Hádanka:
Jak už to bývá, za vším hledej ženu. V tomhle případě ženy dvě. Sestry, mezi kterými vznikla hádka o to, která z nich má odvážnějšího manžela. Oba muži byli rytíři a šlechtici nesporných kvalit. Následkem sporu svých žen (traduje se, že jeden z rytířů už tak žárlil a pohlížel na druhého, který byl nižšího rodu a postavení, s nelibostí) se jeden z rytířů cítil velmi uražen a ponížen. Naplněn záští v předvečer bitvy nařkl svého rivala ze zrádných úmyslů vůči panovníkovi. Aby dokázal své čisté úmysly i odvahu a oddanost panovníku, vydal se druhý rytíř, předstíraje, že se vzdává, do tábora nepřátel. A tam ve vhodnou chvíli zaútočil přímo na nepřátelského vládce, a zabil ho. Byl sice prakticky okamžitě chycen a popraven, ale stal se legendou.

Později se legenda rozrostla a přibyly příběhy z mládí statečného rytíře - například o tom, jak jistá čarodějnice poradila nepřátelům, jak mají zabít jeho koně, a že klíčky od jeho zbroje najdou v jeho kníru, a díky tomu ho dokázala zajmout. Ale ne nadlouho, a rytíř ji později na oplátku zabil na mostě. Nebo o tom, že jeho matka nebyla obyčejná smrtelnice, ale víla, nebo dokonce démonka, a že rytíř měl nadlidskou sílu a dovednost v boji od ní.

Rytíř se každopádně stal pro svou zemi největším hrdinou epických písní, básní, a podobně, a stal se symbolem rytířské odvahy, oddanosti, nezlomnosti a bojového ducha.

Kdo byl tento rytíř, kdy a kde se vyskytoval?

A ještě jeden vodák v tomhle suchu...

