• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FOSSYMýty, Legendy a Pověsti
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    KID_MCHUTT: Je to tam. Ne že ne :)

    Jack má být oficiálně zodpovědný celkem za pět obětí. Podobné vraždy se ale podle detektiva udály před i po těch, které byly přisuzovány "Jackovi", a to jak v Británii, tak i v zahraničí – konkrétně v Americe a Německu.

    Marriott objevil celkem sedmnáct nevyřešených vražd spáchaných mezi lety 1863 a 1894. Všechny se podobaly případům z Londýna. Některé z nich podle detektiva spáchal německý námořník Carl Feigenbaum. Ten pracoval na lodích kotvících pravidelně v přístavu nedaleko Whitechapelu. Byl popraven v roce 1896 v New Yorku, když byl předtím přistižen u jedné své oběti.


    FOSSY
    FOSSY --- ---
    GORGLIN: Jako dlouho jsem nad tím dumal, a popravdě jen dumal, a jediné, co mi z toho vyšlo:

    Balder jako otec.
    Balderův syn Forseti jako syn.
    Balderův bratr, který byl po Ragnaröku propuštěn z Helu (vzkříšen) jako duch.
    Ale co těch pět dalších bohů...
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    FOSSY: tam ne, ale tady http://en.wikipedia.org/wiki/Jack_the_Ripper_suspects#Carl_Feigenbaum je zmínka Using Lawton's accusation as a base, author Trevor Marriott, a former British murder squad detective, argued that Feigenbaum was responsible for the Ripper murders as well as other murders in the United States and Germany between 1891 and 1894.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    LENZIE: Jinak mezi podezřelými prý byl i Lewis Carol, což mě pobavilo :)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    KID_MCHUTT: To zmiňují tuším tady:
    Konec záhady? Jack Rozparovač byl prý výmysl opilého novináře — Svět — ČT24 — Česká televize
    http://www.ceskatelevize.cz/.../243515-konec-zahady-jack-rozparovac-byl-pry-vymysl-opileho-novinare/
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    FOSSY: člověče, v tom článku, co jsem nedávno četl, si vybavuju USA, ale ne Neměcko, kdes ho našel? :)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    KID_MCHUTT: Vraždy odpovídaly tomu, co ten Němec dělal ve Státech a Německu, a sloužil na lodích, které kotvily poblíž Whitechapellu. A motiv by u námořníka docela seděl :)
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    FOSSY: možná. Ale modus operandi sedí - nicméně - furt to mohl být copy cat
    LENZIE
    LENZIE --- ---
    FOSSY: No tak pardon, příště mlčím, dělám pššš :)

    No a pak má člověk něčemu věřit...
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    LENZIE: Jen jsi vyblokovala někoho, kdo to třeba věděl :)

    A vrahem byl prý nějaký německý námořník, který vraždil i v Americe, a byl tam za to popraven.
    LENZIE
    LENZIE --- ---
    FOSSY: Ale zase jsem to přiznala a nedělám tady chytrolínu :)

    Stejně byl vrahem zahradník... nebo ten novinář... nebo ten princ...
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    LENZIE: Tedy podvádět se nemá. Ale je to tak.

    Jinak podle nejnovějšího průzkumu Jack možná nikdy neexistoval. Dopis, na jehož základě mu byly připsány oběti, prý napsal novinář, aby měl sólokapra, a prostě hodil na tajemného zabijáka nevyřešené vraždy, jakých byla v té době hojnost.
    LENZIE
    LENZIE --- ---
    Nakažení pohlavní chorobou, zřejmě syfilidou, od prostitutky, která v něm vyvolala vražednou nenávist k osobám této "profese".
    Jak praví Wiki (páč tohle fakt z hlavy nedám) - princ Albert Viktor, syn tehdejšího následníka trůnu, pozdějšího krále Eduarda VII - teda ani by mě to v životě nenapadlo...
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    LENZIE: Ano.

