HEROLD: a co markéta lazarová ...to není český velkofilm? Jan Hus taky ne ? Novější kousky bývají mnohem víc klišé (Tmavomodrý Svět, Tobruk) i když to je otázka, Lazarová je taky plná klišé, jen už zapadala prachem z pár desítek let a stala se klasikou...každopádně ale soudím, že český velko-film nemusí být nutně nonsens nebo mýtus...

Vzhledem k tomu, ze mi filmy Polednakove evokuji presne totez, vc. Kotvy u privozu, pro niz mam alespon minimalni slabost, stoji za to precist noveho Filu:

Marie Poledňáková (v tom) lítá jako ďáblice | Dělníci kultury - Respekt.iHNed.cz
http://respekt.ihned.cz/delnici-kultury-fila/c1-55796810-marie-polednakova-v-tom-lita-jako-dablice

Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka, 2012

Co čumíš? Ne, ještě si nemyslím, že by Miroslava Krobota, původně divadelního režiséra, bylo všude plno jako Karla Rodena. Ano, myslím si, že herectví Miroslava Krobota je přeceňované daleko více, než herectví Karla Rodena. Ale pojďme úplně na začátek, kdy se TV Nova rozhodla, že k obrazovkám přiková trochu jinou masu, než tu, pro kterou léta točí Ulici či Ordinaci. Jan Prušinovský a Petr Kolečko ji tehdy nabídli látku, kterou si „vypůjčili“ z pozapomenutého televizního filmu Karla Kachyni Kožené slunce.

A vznikl Okresní přebor, v němž se parta chlápků rozdílných povah pachtí za vítězstvím v… okresním přeboru. Nova ho kvůli krizi chvíli sušila v archivu a pak šla s pravdou ven. Bylo to jiné jak formou vyprávění, s čímž šla ruku v roce stopáž, tak hereckými výkony a v neposlední řadě se seriál nespoléhal jen na papundeklové interiéry. Pánové si s některými díly poradili lépe, s jinými zase hůře, tak to bývá, ale faktem je, že za poslední dekádu se rozhodně jednalo o nadprůměrný projekt. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se Okresní přebor, jenž si vybudoval solidní fanouškovskou základnu, dočká pokračování ať už televizní či celovečerní formou.

Producenti, kteří správně zavětřili šustění bankovek, se rozhodli pro tu druhou možnost. Udělali správně, jen to nedotáhli úplně do konce. Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka je film, který na plátně působí jako dvouhodinová televize. Střídá se v něm, a teď to schválně přeženu, asi pět lokací, zbytek vyplňují obrazy na vycházející slunce alá Slunce, seno…, sekání kombajnů nebo statické záběry na kolotoče. Nebojím se, že by to drtivé většině diváků nestačilo ke spokojenosti, ale po shlédnutí celého příběhu je vám jasné, že dramaturgové si holt moc práce nedali.

Hnátek je magor. Je to fotbalový fanatik, zarytý Sparťan a agresor. Okolo toho se vlastně celý filmový Okresní přebor točí a leckdy to je pokoukaná jako z jiné planety. Chápu, že Prušinovský s Kolečkem útočí na bránici lidem odkojených na českých komediálních stupiditách posledních dvaceti let (což hezky dokazovalo publikum, s nímž jsme na Floře seděli; stejnou měrou se smáli i u traileru na Líbáš jako ďábel), ale podbízet se lacinými fórky typu natírání plotu nebo absolutními přitaženostmi jako nefungující světla na přejezdu či eskapády v IKEMu, je trochu moc. Beru v potaz, že se jedná o komedii, i když je to ve své podstatě celkem smutný film o české povaze (zároveň se ale straním takových úvah, že je to výborná sociologická sonda), ale zůstat někdy nohama na zemi znamená víc než z obyčejného filmu dělat crazy šaškárnu.

Postavit film na Hnátkovi (Miroslav Krobot) bylo docela chytré, je to vlastně prequel k seriálu, který leccos vysvětlí (třeba Kikinčukův vztah ke gamblerství), zároveň tak trochu škoda, že větší prostor nedostal Ondřej Vetchý (krásně zahraná dětinská kurva), David Novotný (výborný nahrávač) nebo Norbert Lichý (proč tenhle Thálií ověnčený chlápek ještě nedostal nějakou hlavní roli?).

Stejně tak se celý film mohl točit okolo kolotočářů. Krobot by mohl hrát třeba nějakého echt světského cikána. Zápletka Okresního přeboru je nahraditelná jakoukoliv jinou, neřku-li lepší. Postavit celý film na cenění zubů Jaroslava Plesla, bavil bych se dvakrát tolik, než trnout, co ze sebe zase vydoluje toporný Luděk Sobota (nevím, jestli to byl jen můj dojem, ale ve filmu je x-krát horší než v seriálu). Taky je škoda, že si autoři vyplýtvali munici s koučem Ivana Trojana nebo s úplatným sudím Martina Pechláta.

