Instituce legendy, která se opírá o prokazatelně žijícího člověka, je velmi zajímavá. Dobře, víme, že třeba takový Rasputin žil, podle všeho i Musashi, a jistě i spousta dalších. Ale víme, jak moc jsou jejich příběhy zveličené, jak moc je v nich pravdy? I to je součástí kouzla těchto legend, řekl bych.
A tak, když jsem přemýšlel, jaké další legendy by se mohli v tomto klubu objevit (a obstát při srovnání s Batmanem nebo dokonce se Zahradníkem!), rozhodl jsem se opět pro legendy prokazatelně existujících mužů (zatím mužů, uvidíme, jestli bude zájem o ženy).
Doufám, že mi pravdivý základ těchto legend, stejně jako jejich relativní novota a modernost, budou odpuštěny, a věřím, že něco zajímavého a poučného v nich, pokud se rozhodnete číst dál. Jedná se o legendy z První a Druhé Světové Války, z různých koutů světa a bojující na různých stranách.
FIN
Asi největší, a přitom nejméně známou (a postavou nejmenší) legendou je Simo Häyhö, známější ale jako Bílá Smrt. Doslova postrach děsící ruské vojáky, dodnes nejúspěšnější snajpr všech dob. Fin z malé vesničky, který světu ukázal, že v novodobém válečném konfliktu může jediný člověk změnit mnohé. Obyčejný člověk, aby bylo jasno, protože po celou svou krátkou vojenskou kariéru sloužil v hodnosti desátníka, z které byl povýšen až po ukončení služby. A povýšen rovnou na nadporučíka, což je v dějinách Finska největší hodnostní skok dějin.
Simo se války účastnil po tři měsíce, od 20. Listopadu 1939 do 6. Března 1940, během snahy Ruska obsadit Finsko. Ta zima přála Finům, teploty od -10 do -40 stupňů Celsia, sníh a znalost krajiny pomohly početně mnohem, mnohem slabším Finům ubránit se invazi Rudé Armády. A za tuto krátkou dobu Simo získal absolutní rekord (který dodnes drží) mezi odstřelovači s úctyhodným počtem 505 obětí. Potvrzených. On sám udával počet 542 a Finové uvádějí cifru kolem 800 (ovšem tam prý jsou započítáni i vojáci, které Simo zabil samopalem, nejen jako snajpr).
Bílá Smrt se tak jeví jako vhodné přízvisko pro člověka, který zabíjel nepřátele tempem 5 - 8 mrtvých denně. Podle všeho, když se Rusové dozvěděli, že je Simo v oblasti, nasazovali elitní oddíly, odmítali vyrážet na patroly, nebo rovnou spustili na oblast dělostřeleckou palbu. Simo operoval v zemi nikoho mezi liniemi vojsk, nebo přímo uprostřed nepřátel, nebo za jejich liniemi.
Jistě, vyvstává otázka, jakou dokonalou puškou Simo dosáhl takového rekordu. Pro milovníky zbraní je možná trochu zklamáním, že Simo používal standardní Mosin-Nagant M28. Dokonce běz optického zaměřovače nebo dalekohledu. Ze všeho udělal svou výhodu. Sám Simo měřil jen 160 cm, v bílém maskovacím plášti se snadno skryl i v sedě, a měl výtečný zrak. Používal jen mechanická mířidla, takže nemusel mít strach, že mu zamrznou, a měl díky nim menší siluetu. Zabíjel spolehlivě na 400 metrů, za ideálních střeleckých podmínek na 600. Říkal s oblibou, že chodí lovit Rusy. Bral to jako zábavu.
V březnu 1940, šestého, se dostal do přestřelky a ruský projektil ho připravil o kus čelisti. Simo zabil útočníka a upadl do bezvědomí. Probral se 18. Března a válka pro něj skončila. Dožil jako lovec kachen a chovatel psů, zemřel v požehnaném věku 96 let.
AMERIČAN
Další legenda je o něco starší, patří do I. Světové Války. A je, myslím, i o něco humornější. Alvin Cullum York do armády nechtěl. Nejstarší syn z celkem úctyhodných třinácti dětí chudého amerického kováře se vymlouval na odpor k násilí i na náboženské cítění. Přitom Bible a rvačky byly jeho nejoblíbenější zábavou. Nakonec ho velitel právě s pomocí citátů ze Svaté Knihy přesvědčil, že bojovat se musí.
Jen o pár s ní později se York se svou jednotkou dostal do obklíčení u Chatel-Chéhéry. Jako dobrovolník zaútočil se sedmnácti dalšími muži proti kulometným hnízdům němců.