Pier Gerlofs Donia:
Velký Pier byl veselý chlapík, přátelský a mírumilovný. Muž vysoký a urostlý, s rameny širokými a pažemi svalnatými, s dlouhých černým vousem a mohutným knírem, zkrátka Frís k pohledání. Nebýt ale následujících událostí neblahých, nevstoupil by ve známost a nezařadil se mezi legendy.
Nedaleko Kimswerdu, vesnice, kde Velký Pier žil, byla posádkou Černá Banda, regiment lancknechtů ve službách Saxonského hraběte Jiřího, pověřený potlačováním občanské války mezi Vetkopery a Burgundskou, později Habsburskou vládou. A byl to regiment nechvalně proslulý jako násilnická tlupa, která, když žold nedojde včas, vyráží do vesnic, a bere si od lidí to, co jí podle ní samotné náleží. A tak se i stalo, že na konci ledna roku 1515 vyplenila Černá Banda Kimswerd.
Popelem lehl místní kostel, popelem lehlo sídlo Doniů, znásilněna a zavražděna byla i žena Velkého Piera.
A Pier se pustil do guerrilové války proti Habsburkům.
Po čtyři léta vedl Velký Pier nesmiřitelnou válku se všemi, které vinil ze svého neštěstí. A bojoval krutě a nemilosrdně, jak může ten, kdo nemá co ztratit. Uzavřel spojenectví s Karlem z Egmondu, hrabětem Guelderským, a shromáždil Frísy a Gueldery ochotné bojovat kolem sebe, do pirátské bandy známé jako Arumer Zwarte Hoop (Černý Gang z Arum). Roku 1515 zajal 28 holandských lodí, a všech 500 Holanďanů na jejich palubách svrhl do moře. Získal si tak přízvisko „Kříž na Holanďany“. Neváhal zaútočit ani na města. Roku 1517 velel Velký Pier síle nějakých 4000 mužů, a dokázal rychle dobýt město Medemblik, i když se mu nepodařilo dobýt hrad. Arumer Zwarte Hoop pobil mnoho obyvatel města a většinu jej spálil na popel. Po tomto částečném vítězství napadl Velký Pier bleskově Nieuwburg a Middleburgský hrad, obě místa vyplenil a vypálil do základu. Téhož roku dobyl město Asperen a vyvraždil téměř všechny obyvatele. Dobře opevněné město si ponechal jako základnu, dokud nebyl vytlačen Holandským Místodržícím.
Nakonec byla proti Velkému Pierovi vypravena válečná flotila pod velením Anthonia van den Houtea. I když admirál, který prohlásil, že moře zbaví jménem krále Karla V. pirátů, zpočátku uspěl a spálil několik fríských lodí, Velký Pier na oplátku uchvátil roku 1518 v bitvě u pobřeží nedaleko Hoorn 11 holandských lodí.
Velký Pier měl jednoduchý recept na rozpoznání přátel a nepřátel. Jako mnozí po něm, a jako mnozí před ním, nechával zajatce opakovat shibboleth (slovo, nebo fráze, které správně vysloví jen rodilý mluvčí): Máslo, chleba, zelený sýr: jestli to neumíš vyslovit, nejsi pravý Frís. Tedy: Bûter, brea en griene tsiis: wa't dat net sizze kin, is gjin oprjochte Fries.
Ovšem i když jeho tažení za pomstou bylo bezesporu úspěšné, Velký Pier byl zklamán. Přes veškerou jeho snahu a vítězství se mu nepodařilo zastavit příliv nepřátel. Roku 1519 předal velení Arumer Zwarte Hoop a odešel do fríského města Sneek, kde o rok později, v říjnu 1520, poklidně zemřel v posteli.
Říká se, že Pier dokázal ohýbat mince jen mezi palcem, ukazováčkem a prostředníčkem, a že musel měřit přes sedm stop, protože právě tak dlouhý byl při váze skoro patnáct liber jeho meč (tedy 2,15 metru a necelých sedm kilogramů). Legendy vyprávějí, že když oral svou zem, zapřahal se Velký Pier namísto koně, a koně prý dokázal nejen nahradit, ale i zvednout nad hlavu. A jednou za ním přišlo pět siláků, že se chtějí bít, a jejich boj dal název místu, kde bojovali: Fivefal (doslova Five fall – „Pětipád“).
Dodnes není jasné, jestli byl Velký Pier hrdina, nebo padouch. A tentokrát za to nemůže jen úhel pohledu přítel/nepřítel.

Piet Pieterszoon Hein:
Korzár a námořní důstojník, lidový hrdina Sjednocených Provincií (nynější Holandsko) v Osmdesátileté Válce proti Španělsku. Ačkoliv měl za sebou bohatou vojenskou kariéru, dvě zajetí Španěly a léta na galejích, a dlouhou službu Východoindické Společnosti v Asii, proslavil se Hein až mnohem později, a sám to také cynicky zironizoval.
Totiž, jak a proč se tenhle námořní velitel proslavil? Roku 1628 spolu s admirálem Lonckem, viceadmirálem Banckertem a pirátem Henriquesem zajal španělskou obchodní flotilu. Skoro celou. A bez krveprolití.
Část španělské flotily byla naneštěstí před Heinovým plánem varována, protože ho vyzradil zajatý plavčík, ale přesto padla Heinova flotila na 19 španělských lodí, polovina flotily vyplouvající z Mexika. Převážejících převážně stříbro z amerických kolonií a Filipín.
Celkem 16 lodí padlo do rukou holanďanů. Jedna galeona byla zajata při nočním přepadu; posádky devíti menších lodí se nechali přesvědčit ke kapitulaci; dvě menší lodě byly chyceny při pokusu o útěk na moři; čtyři prchající galeony byly obklíčeny u pobřeží Kuby v zátoce Matanzas a po několika salvách z holandských mušket se vzdaly. Holanďané nebrali zajatce. Posádky byly se zásobami vyloženy na pobřeží a poslány na pochod do Havany. K jejich velkému překvapení. Stejně tak Španěly překvapilo, že jim povely vydává sám admirál a k tomu v jejich mateřštině.
Hein tak pro Holandsko získal 11.509.524 guilderů ve stříbře a zlatě, a mnoho dalšího, převážně luxusního a drahého, obchodního zboží. Roku 1629 se vrátil do vlasti a byl vítán a oslavován jako lidový hrdina. Aby také ne, vždyť jeho kořist živila armádu po osm měsíců a dosáhl největšího vítězství nad Španěly v Karibiku. Přímým následkem jeho vítězství bylo dobytí a zajetí ´s-Hertogenbosch.
A tehdy, poslouchaje dav jásající pod jeho balkonem, Hein poznamenal: Teď, když jsem bez nebezpečí získal bohatství, mě velebí; ale když jsem riskoval vlastní život v žáru bitvy, ani nevěděli, že existuji…