Prušinovský je ale jinak zručný. Smysl pro cit ukázal už ve svém debutu František je děvkář, proti čemuž byl první film Martina Dolenského Chyťte doktora naprostým brakem hodným zostuzení. Umí nasát atmosféru, pracovat s herci (byť některé výkony trochu vybočovaly z řady, viz. fotbalová kabina), vtip vypointovat... ale stejně je to jen taková lepší povídka z Bakalářů. V českém podprůměru to i tak samozřejmě bohatě stačí na pomyslnou špici, jenže proč bychom měli pořád něco českého srovnávat s něčím jiným českým? Já chci plnohodnotnou komedii, klidně návrat ke staré škole. Tohle je tak na půli cesty.

PS: Proč si autoři dělají plakátem a podtitulem srandu z hollywoodských blockbusterů, když to ve filmu nemá vůbec žádnou relfexi? Haha.

Lóve, 2011

Česká republika je oproti Slovensku hotová filmová velmoc. V tuzemsku se ročně natočí více než dvě desítky snímků, u našich bratia byste nové počiny spočítali na prstech jedné ruky. Navíc jsou to většinou filmy nevalné kvality, v nichž hrají nevýrazní herci. Není proto výjimkou, že si Slováci v rámci kompenzace (čo vám jebe, nemáte rádi Zuzku Norisovou?) často půjčí jednoho dva od nás (Viditelný svět - Ivan Trojan, Pokoj v duši - Jaromír Hanzlík, Ženy mého muže - celý ansámbl).

Bylo jen otázkou času, kdy se na tamní scéně objeví někdo, komu tohle začne vadit. Kdo bude chtít zbořit mýtus, že moderní slovenský film rovná se prázdné dialogy, papundekly a vizuální forma na bodu mrazu. Proto na jednu stranu není moc velkým překvapením, že se film Lóve mladého Jakuba Kronera stal nejúspěšnějším slovenským filmem od revoluce. Na tu druhou však ano.

Maťo zabíjí s Tomášem většinu času hulením a hraním Pro Evolution Socceru. Občas si střihnou nějakou tu prácičku, což v překladu znamená, že kradou auta nebo alespoň jejich vnitřek. Šlape to celkem v pohodě do doby, než se do příběhu zamotá Veronika. Maťo propadá depresi. Po mladé studentce touží, jenže rozjetý byznys nejde zastavit. Nebo ano?

Lóve má tak průhlednou dějovou linku, že v pohodě stačí, když se člověk podívá na úvodních patnáct, dvacet minut z hodiny a půl. Je nad slunce jasnější, jak tahle story dopadne. Je ovšem zajímavé sledovat, jak se s tím popasovali tvůrci. A nemusím asi dodávat, že selhávají na celé čáře.

Dialogy jsou uvěřitelné, Kroner je ostatně ročník 87 – to by bylo, aby netušil, jak se spolu dnešní omladina baví. Její život navíc nechce zkreslovat. Jenže dialogy ještě nedělají celý scénář. Nejen, že jste chatrný příběh, jenž nám Lóve představuje, už jistě několikrát viděli, paradoxně ho o rok dříve viděli sami slovenští diváci v sérii Nesmrtelní (nedávno prošuměl v prime-time na ČT takřka bez povšimnutí). Díl nazvaný Fejs má totožné rysy, jen trochu odlišný závěr. Náhoda?

Takže fakt, že film, jenž stojí na scénáři, vyvažuje slušné vizuálno (skvělý nápad s kradením věci alá Assassin´s Creed), vás ani nemůže nijak zvlášť potěšit. V Lóve byste našli tolik berliček, tolik nesmyslů, tolik zkratek v ději (proč jsou klíče od sporťáku na zadním kole?; jak se do pokoje koleje dostal Maťo, když měl jen vlézt do okna, ale to je na balkóně v patře? etuda v hotelu - to je snad z filmu Pierra Richarda, ne? atd.). Škoda slov.

Lóve je od mladých a pro mladé. Takhle se to musí brát v prvé řadě. Jenže my nejsme blbí, páni tvůrci, takže předsudek o tom, že slovenský film je vlastně zcela o ničem, tenhle film rozhodně nevymýtí. A vy se za něj pár dobrými nápady a kamerou taky neskryjete.

