Teda s tou vůlí, to jsem na pětku. a navíc se mi nechce s ní pracovat když vidím nějakou překážku, když se mám tedy přímo přiznat... Nevím jaká metoda by mi vyhovovala, složitostí (počínaje u mně například právě anglickými texty, ze kterých mám takový divný strach, když tam nevidím záchytné známé slovíčko na první pohled) se fakt někdy děsím, takový nyní neurčitelný strach. jakoby neopodstatněný... ale cením si těch postů a snahy! jenže se musím hodně kopat, abych to (sebe, své strachy) vůlí překonala.
Všimla jsem si takové věci, že jakmile jsem svou pozornost přestala upínat převážně k přítulovi, je mi líp, agresivita se mi snížila, i když ve mně občas vyvolá vlnu zlosti například tím, že nepřijde včas a dělá to nepoučitelně furt, i když se pak převelice omlouvá... Je fakt, že se v tom jakémsi skoro pseudoproblému pak bezvýznamně babrám a řeším kraviny a to je v podstatě to, na co tady odkazoval Nikopol, když tady postoval ten jeden z prvních "rozčarovanějších" postů (jak jsem pochopila, něco ve smyslu, že se zabýváme blbostma na úkor důležitostí atp.). jenže tady v těch momentech bývá mysl hodně zaslepená tím problémem a prostě se mně osobně velmi těžko uklidňuje. Posledně mně to úplně rozbrečelo, že jede pozdě, že nedorazil na smluvené místo, že se mi vlastně vůbec nikam nechtělo, že jdu další den do práce a místo toho musím čekat na hnusný palmovce plný feťáků a že mě to město hodně sere a takovýhle kolotoče jsem si rozjela.
YMLADRIS: myslíš do partnerský terapie či do psychoterapie pro mne samotnou?
o druhé variantě uvažuju, ale furt se snažím si vystačit s tím, co mám a jak to je, myslím, že mám kolem sebe spřízněné duše a výborný lidi, co se umí radou trefit, nicméně nevidím průvod proti psychoterapii.
no a s tou vůlí, to jsi mne dostala už na začátku! díky..