ERUVEO: myslim, že je třeba vyrovnaně vnímat oboje, jak emoce, tak rozum.. když to tak není, dostává se mysl do extrémního uvažování a to člověka nevede dobře..
je dobré emoce vyhodnocovat, a poté se rozhodnout, zda-li je pustím ven v nepřetvořené formě (doporučuju formu divadla), nebo je pustím ven přetvořené a budu se snažit je ovládat a nebo je nepustím a můžu je dusit a nebo je ztransformuju uvnitř, což je v dnešní době moderní, ale nevidím v tom osobně zas až takovou výhru nebo nadřazenost oproti ventilaci.. záleží na situaci :)

jinak co se týče propojenosti s dohodami (když to budu chtít spojit samozřejmě :) ), tak se mi stala věc.. nebo spíš komplex věcí..

jeli jsme s přítelovými prarodiči do lázní (přičemž mi přítulova maminka velmi opatrně sdělila, že to asi nebude jednoduché a já jí na to pokývala, že chápu, jak to myslí a stalo se..)

první dny v pohodě, na první pohled všichni v klidu, akceptovali jsme se vzájemně, byli jsme si víceméně rovni, panovala prátelská atmosféra, sebeovládání fungovalo bez problému.. sem tam už od prvních momentů ze strany prarodičů proběhly takové ty "popichy" ve vlaku typu "kdo se to k nám vtírá" nebo "nechtěli to vůbec jíst a nakonec to všechno snědli sami!" (není do doslovně, je to jenom popis ve smyslu) - tak to se dá ještě přejít, i když už vnímáte, že něco tady nehraje..

po ubytování to začalo krapet houstnout, ale ještě se to několik dní drželo v míře unosnosti, situace byly hustší většinou, když jsme se od někud vrátili - tak to bylo něco ve stylu útoků na vnuka - např. "ty vypadáš jak..." "ty jsi takovej a makovej" "to je hrůza, jak ty vypadáš" a často tam padaly i takové hanlivé výrazy, které si tedy už nepamatuju přesně, ale byli opravdu netaktní a mohly by být brány jako ponižující

k večeři byla polévka z pytlíku! tak to mne dostalo, naštěstí složení nebylo tak hrozivé, abychom to nesnědli, ale musela jsem si to zkontrolovat, protože tohle bylo na mne moc a poučení pro příště - vést si své jídlo (které jsme tedy s sebou měli, ale nevařili jsme jej první den), spoléhat se na sebe a nenechat se obalamutit sliby, lákáním a falešným pocitem, že to myslí opravdu dobře (což se u nich následně ukázalo, že když něco myslí dobře, tak to tak myslí primárně proto, aby mohli s člověkem následně manipulovat a kontrolovat ho) a také případně odmítnout - s čímž jsem bojovala nejvíc, protože mi to přišlo blbý odmítnout, když jsem s nima někde poprvé, ale současn jsem nečekala, že by brali jako újmu, že si hlídám složení nebo obecněji, že mám svůj způsob žití, který oni evidentně neakceptují u nikoho.. (to vím z rodiny, oni akceptují jen svůj způsob žití, ostatní způsoby nejsou dost dobré, aby je akceptovali)

po téhle zkušenosti atmosféra začala pomalu, ale jistě houstnout, i když vše se ještě drželo v rámci slušnosti, akceptace, rozumného přístupu i přátelských povídání a hovorů..

další zvláštnost - oni nenávidí kočky a že jich tam bylo! tak mne furt kritizovali, že si kočky hladím a mám s nimi dobrý vztah, já jsem na to často poznamenávala, že ke zvířatům mám dobrý vztah a važím si jich, kočky nevyjímaje, takže tady jsem taky cítila tlaky a napětí ve vzduchu, což je pochopitelné

jednou jsme přišli o půl hodiny později na oběd, ač jsme neměli striktně domluvený čas, nicméně chtěla jsem se omlouvit a vysvětlit naše spoždění, ale naprosto jsem nedostala prostor ke klidnému vyjádření a omlouvě, okamžitě na nás začala uštěpačně pištět.. přesto jsem se jí omlouvila, za nás oba..

