GORGLIN: Být jsem tam nemusel. Je moc těžké někoho bodnout tam, kde byl Ježíš bodnut a pneumothorax nevytvořit. Podstata pneumothoraxu spočívá v tom, že plíce drží na hrudním koši tenká vrstva tekutiny mezi poplicnicí na straně plic a pohrudnicí na straně hrudního koše. Pokud se do této mezery dostane vzduch, příslušná plíce zkolabuje. Čehož se využívalo při léčbě tuberkulózy.

Pokud člověk visí na kříži, je činnost dýchacích svalů dost podstatně omezena. Jestliže se ještě navíc jedna plíce vyřadí pneumothoraxem s cílem předstírat odsouzencovu smrt, docílí se pouze toho, že se udusí podstatně rychleji. Ovšem, dojde-li k probodnutí srdce, je pneumothorax komplikací poměrně bezvýznamnou.
LENZIE: Ježíšovy obrazy a sochy jsou autorská licence a hubený je proto, že se to na kříži líp vyjímá. Stejný případ jako s Husem, který byl, dle vlastních slov, tlust a měl potíže chodit do kopce. takže asi hodně tlust. A teď si to představ jako sochu na Staromáku... O mechanismu vzniku otisku na Turínskémplátně je známo pouze to, že není kontaktní, takže teorii kombinace masti a horečky můžeme prakticky vyloučit. Tohle mi připadá jako docela schopný zdroj k tématu: http://sagan.blog.cz/0807/turinske-platno-2-2

VITEK_ARCANUS: Jo. Někdy v roce 10 př.Kr. plus mínus 1500 let.
LENZIE: Pytlík Osudu na plátně není, neboť ho ještě před pořízením snímku šlohli Temní, aby se po mnoha bojích, vitězstvích i nezdarech dostal k RNDr Jiřímu Novákovi CSc, který si díky jeho vlastnictví uvědomil, že je Metatronem a právoplatným vládcem Strašnic a přilehlých planet. I shromáždil kolem sebe skupinu Bojovníků Karmy a zahájil tažení za záchranu světa.

Nevím jaké jsou teorie, ani verze legendy o kopí osudu.
Z obrazů, co jsem kdy viděl, jsem nabyl dojmu, že byl Ježíš bodnut kopím opěšalým vojákem. A Ten bodal dost vysoko. Takže kdyby ho bodnul na plnou délku čepele do pravého boku, spíš trefí bradu, než srdce.
Ale o to nejde, jestli měl Ježíš chodidla nad zemí tři metry, nebo tři centimetry se nikdy nedozvíme.
Já jsme jen chtěl přidat, že podle jedné teorie, Pilát ukul podraz na židy a Longin na jeho rozkaz Ježíše jen lehce poranil, jako vážné zranění to mělo jen vypadat, aby mohli Ježíše brzy sundat a zachránit mu tak život.