GORGLIN: Takže jejich řady nenarušil hrdina, ale nějaký vůl?
No, v dobách, kdy to země/národ potřebuje, se rodí lidoví hrdinové - odvážní, odhodlaní, neústupní, spravedliví,...(doplňte další superlativa a pozitiva)

Ale mám v plánu se ještě pár podobným hrdinům věnovat :)

Arnold von Winkerlied:
Poslyšte malý příběh o veliké odvaze. Roku 1386 stanula proti sobě v bitvě u Sempachu dvě vojska nepoměrných sil. Na straně Staré Švýcarské Konfederace stovky, na straně Velkovévodství Rakouského tisíce. Na straně jedné odhodlaní, ale chabě vyzbrojení muži, na straně druhé obrněná šlechta a vycvičení vojáci.
Navzdory všem odhadům vybojovali tehdy Švýcaři veliké vítězství, jedno z rozhodujících, které dovolilo jejich zemi růst a vzkvétat. A povídá se, že v bitvě zahynulo na straně rakouské více mužů, než se jich na straně Konfederace vůbec postavilo k boji.
To vše, včetně smrti knížete Leopolda III. Rakouského, by však bývalo nebylo možné bez hrdinské oběti jediného muže, od těch dob stavěného na roveň Willéma Tella. Jeho jméno zní Arnold von Winkerlied.
Ať již byl rytířem, či nikoliv, když se jeho krajané dostali v bitvě do úzkých, neb nebyli sto prorazit obrněný šik rakouských pikenýrů, Arnold von Winkerlied nezaváhal. Řka: Já otevřu vám cestu, mí krajané a konfederáti; vy pak chraňte mou ženu a děti! vrhl se Winkerlied vstříc nepříteli. Vlastním tělem strhl k zemi mnoho nepřátelských pík a mnohé polámal. Než se Rakušané vzpamatovali, vtrhli Švýcaři do průchodu, který jim vlastním tělem za cenu vlastního života otevřel chrabrý von Winkerlied.
A dosáhli toho dne, inspirováni jeho skutkem nevídané udatnosti, velkolepého vítězství.

FOSSY: další více jak dva tisíce let se to řešilo :o))))))

Afridite, Athena a Hera

Nejkrásnější ženu, víteztví v každé bitvě a vládu nad světem

Pátečná jednoduchoučká hádanka:

Které tři bohyně soupeřily o zkaté jablko v jedné z prvních soutěží Miss, a co nabízely jako úplatek jedinému porotci?