    A dál: Jaký byl jeho pravděpodobný (alespoň údajně) motiv, a jaká byla podle teorií jeho (díky alibi vyvrácená) nejvyše postavená identita?
    LENZIE
    LENZIE --- ---
    FOSSY: Jack Rozparovač...? :)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    A tu máte jednu poněkud morbidní hádanku:

    Stal se nechvalně proslulou legendou hlavního města.
    Byl to zabiják, a to velice brutální.
    Protože nebyl nikdy dopaden, a protože doba byla taková, jaká byla, nedá se přesně určit počet jeho obětí, ani jeho identita nebo motiv.
    Díky tomu se kolem něj vyrojila řada konspiračních teorií, například o tom, o jak vysoce postaveného člověka se ve skutečnosti jedná.
    Byl jedním z nejproslulejších selhání pořádkových sil.
    Dodnes se najdou tací, kteří se snaží dopátrat pravdy o této temné postavě...
    GORGLIN
    GORGLIN --- ---
    Taky jsem někde četl, teď tu konstrukci nedám, ale brali tam nějakou trojici a spojovali s křesťanským otec, syn, duch.
    Takže Ragnarok, je tam pojat jako přechod z pohanství ke křesťanství.
    ALDARION
    ALDARION --- ---
    FOSSY: 22.2.2014? Super! Tohle apokalyptické datum jsem ani neznal. Skočím zkontrolovat atombordel a filtry do masek a napáskuju nějakou munici, třeba je ještě naděje na opravdu pořádnej PA larp! :D
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Již po tři roky trvá zima. Zima, jakou nikdo nikdy nezažil a nikdo nepamatuje. Není jiných ročních období, jen zima. Hranice království a říší se hroutí. Člověk bojuje proti člověku, bratr pozvedá zbraň proti bratru. Je to Fimbulvinter, zhoubná zima.
    Fenrirovi vlčí děti, které již celá léta pronásledují Měsíc a Slunce, konečně dohoní svou kořist a zhltnou ji. Žalem pohasnou i nebeské hvězdy. Loki, uvězněný za svůj podíl na smrti Baldera, cítí svou příležitost a trhá svá pouta na kusy. Celá zem se otřásá pod jeho uvolněnou silou, dokonce i posvátný jasan Yggdrasil se zachvěje. Had Jörmungandr, Světohad ovíjející Midgard, plný nenávisti stoupá z hlubin zpěněného, rozbouřeného oceánu. Ódinovi havrani, Hugin a Munin, již nejsou schopni přeletět divoké vlny a nosit svému pánu zprávy. Fenrir vztekle vyje a po dlouhých letech trhá kouzelný řetěz Gleipnir, jímž ho kdysi bohové spoutali. Surt, pán ohnivých démonů, vede své armády z Múspellheimu a pálí vše, na co cestou narazí. Pohoří se bortí, zem se propadá do oceánu, život hyne pod ohněm Surtovým, nebo je zahuben jedem odkapávajícím ze strašlivé tlamy Jörmungandrovi. Bohyně Hel vypouští z Podsvětí nestvůrného psa Garma, aby bojoval jejím jménem proti bohům.
    V Ásgardu naposledy zakokrhá kohout vítající ráno.
    Nadchází Ragnarök, Soumrak bohů.
    Konec světa.
    Loki stojí u kormidla Naglfaru, korábu mrtvých, postaveného z nehtů. Následuje Jörmungandra přes oceán k Ásgardu s vojskem složeným z mrtvých vrahů a odpadlíků. Na hranicích Frostheimu se šikují ledoví obři.
    Heimdall, strážce bohů, hledí svým nepřekonatelným zrakem mezi světy. Pak pozvedá ke rtům Gjallarhorn, svůj roh, a troubí k bitvě. Troubí naposledy a jasný zvuk toho volání rozléhá se po všech devíti světech. Bohové a hrdinové z Valhaly se chystají na planině Vigrid čelit nezvratnému osudu.
