Něco málo z velmi bohatého japonského seznamu nadpřirozených tvorů.

Tengu
Tengu je jeden z nesčetných bůžků, nebo snad duchů, a i jeho podoba a charakter ve folklóru se během věků měnily. V zásadě se jednalo o humanoida s rysy dravého ptáka, jako byl zobák a křídla. Tengu nebyl právě přívětivý yókai (nadpřirozená bytost). Byl nesmiřitelný, násilnický, a často byl považován za zvěstovatele nadcházející války. Postupem doby jeho rysy poněkud změkly. Zobák byl vystřídán opravdu dlouhatánským nosem a z bytosti nebezpečné a nepřátelské se stal asketický a přísný duch-strážce lesů a hor. Pro některé byl Tengu cosi jako skřet, goblin, dohlížející na divočinu v nejodlehlejších a nejméně lidnatých částech Japonska. Tradovalo se, že s mečem není Tenguovi rovno. Ještě později se z Tengu stali zlí duchové, rozdmýchávající konflikty mezi lidmi, vydávající se za kněze nebo jeptišky, a příležitostně dokonce posedávali lidi. A nakonec začali lidé rozlišovat zlé Tengu a dobré Tengu. Ti první, jak jinak, škodili lidem a užívali si sváry a neshody, které zasívali. Ti druzí byli spíše ochránci, a například dřevorubci a lovci jim nabízeli obětiny pro zajištění úspěchu práce v lese.
O různých Tengu se vypráví mnoho příběhů.
Vypráví se například o podvodníkovi, který ukradl Tenguovi kouzelný vějíř. Ten dokázal ovíváním prodlužovat a zase zmenšovat nos. Podvodník pak zvětšil nos dcery bohatého obchodníka tak, že nemohla vyjít mezi lidi, a zmenšil ho až výměnou za její ruku. Když pak slavil svůj úspěšný podnik, opil se, a ovíval se tak dlouho, až se nosem dotkl nebes.
Jiný příběh mluví o starém vesničanovi s obrovskou bradavicí na obličeji, který jednou v horách narazil na skupinu bavících se Tengu. Vyzvali ho, ať se k nim přidá. A byli tak potěšeni jeho zpěvem i tancem, že jej bohatě obdarovali a pozvali i na zítřek. A aby si byli jistí, že se vrátí, vzali mu z obličeje bradavici v domnění, že ji bude chtít zpět. Věsničan, to dá rozum, bradavice zpět nechtěl, a nechtěl se ani další noc bavit s Tengu. Ale jeho soused, který měl také bradavici na obličeji, si řekl, že by také mohl získat bohaté dary od Tengu a bradavice se zbavit. Jenomže soused neuměl zpívat ani tančit, a navíc Tengu rozhořčilo, že chtěl ukrást dary, které mu nechtěli dát. A tak se soused vrátil domů jen s bradavicí prvního vesničana hned vedle té své.
Další příběh vypráví o Tenguovi, který chtěl potrápit jistého dřevorubce. Tengu bez námahy četl myšlenky dobrého muže, vysmíval se mu, až to dřevorubec nevydržel a zasekl sekeru do stromu. Vyštípnutá tříska trefila Tengua přímo do jeho dlouhatánského nosu, což dřevorubec vůbec nezamýšlel, a chudáka Tengua to pěkně zabolelo. A tak Tengu utekl a všude vyprávěl, že lidé jsou velmi nebezpečná stvoření, a že konají, aniž by museli myslet.
I v dalším příběhu člověk Tengua doběhl. Tengu překvapil na cestě jednoho poutníka a řekl si, že si s ním pohraje. A začal s tím, že si navzájem poví, co je nejvíce děsí na tomto světě. Tengu popravdě odpověděl, že jej nejvíce děsí hřeben (jedna z možností, mluví se o různých naprosto obyčejných věcech nebo bylinách, hřeben se líbí mě). Ale mazaný poutník odpověděl, že nejvíc ho děsí mochi, rýžové koláčky. Tengu se ošklivě zachechtal a zatřásl svou kouzelnou tykví. A na milého poutníka začaly padat rýžové koláčky i rýže. Co dodat. Poutník si z toho nic moc nedělal, zato vytáhl z tlumoku hřeben a Tengua zahnal na panický útěk. A pak už jen sebral jeho kouzelnou tykev, kterou Tengu ve strachu zahodil, a od té doby se mu dobře vedlo.
Ale přes tyto veskrze zábavné historky není radno Tengu podceňovat. Dovedou napáchat velké škody a umí být velmi nebezpeční, v přímém boji i jinak. Proto je vždy lepší chovat se uctivě a být s nimi zadobře.