Tak, dnes něco málo z "domácí kuchyně".
Promluvme si o potvůrce mnoha jmen, známé mnoha národům slovanským. Zmek, šotek, šetek, rarach, rarášek, špiritus, nebo cikavec, nejznámější ovšem jako plivník. Navzdory všeobecnému přesvědčení mnoha lidí - zejména v dnešní uspěchané době - plivník nebyl zlý, možná trochu škodolibý, nebyl ani proradný, možná jen jeho smysl pro humor nebyl pro každého. Ostatně jméno plivník k němu nepřišlo od slovesa plivat, ale spíš od výrazu plen, teda majetek.
Plivník má tolik podob, kolik jmen. Nejznámější z jeho podob jsou následující: černé kuře, které stále vypadá jako zmoklé; malý pidimužík; pták s velkými křídly a vakem na zobáku; chlapec s kuřecími pařátky; černý pes; černý kocour. Stejně tak četné je jeho příbuzenstvo, veliká rodina domácích skřítků "pomocníčků".
Tak, nejprve, jak k takovému plivníkovi přijít. Obvykle se uvádí, že je potřeba vejce černé slípky. To je potom nutné zahřívat po devět dní (někdy se povídá, že po čtyřicet dní) zahřívat v levém podpaží (někdy musí být ženské), během kteréžto doby "sezení na vejci" se dotyčný nesmí vyzpovídat, nesmí si mýt obličej a nesmí si stříhat nehty. Někdy je možné plivníka v ptačí podobě najít ve volné přírodě (nejčastěji v lese, a nejčastěji v "čarodějném kole", tedy v kruhu z mochomůrek nebo jiných jedovatých hub). A ve vzácných případech plivník dorazí sám, obyčejně coby ohnivá koule s chvostem plamenů.
Mít doma plivníka nebývá nejspíš na škodu. Za různých podmínek, které se liší kraj od kraje (někdy je nutné plivníkovi slíbit duši, jindy stačí mléko s medem a postýlka, a ještě jindy je potřeba umět mu poroučet řečí zvířat) pomáhá svému majiteli a jeho domu. Ano, je to tak, plivník je jedním z běžných domácích skřítků, i když patří spíše k lidem, než k místu. A jak pomáhá? Inu, obvykle tak, že krade. Samozřejmě krade ostatním, a co nakrade, to nosí svým. A protože je to skřítek, a ne žádný poberta, co s klackem v ruce přepadá pocestné, nekrade vůbec obyčejně. Plivník krade med z cizích úlů, vysává mléko cizím kravám, bere vejce cizím slepicím a tak podobně, a všechno, co nakrade, odnáší domů. Domácnosti s plivníkem se tak daří mnohem lépe, než těm ostatním.
Ale i majitel může mít s plivníkem potíže. A potom zjistí, že jakkoliv může být snadné si plivníka pořídit, zbavit se ho je úplně jiná věc. Tradičních receptů je hned několik. Tím nejjednodušším je asi vrátit plivníka úplně přesně na to místo, kde jste ho našli. O něco těžší je nalákat plivníka do lahve, rychle ji zašpuntovat a pověsit někde na strom. Jen zdánlivě jednoduché je plivníka prodat - ano, i to jde - protože to mimo jiné znamená přiznat někomu, že máte plivníka. A navíc jeho třetí majitel už se ho nezbaví vůbec. A konečně tam, kde je plivník, lačný duše, hodně podobný čertu, zabírá kněz a zaříkávání.
Mezi obvyklé kratochvíle plivníka patří přesouvání věcí po domě, někdy jen v dobromyslném žertu, někdy se škodolibou zlovolností. Může také ledacos dobře schovat. A pro rozlobeného plivníka není nic snazšího, než zkazit všechno jídlo v domě (načůrá do piva, nechá zkysnout mléko, zplesnivět chleba, vyklíčit brambory...). Někdy, když se plivník opravdu rozlobí, sáhne po temnějších silách a drastičtějších opatřeních. Potom může domácnost hravě potkat požár nebo choroba.
Ale znovu, plivník je domácí skřítek, a i když může být škodolibý a někdy zlomyslný, rozhodně to není žádné monstrum nebo padouch. :)

