Byl synem Ea a Damgalnunny, bratrem Šamaše a Ištar, manželem Sarpanit. Jeho cesta k moci nebyla jednoduchá a jeho vzestup byl spojen s rozkvětem města Babylónu. Jeho věrným průvodcem byl Mušchuššu, drak, kterého stvořila Tiamat, ale kterého zkrotil. Jeho symbolem byl rýč. Jeho moc byla veliká, a při své plné síle byl bohem bouří, zaklínání, moudrosti a léčitelství. Byl tím, kdo rozkazoval ostatním bohům, tím, kdo určoval osudy lidí, a také tím, kdo jim daroval světlo.
Marduk se stal božským patronem města Babylon a jeho moc rostla, z téměř neznámého bůžka se stal hlavním bohem mezopotámského panteonu. V době jeho největšího věhlasu mu občas přezdívali „Bel“, tedy Vládce.
Sehrál naprosto klíčovou roli ve stvoření světa podle Babyloňanů – střetl se v boji s bohyní Tiamat, zosobněním moře (které v té době bylo vším, co bylo) a ženského principu. Marduk, tehdy ještě mladý bůh, se vyzbrojil lukem a šípy, hromovým palcátem a bleskovou dýkou, kouzly, bylinami, které chránili před jedy, a na svém bouřkovém voze taženém čtyřmi koňmi vyjel v čele mladších bohů proti Tiamat a starším bohům. V souboji jeden na jednoho se postavil Tiamat. Zachytil ji do sítě, shromáždil čtvero hlavních větrů, aby Tiamat udržely polapenou a nedovolily žádné její části uprchnout, vytvořil nové větry, hurikány a tornáda, které vrhl proti oceánu Tiamat, a nakonec ji proklál šípem.
Marduk v boji zvítězil a Tiamat zabil, a z jejího těla stvořil svět. Ostatní bohové jej z vděčnosti prohlásili za svého vládce a dali mu 50 jmen. V Babylonu měl také hlavní chrám, zikkurat Etemenanki (Chrám, jenž je základem nebes a země), který je nejspíš inspirací pro slavnou biblickou Babylonskou Věž.
Někdy není vyprávění o bitvě, ve které byl Marduk šampionem bohů, tak jednoznačné.
Pozice starších a mladších bohů bývá občas popisována jako otázka dobra a zla, kdy zlá Tiamat vytáhne do boje se svými dětmi a armádou povolaných démonů v podobě obrovského draka proti dobrým bohům. Marduk je vyzván, aby se stal přes své mládí šampionem bohů, jelikož v jeho rukou je mnoho nebezpečných sil (bouře, kouzla). Souhlasí, ale jen pod podmínkou, že se v případě vítězství stane vůdcem bohů. Pozice pána bohů je mu přislíbena a Marduk vytáhne do boje. Chytí Tiamat do sítě, v okamžiku, kdy drak-bohyně otevře tlamu, aby ho pozřel, jí nažene do tlamy všechny vichry a nafoukne ji jako balón, a pak ji zasáhne šípem do srdce.
Jeho povaha byla podle některých pramenů více obojaká, představoval dobro, ale i zlo. Mohl lidem pomáhat, nebo je zničit. Akkadský bůh se dostal i do dalších panteonů, někdy i pod stejným jménem, i když třeba u Asyřanů měl jen relativně málo uctívačů.
Rozhodně je Marduk velkým jménem prastarých panteonů, a svoje místo tady si víc než zaslouží :)

Takže, hádanečka:

Mýty se neshodují, kdo byli její rodiče, ale padají samá velká jména, a tím myslím opravdu velká!
Traduje se, že byla napůl nádhernou ženou, napůl hadem, někdy byla okřídlená, a někdy měla hadí ocasy dva.
S manželem se postavila bohům. On byl uvězněn, ale jí bylo dovoleno žít, i jejím dětem.
Proslula zejména jako matka slavných a známých potomků.