    Po boku bohů stojí sedm Valkýr a všichni muži, které vybraly pro jejich čestnou a hrdinskou smrt v boji.
    Jejich nepřítelem je Loki se dvěma ze svých potomků, Jörmungandrem a Fenrirem, armáda ohnivých obrů vedená Surtem, armáda ledových obrů vedená Hrymem, mrtví zloduši a rozličné nestvůry všech světů.
    Pod nohama ohnivých obrů praská duhový most Bifröst, jenž po věky spojoval devět světů. Jeho úlomky se hroutí do prázdnoty mezi světy, ale armáda obrů již dosáhla svého cíle.
    Ódin, Jednooký, sedá na svého šestinohého oře Sleipnira a pozvedá mocnou paží kopí Grungni. V ústrety mu vyráží nenávistí spalovaný Fenrir. Thór, nejsilnější z bohů Ásgardu, svírající v pěsti hromové kladivo Mjöllnir, následuje svého otce do boje, a střetává se se svým úhlavním nepřítelem, Světohadem.
    Poslední bitva začíná.
    Ódin napřahuje kopí, ale vlk Fenrir je tak obrovský, že když rozevře tlamu, jeho spodní čelist se dotýká Země a jeho horní čelist se dotýká nebes. Jediným chňapnutím polyká Ódina v jednom kuse.
    Thór zasypává Jörmungandra děsivými ranami svého kladiva. Ale Světohad je obrovský, větší než jakákoliv jiná bytost, a odolává. Ale ani on nemůže Thóra zasáhnout svými jedovými zuby. Nakonec bůh vítězí a Jörmungandr se svíjí v posledních křečích smrti. Triumfující Thór však dokáže ujít jen devět kroků, než svého soka následuje do nebytí. Zahubil jej hadův jed, odkapávající z Jörmungandrovi tlamy, který Thóra během jejich boje pokryl od hlavy k patě.
    Armády mrtvých hrdinů a mrtvých vyvrhelů se střetnou s nekonečným třeskotem a řinčením mečů a zbrojí. Valkýry a bohové se střetávají s obry a nestvůrami. Pláně Vigrid se plní zabitými, Áasgard se otřásá.
    Vídar, syn Ódinův a po Thorovi nejsilnější mezi bohy, vida smrt otce, zakřičí žalem a zuřivostí a s touhou po pomstě v srdci se vrhá na Fenrira. Nestvůrný vlk znovu otevírá tlamu, aby boha spolkl, ale Vídar mu jednou nohou přišlápne spodní čelist k zemi a vráží mu meč do srdce. Holýma rukama pak rozevírá a trhá vlčí čelist vedví, aby zachránil otce, ale pro Ódina je již pozdě.
    Obr Surt pálí vše živé kolem sebe, ale pak se sráží s bohem Freyrem. Jejich utkání by možná dopadlo jinak, ale Freyr vyměnil svůj kouzelný meč, který dokázal i sám bojovat, aby získal svou manželku. Musí proto s obrem zápasit a je zahuben nesmírným žárem jeho těla.
    Umírají další a další hrdinové, Valkýry i bohové, umírají nestvůry i jejich přisluhovači.
    Týr, jednoruký bůh války, se na bojišti setká s Garmem, pekelným psem. V okamžiku, kdy se masivní čelisti sevřou kolem krku zmrzačeného boha, zarazí Týr svou jedinou rukou Garmovi čepel do hrudi. Jejich sveřepé odhodlání vede ke smrti obou.
    Bitva pomalu utichá, neboť již téměř není, kdo by bojoval. Bojují jen poslední a nejvytrvalejší. A tehdy Loki naráží na svou nemesis, a Heimdal naráží na svou. Utkávají se vší svou mocí, kouzly i lstí, nezůstávají u prosté výměny ran meči. Nakonec přijímá Loki podobu ohně a Heimdal se mění v déšť. Oba jsou natolik vyčerpáni tím soupeřením, že umírají současně ve smrtícím sevření.
    Umírající Surt uvolní veškerý svůj zbývající oheň v jediném strašlivém vzplanutí, a spaluje celý svět na prach a popel.