Kappa
Podobně jako kelpie nebo vodníci sloužily i kappy matkám k tomu, aby udrželi svá dítka dál od vody. Kappa číhá na neopatrné, aby je utopila kdekoliv, kde to jen trošku jde. Kappa je dítě řeky, vodní duch nebo bůžek, jedna z mnoha yókai.
Začněme vzhledem. Kappa má víceméně lidskou postavu, velkou asi jako dítě kolem jedenácti let věku. Kůže, přesně podle očekávání, je šupinatá, a v odstínech žluté, zelené a modré barvy. Namísto tlamy mívají zoban a tělo chráněné krunýřem podobným želvímu. Kappa plave jako ryba a voda je jejím přirozeným prostředím, což mimo jiné znamená plovací blány mezi prsty. Dokonce se vžilo přísloví „kappa topící se ve vodě“, což má asi takový význam, jako naše „i mistr tesař se utne“. V některých příbězích jsou ruce kappy spojeny a volně procházejí trupem, čili kappa může jednu ruku extrémně protáhnout za cenu zatažení ruky druhé. Ovšem také je tak možné kappě vytáhnout ruce úplně. A asi nejdůležitějším rysem je sara, ploché místo bez vlasů na hlavě, připomínající mělkou misku nebo talíř. Sara musí být neustále plná vody, jinak kappa ztrácí moc a sílu, a dokonce může umřít.
Kappy jsou veskrze zlomyslné, lstivé a zákeřné, ale ne prvoplánově zlé nebo nepřátelské. Kappy si lze naklonit a spřátelit se s nimi, obvykle pomocí jídla a alkoholu. Zvláště oblíbené jsou nakládané okurky a saké. Taková kappa pak může prozradit spoustu užitečných věcí, ukázat potopené cennosti, pomáhat v rybolovu, nebo se zavlažováním polí. Druhou možností je kappu ke spolupráci donutit. To však vyžaduje kappu porazit – mají v oblibě sumo a občas vyzvou pocestné, aby zahnaly nudu – nebo přechytračit. Naštěstí pro lidi mají kappy celou řadu slabin, které se proti nim dají dobře využít.
První slabinou je sara. Když se vám podaří v zápase dostat vodu z této prohlubně, je kappa bezmocná. Ale pozor, někdy nosí kovové helmy, aby si vodu uchránili.
Druhá slabina souvisí s první. Kappy jsou posedlé zdvořilostí. Pokud se kappě hluboce pokloníte, určitě vám to oplatí. A protože si při tom vylije vodu z prohlubně na hlavě, zlstane v předklonu, dokud jí tam vodu nevrátíte. Samozřejmě po slibu, že pro vás udělá, co budete chtít. Helma bohužel fungovala i v tomto případě.
Třetí velkou slabinou jsou ruce kappy. Pokud se povedlo vytáhnout jí je z trupa, mohla kappa udělat jen velmi málo jiných věcí, než slíbit, že za jejich navrácení poslouží podle svých možností.

Coco de mer, Mořský ořech. Kouzelný plod podmořského stromu, nalezený občas vyplavený na maledivském pobřeží i jinde. Zasazen na zemi nikdy nevyrostl. Dělala se z něj luxusní ozdoba šlechtických a panovnických sídel, užíval se v maledivské domorodé medicíně a kouzelnictví, v ájurvédě i v trediční čínské medicíně jako afrodisiakum (a jako prvek luxusní kantonské kuchyně).


Pak byly objeveny Seychely. ;)
Plavou totiž jen mrtvé duté plody, z nichž už strom nevyroste...
Pořád ale zůstává nesmírně vzácným plodem, protože je to vzácný endemit (a pro nadměrný sběr dlouho nerostly skoro žádné nové palmy). Stále se neví, zda palmy opyluje hmyz, jiná zvířata, vzduch či déšť - a kvetou jen jednou za 11 až 45 i více let. a je to největší semeno (17,6 kg) a plod (42 kg) na světě.

