, který se tam k ní váže.

Věčná bitva
Matka Moře je silou veskrze pozitivní a dobrou, jak každý ví. Vládne během léta a dává všemu růst a prospívat. Není snad nikdo z lidí, kdo by ji nectil a nemiloval, a naopak strašliví netvoři, jako například zhoubný Nuckelavee, se jí k smrti bojí. Ale jako každá mocnost dobra má i Matka svého arcinepřítele, protivníka strašlivého tak, jak je sama laskavá. Je jím Teran, duch zimy a zosobnění krutých mrazů a ledových větrů, které přinášejí zkázu a smrt.
Za jarní rovnodennosti se odpočinkem osvěžená Matka Moře, plná sil a odhodlání, vrací, aby se ujala své právoplatné vlády. Ale není to jen tak jednoduché, jak by se řeklo. Teran se nerad vzdává svého a tak začíná Jarní Zápas, "Vore Tullye", kdy se Orknejské ostrovy zmítají v prudkých bouřích a vichrech nemilosrdného boje mezi Matkou a Teranem. Ale výsledek boje je vlastně dopředu znám. Na vrcholu své moci je Matka pro Terana příliš silná, a tak jej bez výjimky poráží. Duch zimy je spoután na mořském dně, kde sbírá síly po prohraném boji a vyčkává na svou příležitost. Mořská Matka se naopak ujímá vlády, a přináší teplo, sílu a život všem na Ostrovech. Její vláda je obdobím blahobytu, růstu a všeho dobrého. Letní teplo je jen občas narušeno bouří nebo studenými dny, když se Teran ve svém vězení obvzláště silně opře proti svým okovům.
Ale Teran není poražen navždy a ani vláda dobrotivé Matky netrvá věčně. Za podzimní rovnodennosti Teran konečně přerve pouta, kterými byl uvězněn, a plný sil, které načerpal dpočinkem, a plný chladu, který sebral na mořském dně, vyráží znovu do boje o vládu nad Orknejemi. Nastává Podzimní Vřava, "Gore Vellye", a opět přicházejí děsivé, strašlivé bouře a plískanice, které doprovázejí souboj dvou Mocných. A tentokrát je to Matka Moře, vyčerpaná svou dlouhou prací, kdo podlehne. Teran zažene svého protivníka a sevře Ostrovy do svého nemilosrdného náručí. Vypráví se, že Matka Moře slyší křik každého muže, který se během strašlivých dnů tyranské vlády Terana utopí, a tak sbírá své odhodlání a vůli k tomu, aby se opět vrátila, a v Jarním Zápase ho zbavila jeho moci, obávané všemi živými tvory...

ALDARION: Inu, jak jsem nakoupil, tak prodávám - a není to z jednoho zdroje :) Ono se pak dá i hádat, proč koně lezou podle mýtů tak často právě z moře, nebo proč má Poseidón, bůh vod a moří, na starosti i tak typicky suchozemské zvíře, jako kůň.

Jinak potvora FOSSY: je Mořský Ďábel, postrach Orknejí, Nuckelavee

Tahle odpornost je hádankou, i když se její jméno napíše. (No, tady ve vnitrozemí by se možná dalo i říkat bez nebezpečí... ;) ) Třeba to, že žije v moři a bojí se sladké vody (ať už dešťové, nebo třeba i tekoucího potoka).
Setkal jsem se tedy s představou, že čeští vodníci nemají rádi mořskou slanou vodu. Ale to bylo v nějaké dost novodobé pohádce a nezahrnovalo to až takovou panickou hrůzu - a je tak nějak pochopitelnější, že duchové řeky (někdy dokonce jednoho konkrétního místa v toku) nepatří do toho zvláštního a cizího podmořského světa. Ale důvod, proč by se stvůra, která pochází z moře a přitom bez problémů cválá po ostrovech a decimuje jejich populaci, měla bát zrovna sladké vody, mi uniká. Nenapadá vás něco?