    Vychází nové slunce, které je dcerou toho starého.
    Z hlubin oceánu se zvedá nová, pustá země.
    Na Idské pláni, která bývala Ásgardem, stojí osm bohů, kteří přečkali Ragnarök. Jsou to synové Ódina Vídar a Váli a Hermód a znovuvzkříšený Balder, a také z Helu se navrátivší Höd, Balderův syn Forseti, a synové Thóra a dědicové Mjöllniru Módi a Magni. Nedohadují se mezi sebou, nehašteří se, nevolí nejvyššího z Ásů. Tvoří Radu Osmi, nové bohy nové doby.
    A že nemají, komu by byli bohy a kdo by v ně věřil?
    Naštěstí to není pravda.
    Mezi kořeny Yggdrasilu přežili celý Ragnarök dva lidé, chránění mocí posvátného jasanu. Jsou to žena Líf a muž Leiftrasi. Spolu se vrátí na novou zemi a znovu ji zaplní lidmi.


    Poznámka na okraj: experti tvrdí, že datem Ragnaröku je 22.2.2014
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak po válečných hrdinech, drsných chlapech, pro vás mám, jak jsem slíbil, pár válečných hrdinek. Snad nepohrdnete…

    ČESKÁ NĚMKA
    Jako první je tu Herta Sedláčková-Stachová. Nejedná se o žádnou valkýru se zbraní v ruce, která by pobíjela nepřátele po desítkách. Ale ona, spolu s celou svou rodinou, udělala hodně dobrého v Sudetách během druhé světové války. Pomáhala zajatcům ze zajateckých táborů i uprchlíkům, sháněla pro ně oblečení, jídlo i zbraně, roznášela zprávy. Když s matkou pomohli k útěku čtyřem ruským vojákům, narazila kosa na kámen. Rusové se příliš zdrželi s odchodem k partyzánům do Beskyd a byli chyceni. A při výslechu prozradili i Elsu Stachovou. Rodina byla už od počátku německé okupace pod dozorem gestapa (což ovšem ani otci, ani matce, a ani Hertě nebránilo pomáhat), a teď matka i s dcerou skončili v lágru (otec už tou dobou nuceně sloužil u námořnictva). Měli být vyslechnuty a potom přesunuty k lidovému soudu do Berlína. Elsa Stachová výslechy nepřežila. Její dceru Hertu Němci zavřeli do cely k mrtvé matce. Bylo jí tehdy jedenadvacet let, a musela svou matku omýt a obléct k pohřbu. Herta se ve vězení dočkala osvobození Rudou armádou v květnu 1945. A po válce neměla, jako mnoho jiných, problémy s československými úřady. Ona, i její otec, který se vrátil ze zajetí o rok později, získali za svou činnost proti Němcům statut antifašistů a uznání místních obyvatel.

    RUSKA
    No, vlastně je to spíš Ukrajinka. Ljudmila Pavličenková. Jako dítě si nehrála s panenkami, ale s prakem. Po škole nastoupila do kyjevského Arsenalu (fabriky) a tam se zapsala do střeleckého kroužku. A vynikala. Chtěla cestovat a objevovat, proto dospěla k závěru, že potřebuje vzdělání, a přihlásila se na fakultu historie na Kyjevské univerzitě. Čekal ji poslední semestr, když do Ruska přišli nacisté.
    Ljudmila se přihlásila jako dobrovolnice. Nenechala si rozmluvit svou volbu a šla k odstřelovačům. Nastoupila ke stejné divizi, u které sloužil její otec, než zemřel. Ve vsi Balajevka zabila své první dva Němce. Když se pak divize přesouvala k Sevastopolu, měla záznam 187 zásahů. Na Mekenzijských kopcích zvítězila po dvou dnech v souboji s německým snajprem, který měl podle zápisníku na kontě přes čtyři sta spojenců.
    Ljudmila nebyla jen snajpr. Bojovala v první linii, odrážela nepřátelské útoky, chodila na průzkumné mise (při jedné pobila lehkým kulometem deset německých vojáků i s důstojníkem), a nakonec se stala instruktorkou odstřelovačů. Když mezi posledními opouštěla Sevastopol, měla podle záznamu potvrzeno 309 zabití včetně 36 nepřátelských odstřelovačů.
    Pak ji Moskva vybrala pro cestu na Západ v rámci vzdělávacího programu. Navštívila Londýn a Coventry, potom i Washington, kde se setkala s Rooseveltovými (a jako první občan SSSR navštívila Bílý Dům). V Americe přednášela o zkušenostech z války. V Hollywoodu se potkala s Charlie Chaplinem. V Torontu dostala pušku Winchester a pistoli Colt s věnováním.
    Po návratu začala v hodnosti kapitána pracovat jako instruktor ve škole pro snajpry.
    Obhájila diplomovou práci a zůstala v armádě jako poradce do roku 1953. Potom založila rodinu a cestovala. Zemřela roku 1974 ve věku 58 let na mozkovou příhodu.