Rád přijmu rady a porady ohledně českého přepisu jmen. A jako obvykle podávám jednu z mnoha verzí, zejména co se hinduismu a Véd týče, je těch verzí vskutku požehnaně. Nezlobte se na mě, pokud znáte a dáváte přednost jiné verzi.

Zrození Durgy

Jako vždy od počátku věků souřili spolu Ásurové o moc a postavení, leckdy krutě a zákeřně, mnohdy bezohledně, vždy ze všech sil. A vynikal mezi nimi tehdy jeden, který svou mocí a válečnou dovedností překonal mnohé jiné, až si vydobyl jistou pověst mezi svými. Tím jedním byl obr nezměrné síly, jehož nazývali Mahiša. Po četných vítezstvích Mahiša získal dar věštby, která pravila, že Mahiša bude neporazitelným pro všechny své protivníky a nepřátele, krom ženy.
Radoval se Mahiša, neboť ve všem, co bylo stvořeno, nebylo takové ženy, která by se jemu mohla postavit na odpor, a která by jej mohla ohrozit. A Mahiša se pustil do zápolení se samotnými bohy, které obíral o jejich moc a o jejich postavení, protože jak bylo předpovězeno, nikdo ho nemohl porazit.
Tehdy se sešli z nebes vyhnaní bohové, rozlícení myšlenkou na triumf Ásura, jehož nebylo lze zastavit, u Tridévy, Šivy, Višny a Brahmy. A bohové tehdy vsáhli do svých niter a uvolnili mocné proudy ohnivé energie. Nesmírná záře a síla spojily se pak v tělo překrásné ženy, jejíž nádhera byla vmžiku známa po celém vesmíru. Šiva stvořil její tvář a Yama její vlasy, a Višnu její paže a další bohové další z částí jejího krásného těla. A tak byla stvořena Durga, bohyně bojovnice, jíž se nikdo nevyrovnal ni krásou, ni zručností v boji. V desíti pažích svírala deset zbraní, jimiž ji obdarovalo deset bohů, a seděla na lvu, jehož jí daroval Hamalaja. Durga se stala vtělením a zosobněním síly a moci bohů.
Durga vyrazila svůj bojový pokřik a země se tím hlasem zachvěla, a ona se vydala do bitvy proti Mahišovi a jeho armádě, vedené démony, mezi nimiž byli Čikšur, Vidalakša, Asiloma, Mahahanu a mnoho dalších. Na pokyn Mahiši napadly démonické armády Durgu, ale ona je s pomocí bojovnic, které sama ze sebe stvořila, aby jí pomáhaly v boji, a mezi nimiž bylo sedmero Matek či bohyně Kálí, porazila s nevídanou krutostí. Vždyť všechny její pomocnice byly ženy, a všechny vynikaly v boji krvežíznivostí, zuřivostí, a dravostí.
Potom sám Mahišu vzal na sebe podobu buvola a zaútočil na Durgu, ale ona jej spoutala lany. Mahiša unikl, změniv se ve lva skočil na bohyni s drápy připravenými trhat. Ale Durga jej srazila svým mečem. Mahišu přijal podobu šermíře a pustil se s ní do boje, a Durga jej probodala mnoha dbře mířenými šípy. Mahišu se opět proměnil, tentokrát ve slona nevídané velikosti, a vrhl se na lva, na němž Durga jezdila. Avšak Durga mu usekla chobot, kterým lva nakrmila. Mahiša se proměnil naposledy, opět na sebe vzal podobu buvola, a vyrazil proti bohyni. A Durga, usrkávaje ze svého poháru s vínem, vrhla proti Ásurovi trojzubec, který dostala od Šivy, srazila Mahišovu hlavu s ramena zabila jej jednou provždy.
Durga jest zvána Neporazitelná či Nedostupná, a nikdy jí v boji nepomáhají muži. Je jednou z podob manželky boha Šivy a pro svou schopnost bojovat se zlem a chránit dobro je možná tou nejdůležitější.

