Poslechněte si vyprávění o obyčejném muži. O úplně obyčejném člověku, u jehož kolébky nestáli bohové věštící velký osud, ani jeho rodičům nekolovala v žilách jiná, než lidská krev. A poslechněte si o hrdinovi, skutečném a nezpochybnitnelném.
Píše se rok 1900. Jaro je v plném proudu, ale teď je noc. Prší. Je mlha. Na nádraží ve Vaughan se potkaly vinou okolností hned tři vlaky, z nichž nejméně jeden už měl být dávno pryč. Nákladní vlak 83 má zpoždění, měl být dávno pryč. Nákladní vlak 72 je zase příliš dlouhý a jeho vozy jsou odstaveny i na hlavní koleji. A osobní vlak 26, lokální, měl být odstaven. A selhání brzd i dalších důležitých součástí při posouvání vlaků na nádraží vedou k tragické chybě: Na hlavní koleji zůstávají čtyři koncové vagony vlaku 83. Na koleji, která měla být uvolněna, jak je zvykem, pro vlak s vyšší prioritou, v tomto případě pro osobní vlak 4 z Memphisu do Cantonu.
Už sama situace ve Vaughanu je špatná, ale aby toho nebylo málo, je tu samotná cesta vlaku číslo 4. Původní strojvůdce vlaku onemocněl. V kabině lokomotivy stojí mladý strojvedoucí, který teprve nedávno přešel z nákladních vlaků na osobní. Vlak vyjel na svou cestu nikoliv 29. dubna ve 23.15, ale 30. dubna v 00.50. A strojvedoucí se snaží dohnat 95 minut zpoždění. Má lehký vlak, silnou lokomotivu a dobrého topiče. Když se bůíží Vaughan, má vlak 4 zpoždění za jízdním řádem už jen pouhé dvě minuty.
Je noc. Prší. Je mlha.
Vlak vjíždí do půldruhé míle dlouhé levotočivé zatáčky před Vaughanem. Jede rychlostí přes 75 mil za hodinu. Strojvůdce ze svého místa na pravé straně kabiny nemá výhled. Je to topič, Simeon T. Webb, který si všimne červených světel před nádražím. "Bože, něco je na hlavní koleji!"
Strojvůdce nepřemýšlí. "Skoč, Sime!" zařve, a současně se věší na píšťalu, aby varoval všechny na nádraží, a současně začíná brzdit vlak. A Simeon vyskoší z lokomotivy nějakých 300 stop před nárazem. Poslední věcí, kterou topič slyší, než po dopadu upadne do bezvědomí, je kvílení brzd a řev píšťaly.
Jako zázrakem vlak před nárazem do nákladních vagonů na hlavní koleji zpomaluje na něco málo přes 30 mil v hodině. Přesto je náraz ohlušující. Lokomotiva vlaku 4 se prorve dřevěným nákladním vozem plným sena, dalším s nákladem kukuřice, a konečně se zastavuje v půli třetího vagonu, vezoucího dříví.
Strašlivá nehoda má jednu jedinou oběť. Všichni na nádraží stačili díky píšťale a jejímu varování utéct do bezpečí. Krom několika lehkých zranění jsou v pořádku i všichni v osobním vlaku číslo čtyři. Všichni krom strojvůdce. Jonathan Luther "John" "Casey" Jones byl z trosek kabiny vynesen mrtev s rozdrcenou lebkou, v jedné ruce stále svíral brzdu a v druhé táhlo píšťaly. Není nejmenších pochyb, že kdyby z vlaku vyskočil s topičem, a zachránil si tak život, vzalo by si vlakové neštěstí mnohem více živtoů.
Jonesovi hodinky se zsatvili v okamžiku srážky. Bylo 30. dubna 1900, ve 03.52.
Jones měl prý na svém kontě více hrdinských činů, než jen tento poslední, ale ty nejsou zdaleka tak známé a vlastně přišli na přetřes až po jeho smrti. Populární americká legenda, Statečný Strojvůdce, si našel cestu zejména do country hudby. U nás o něm jako o Strojvůdci Příhodovi zpívali Werich a Voskovec, později i Greenhorns už pod jménem Casey Jones. Z Jonese je opravdu "lidový" hrdina a v repertoáru ho měl například Johnny Cash.