FOSSY: Takže, Horatio Cocles, který se svým štítem hájil msot k Římu před armádou Etrusků, dokud nebyl zničen, slavný Horacio na mostě, není až tak slavný, jak jsem si myslel :)

Nicméně s omluvou za delší odmlku:

Dnes pro vás mám celebritu. První ženu. Ne Evu, ale tu, o které se nemluví. Stvořenou bohem stejně jako Adam ze země (ale na rozdíl od čisté hlíny, ze které povstal Adam, byla uplácána z kalu a špíny). Díky tomu, že byla stvořena jako on, neměla dojem, že je Adamovi podřízena, a když od ní pokoru čekal, stala se pro svou hrdost vzdornou a zpupnou. S Adamem si pořídila synka Asmodea a nespočet dalších démonických dítek, než utekla do pustin k Rudému moři, když se jí chtěl Adam zmocnit proti její vůli. Lilith. Kdo by to jméno neznal. Pro svou vzpouru proti Bohu se stala démonem. To ona prý byla hadem, který podal Evě jablko ze stromu poznání. Protože samozřejmě na novou Adamovu ženu, vytvořenou z jeho žebra a poslušnou a pokornou, tak trochu žárlila.
A protože ji Bůh ztrestal za její neposlušnost smrtí mnoha jejích dětí, začala se Lilith mstít na novorozeňatech a na rodičkách (tzv. syndrom náhlého úmrtí, kdy kojenci umírají brzy po porodu bez zjevných vnějších příčin, byl prý práce Lilith).Můžům zase vstupuje do snů a erotickými vizemi je přivádí k šílenství… To je Lilith, matka démonů, nebo také první z upírů, nebo (podle volnomyšlenkářů) první feministka. Alespoň tedy Lilith podle křesťanského/hebrejského mýtu. Údajně byly veškeré zmínky o Lilith vyřazeny z Bible. Její mýtus je příliš sexuálně podbarven, a její snaha být rovnocennou partnerkou Adama (tedy rovnoprávnost mezi mužem a ženou) je také nevhodná.

Lilith byla také známá u Sumerů a Mezopotámců jako společnice (služka?) bohyně nebes Inanny, opět hrdá a nepříliš poslušná.

FOSSY: Ne, ale budeme po tobě házet uhlím tak dlouho, dokud tě nedostaneme zpod vlivu amerických imperialistů a dokud se nenaučíš, že česky je to Alexej Grigorjevič Stachanov!

Tak doufám, že mě po dnešku neukamenujete :)))

Dnes pro vás mám dvě legendy poměrně moderní, takové civilní, ovšem stejně platné. Ačkoliv mají jisté podobné aspekty, jsou tyto legendy doma ve dvou naprosto odlišných velmocích, které stály po dlouhá léta proti sobě ve všech myslitelných ohledech.
V obou případech se jedná o obyčejné muže, kteří se stali legendami díky svým činům. V obou případech hrálo důležitou roli kladivo. Oba byli obrovskou inspirací pro statisíce, možná miliony dalších lidí. Oba mají „svůj“ svátek. A činy obou jsou zpochybňovány jako neproveditelné.
Prvním z těchto dvou mužů je dělník, nebo lépe řečeno trestanec, kterého nucené práce, alternativa k vězení, přivedla na stavbu železnice. Tady pomocí kladiva a ocelového vrtáku razil díry pro nálože, které rvaly cestu pro nový tunel. Je asi jedno, kde přesně došlo ke zrození nesmrtelné legendy, a tuto čest si nárokuje několik míst, i kdy přesně k tomu došlo. Postačí, že se pohybujeme po území Spojených států nedlouho po skončení občanské války, kolem roku 1870. John William Henry svádí svůj legendární souboj s parním bucharem, vítězí a umírá. Přesně o tom jeho legenda je. O člověku, který se vlastní silou postavil stroji, a dokázal, že odvede víc práce, než technika. A to s takovým nasazením, že jeho srdce nevydrželo, a on, triumfující, zemřel s kladivem v ruce. Příběh Johna Henryho se objevuje především v písních, po dlouhou dobu to byly zejména písně pracovní. Těžko říct, jestli je jeho legenda z těch, které měli pomoci toleranci vůči afroameričanům, nebo naopak brojila proti industrializaci, zda měla podpořit pracovní výkony, nebo naopak měla varovat dělníky, aby nepřeceňovali své síly. Každopádně je dodnes velmi rozšířená a populární, a povětšinou je vykládána jako příběh o nadřazenosti člověka nad strojem.
A jak asi pozornější čtenáře napadlo, druhá legenda bude pro změnu z Ruska, nebo lépe řečeno z bývalého Sovětského svazu. Jejím hrdinou je horník. Obyčejný muž, který strávil drahně let prací v uhelném dole. Alexey Grigoryevich Stakhanov podle záznamu vytěžil roku 1935 za 5 hodin a 45 minut 102 tun uhlí (asi 14 násobek normy). Jen o pár týdnů později rekord zvýšil, když za směnu vytěžil 227 tun. Jako příkladný pracovník se dostal na stránky novin, dokonce i TIME v USA. Vystudoval v Moskvě Vysokou Školu Průmyslovou, stal se ředitelem dolu, a posléze začal pracovat na ministerstvu. Krom obligátního a očekávatelného řádu Hrdina Socialistické Práce získal řadu dalších medailí a vyznamená. Stakhanov se stal synonymem oddané práce, příkladem správného dělníka, a také „chudým klukem, který skrze poctivou dřinu ke štěstí přišel“. Je jedno, že jeho rekordní těžba byla výsledkem skupiny horníků, kteří se postarali o veškerou podpůrnou činnost, zatímco Alexey „jen“ držel sbíječku. Podle odborníků, kdyby nic jiného, přispěl jeho (řádně propagandisticky upravený a dobře lidu prodaný) příběh k morálce pracujících, k pověsti horníků, a koneckonců i k lepší organizaci práce.