postupně už mi začalo docházet, co se vlastně děje - to, že jsme tam s nimi znamená, že budeme podřízení "vojenské diktatuře" a to jsem nemínila akceptovat, neměla jsem ani kus chuti se sebou nechat manipulovat - spíše skrytě manipulovat, tak jsem začala mmj. věci pojmenovávat pravými jmény a rozkrývat dění, aby i Míra viděl a mohl si uvědomit, jak s náma manipulují, jak jej urážejí a ponižují, jak ventilují zlo přetvořené slovy "klidu", tady jsme oba měli možnost vidět tendence k pasivní agresivitě, k agresivitě, která v sobě obsahuje mnoho zla v klidném sdělování, přestože není na první pohled poznat, že jde o agresi, to byl pro mne dost důležitý "objev"..

nakonec jsme se chovali tak, aby nám to bylo příjemné a mohli si týden opravdu užívat a odpočinout si, přestože sdílíme prostor s nátlaky a atmosféra těžkne..

vařili jsme my a Libuš (Mírova babička) skoro nic nesnědla, následovaly výmluvy, ale budiž, je to její věc a zase se snažila o různé psychické brekule, na který jsme už ale byli připravení, takže nás to nechávalo klidnější..

pár dnů před odjezdem to Libuš rozjela.. to jsme byly spolu samy.. vyčetla mi všechno možný - že Míru nekrmím, že se o něj nestarám, že ho nechávám oblíkat si, co on chce, jak chce, že se sama fintím a on vypadá jak "vagus", že z něj dělám poskoka, a další věci, co mohla, sdělila mi, že se jí nelíbí náš vztah, tvrdila, že jsem líná a naprosto nekoukala, co jsem tam opravdu reálně při pobytu dělala, vycházela jen z toho, co chtěla vidět, neakceptovala ani to, že jsem v současnu v rekonvalescenci po nemoci..
zkoušela na mne taky to, že kdoví, jestli já někdy vůbec budu mít dítě a jestli ho donosim, a proč, když jsem tak skvělá, jsem něměla nebo nemám chlapa a dítě dávno (jakoby to stálo na dítěti.., pro ni to ale asi na něm stojí) - tak to jsem si ji prostě podala slovně, protože takovéhle bláboly jsem si nenechala líbit a upozornila ji i na svůj přístup k Mírovi, ale občas se mi opravdu otvírala kudla v kapse, kam až ta ženská je schopna dojít aby zkusila ublížit..
začala dělat takové naschvály typu, že když ji Míra velmi slušně poprosil, jestli by mohla vypnout TV (kterou nesledovala, protože hráli karty), že bychom chtěli spát, tak natruc nechtěla, pak tv stlumili, ale začala hlasitě komentovat hru a kritizovat dědu, pokřikovala, prostě jasné naschvály před odjezdem, protože věci nebyly přesně jak chtěla ona, prohlídli jsme její manipulativní metody, ponižování, dokázali jsme se chovat rozumně a byli jsme féroví ataké jsme si dovolili ukázat, že jsme soběstační, spokojení..

já jsem se těšila na to, až jim budu moct říct, jak to bylo skvělý, nicméně tohle naprosto zazdila ona i on svým chováním.. i kdyby jim bylo 1798 let, tak takové jednání je nepřípustné.. to nejde akceptovat, uvažuje-li člověk racionálně.. jakožto lidi by měli mít v sobě nějaký práh slušného jednání, rozumu, moudrosti, kázně a zodpovědnosti za to, co říkají..
to jsem jim i řekla, co znamená slušné a rozumné jednání, a udělala jsem dobře :)

no ale.. prostě s tím máme s Mírou co dělat a není to jednoduchá situace, protože ona se snaží dělat zle, protože se cítí ublížená nebo co, nakonec jsem si také všimla, že jsou oba schopni lhát, podvádět, intikovat jak mezi sebou, tak v rodině.. a kdovíkde ještě..