Nesourodá tlupa vyjících, vrčících a kvílících bytostí hnala se lesem při nelítostné štvanice. V čele tlupy pokřivená postava s jelením parožím na hlavě, jedoucí bez sedla a postroje na divokém oři s vlčími zuby v tlamě a se spáry namísto kopyt. Za jakou kořistí se nelítostně hnali, to věděli jen samotní lovci. Možná za ubohým smrtelníkem, který z neopatrnosti vstoupil do jejich hvozdu a vyrušil je tak z klidu. Možná poslušni primitivních pudů štvali stádo vysoké, nebo třeba divočáka, aby ukojili hlad a touhu po krvi. Vše živé klidilo se jim z cesty tak rychle, jak jen dokázalo.

Kavalkáda bledých jezdců, provázená smečkami velkých, na kost vychrtlých loveckých psů, převalila se jako mořská pěna přes vrcholky hor. S duněním kopyt podobným burácení hromu úháněli jezdci oblohou a jejich trysk rozháněl těžká, bouřková mračna. Lovili. Lovili již celé věky a ještě mnohem déle lovit budou. Do skonání časů. Možná jen do chvíle, kdy pomine jejich kletba. Nebo se zastaví, až dostihnou svou kořist? Zatím ale za pronikavých tónů loveckého rohu uhánějí tryskem dál a dál.

To je jen příklad mnohých popisů fenoménu, který prostupuje mytologií prakticky celé severní, západní a střední Evropy. Divoký Hon. Fenomén, který má mnoho různých podob, a ke kterému se pojí mnoho různých verzí legend.
Společné rysy? Velká skupina nelidských bytostí, s rysy a atributy příslušejícími lovu, která se žene krajinou ve štvanici na kdo ví co.
Někdy se jednalo o bytosti hmotné, které za sebou nechaly stopy svého průchodu na zemi, jindy o duchy a přízraky, které se prohnaly nad zemí nebo přímo oblohou. Divoký hon, známý Keltů, Germánům, Galům i Slovanům, někdy vedl bůh lovu. Ve Skandinávii to často býval sám Ódin, Jednooký Lovec. Nebo Wotan. Nebo někdo jiný z bohů. V Británii často Divoký Hon tvořili elfové a víly, a mezi časté vůdce honu patřili Nuada, Král Herla, Gwydion, Hern Lovec nebo později sám Ďábel. Jindy zase Divoký Hon následoval přízrak někoho z velkých smrtelníků, samozřejmě mrtvých. Podle legend se do čela Honu postavil například dánský král Valdemar nebo i sám král Artuš.
Legenda o Honu prošla mnoha a mnoha proměnami během věků, nemluvě o lokálních verzích. Lov často provázela bouře, a někdy byl s bouří přímo spojován. Jedna legenda vypráví, že bretoňský král Herla jednou navštívil dvůr Sličných. A od jejich krále dostal darem štěně loveckého chrta. Na cestu byl Herla varován, aby nesesedal z koně dříve, než štěně seskočí z náruče toho, kdo jej právě chová. Po návratu z jeskyní Herla zjistil, že Británii namísto Britů obývají Sasové, a že jeho několikadenní návštěva trvala pro svět nahoře dvě staletí. Někteří z jeho doprovodu seskočili ze svých koní, a tehdy je dostihl čas a oni se rozpadli v prach. A s ostatními se Herla, se štěnětem chrta v náručí, prohání oblohou. Dodnes.
Spatření Divokého Honu bývalo v některých případech vnímáno jako požehnání, jako dobré znamení, jako povzbuzení k lovu nebo k útoku na nepřítele. Ale zejména později se Divoký Hon změnil v předzvěst zlou a špatnou. Přízračný Lov věstí neštěstí, mor a válku, v lepším případě jen smrt tomu, kdo jej spatřil. Hon lze prý odvrátit motlitbou, pevnou vírou, nebo exorcismy. V některých případech Hon loví určitého jedince, smrtelníka, který si to tak či onak zasloužil, a s nešťatsníkem pak je zpravidla konec.
Podobně jako další, podobně rozšířené legendy s tolika možnými verzemi, pronikl i Divoký Hon do filmů a knih dnešní doby. A dokonce i do hudby. A ruku na srdce, kdo by si nevzpomněl na titulní melodii filmu Nebeští jezdci, v originále píseň Ghost Riders in the Sky?