    AUSTRALANKA
    Nancy Wake se narodila roku 1912 na Novém Zélandu, ale od roku 1914 žila s matkou a pěti staršími sourozenci v Austrálii. Otec je opustil. V šestnácti utekla z domova a sloužila jako sestřička. Když jí zemřela teta, sebrala své dědictví, 200 liber, a odjela do New Yorku. A potom do Londýna, kde se stala novinářkou. Ve třicátých letech pracovala v Paříži jako Evropská dopisovatelka Hearst. Sledovala z první ruky vzestup nacismu a Adolfa Hitlera. V roce 1937 se vdala a odstěhovala do Marseille, a po obsazení Francie se stala kurýrem pro odboj. Když se v roce 42 Němci dostali na jih Francie, začalo pro ní být v zemi velmi nebezpečno, i když jí gestapo pro její nepolapitelnost přezdívalo „Bílá myš“. Od roku 43 byla nejhledanější osobou a gestapo na její hlavu vypsalo odměnu 5 milionů franků. Když Brit Harold Cole, pracující pro Němce, zradil její síť, gestapo zatklo, mučilo a popravilo jejího manžela. Nancy sama utekla z Marseille, o smrti manžela se dozvěděla až mnohem později, po válce.
    Na šestý pokus se jí podařilo dostat přes Pyreneje do Španělska a potom do Británie. Nastoupila k Special Operations Executive. Podle všeho dávala pěkně zabrat i mužům, a to jak v pití, tak v boji. Byla podle všeho dobrý a rychlý střelec.
    V noci z 29. na 30. dubna 44 vyskočila na padáku nad Auvergne a stala se spojkou mezi Londýnem a partyzány, maquisty, kapitána Tardivata. Její prací bylo rozmisťování zbraní a vybavení z leteckých dodávek od spojenců. A taky verbovala. Její skupina měla brzy skoro 7500 mužů. Vedla také některé partyzánské útoky proti armádním cílům a gestapu. Jednou zjistila, že její muži ochraňují dívku, která špehuje pro Němce. Nikdo z nich neměl srdce dívku zabít. Nancy ano. Byla válka a ona nikdy nelitovala, co udělala. Jednou také zabila hlídku SS holýma rukama, aby voják nemohl vyvolat poplach. Když byl spojař nucen zničit šifrovací kódy, jela na kole 800km přes několik německých kontrolních bodů, aby je nahradila. Jejího bojového ducha si vážili všichni ve skupině, která od dubna 44 do osvobození Francie bojovala se zhruba 22 tisíci nepřátel. Partyzáni ztratili v bojích 100 mužů. Němci 1 400.
    Nancy zemřela roku 2011 v Kingstonské nemocnici ve věku 98 let. Po válce se nepříliš úspěšně vrhla do politiky, pak se roku 1951 vrátila do Anglie a pracovala pro Ministerstvo letectví. Roku 57 se znovu vdala, za důstojníka RAF. V roce 85 vydala biografii „Bílá Myš“, která se stala bestsellerem. Její manžel zemřel roku 97, neměli spolu děti.