Tak to skoro vypadá, že vlci probudili i normálně ospalé nepsavce (nebo možná to byli římské „vlčice“?) :-)
Nicméně, jak už jsem uváděl, vlci jsou v legendách a mýtech zastoupeni opravdu hojně, a když se vám zamlouvali, tady máte další porci šedých a zubatých legend.
Co se týče římských vlčic, to už tu důkladně probrali jiní, já bych jen připomněl, že vlk byl zasvěcen Martovi, bohu války, a jako takový byl považován za příznivé znamení a příslib vítězství.
Svůj původ od vlka odvozují nejen Mongolové, jak tu bylo řečeno, ale i Turci. Podle jejich legendy ovšem nebyl vlk otcem národa. Po strašlivém nájezdu odvěkých nepřátel, Mongolů (zajímavé, že nepřátelství a rivalita těchto dvou národů byly pověstné přes jejich proklamovaný vlčí původ) přižil toliko jediný mladý bojovník. Zraněného a vyčerpaného jej zachránila bílá vlčice a odvedla jej hluboko do hor, na místo skryté všem smrtelníkům. Na místo, které bylo učiněným rájem na zemi. A z těch dvou se zrodil celý národ, nový, silný, hrdý národ Turků, který potom došel veden šedým vlkem na území, kde žije dodnes.
Jedna stará eskymácká legenda vypráví o propojení mezi vlky a karibu. Když na počátku věků po světě nechodilo, neplavalo, ani nelétalo nic jiného, než muž, a žena, vyhloubila žena v zemi velikou jámu. Z té potom, jak jí pověděla Kaila, bohyně nebes, tahala všechna zvířata, ptáky a ryby. Jako poslední vytáhla žena karibu a bohyně jí pověděla, že karibu je největším darem pro člověka. Žena karibu pustila a přikázala mu se množit a šířit krajem. Brzy byl kraj karibu plný, a synové ženy měli dobrý lov. Karibu bylo hodně a poskytovali maso i kůže, kosti i paroží. Ale synové ženy lovili jen silné a zdravé karibu, protože byli na jídlo lepší, než malí a slabí, i paroží a kůže měli lepší. A brzy bylo nemocných a slabých karibu víc, než zdravých. Žena znovu oslovila bohyni Kailu, a chtěla vědět, co je s jejím dílem špatně. Ale Kaila řekla, že je vše tak, jak má být. Potom oslovila Amoraka, ducha vlků, a dohodla se s ním. Od té doby vlci loví slabé karibu, a tím zajišťuje místo pro silné. Karibu živí vlky svým tělem, a vlci zase činí karibu silnými a zdravými.
Krom pověsti o králi Lykáónovi, která tu už proběhla, mají v Řecku také další pověsti o vlcích. Jedna vypráví o nádherné princezně Théofané a Poseidónovi. Théfané mohla krásou soupeřit i s bohyněmi. Poseidón jednoho dne vedl své spřežení bílou mořskou pěnou kromobyčejně zvolna, protože měl zvláštní náladu. A jako na potvoru zrovna tehdy princezna s družkami dováděla v mořských vlnách u pobřeží. Hned jak nahou princeznu spatřil, tak se Poseidón zamiloval. A protože také žárlil, bodl trojzubcem do vody a poslal vlnu, která pro něj Théofané unesla. Když se ve městě dozvěděli, co se stalo, rychle si dali dohromady, kdo princeznu unesl. S pomocí věštců zjistili, na který ostrov egejském moři princeznu bůh moří ukryl, a nápadníci zlatem zaplatili za loď, na které vyrazili na záchrannou výpravu. Na ostrově, kam dorazili překvapivě hladce, ale našli jen opuštěné chatrče a spousty ovcí bez ovčáka, bez psů, bez lidí… Netrvalo dlouho a jeden z nápadníků ve vzteku probodl jednu ovci kopím. Za chvíli už všichni nápadníci dávali průchod své frustraci, a beeezbranné oběti svého řádění rovnou opékali a jedli. Celé to z kopce sledoval velký beran s bílou ovečkou po boku. Samozřejmě, že to byl Poseidon s princeznou, který sebe, ji, i všechny obyvatele ostrova ukryl do ovčích podob kvůli bezpečnosti. Vzal na sebe svou pravou podobu a všechny nápadníky, kteří tak krutě pobili místní ovce/obyvatele, proměnil ve vlky. A ostrovu se od té doby říkalo Vlčí Ostrov. Možná ještě dnes ten ostrov, plný krvelačných vlků, je…
Podobně, jako se u Keltů traduje, že nebeský vlk požírá večer co večer slunce, a způsobuje tím noc, věřili starověcí Číňané, že obrovský nebeský vlk způsobuje zatmění slunce. Tehdy při velkých shromážděních bubnovali, zpívali, a stříleli do nebe šípy, aby vlka zahnali, donutili jej vyplivnout Slunce. Později jej zaháněli i pomocí ohňostrojů.
No, a nelze samozřejmě nezmínit Nenasytného a Žravého, tedy samozřejmě vlky, kteří nerozlučně doprovázeli Ódina. Snorri Sturluson o nich píše:

Gera a Freka
Vůdce vojů
Královsky krmí.
Sám štědrý Ódin,
Ochránce zbraní,
O vínu věčně žije.

Tihle dva, Geri a Freki, dostávali jídlo bohů, protože jejich pán žil jen o medovině a vínu. Říká se, že Ódin vytvořil tyto první vlky, když sám kráčel nově stvořeným světem a byl sám. Vlci zahnali jeho samotu a zejména Ódina těšil způsob, jakým si naplno užívali života. Když pak stvořil lidi, nechal je, aby se učili vlčí moudrosti, a vlci dali prvním lidem mnoho. Naučili je spolupracovat, lovit, chránit rodinu a starat se o ni. Oba vlci také Ódina doprovázeli v mnoha bitvách bok po boku. Ódin byl také otcem velkých válečníků, Volsungů, kteří na sebe uměli brát vlčí podobu. A koneckonců, Ódinovu smrt také způsobil vlk. Byla to čestná smrt, hodná vládce Ásgardu, a byla prý odplatou za porušené přísahy a všechny jeho klamy.

Iktómi jde na válečnou výpravu a bere s sebou svou tchýni (Lakotové)

Iktómi si vzal za manželku jednu velmi krásnou ženu. Jednoho dne, když se vrátil z poradního týpí, byl celý rozmrzelý. Jenom tiše seděl a odplivoval. A tak si jeho žena myslela, že musí být nemocný, a pozorně ho sledovala.1 Pak řekla: „Co se děje? Něco tě trápí, že?“ Ale on neodpověděl a pořád jen seděl, jako by se něčím soužil. Nakonec po dlouhé chvíli řekl: „Hrůza, nejspíš z toho jejich rozhodnutí onemocním, copak jsi o tom neslyšela?“ Když se jeho žena zeptala, jaké rozhodnutí to je, řekl: „Nařídili, aby každý muž vzal s sebou na válečnou výpravu svou tchýni. To je přece hrozné.“ Jeho žena navrhla: „Co kdybys šel s mou nejstarší matkou?“ Ale on odmítl. A tak řekla: „A co moje prostřední matka?““ Ale Iktómi opáčil: „Cože, s tou ubohou špindírou?“ „Tak co kdybys šel s mou nejmladší matkou?“ a to ho úplně umlčelo. Přesně tak to totiž chtěl, ale dlouho nic neříkal, jen tiše seděl. Po nějaké době se dlouze nadechl a pomalu, jako by se mu nechtělo, řekl: „Ne! … No! … No tak dobře!“ A tak Iktómi vyrazil na válečnou výpravu se svou nejmladší tchýní. Ta ještě předtím připravila dostatek sušeného masa na cestu. Byli pryč tak dlouho, že se na ně málem zapomnělo. Pak, po létech, se z ničeho nic ozval křik: „Iktó se vrací z válečné výpravy.“ Iktómi sjížděl na koni z kopce a kolem něho pobíhala spousta dětí. „Jdu s těmi děcky už takovou dálku, že mi začala říkat ,otče‘. Ale i když mi tak říkají, stejně je zabijte!“ řekl Iktómi, načež se děti s křikem rozutekly. Jejich matka je vzala k sobě a vůbec nevěděla, co si počít. Když vjel Iktó do vesnice, lidé lamentovali: „Iktó se oženil se svou vlastní tchýní. To se nesmí, porušil naše zákony.“ Bojovníci, vykonávající právě kmenovou stráž, ho hned začali honit, aby ho potrestali, jenže jemu se nějak podařilo uniknout a zachránit se.

