Nemůžu začít jiným slovem než "konečně". Takže konečně mi vyšel čas se stavit na turnovskou nádražku. I když nikam necestuju, jenom jsem mohl utýct dřív z práce.
Čepujou tu Rohozec, ale to milovníka Svijan nerozhodí. Stejnej majitel, stejná kvalita. Tak tam jedno pošlu než se rozkoukám. Paní po mě hned chce pětadvacet a za bůra navíc neřekne ani popel.
Krom jedinýho plně obsazenýho stolu hlučnejma hvězdama, je to tu na stojáka. A to hodně. Takovejch padesát pásků by se tu vešlo jako nic. Ale jsme stojmo jenom dva.
Pivo dobrý, takže za tři. Během toho psaní mi pěna zmizela do nenávratna.
Krásně tu jdou přes otevřený dveře slyšet motory připravenejch vlaků, krásná symfonie, lepší než nějakej nesmysl z televize.
Zrovna se přidala paní ve středních letech co naproti mne do sebe začala tlačit řízek se salátem umělohmotným příborem. Ty vole. Jídlo si musím dát taky. K dalšímu škopku ale, když vidím, jak to do ní padá. Ta nežrala tak tejden.
Prostředí je tady krásný, za zádama mám i VIP hajzly pro hosty restaurace. Třeba na ně přijde řada.
Pokračování přijde až si nabiju telefon a pokecáme s moc milým bezdomovcem, co se připostavil ke mě. Jdu vstřebávat atmosféru a cizí životy.
A pro druhý.