Byli tu už tehdy, když dorazili první lidé. A neměli z jejich příchodu nijak velkou radost. Na druhou stranu nebyli vyloženě zlí a nepřátelští, pokud je tedy nějaký hloupý člověk nerozzlobil. Potom přišla ke slovu buď hrubá síla, nebo tajemná moc nad zemí a nad vším přírodním.
Řeč je o trollech. A že je docela hodně o čem mluvit.
Byli a jsou trollové velcí, nebo malí? Ano.
Totiž, pohádky, legendy a mýty Norska se zmiňují o trollech snad všech váhových kategorií. Od roztomilých malých skřítků po velikány zvící kopců a porostlé stromy. Koneckonců by se v případě trollů mělo jednat o druh blízce příbuzný s obry.
Byli a jsou trollové hodní, nebo zlí? Ano.
Tedy, ne že by se jednalo o jedince vyloženě zlé, ale traduje se, že čím větší troll, tím menší dobrák. Ono se tedy také tvrdí, že čím větší troll, tím méně bystrá mysl. Takže ti největší bývali nejvzteklejší, nejméně zběhlí v magii, a nejméně ochotní konverzovat. Rozzlobit trolla je ale hloupost v každém případě. Ten malý vám za to může přičarovat nemoc nebo přivolat nejrůznější nepříjemné (i když zřídka fatální) kletby, ten velký v lepším případě rozšlape a rozdupe váš majetek.
Byli a jsou trollové hezcí, nebo oškliví? Ano.
Vystouplé bříško, velký legrační nos, obrovské zářivě barevné oči a dlouhé rozcuchané vlasy v barvě, jaká vás jen napadne. Možná ne úplně hezcí, ale rozhodně roztomilí. Nebo pokřivená, deformovaná příšera s uzlovitými údy, porostlá mechem a lišejníky, s nestejně velkýma očima a mordou plnou kamenných zubů. Nebo třeba s kravským ocasem a třema hlavama, z nichž každá má jediné oko.

Jsou i charakteristky, které jsou trollům společné. Jednou z nich je napříkald dlouhý, velký nos. Další je pak fatální vztah ke slunci. Trollové se lidem ukazují jen v noci, nebo za nejhorších bouří, a to z dobrého důvodu: slunce je buď zabije, nebo promění v kámen. Pokud navštívíte Norsko, najdete celou řadu zajímavých geologických útvarů, které bývaly trolly. Obecně se dá říct, že se trollové vyhýbají lidem. Proč by se také zahazovali s hlučnými přistěhovalci, že? Odtud také plyne jejich schopnost pohybovat se skrytě a rychle krajem, kterou, zdá se, neomezuje ani vlastní velikost trolla. Na druhou stranu slušným chováním, projevem respektu, a samozřejmě něčím dobrým do bříška se dá získat přízeň trolla, který je pak neocenitelným pomocníkem. Takový „zdomácnělý“ troll přes noc hlídal stáda a zaháněj dravce, prospíval domácnosti dobrými kouzly nebo třeba zbavovali pole kamení. A potom je tu samozřejmě moudrost trollů. Je dobré mít na paměti, že trollové jsou dlouhověcí, velmi dlouhověcí. Měli kamenná těla a/nebo dokázali hravě regenerovat každé zranění krom popálení ohněm. A to prý i useknutou hlavu. Není zase takový zázrak narazit na trolla starého stovky let. Asi nebude vědět moc o událostech mezi lidmi, přeci jen trollové preferují život v nejodlehlejších a nejméně přístupných místech, nejlépe v nedotčené přírodě, ale i tak toho vědí a znají dost a dost. Hlavně o věcech, které lidem unikají.
Podobně jako u jiných mýtických tvorů se i trollové stali hrdiny mnoha příběhů, a zdomácněli jako obyvatelé fantastických světů knih a her na hrdiny, kde ovšem zpravidla vystupují jako hloupé, zlé, lidožravé a prakticky nesmrtelné nestvůry. Co se jejich nejslavnějších výskytů týká, vzpoměňme například na trojici zlobrů z Hobita, kde je inspirace trolly poměrně zřejmá, nebo na nejslavnějšího z trollů (je za trolla obvykle označován, jelikož se s trollem shoduje ve většině charakteristik a přesnější zařazení asi není) Grendela, se kterým se potýkal Beowulf.