    MAĎARKA
    Hanna Szenes (Chana Seneš) se narodila roku 1921 v Budapešti. Byla židovka. Pro silnou víru a vzhledem k rostoucímu antisemitismu v Evropě odešla roku 1939 do britské mandátní Palestiny. Ale kvůli Druhé Světové Válce, a hlavně kvůli své matce, se přihlásila k výsadkové misi Special Operations Executive do Evropy. Britská armáda organizovala misi ze dvou důvodů: získat informace o pohybu nepřítele, a pomoci židovské komunitě v Evropě. Účastnilo si jí 37 židovských dobrovolníků.
    Hanna prošla výcvikem a získala hodnost v britské armádě. Ale její snaha vrátit se do Maďarska byla zkomplikována vývojem války. Výsadek její skupiny byl převelen do Jugoslávie, k Titovým partyzánům. Byl březen 1944. Po jejich boku, za neustálých bojů s nacisty, směřovali výsadkáři k Maďarsku, přes 300 km. Hanna byla doslova posedlá snahou pomoci tamním židům.
    Nakonec si nenechala překročení hranic, ze kterého se stalo vyložené šílenství po zahájení nacistické okupace, rozmluvit ani svými kolegy. A se třemi dalšími opravdu přešla do Maďarska. Tehdy napsala svou asi nejznámější báseň, Šťastná zápalka.
    Hanna byla básnířka, a pro odboj byla do značné míry hlavně symbolem naděje. Byla jednou z pouhých tří žen, které prošly náročným výběrovým řízením. Ale záhy po vstupu do Maďarska byla její skupina chycena. Jeden z jejích společníků se zastřelil. Všichni ostatní byli krutě vyslýcháni a nakonec poslání do Budapešti, do rukou gestapa. Hanna měla u sebe kódy k vysílačce, a ty mohly být snadno použity proti britským výsadkářům. Psanou formu zničila cestou do Budapešti, a také se pokusila o sebevraždu, ale v tom jí zabránila stráž.
    Hannu mučili a vyslýchali, ale jen trvala na tom, že se jmenuje Marie. Nakonec, přesvědčena, že její matka už není v Maďarsku, poskytla gestapu své jméno. Její matka ale byla stále v Budapešti a byla okamžitě zatčena, aby posloužila jako páka na Hannu.
    Nějakou dobu se obě dvě vídali ve vězení, a alespoň omezeně spolu mohli komunikovat. Díky politickým změnám v Maďarsku byla nakonec její matka propuštěna, maďarští vojáci se stavěli na odpor gestapu ohledně deportací, a celkově došlo k uvolnění režimu. Ale Hanna měla stanout před soudem za vlastizradu. Podle obhájce jí hrozilo maximálně pár let trestu, a s ohledem na blížící se konec války ani to ne. Jenže prokurátor měl jiný názor. V zemi platilo stanné právo, Hanna byla dopadena s vysílačkou. Navíc odmítla soud prosit o milost, a nazvala soudce vrahy a katy. Byla odsouzena k trestu smrti do jedné hodiny.
    Navzdory snaze její matky prokurátor Simon ušel trestu za tuto justiční vraždu a uprchl z Maďarska. Matka Hanny byla poslána na „pochod smrti“ s dalšími 70 tisíci židů z Budapešti do Vídně, ale uprchla a skrývala se až do konce války. Hned po válce vyhledala hrob své dcery a nechala vyrobit náhrobní kámen. Ještě než byl hotov, emigrovala do mandátní Palestiny. Tam začala se snahou o repatriaci své dcery. K té došlo o pět let později.
    Hanna Szenes je Izraelskou národní hrdinkou.

    RUSKA
    A tentokrát opravdu Ruska. Lýdie Vladimirovna Litvjaková byla rodačka z Moskvy. Od mala ji to táhlo k letadlům a v 15 letech prvně samostatně pilotovala. V roce 41, po napadení své vlasti, se přihlásila k letectvu, ale byla odmítnuta. Přijata byla o čtvrt roku později, v říjnu 41, do 586. Stíhacího leteckého pluku, patřícího ke 122. Ženskému leteckému oddílu.
    Po výcviku na Jak-1 se poprvé zúčastnila boje nad Saratovem.
    V létě 42 spolu s dalším stíhačem sestřelila německý bombardér Ju-88. Byla převelena ke 437. Pluku a bojovala o Stalingrad. Tam létala na La-5.
    Při druhém bojovém letu sestřelila Ju-88 a Bf-109 pilotovaný Erwinem Maierem, trojnásobným držitelem Železného kříže. Pak sundala další Ju-88, a ve spolupráci Bf-109. Byla převelena k elitnímu 9.GIAP. Připsala si další vítězství a stěhovala se k 296. stíhacímu pluku. Další dva sestřely Ju-88 a spolupráce na Fw-190. Pak byla sestřelena na nepřátelském území. Střelbou z pistole se ubránila zajetí do okamžiku, kdy němce zahnal a ji vyzvedl letoun IL-2. Pak získala Řád Rudé Hvězdy. Brzy na to se vdala za kolegu z jednotky, Alexeje Solomatina.
    V březnu 43 sestřelila u Rostova na Donu bombardér. V boji se šesti doprovodnými letouny byla těžce raněna, ale dokázala přistát na základně. Po propuštění z lazaretu se přes doporučení lékařů vrátila k jednotce. Koncem května sestřelila hlídkový balón. Solnou protivzdušnou obranu kolem oklamala střemhlavým náletem se sluncem v zádech od linií nepřítele. Dostala Řád rudého praporu.
    V důsledku zranění nebo poruchy nezvládl její manžel koncem května přistání a doslova jí uhořel před očima ve vraku letadla. V červnu byla opět zraněna po dalších dvou sestřelech Ju-88 a Bf-109. Její nejlepší kamarádka Kaťa Budanová byla také sestřelena, ale zemřela v hořícím letadle, nepodařilo se jí vyskočit jako Lýdii.
    V létě 43 vzlétla tehdy už poměrně známá Lýdie naposledy. Během tří letů, vyčerpaná, s nedoléčenými zraněními a ve stresu ze ztráty manžela a přítelkyně, sestřelila další tři nepřátelské stroje, ale ze čtvrtého se nevrátila. Byla prohlášena za nezvěstnou. Letadlo se zřítilo nedaleko obce Dmitrivka. Její titul Hrdina Sovětského Svazu byl kvůli jejímu nejistému osudu pozdržen.
    Lydii, nebo její ostatky, našli až roku 1979 u vesnice Dmitrijevka u města Krasnyj Luč na Ukrajině. Přesné okolnosti její smrti nejsou dodnes objasněny. Vyznamenání Hrdina Sovětského Svazu jí udělil až v roce 1990 Michail Gorbačov.
    Lýdie je se svými 12 vyhranými souboji nepřekonaným ženským leteckým esem.