Kulomety semlely jednotku jako mlýnek na maso. Seržant York zůstal se šesti druhy ve zbrani a nejvyšší hodností. A nařídil… Útok! Podle všeho umlčel přesnou střelbou z pušky enfield kulometná hnízda. Sám. Přitom řval, že nechce nikomu ublížit. Pak zastavil útok šesti Němců na bodáky. Pistolí Colt 45. Sám. Co rána, to mrtvý Němec. Přitom křičel, že nechce nikoho zranit.
A potom…
A potom se k vlastním liniím vrátilo sedm po zuby ozbrojených Američanů, kteří před sebou hnali 132 zajatých německých vojáků…
BRIT
Kdo má o daném tématu alespoň nějaké povědomí, ten asi tuší, že by se tento výčet rozhodně nemohl obejít bez Johna Malcolma Thorpe Fleming Chirchilla, zajisté ovšem známějšího jako “Šílený Jack“. Jack sloužil v armádě, pak odešel a dal se na novinařinu. Věnoval se také své zálibě, lukostřelbě, díky které si střihl drobné roličky i ve dvou filmech – před válkou to byl Zloděj z Bagdádu, po válce Ivanhoe. Když vypukla II. Světová Válka, narukoval znovu.
A proslul. Proslul jako snad jediný voják, který vyrážel do bojů na západní frontě Druhé Světové Války s dudami, dlouhým lukem, a mečem v ruce. Jednalo se o skotský Claymore, pro upřesnění. Tvrdil totiž, že důstojník bez meče není řádně oděn do boje.
Během bojů ve Francii při střetnutí s německou hlídkou zastřelil jejího velitele. Vlastnoručně vyráběným šípem. Nejspíš jako jediný voják na západní frontě si tak připsal zářez lukem. A rozhodl se přihlásit do Commandos…
Při vylodění v Norsku vystoupil z lodi jako první. Hrál na dudy. A dostal Válečný Kříž.
Na Sicílii zajal se svým komandem 42 Němců. Prý bez výstřelu. Stačilo na ně namířit mečem a řvát. Demoralizovaní vojáci odhazovali zbraně a nechávali se zajmout. Sám Jack k tomu prohodil, že když se na Němce řve dost nahlas, a k tomu německy, poslechne kohokoliv.
Ale v Jugoslávii, když bojoval po boku partyzánů, padl do zajetí Jack. Sám. Všichni ostatní byli zabiti dělostřelbou, on, hrající na dudy, byl jen zraněn. Skončil v koncentráku Sachsenhausen. Uprchl na podzim 1944 se sestřeleným pilotem RAF. Došli až do Rostocku, jen pár kilometrů od moře, než byli znovu zajati.
Později, ke konci války, se Jack odvolal k veliteli německé armádní jednotky, protože se obával, že stráže z řad SS zajatce nepropustí, ale postřílí. Byl vyslyšen a jednotky SS byly běžnou armádou odehnány.
Říká se, že jako jeden z mála lidí byl Jack nešťastný, že je po válce. Po osvobození z tábora došel sám do Itálie a odtud pokračoval s Američany. Chtěl ještě bojovat v Barmě, ale nestihl to.
NĚMEC
Kdo jiný by tak mohl být prvním z Německých hrdinů, který kohokoliv napadne? Jistě. Baron Manfred Albrecht Freiherr von Richthofen, tedy proslulý Rudý Baron. Ano, pravděpodobně nejznámější vojenský pilot všech dob. Válečnou službu začal jako kavalerista. Když se slovy „narukoval jsem, abych dělal něco jiného, než poslíčka“ (kavalerie a klasické jízdní operace už byli zastaralá část vojska) žádal o transfer, nečekal, že skončí u letectva.
Nejprve létal jako pozorovatel na průzkumné lety. Jednou prý i sestřelil francouzský letoun, ale nebylo možné sestřel potvrdit, tedy mu nebyl uznán. Nastoupil pilotní výcvik a… a rozbil letadlo.
Navzdory nevalnému začátku se stal pilotem a v roce 1916 získal první potvrzený sestřel. Nechal si u klenotníka vyrobit stříbrný pohár s vyrytým typem sestřeleného letounu. A pokračoval v tom, dokud neměl pohárů 60. Pak došlo stříbro a Baron nechtěl poháry z obyčejného kovu. Během té doby stanul v čele pověstného Létajícího Cirkusu, nejúspěšnější letecké jednotky I. Světové Války. Podle všech, kromě dalších pilotů Cirkusu, byl emociálně chladný, vypočítavý a bez smyslu pro humor. Podle všech byl brilantní taktik, a sice opatrný, ale výborný pilot.