Existují teorie, že trollové jsou jen jakýmsi primitivním kmenem lidí, žijících daleko od ostatních. Pohanů vyhýbajících se pokřtění. Že na nich není vlastně nic kouzelného.
Ale také existují teorie o spiknutí trollů. Totiž, trollové jsou povětšinou kamenní a umí kouzlit. A snad každý turista si z Norska odveze sošku trolla. A až bude trollů dost všude po světě…


Další podobně rozporuplnou, trollům údajně příbuznou rasou, jsou jötnar. Obři.
I u jötnar, první rasy vzniklé z prvotní bytosti, Ymira, narazíme na velmi pestrou škálu vzhledu. Máme obry s naprosto nelidskými fyzickými atributy, za nejznámější jmenujme třeba Fenrira nebo Jörmungandra, pak obry s rysy podobnými lidem, ale lehce pozměněnými, například s drápy, tesáky, šupinatou kůží, více hlavami a podobně, a potom tu jsou jötnar nejen lidští, ale natolik krásní, že vstupují do manželství s asgarďany – bohy, třeba Bastla, matka Ódina, Fárbauti, matka Lokiho, nebo Skaöi (Skadi), manželka Njöröra (Njorda), jejichž příběh už jsme tu měli. Dokonce i Thor, největší zabiják obrů, si s jednou obryní pořídil syna.
Podobně, jako je nesourodý jejich fyzický vzhled, je nesourodé i chování jötnar. Nerad bych jim křivdil, ale převládají asi ti, o kterých se dá říct, že jsou zlí. Možná je o nich jen více slyšet. Jörmungandr a Fenris, například. Existuje mnoho a mnoho příběhů o bojích, vraždách a nepřátelství mezi asgarďany a jötnar. Asi prvním krokem bylo zabití Ymira. O to se postarali Ódin, Vili a Vé, asgarďané. Pak Ymirovou krví zatopili Niflheim, jeden ze světů, a utopili většinu jötnar. A pak už to šlo snad samo. Asgarďané bojovali s obry o ledacos, od bohatství přes artefakty s kouzelnou mocí až po ženy. A také vědomosti. Jelikož tu byli před asgarďany, znají jötnar mnoho věcí, které ani bohové neznají.
Obři jsou také velmi úzce propojeni s přírodou, dokonce natolik, že mnohdy předčí i malé přírodní bůžky. Koneckonců Ódin a jeho bratři stvořili zemi z masa Ymira, prvního z obrů. Takže tu máme třeba jotuna Hraesvelgera, který má podobu obrovského orla, který mávnutím křídel tvoří vítr, nebo obryni Jörö, matku Thorovu, jež je také matkou zvířat a rostlin a má moc nad plodností. Jotun Rán je zosobněním moře. Podle pověstí byli jötnar zodpovědní za nepříznivé počasí, tvořili a přesouvali hory, formovali jezera, pohybovali ostrovy a vyvraceli stromy z kořenů. Rvačky a kýchání obrů působily zemětřas, a když si jotun zapálil dýmku, zahalila zemi mlha.
Ohniví obři vedení jotunem Surtrem mají po boku obrů z Jotunheimu a stvůr Helu významnou roli v Soumraku Bohů, Ragnaröku. (Ragnarök už jsme tu také měli.)

Ačkoliv jsou jötnar obecně popisováni jako nižší bytosti, než asgarďané, slabší a s menší mocí, pořád se jedná o tvory s obrovskou silou, kterou není záhodno ignorovat. Na rozdíl od trollů jsou jötnar vlastně živly, přírodními silami, a jsou schopni úspěšně se postavit bohům samotným.