    ČEŠKA
    Narodila se roku 1920 v Polsku v rodině Petrušákových, volyňských Čechů. Marie Ljalková-Lastovecká. V osmnácti se provdala za Michajla Ljalka, československého občana z Podkarpatské Rusi. V roce 42 nastoupila k náhradní rotě 1. Československého samostatného polního praporu v SSSR. Měla za sebou základní vojenský a zdravotnický kurz. Na základě výsledků střelby byla poslána do kurzu pro snajpry. A stala se první československou ženou, která se jako odstřelovačka zapojila do bojů. Nejprve u Sokolova, a potom od podzimu 43 do jara 44 během osvobozování Ukrajiny.
    Jednou z jejích nejznámějších a také nejsilnějších vzpomínek je ta na útok na zamrzlé Mži v březnu 43. Kulometná palba tehdy ji a její spolubojovníky přibila na místě. Zima byla taková, že jí kabát přimrzl k ledu a ve tmě nic neviděla. Nakonec naslepo vyprázdnila zásobník pušky směrem ke kulometnému postavení. Aniž to v tu chvíli věděla, zabila posádku kulometu a pět dalších vojáků. Když ji našli spolubojovníci, aby ji dostali z ledu, myslela si nejprve, že jsou to Němci, a málem se zastřelila, aby nepadla do zajetí.
    Při obraně Arťuchovky zabila přes dvacet Němců. Celkově jich měla na kontě přes třicet, ale sama vždy tvrdila, že přesné počty ve válce prakticky neexistovaly.
    Jenže žena se zbraní v ruce se moc nezamlouvala ústřednímu velení ČS Armády v Londýně. A tak se po bojích u Sokolova stala opět zdravotnicí a řidičkou, a zastřelovala nové zbraně pro jednotku. Jako vedoucí zdravotník a řidič sanitky prošla s 1. Tankovým praporem 1. Čs. Tankové brigády Duklou, kde byla těžce raněna. Po zbytek života měla střepinu v hlavě. Projela až k Ostravě, a tam vydržela do podzimu 1945.
    Po válce vystudovala zdravotnickou školu a stala se důstojníkem z povolání. Čekal ji také rozvod, protože Michajlovi se naskytla příležitost v Sovětské armádě. Později se provdala za lékaře Lastoveckého. Roku 53 byla propuštěna po téměř roční nemoci v hodnosti nadporučíka z armády a byl jí přiznán invalidní důchod. Roku 1990 byla povýšena na plukovníka ve výslužbě. Získala řadu vyznamenání, včetně Řádu Bílého Lva.
    Zemřela v listopadu roku 2011.
    Byla první a dodnes je nejlepší československou odstřelovačkou, byť v porovnání s některými kolegy je jejích zhruba 35 zásahů celkem málo.

    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam