Klucí, "zvedání činek" je fakt širokej pojem, minimálně to vyžaduje vysokou koncentraci a práci s dechem podobně jako u jógy, to že vás to nebaví a nerozumíte tomu, ještě neznamená, že člověk co cvičí jógu je uvědomělejší, než člověk co má rád pořádnej silovej trénink.. Podle mě by měl muž rozvíjet různé kvality a energie, nejen ty jemnější, ale i agresivnější, chlap by měl v případě potřeby umět dát granát nepříteli. Prostě mít nějakou sílu a poznat různý polarity. Každej má samozřejmě jiný cíle. Mně osobně víc než jóga v životě pomáhá pořádnej silovej trénink, protože mě to uzemňuje, jinak bych odlítnul s mojí psycho-fyzio konstitucí :-)

URZA: kdyz jsi udelal epistemologickou odbocku, tak k tomu me par veci napada.

vztahovat positivismus treba k joga sutram neni podle me ono, hlavne proto, ze zde nejde o typ poznavani, kdy je na jedne strane nekdo, kdo poznava, a na strane druhe objekt jeho poznavani. o tomhle tematu, akorat ve vztahu k duchovnim praktikam starovekyho recka, pise foucault (hermeneutika subjektu). podle nej jde o vztah subjektivity a pravdy. rika, ze ten typ poznavani, kdy subjekt je oddelenej od toho, co poznava, vznika nekdy kolem 5. stol. v krestansky teologii na zaklade aristotela. do ty doby nejsou subjekt a poznani oddeleny - poznani je transformaci subjektu/subjektivity. a o to nam tu jde. z tohohle pohledu pak filosofie neni nijak oddelena od zivota, od naseho prozivani. dalo by se rict, ze filosofie v tomhle smyslu je sebedotazovanim/self-inquiry, tedy tim hlavnim, co delame v joze -- pricemz meditace (ucime se nechat vsechno bejt), pranajama (ucime se nechat dech bejt:), asany (ucime se nechat telo bejt:) - jsou pro sebedotazovani urodnou pudou.

pánové, záměr, záměr je to klíčové slovo, co odlišuje tělocvik od duchovní praxe. Vnější aktivita je druhotná (zjednodušeně řečeno).

S tímhle souhlasím. Já jsem (zatím) jóga noob, celkově jsem v životě neabsolvoval víc než nějakých dvacet lekcí pro začátečníky, ani to asi ne. Každé ráno si cvičím aspoň pár minut něco z toho co jsem si zapamatoval, tak nějak podle toho jak se cítím. Nebo se jen nějak nesystematicky protahuji. (Mimo to mám později přes den ještě nějakou vyloženě sportovní aktivitu.) Po nějaké době se mi podařilo nějak se i posadit do lotosu, což jsem nezvládal ani když jsem byl mladší a gumovější, takže i vnímám určitý pokrok, nicméně to neberu nějak vážně, nedělám třeba žádná dechová cvičení podle nějakého systému, leda intuitivně podle sebe; totéž meditace. Vidím, že když si ráno zacvičím, tak den pak vypadá trochu jinak, podobně jako když si na čtvrt/půl hodiny sednu do meditační polohy tak ze mě potom na chvíli opadne jinak všudypřítomná neuróza. Nic víc tím v tuhle chvíli nesleduji a vůbec mě to netrápí :D možná v budoucnosti to bude jinak, nevím.
Jsem sice laik, ale přijde mi trochu nelogické jak tady rozlišujete "jen tělocvik" a "něco hlubšího". Když nahlížíme tělo jako posvátný chrám (obydlí duše, jenž je božské podstaty), přijde mi tohle dělení trochu schizofrenní, neboť z této perspektivy je jakákoliv péče o tělo duchovní prací, od jiných cvičení se "pouhý tělocvik" může lišit leda jakousi intenzitou.

STQ: Mně přijde naopak fér, že Dalí si nehraje na duchovního učitele nebo učitele meditace, ví kde je jeho úkol, učit lidi, jak si dát dopořádku tělo a do základního pořádku hlavu pomocí ashtangy.

Jestli a jak pak budou někam pokračovat, to už je na nich, a je na nich najít si na to učitele, kteří se na to cítí a specializují.

Připadá mi to v naprostém pořádku. Daleko lepší, než kdyby se Dalibor snažil učit něco, na co se expertem necítí. Ostatně, na retreatu nám říkal trochu i proč to tak má, a jevilo se mi, že k tomu došel dlouhou cestou, kdy si sám na sobě jiné techniky vyzkoušel velice důkladně, a zjistil, že očividně nemá být jejich učitelem.
------------------
Ona je otázka, co je vlastně cílem.
Co je to vlastně to duchovno, ta cesta?

Pro mně to znamená, že se člověk stává víc sám sebou, svým pravým já, odpadávají z něj vrstvy nezdravosti a nesmyslů, a je více schopen nějakého pozitivního života tady na tom světě.

Nikdy mi nic neříkal abstraktní cíl osvícení, ale když jsem si sama pro sebe definovala, proč to všechno dělám, zjistila jsem, že je to v konečném důsledku vlastně to samé :) - jde mi o to, moct dělat to, proč tu jsem, a zbavit se všeho, co tomu překáží. A v tomhle procesu dojít tak daleko, aby bylo možné to, co tu konkrétně moje duše chce....(což nevím, jak přesně daleko je, ale je to ještě hodně práce a vůbec není co řešit, jen třeba makat :)

Ovšem, pokud se na to podívám z tohohle pohledu, pak takové cvičení ashtangy bez pokračování "dál" může být pro spoustu lidí v naprostém pořádku.

Není tu každý od toho, aby se v tomhle životě stal osvíceným mistrem, duchovním učitelem nebo tak něčím. Předpokládám, že jsme tu k tomu, abychom naplnili nějaký svůj potenciál, a to je u každého člověka trochu něco jiného. Umím si představit, že u mnoha lidí může být klidně tím nejvyšším duchovním potenciálem, když si dají tělo do pořádku pomocí ashtangy, a díky tomu budou lépe schopni žít pořádně svůj život, tvořit v něm, chovat se v něm dobře k ostatním lidem.

Ani si asi neumíme představit, kolik průserů způsobuje v našem světě současnej tělesnej stav průměrného člověka. Kolik snů zůstane nenaplněno, kolik konfliktů vzniká, protože lidi mají běžně sotva sílu chodit, neustále je bolí tělo, nefunguje jim metabolismus, atd., zkrátka jsou přichcíplí ze sedavého způsobu života a nemají ani ponětí o normálním stavu těla a normálním proudění energie....

Když se tohle všechno vyřeší, to je u mně obrovskej pokrok, a jsem ráda za každýho takovýho člověka, a je mi úplně jedno, jestli bude "něco dál", jestli půjde meditovat do Himalájí....nebo jestli tu energi, co získal, vloží "jenom" třeba do péče o svojí rodinu.