1. Lakotové spojují plivání s nemocí a pokládají je za symptom přicházející choroby; „Zhubnul a pořád plive,“ říká se někdy o nemocných.

V tomto příběhu Iktómi porušil jedno z nejpřísnějších společenských tabu, jaká Lakotové měli – oženil se s vlastní tchýní. U Lakotů se museli tchýně a zeť navzájem velmi ctít, jenomže tato úcta se dávala najevo tím, že spolu nesměli promluvit ani si pohlédnout do očí. Pro mladého novomanžela, který se nastěhoval do vesnice své ženy, kde žili jen její a nikoli jeho příbuzní, muselo být dodržování tohoto zvyku značně obtížné. Ačkoli pohlavní styk s vlastní tchýní byl zcela nemyslitelný, žerty na toto téma napomáhaly uvolnit napětí, do něhož se novomanželé díky přísným pravidlům dostávali. Tradiční vyprávění tak mohlo působit jako psychologické uvolnění. V lakotském příbuzenském systému navíc mohl mít muž více než jednu tchýni, protože jeho manželka nazývala sestry své matky také matkami. Proto Iktómiho manželka v tomto příběhu mluví o „třech svých matkách“.

SYLVAEN: fakva, fakva. já věděl, že jak dojde na reálné vysvětlení, je veškerá romantika v hajzlu :-)

ALDARION: V asijských kulturách plní figura jelena roli "posla bohů", jakéhosi pošťáka. Bílý jelen se dokonce stal symbolem města Nara v Japonsku, v souvislosti se svatyní Kashima. Chtěl-li bych interpretovat starou mongolskou legendu skrz nové poznatky moderní kritické mytologie, dospěl bych k tomuto závěru:

Bílý jelen je nemimetickým symbolem osoby jež informuje bohy (rozuměj: panovníky) a je jejich spojením k jejich poddaným (věřícím). Laň je tedy symbolem buď této osoby v ženském rodě nebo, což je pravděpodobnější, zákonnou manželkou osoby která informuje bohy. Dále, jak bylo již dříve vysvětleno, vlčice symbolizuje prostitutku. A šedivá je barva stáří či alespoň zralého věku.

Mohli bychom tedy onu legendu interpretovat moderně, mohli bychom říci že je o historka o tom ktera se pošťákova žena spustila s vysloužilým gigolem. A z jejich linie pocházel hrdý klan mongolských vládců.

:)

SYLVAEN:
na počátku byl kohout/vlk

SYLVAEN: musíme konečně dostavět time-machine a ověřit :-)

FIN: Rozhodně je to pravdě podobnější než to že by několikaměsíční mimina dokázala přežít na vlčím mléce (nehledě na to že jen úplně blbý vlk by nechal deset kilo mlaďounkého masa vyrůst do smrdutých opičáků).. :)

PISKVOR: Vejce nebo vlčice? :)

aneb z historie alternativní...

Tam se pak opuštěných chlapečků ujala osaměle žijící prostitutka, odkojila je a když chlapečci dospěli v muže, založili město Řím, které se rychle začalo drát na vrchol moci likvidujíce přitom sousední a původně i vlastní etruskou kulturu, a v něm uprostřed postavili z vděčnosti prostitutce sochu s tím, že ji stylizovali do podoby vlčice, aby to lépe vypadalo. (Čímž pádem i přesně víme, kdy vzniká základ evropského PRu.) ...