Ke zbraním velkých a slavných jmen, jako Gněv, Excalibur, Nu boko, Labrys, Grungnir a Kusanagi No Tsurugi se řadí i Longinovo kopí, známější možná jako Kopí Osudu.
Povězme si ve zkratce příběh tohoto Kopí.
Jistý centurion Gaius Cassius Longin byl zástupcem Piláta Ponského na Golgotě, kde byl ukřižován Ježíš Kristus. Ježíše čekala stejně krutá poprava, jako zločince ukřižované po obou jeho bocích. Ale Longin, vida, že Kristus nese trest s pokorou a klidem, nepřál mu drcení končetin zakončené rozbitím lebky. Namísto toho se chopil kopí a dopřál Kristovi milosrdně rychlou smrt ranou přímo do srdce. Ranou, kterou se legionáři obvykle přesvědčovali, že mrtvý nepřítel je skutečně mrtvý, a dobíjeli raněné.
Longin sám se stal velmi zbožným a dotáhl to dokonce na svatého.
A Kopí Osudu?
Longinovo kopí se stalo jednou z nejmocnějších náboženských relikvií křesťanského světa. Je mu přisuzována velká moc nad osudy celých národů. Hovoří se o tom, že od Longina až k poslednímu majiteli, Adolfu Hitlerovi, prošlo Kopí rukama 45 vlastníků.
Prvním majitel byl (prý) císař Konstantin I. Veliký. Legalizoval křesťanství a ukončil pronásledování a útlak křesťanů. Dalším byl Attila Hun, a o jeho moci a síle snad není potřeba se moc rozepisovat. Za zmínku také stojí Karel I. Veliký, který nechal Kopí opravit a zpevnit hřebem vloženým do čepele. Samozřejmě se jednalo o jeden z hřebů, které byly použity k ukřižování Krista. A ani Karel si s Kopím nevedl právě špatně.
Nakonec se kopí ztratilo, nebo snad spíše bylo ukryto, a znovu se vynořilo během první křížové výpravy, kdy jej, vedeni vizemi mnicha Petra Bartoloměje našli křižáci pod oltářem chrámu svatého Petra v Antiochu. Následně, s Kopím v opatrovnictví Raimonda z Toulouse, podnikli křižáci pěší útok na mnohem početnější musulmanskou armádu. A zvítězili. I přesto vznikly pochyby o pravosti Kopí. Petr Bartoloměj podstoupil zkoušku ohněm, aby dokázal, že se skutečně jedná o Longinovo Kopí. Ohněm skutečně prošel, chráněn vírou a silou Kopí, ale nedlouho poté zemřel na následky popálenin.
Křižáci, ačkoliv snad právě díky Kopí získali mnohá vítězství, slávu i majetek, usoudili, že se nejdená o pravé Kopí Osudu, a prodali jej. Asi není nutné zmiňovat, že od té chvíle se jim výrazně přestalo dařit a nakonec byli ze Svaté Země vyhnáni docela.
Jeruzalémský král mnohem později prodal Kopí Benátkám, aby se dostal z finančních problémů. A co na to Benátky? Takřka přes noc se z bezvýznamného městského státečku stala velmoc, Nejjasnější Benátky ovládající dobře polovinu Středozemního moře. Obchodní centrum, kulturní centrum, město výstavní a bohaté. Později získal Kopí francouzský král Ludvík IX. A byl svatořečen. Podle pověstí bylo Kopí po dobu třiceti let uloženo v Čechách na hradě Karlštejně. A bylo to jediných třicet let středověku, kdy Čechy nebyly ve válce a s nikým nebojovaly. Karel IV., nositel Kopí Osudu, se stal nejznámějším Čechem (i když ani nebyl Čech) a o jeho velikosti asi není potřeba nikoho z Čechů přesvědčovat. Ale zpět ke Francii, které se s Kopím výtečně dařilo. Nakonec ale francouzská monarchie o Kopí přišla, a dočkala se Velké Francouzské Revoluce.
Posledním známým vlastníkem Kopí Osudu byl Adolf Hitler. Ten měl prý vůbec slabost pro mystické a okultní záležitosti. Kopí dlelo v pohodlí sbírky pokladů ve víděňském Hofburgu, kde jej obdivoval i mladý Adolf jako dítě. Po připojení Rakouska k Německu nechal převést poklad do Německa a vystavit v kostele sv. Kateřiny. Ale když britské pumy poškodily kostel, poklady se přestěhovaly do podzemních bunkrů.
A ano, i Hitlerovi se dařilo ve válce mnohem lépe, než kdo čekal. Až do chvíle, kdy spojenci našli a vyrabovali jeden z podzemních úkrytů. Sám generál Patton, milovník a znalec historie, identifikoval Kopí Osudu. Jistě by ho potěšilo, kdyby síla Kopí podpořila Spojené Státy, ale jiný generál, tentokrát Eisenhower, mu prý zabránil Kopí odvézt a nařídil jeho navrácení do Vídně.
A tam je také Kopí dosud.
I když někteří milovníci konspiračních teorií tvrdí, že ve Vídni je k vidění jen replika, zatímco originál je v tajných prostorách Pentagonu...