A pro ilustraci, že ne vždy byli v mýtech jötnar v roli těch zlých, přidávám příběh obryně Gerdr, nověji Gerdy, a boha Freyra. (Poteická Eda)
Jednoho dne seděl Freyr vysoko na Hlidskjalfu a hleděl na svět. A spatřil dívku přenádhernou tak, že jeho srdce po ní okamžitě zatoužilo, ale ne jen jako srdce dobyvatele, ale opravdovou, hlubokou láskou. Freyrova matka, obryně Skadi, poslala Skírnira, jenž byl Freyrovým pážetem, aby vyzjistil, co se to s jeho pánem děje, protože tak silný cit byl na mladém bohu okamžitě vidět. Freyr se Skírnirovi svěřil, leč svěřil se mu také s obavami, že jeho vztahu s dívkou z rodu jötnar nebude přáno bohy a elfy, a tak požádal Skírnira, aby se za něj vydal do Jotunheimu, do domu Gymirova, kde dívka, Gymirova dcera Gerdr, přebývala.
Skírnir si od Freyra na cestu vyžádal dobrého koně a také jeho meč, protože kouzelná čepel sama uměla s jötnar bojovat, a tak by byl v Jotunheimu bezpečný. Pod rouškou tmy projel Skírnir mnoho zemí, až dojel do Jotunheimu, domova obrů, kde našel Gymirův dvůr. Kolem Gerdiných komnat hlídali strašliví psi a tak Skírnir hledal radu, jak se přes ně k dívce dostat. Nedaleko zastihl pasáčka, který mu řekl, že s dívkou nikdy nepromluví.
Skírnir se ale nevzdal, vrátil se k domu, kde sesedl z koně a nechal ho pást se. A takovou sílu kůň měl, že se celý dvůr otřásal. Když Gerdr slyšela, co se venku děje, poslala pro Skírnira, aby zjistila, co ho přivádí. Měla strach, že by mohl být zabijákem jejích bratří, zabijákem jötnar.
Gerdr se zajímala, co je Skírnir zač. Elf? Asgarďan? Vanir? Odpověděl, že nepatří k nikomu z nich, a pak Gerdr nabídl 11 zlatých jablek věčného života. Chtěl si koupit její přízeň. Ale jotun ho odmítla, řka, že dokud bude živa, nikdy nebude ona a Freyr pohromadě. Skírnir se nevzdal a nabídl jí zlatý prsten, ze kterého bylo každou devátou noc osm dalších. Gerdr se mu opět vysmála, neboť měla majetem Gymira, svého otce, a zlato jí nechybělo.
A tehdy se Skírnir uchýlil k hrozbám. Pohrozil dívce mečem a useknutím hlavy. Gerdr ho znovu odmítla, že smrt je lepší, než být donucena žít s mužem, jehož nechce, a poukázala na boj s Gymirem, ke kterému by její smrt nevyhnutelně vedla. Skírnir na to připomněl, co za meč má v rukou, a že snadno může přivodit skázu i Gymirovi. A potom dívce pohrozil, že použije magické žezlo Gambanteinn, aby dívku podřídil své vůli, a potom ji donutí na věky trpět, pokud se neoddá Freyrovi. Pohrozil jí hněvem mocných bohů, pohrozil jí zkázou pro Gymirův dvůr a jötnar, nekonečnými mukami pro ni samotnou. A tak barvité a tak strašné byly jeho výhružky, že Gerdr mu nabídla pohár medoviny a souhlasila, že se za devět nocí sejde s Freyrem v Barri.

Podle všeho jediným náznakem toho, jak šly námluvy, bylo pro Freyra pozdější obvinění Lokim, že si nevěstu koupil za zlato…

Ahoj...mám dotaz. Můj absolventský film se zabývá zpracováním známe české pohádkové bytosti- HEJKAL. Pokud jsou tu nějací sběratelé pohádek, pověstí, legend, bajek, mytologie, prosím neváhejte a pošlete mi cokoli, co o této postavě (a jemu podobným jako je například Divý muž nebo Lešij) víte. Povídačku popis, mýtus, ilustrace, cokoli, co máte prosím zašlete a budete odměnění mým neskonalým vděkem a jménem v titulkách jakbymset. Děkuji mockrát. (případně odkázání na vhodnější tematickou konverzaci či odborníka též vítám).

Dále hledám jakékoli materiály zvláštních úkazů, příhod, nálezů a videí týkajícách se lesů střední Evropy (speciálně českých)...budu rád za jakoukoli inspiraci.