Nakonec nasbíral zářezů – potvrzených – 80. Nelétal tak riskantně, jako jeho bratr, ani se tak nevyžíval v akrobacii, jako jeho přítel a spolubojovník Warner Voss. Ale byl dobrý velitel a výtečný střelec.
Zemřel při boji se dvěma australskými piloty 21. Dubna roku 1918. Ačkoliv byl smrtelně raněn, jedinou kulkou do oblasti srdce, dokázal nouzově přistát na poli. Jeho poslední slovo prý bylo „Kaputt“. Prakticky nepoškozené letadlo Rudého Barona rozebrali lovci suvenýrů na kousky…
RUS
Ano, na tomto místě bude přesně dle očekávání nikoliv nejlepší, ale zaručeně nejznámější ruský odstřelovač, Vasilij Zajcev. Jen pro představu, první místo patří Michailu Surkovovi se 702 potvrzenými zásahy, mezi ženami pak Ljudmile Pavličenko s 309. Zajcev jich získal 242. Ale byl to právě Zajcev, koho si všiml spisovatel Vasilij Grossman. Ten přes veškerou snahu o objektivitu vytvořil s pomocí dalších propagandistů ikonu ruského vlastence a ostrostřelce, a vtiskl jí tvář Zajceva.
Například Zajcev vystudoval průmyslovou školu a Vojenskou hospodářskou školu, a působil jako náčelník účetního oddělení Tichomořského loďstva. To ale není hrdina „dělnické Rusi“, takže se z něj stal uralský pasáček.
Zpochybňovat můžeme i jeho proslulý souboj snajprů s německým esem – majorem Köningem z berlínské školy snajprů/nebo majorem Koningsem ze Zossenu/nebo velitelem školy snajprů v Gnössenu, plukovníkem SS Thorvaldem. A to hlavně proto, že v archivu ministerstva obrany, kde denní hlášení obsahují i každou dezerci či sebezranění, není o této jistě velmi výjimečné události ani zmínka (i když v muzeu v Moskvě mají dodnes zaměřovač „z Köningovi“ pušky.
Buď jak buď, chrabrý junák působil jako živá voda na morálku ruských vojsk a víc nebylo třeba. A legenda je to jaksepatří, i když víme, jak moc nafouknutá oproti skutečnosti…
A na závěr ještě dvakrát ve zkratce
AMERIČANÉ
Nejsou to tak slavná jména, jako zde padla. Možná nejsou ani tak velkými legendami. Ale tihle dva mě docela ohromili a rád bych se podělil.
Prvním je Audie Murphy,, který by klidně mohl sloužit jako předobraz Captaina Americy. Kluk, kterého vyhodili od odvodu k maríně, k letectvu, a kterého vzali až jako krmení pro děla k pěchotě. 55 kilo a 150 centimentrů, kolabujících při výcviku celkem na pravidelné bázi.
Ale také 55 kilo odvahy, která si vysloužila vyznamenání hned při první akci. Na Sicílii. A taky si tam Murphy uhnal malárii, se kterou pak strávil zbytek války. Ale i tak dokázal něco, co skoro ani nezní jako realita. Boj v Colmarské kapse. 19 mužů mělo zastavit německou přesilu. Abych parafrázoval: Rozkaz ten zněl jasně: Nikdo neprojde!
Jenže s americkými tanky si německé poradily několika ranami a prapor německé pěchoty se zdál nezastavitelný. A tehdy si Murphy vysloužil 38 (!) vyznamenání a medailí v jediné akci. Vylezl na vrak tanku, popadl těžký kulomet, a celou hodinu kapsu udržel. Pak mu došla munice. Sám proti praporu. Klobouk dolů. Po válce udělal celkem úspěšnou kariéru u filmu, v tom prvním hrál sám sebe :)
Druhý příběh je o medikovi. Připadá vám válka absurdní? A co teprve voják-medik, který jednou rukou léčí, a druhou zabíjí? 2. Května 1945 byl tím medikem Robert Bush při boji o Okinawu. Jeho kamarád byl postřelen a Bush mu musel zavést transfuzi. Přímo uprostřed japonského protiútoku. A tak jednou rukou zachraňoval život příteli, a druhou střílel z pistole po nepříteli. Když mu došla munice, přiletěly granáty. Bush vlastním tělem chránil kamaráda. První výbuch ho připravil o oko, druhý mu roztrhal rameno, třetí mu poranil druhé oko. A v tomhle stavu se Bush dostal ke karabině svého (mrtvého) velitele, a dál střílel do Japonců. Zabil nejméně půl tuctu nepřátel, a vydržel, dokud nedorazily posily. Pak ještě svého pacienta doprovodil do špitálu, a až tam se zhroutil. Přišel o oko, ale zachránil přítele a dostal medaili Kongresu…