Bylo nebylo.
Sotva opadly vody velké Potopy, která očistila svět od hříchu, vrátili se lidé ke stavění měst a metropolí, kde by mohli žít a prospívat. A největším z těchto měst byl proslavený, oslnivý Babylon. Veškerý lid světa v té době hovořil jedinou, společnou řečí, a tak byla spolupráce jednotlivých kmenů, klanů, i národů, snadná. Díky ní i Babylon kvetl jako vzácná růže, rostl a bohatl.
Ale jak praví známé přísloví, pýcha předchází pád.
Lid Babylonu se cítil být vznešeným, nadřazeným. Postupně opadlo jejich náboženské zapálení a oddanost víře. Lidé se začali domnívat, že nepotřebují božskou pomoc, ba dokonce že možná sami by měli být uctíváni. A aby potvrdili svou moc, a dali ji celému světu na vědomí, pustili se lidé do stavby Babylonské Věže, zikkuratu Etemenanki. Stavba měla dosáhnout do Nebes a viditelná na míle daleko měla zvěstovat vznešené postavení lidu babylonského.
To se Bohu samozřejmě pramálo zamlouvalo. A na pyšný lid babylonský seslal trest, který měl také zajistit, že nikdo další se nedopustí podobného rouhání. A Bůh popletl a zmátl jazyk lidu Babylonu. Stavba Věže se velmi rychle zastavila, protože lidé si náhle nemohli rozumět navzájem. Bez možnosti domluvy vznikaly hojné sváry a nedorozumnění. Postupně mnoho lidí opustilo metropoli po skupinách, tvořených těmi, kdo si navzájem rozuměli.
A tak v Babylonu zůstal jen patetický nedostavěný pahýl jako pomník přílišné namyšlenosti, a svět zalidnili národy mnoha odlišných jazyků, které se již nikdy více nespojily tak, jak tomu bylo před zmatením jazyků...

"The Mither o´the Sea"
Ano, ještě jednou na Orkneje. The Mither o´the Sea, asi nejvhodněji překládano jako Matka Moře, nebo možná Mořská Matka, je jedním z nejsilnějších principů tamnější mytologie. A tak - jen stručně - předkládám příběh, který se tam k ní váže.

Věčná bitva
Matka Moře je silou veskrze pozitivní a dobrou, jak každý ví. Vládne během léta a dává všemu růst a prospívat. Není snad nikdo z lidí, kdo by ji nectil a nemiloval, a naopak strašliví netvoři, jako například zhoubný Nuckelavee, se jí k smrti bojí. Ale jako každá mocnost dobra má i Matka svého arcinepřítele, protivníka strašlivého tak, jak je sama laskavá. Je jím Teran, duch zimy a zosobnění krutých mrazů a ledových větrů, které přinášejí zkázu a smrt.
Za jarní rovnodennosti se odpočinkem osvěžená Matka Moře, plná sil a odhodlání, vrací, aby se ujala své právoplatné vlády. Ale není to jen tak jednoduché, jak by se řeklo. Teran se nerad vzdává svého a tak začíná Jarní Zápas, "Vore Tullye", kdy se Orknejské ostrovy zmítají v prudkých bouřích a vichrech nemilosrdného boje mezi Matkou a Teranem. Ale výsledek boje je vlastně dopředu znám. Na vrcholu své moci je Matka pro Terana příliš silná, a tak jej bez výjimky poráží. Duch zimy je spoután na mořském dně, kde sbírá síly po prohraném boji a vyčkává na svou příležitost. Mořská Matka se naopak ujímá vlády, a přináší teplo, sílu a život všem na Ostrovech. Její vláda je obdobím blahobytu, růstu a všeho dobrého. Letní teplo je jen občas narušeno bouří nebo studenými dny, když se Teran ve svém vězení obvzláště silně opře proti svým okovům.
Ale Teran není poražen navždy a ani vláda dobrotivé Matky netrvá věčně. Za podzimní rovnodennosti Teran konečně přerve pouta, kterými byl uvězněn, a plný sil, které načerpal dpočinkem, a plný chladu, který sebral na mořském dně, vyráží znovu do boje o vládu nad Orknejemi. Nastává Podzimní Vřava, "Gore Vellye", a opět přicházejí děsivé, strašlivé bouře a plískanice, které doprovázejí souboj dvou Mocných. A tentokrát je to Matka Moře, vyčerpaná svou dlouhou prací, kdo podlehne. Teran zažene svého protivníka a sevře Ostrovy do svého nemilosrdného náručí. Vypráví se, že Matka Moře slyší křik každého muže, který se během strašlivých dnů tyranské vlády Terana utopí, a tak sbírá své odhodlání a vůli k tomu, aby se opět vrátila, a v Jarním Zápase ho zbavila jeho moci, obávané všemi živými tvory...