• Scan.jpg

BRENMCGUIRE: Nicméně nehledáš pravdivý základ legendy nebo mýtu, ale konkrétního eposu, tedy konkrétního literárního díla, kde "zrnko pravdy" může končit tím, že existoval Karel Veliký a že bojoval o Zaragozu. Vyprávění o činech jednoho rytíře (idealizované a prodchnuté "nadpřirozenými" jevy), který žil před cca dvěma sty let bych asi nepovažoval za "přikrášlenou realitu". Epos (je to možnost, netvrdím, že pravda) mohl klidně napsat básník, který zjevně neměl šajn o historii, na objednávku církve (možná papeže?), aby povzbudil lidi správným směrem (a došlo ke křížové výpravě).

Jinak jak tu byla ta zmínka o "zbavování se pokrokových žen coby čarodějnic," tak velmi doporučuji Čarodějnické příběhy J. Francka.
Člověk se dočte, že minimálně v našich zemích je tento obraz spíše výsledek pozdější (proticírkevní a snad i profeministické) propagandy: z čarodějnictví byli častěji obviňováni muži, dost často se to opravdu pojilo s jinou trestnou činností (hanobení ostatků, travičství, lup, mord), a daleko více odsouzených bylo až v době, kdy rozhodování o čarodějnictví přešlo z církevního práva na právo světské a v době, kterou hrdě označujeme "novověk." Do této doby spadají i velké procesy včetně těch losinských.

BRENMCGUIRE: Templáři i Ilumináti zde již proběhli - FOSSY: a FOSSY: stejně jako Fafnir a několik různých zmínek o dracích - FOSSY: ; FOSSY: ; FOSSY: ; FOSSY: a další. Dokonce i kováře jsme tu probírali. Vyhledávání je docela šikovná věc.

Spojení Templářů s dalšími "řády"? Celkem často se považují za jejich pokračovatele, nebo se traduje, že byly založeny templáři/potomky templářů. Spojení templářů s Bafometem je celkem dobře možné považovat za konstrukci vzniklou z potřeby mocný a bohatý řád zničit, z nutnosti obrátit proti němu veřejnost a církev.

Co se draků a jejich odlišností v legendách týče, nediv se zlým drakům u křesťanů - dopadl stejně, jako většina pohanských mýtů. I když pro Evropu bývali zpravidla (ne vždy) zlí i před křesťany :) A jinak i Asie a Amerika mají své zlé draky. Spojení draků s ohněm je sice nejčastější, ale draky dohledáš u všech elementů, draky všech barev, druhů a velikostí.

BRENMCGUIRE: Meč v podobě kříže... Troufám si tvrdit, že meč má nejpraktičtější možný tvar. Využití meče coby kříže vydím jako využití tvaru, nikoliv jako záměr při výrobě meče. U řádových bojovníků bývaly obvyklé meče s křížem v hlavici meče.

Durendal. Podobně jako u jiných legendárních zbraní si můžeš vybrat z mnoha verzí. Podle někoho to byl meč Hektora z Tróje, podle někoho ho přinesl anděl přímo pro Rolanda (a v rukověti byl hotový relikviář se zubem sv. Petra, krví sv. Basila atd.), nejostřejší meč všech dob (což je titul, který si nenárokuje zdaleka sám). Při pokusu ho zničit, aby nepadl do rukou nepřátel, Roland stvořil uderem do skály La Brèche de Roland, ale meč byl nezničitelný. I se svým rohem ho ukryl pod své tělo.

Nevím, kde se vzal Roland, nevím, jestli má vůbec hostorický podklad.
Jak už jsem psal, historické události Písni neodpovídají - Karel Veliký v tu dobu bojoval za saracény, ne proti nim, Zaragozu nedobyl, a bitvu kdesi v Pyrenejích svedl s Basky (křesťany). Epos byl formou i obsahem "propaganda" pravého rytíře božího a pěkně se hodil jako jedna z opor pro vyhlášení další křížové výpravy.

BRENMCGUIRE: Ke zpracování kovu doporučuji starou dobrou knížku Kováři a alchymisté od Eliadeho. ;)