Něco málo z velmi bohatého japonského seznamu nadpřirozených tvorů.
Tengu
Tengu je jeden z nesčetných bůžků, nebo snad duchů, a i jeho podoba a charakter ve folklóru se během věků měnily. V zásadě se jednalo o humanoida s rysy dravého ptáka, jako byl zobák a křídla. Tengu nebyl právě přívětivý yókai (nadpřirozená bytost). Byl nesmiřitelný, násilnický, a často byl považován za zvěstovatele nadcházející války. Postupem doby jeho rysy poněkud změkly. Zobák byl vystřídán opravdu dlouhatánským nosem a z bytosti nebezpečné a nepřátelské se stal asketický a přísný duch-strážce lesů a hor. Pro některé byl Tengu cosi jako skřet, goblin, dohlížející na divočinu v nejodlehlejších a nejméně lidnatých částech Japonska. Tradovalo se, že s mečem není Tenguovi rovno. Ještě později se z Tengu stali zlí duchové, rozdmýchávající konflikty mezi lidmi, vydávající se za kněze nebo jeptišky, a příležitostně dokonce posedávali lidi. A nakonec začali lidé rozlišovat zlé Tengu a dobré Tengu. Ti první, jak jinak, škodili lidem a užívali si sváry a neshody, které zasívali. Ti druzí byli spíše ochránci, a například dřevorubci a lovci jim nabízeli obětiny pro zajištění úspěchu práce v lese.
O různých Tengu se vypráví mnoho příběhů.
Vypráví se například o podvodníkovi, který ukradl Tenguovi kouzelný vějíř. Ten dokázal ovíváním prodlužovat a zase zmenšovat nos. Podvodník pak zvětšil nos dcery bohatého obchodníka tak, že nemohla vyjít mezi lidi, a zmenšil ho až výměnou za její ruku. Když pak slavil svůj úspěšný podnik, opil se, a ovíval se tak dlouho, až se nosem dotkl nebes.
Jiný příběh mluví o starém vesničanovi s obrovskou bradavicí na obličeji, který jednou v horách narazil na skupinu bavících se Tengu. Vyzvali ho, ať se k nim přidá. A byli tak potěšeni jeho zpěvem i tancem, že jej bohatě obdarovali a pozvali i na zítřek. A aby si byli jistí, že se vrátí, vzali mu z obličeje bradavici v domnění, že ji bude chtít zpět. Věsničan, to dá rozum, bradavice zpět nechtěl, a nechtěl se ani další noc bavit s Tengu. Ale jeho soused, který měl také bradavici na obličeji, si řekl, že by také mohl získat bohaté dary od Tengu a bradavice se zbavit. Jenomže soused neuměl zpívat ani tančit, a navíc Tengu rozhořčilo, že chtěl ukrást dary, které mu nechtěli dát. A tak se soused vrátil domů jen s bradavicí prvního vesničana hned vedle té své.
Další příběh vypráví o Tenguovi, který chtěl potrápit jistého dřevorubce. Tengu bez námahy četl myšlenky dobrého muže, vysmíval se mu, až to dřevorubec nevydržel a zasekl sekeru do stromu. Vyštípnutá tříska trefila Tengua přímo do jeho dlouhatánského nosu, což dřevorubec vůbec nezamýšlel, a chudáka Tengua to pěkně zabolelo. A tak Tengu utekl a všude vyprávěl, že lidé jsou velmi nebezpečná stvoření, a že konají, aniž by museli myslet.
I v dalším příběhu člověk Tengua doběhl. Tengu překvapil na cestě jednoho poutníka a řekl si, že si s ním pohraje. A začal s tím, že si navzájem poví, co je nejvíce děsí na tomto světě. Tengu popravdě odpověděl, že jej nejvíce děsí hřeben (jedna z možností, mluví se o různých naprosto obyčejných věcech nebo bylinách, hřeben se líbí mě). Ale mazaný poutník odpověděl, že nejvíc ho děsí mochi, rýžové koláčky. Tengu se ošklivě zachechtal a zatřásl svou kouzelnou tykví. A na milého poutníka začaly padat rýžové koláčky i rýže. Co dodat. Poutník si z toho nic moc nedělal, zato vytáhl z tlumoku hřeben a Tengua zahnal na panický útěk. A pak už jen sebral jeho kouzelnou tykev, kterou Tengu ve strachu zahodil, a od té doby se mu dobře vedlo.
Ale přes tyto veskrze zábavné historky není radno Tengu podceňovat. Dovedou napáchat velké škody a umí být velmi nebezpeční, v přímém boji i jinak. Proto je vždy lepší chovat se uctivě a být s nimi zadobře.
Kappa
Podobně jako kelpie nebo vodníci sloužily i kappy matkám k tomu, aby udrželi svá dítka dál od vody. Kappa číhá na neopatrné, aby je utopila kdekoliv, kde to jen trošku jde. Kappa je dítě řeky, vodní duch nebo bůžek, jedna z mnoha yókai.
Začněme vzhledem. Kappa má víceméně lidskou postavu, velkou asi jako dítě kolem jedenácti let věku. Kůže, přesně podle očekávání, je šupinatá, a v odstínech žluté, zelené a modré barvy. Namísto tlamy mívají zoban a tělo chráněné krunýřem podobným želvímu. Kappa plave jako ryba a voda je jejím přirozeným prostředím, což mimo jiné znamená plovací blány mezi prsty. Dokonce se vžilo přísloví „kappa topící se ve vodě“, což má asi takový význam, jako naše „i mistr tesař se utne“. V některých příbězích jsou ruce kappy spojeny a volně procházejí trupem, čili kappa může jednu ruku extrémně protáhnout za cenu zatažení ruky druhé. Ovšem také je tak možné kappě vytáhnout ruce úplně. A asi nejdůležitějším rysem je sara, ploché místo bez vlasů na hlavě, připomínající mělkou misku nebo talíř. Sara musí být neustále plná vody, jinak kappa ztrácí moc a sílu, a dokonce může umřít.
Kappy jsou veskrze zlomyslné, lstivé a zákeřné, ale ne prvoplánově zlé nebo nepřátelské. Kappy si lze naklonit a spřátelit se s nimi, obvykle pomocí jídla a alkoholu. Zvláště oblíbené jsou nakládané okurky a saké. Taková kappa pak může prozradit spoustu užitečných věcí, ukázat potopené cennosti, pomáhat v rybolovu, nebo se zavlažováním polí. Druhou možností je kappu ke spolupráci donutit. To však vyžaduje kappu porazit – mají v oblibě sumo a občas vyzvou pocestné, aby zahnaly nudu – nebo přechytračit. Naštěstí pro lidi mají kappy celou řadu slabin, které se proti nim dají dobře využít.
První slabinou je sara. Když se vám podaří v zápase dostat vodu z této prohlubně, je kappa bezmocná. Ale pozor, někdy nosí kovové helmy, aby si vodu uchránili.
Druhá slabina souvisí s první. Kappy jsou posedlé zdvořilostí. Pokud se kappě hluboce pokloníte, určitě vám to oplatí. A protože si při tom vylije vodu z prohlubně na hlavě, zlstane v předklonu, dokud jí tam vodu nevrátíte. Samozřejmě po slibu, že pro vás udělá, co budete chtít. Helma bohužel fungovala i v tomto případě.
Třetí velkou slabinou jsou ruce kappy. Pokud se povedlo vytáhnout jí je z trupa, mohla kappa udělat jen velmi málo jiných věcí, než slíbit, že za jejich navrácení poslouží podle svých možností.