takže jsem jim poděkovala za hezký dárek, řekla jsem, že si toho moc vážím, což je pravda, kdyby někdo pochyboval.. :)

zlatá moje iluze lenosti na takovejhle sajrajt, takhle to nyní vnímám, ale určitě to byl posun, zkušenost, vystoupení z naivity

takže závěrem - tady jsem se prakticky střetla s tím, abych si nebrala věci osobně (to mi pak dávalo nadhled při komunikaci s lidmi, co zkouší všechno možný jen, aby člověka dostali tam, kde si myslej, že ho chtěj mít), abych dělala věci jak nejlíp dovedu, tak tady jsem se pozastavila, protože určitě to stále něco znamená a je třeba se zlepšovat, dále nehřešit slovem - to byla taky výzva a docela mi to už šlo a nakonec nedomýšlet si - taky docela dobrý.. no nejsem tím pádem ani dokonalá ani stroprocentní, jsem relativní jako tenhle svět ale snažim se a jde to čím dál líp, ale značně pochybuji, že se svým temperamentem budu někdy zcela nevýbušná žena "milius" :))

LODBROG: myslím, že tam jde o to prvotní okozlení právě.. nejenom tedy.. ale, že je to takový ten stimul na rozjezd.. je dobrý nebrat ty rady tam doslovně a dogmaticky, neměnně a je dobrý si je upravit na svou osobu, imho :)

mně osobně hodně pomáhájí, pouštím si je jednou za čas, občas je přečtu, nezkoukám je do detailu, protože kdybych veškerou literaturu, co čtu, podrobovala přílišnému drobnohledu, zjistila bych (což se mi stále děje, hlavně u odborné literatury z oblasti filosofie a sociologie), že každé to tvrzení je šité na míru pisateli, že vychází z jeho situací nebo ze situací pozorovaných jím, případně jemu blízkých (proto o nich píše), a ono tvrzení často bývá příliš konkrétní nebo příliš extrémní, než aby bylo možné jej bez výjimky aplikovat na sebe :), proto všechna tvrzení beru raději abstraktnějc, abych poté došla vhodnosti tvrzení i púro sebe :))

ERUVEO: Nesedí. Mluvíme každý úplně o něčem jiném.
Já nemluvím o tom, když máš chuť na čokoládu ale připadáš si tlustej, a tak "řešíš dilema",
ale o tom, že když tě něco (ppravdu) naštve nebo zraní, tak ti na to nepomůžou návody typu 4 Dohody.
Je to jen sladký oblbovák co se dobře prodává, jako stovky dalších.
Pomáhá jen skutečná práce na sobě, soustavná upřímnost sama k sobě a svým limitům, a práce s vlastními slabými a bolavymi místy.

MEA: Mně teda nepomáhají.
Možná někomu, ale pro mě je to další návod typu "Chcete být šťastní? Ok, tak tady je rada: když se ráno vzbudíte, buďte štastní".
Když to člověk čte, tak v prvotním okouzlení se to zdá jednoduché,
logické a funkční,
ale okamžiky krize jsou okamžiky krize, a ve chvílích kdy je to opravdu potřeba to nijak nepomůže.
Třeba rada "neberte si nic osobně" je v kamžiku klidu úžasná, jenže když vám zaútočej na citlivé místo, tak je na podobnou radu už pozdě - už v těch emocích a zraněních člověk jede.
Pomůže to je k tomu, že člověk následně sám sebě ubíjí výčitkami "zas jsem si to vzal osobně, a přitom to bylo tak jednoduché podle té knížky, jsme to ale hlupák že nedodržím tak jednoduchou věc..."

Rady typu "prostě strach/trému/úzkost nemějte" jsou dost k ničemu.
Pouze budují iluzi, že člověk "ví jak na to". Propříště.
Jenže pro věci na které to potřebuje to nepomáhá (emoce jsou rychlejší než rozum, vždycky),
a tam kde to pomáhá, tam to člověk zase nepotřebuje.

pomáhají mmj. taky 4 dohody (vč. 5. dohody), kdo je četl a kdo je nezná?