Poupata, 2011

Sociální drama Poupata vznikalo dost dlouho na to, aby debutant Zdeněk Jiráský vybrousil nejrůznější hluchá či slepá místa. Bohužel se tak nestalo, takže do kin sice přišel film, v jehož světle působí i snímky ostřílených harcovníků poněkud mdle, zároveň se však nejedná o ligu, která by mohla v rámci evropské scény nějak výrazněji obstát. Jiráský se totiž ukázal jako prvoplánista, jenž si celkem dobře načrtl hlavní linku, ale zabýval se jí tak moc, až se sám ztratil a nakonec nevěděl, jak z kola ven.

Obyčejná rodina z města, které lemují komíny a s tím spjatá šeď (to vše podpořené zimní atmosférou), má všechny předpoklady pro zisk titulu Looser roku. Otec ukázkový gambler, těhotná mladá dcera, která vlastně neví, co chce a syn, jenž se zamiluje do kurvy. Doslova. Mezi tím vším proplouvá matka, která se chodí vybít do místní tělocvičny na písničky skupiny Kroky (nechápu proč).

Tohle by mohlo fungovat jen tehdy, pokud by Jiráský dodržel princip - když odběhnu od jednoho tématu k druhému, tak se k tomu prvnímu vrátím (klidně obloukem nebo přímo) a dovysvětlím jej, protože pointa nebyla vyřčena (a ne, opravdu není na divákovi, aby si domyslel polovinu filmu). Když tedy pominu, že konec Poupat šel naprosto do ztracena (jak už to tak někdy bývá - ale taky to má často své opodstatnění, o čemž v tomto případě absolutně nejsem přesvědčen). To není záměr, to je prostě neschopnost. Film přitom dramaturgii měl, ale očividně jen na půl plynu. Konec šel tedy zbytečně pryč, čímž autor zároveň promrhal svůj potenciál ukázat, že na to, aby napsal slušný a uvěřitelný závěr má. Nechápu, že když už léta za svůj film bojuju, pak tu pomyslnou válku sám se sebou prohraju, protože se prostě bojím. Škoda.

Další věcí je fakt, že některé scény přímo šustí papírem. Nevěřím, že nějaký Němec zastaví u jediného stánku na nejzaflusanějším nádraží široko daleko a koupí si tam za pět tisíc korun model lodě v lahvi. Nevěřím, že syn, jenž vypadá na to, že má v kapse ještě mokrou občanku si na Vánoce domů přitáhne striptérku, kterou si předtím koupil (!!!) od jejího pasáka. To je prostě účelově přitažené za vlasy a diváka to mrzí o to víc, když pár minut předtím či potom vidí pasáže jako vystřižené ze života (Vietnamci, hospodský si ‚dobrácky‘ hraje na záložnu, kamarád dostane místo po kamarádovi a ten se mu za to mstí, omladina mluví uvěřitelně a ne jak Krhounek ve Škole základ života).

Po pár minutách je jasné, že Jiráský viděl Sluneční stát nebo se trochu zhlédl v Bohdanu Slámovi. Hned jsem si vzpomněl na Štěstí, které spadá do stejného žánru, ale spoléhalo na známé tváře. To není mínus, ale Poupata mají výhodu v tom, že v ní hrají takřka samí neznámí herci. Jeden nový ksicht vedle druhého (např. syn Boleslava Polívky Vladimír).

To jde však ruku v ruce s rizikem, že se na castingu udělá chyba. Jiráský ale v tomhle případě koule angažovat mlaďochy měl, a to se mu vyplatilo. Asi největším trumfem je pak angažování Vladimíra Javorského, obecně ve filmu dost podceňované osoby, kterou si každý spojí jen s Kyslíkem z Chlapců a chlapů. Jenže Javorský hrál i v pozoruhodném seriálu Největší z Pierotů ze začátku 90. let nebo ve výborném filmu Karla Smyczka Krajina s nábytkem. Tam přesně ukázal, co v něm vězí a v Poupatech to prostřednictvím svého notorického hráče ukazuje rovněž. (Ne)příjemně se koukalo i na Polku Malgorzatu Pikus, která ukázala, co mohla (vyjma plakátu Poupat).

Poupata si mohou gratulovat za Vladimíra Smutného, jenž za kamerou dělal, co mohl (byť některé záběry např. z nádraží by zasloužily korekci), hudba vzdáleně připomínající Pouta dokreslovala přesně to, co bylo potřeba. Jen škoda toho Javorského. Kdyby se celý příběh víc semknul a zhoustlo by to kolem něj, dalo se vytěžit víc. Takhle se sice díváme na film, který sice relativně funguje, ale je to takové… no nedovařené. Snad příště.

Fila podrobně rozebral úpadek Alice Nellis.

Recenze: Perfect Days jen rozdávají reklamní moudra - Aktuálně.cz
http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=720456