Nějakou chvíli jsem na mýty a legendy neměl moc čas, a když jsem si ho našel, najednou jsem nevěděl, co bych mohl dát k lepšímu. Pak mě napadlo, že existje celá řada legend, spjatých s nejrůznějšími předměty. A přiznám se, že se mi vždycky líbily příběhy prokletých pokladů.
Takže mi dovolte krátce povyprávět o jednom z nejslavnějších a nejkrásnějších diamantů, o "Naději". V rychlosti si řekněme, že diamanty byly, jsou a budou vysoce ceněny, a ty nejznámější mají hodnotu vskutku nevyčíslitelnou. Patří mezi ně kameny jako legendami přímo opředený Koh-I-Noor (Hora Světla), obrovský Cullinan rozdělený na dva, Centenary a třeba Millenium Star.
Proč vyprávím zrovna o kameni "Hope"? Protože se mi líbí kletby na pokladech :)
Kámen byl nalezen v polovině sedmnáctého století v Indii. Našel, koupil, nebo jinak ho získal Francouz Tavernier. Spolu s několika dalšími kameny ho přivezl do Paříže (říkal mu "Tavernier Blue" podle syté modré barvy) a spokojeně ho prodal králi Ludvíku XIV za velmi dobrou cenu mezi královské klenoty. Kámen byl přebroušen a zasazen do královské koruny. Vypráví se, že "Francouzský/Královský Modrý", nebo také "Modrý Diamant z Královské Koruny", jak mu říkali, o velikosti holubího vejce doslova bral dech svou nádherou. Tavernier se ale z nabytého bohatství moc neradoval - stačilo jen na to, aby zaplatil rodinné dluhy. A tak se znovu vydal do Indie zkusit štěstí. Tentokrát mu nepřálo. Roztrhala ho smečka divokých psů.
"Hope" zůstal mezi klenoty francouzských králů přes sto let. Když Ludvík XIV umřel na gangrénu, přesunul se na rozkaz krále Ludvíka XV z koruny na náhrdelník. Za další ze zkásonosných zásahů kletby diamantu se považuje smrt Ludvíka XVI a jeho manželky Marie Antoinette během revoluce. Kámen byl ukraden a dlouho o něm nikdo neslyšel.
Po letech se "French Blue" objevil v Amsterodamu u klenotníka False, který jej měl přebrousit. Ale jeho syn s vidinou rychlého zisku kámen ukradl. Klenotník krátce na to zemřel, zlomen naléháním věřitelů, zdiskreditováním jména firmy a zradou syna. A když se provinilý zloděj dozvěděl, co způsobil, vzal si život.
Kámen se potom objevil v Británii. Zakoupil jej bohatý bankéř Thomas Hope, a od něj má kámen své dnešní jméno. Krátce na to, což asi nikoho nepřekvapí, Hope zemřel. Jeho synovci a neteř se deset dlouhých let soudili o dědictví, než "Hope" připadl nejstaršímu ze synovců. Francis Hope se smál údajné kletbě kamene. Během několika let ho opustila manželka a zbankrotoval.
Říká se, že další majitel diamantu ztratil rozum, zešílel, a krátký zbytek života strávil v ústavu pro choromyslné. Dva nísledující majitelé byli zavražděny, a potom "Hope" koupil turecký sultán. Ten však krátce po koupi probodl svou manželku a byl svržen.
Na počátku dvacátého století kámen zakoupila dedička velkých těžařských závodů, americká celebrita Evelyn Walsh McLeanová. A i její rodinu následně začal pronásledovat nezdar a ztráty. Proto souhlasila a prodala kámen klenotníkovi Henry Winstonovi. Klenotník si ovšem "Hope" nenechal. Daroval jej Smithstonian Institutu ve Washingtonu a tak prý (snad?) zlomil kletbu kamene.
Protože legenda o kletbě se s "Hope" táhla prý už od prvopočátku, možná o ní nevěděl jen Tavernier coby první majitel. Podle této legendy prý kletba postihne každého majitele kamene i jeho rodinu. Neštěstí a pohromy budou provázet majitele životem, dokud ho úplně nezničí. Jedinou cestou, jak se tomu vyhnout a kletbu zlomit, je kámen darovat. Jenže když někdo pořídí takový klenot navzdory kletbě, chce ho jen a jen pro sebe. Natož ho jen tak darovat.

Pro mě je zajímavé, jak lidé odmítají věřit kletbám, když chtějí zbohatnout (nebo vlastnit něco, co jiní nemají). Nebo možná "Hope" provázela jen shoda okolností...?