MEA: Nojo, ja kdyz jsem bydlel par mesicu v Kahire a pak se vratil do civilizace, docela dlouho mi trvalo zbavit se nutkani brat chlapy za ruku, kdyz jim neco vysvetluju. Jinej kraj, jinej mrav.

SRNECEK: pustila bych si relaxační muziku a vyvětrala místnost, kdybych byla venku, tak bych vědomě dýchala a teda nejen venku, ale ideálně pokaždý, když bych si uvědomila, že můj mozek moc valí :)

dneska jsem v jednom dokumentu slyšela (myslim, že šlo o řeč lidského těla), že někde v oblasti východní evropy, dálného východu (já bych to nazvala asi muslimské země, ale to tam nespecifikovali), spolu lidi komunikují běžně z opravdu malé vzdálenosti, třeba na sebe mluví až křičí z několika centimentrů narozdíl od euroamerických manýrů spojených s osobním prostorem na "sto honů", tedy na osobní vzdálenost hodnou mnoha desítek centimentrů, kolikrát i větší než je metr.. :) .. a tam vysvětlovali policistům, že se musí v takové chvíli ovládat a nevybuchnout, nereagovat agresivně a naučit se s takovým člověkem komunikovat v klidu..

no nevim, jak bych v tomhle uspěla :)))

Týden vědy a techniky: prof. Cyril Höschl - Neurobiologie úzkosti a strachu
https://www.youtube.com/watch?v=ChTnZY6P4HE

MAKROUSEK: To pro mě není vhodné.

Ahoj, prosím Vás, zřejmě to sem přímo nepatří, ale nemáte někdo rady, jak se naučit "vyklidnit"? Většinu mého dne zaujme šum v hlavě a nejsem schopen se soustředit. Děkuji za pomoc.

MEA: Nejspíš ano, ale takového člověkase mi hledá velmi těžko.
Poslední 3 měsíce jsem chodil k jendomu terapeutovi, ale získal jsem dojem, že mi to nijak nepomáhá.
Tak se mi za ním už moc nechce. Plýtvání (pro mě nemalýma) penězma.
Ne že bych nepotřeboval se občas někomu vyzpovídat, ale zaprvé to určitě jde levněji, a zadruhé jsem se tomuhle pánovi stejně nedokázal otevřít abych fakt vybalil co mě trápí (a beru to i za jeho chybu - to on je terapeut. Sedět, mlčet, brát peníze a vědět že příště přijde zákazník zas, to by se mi taky líbilo).

LODBROG: aha.. a myslíš, že by se to mělo stát, že by to bylo žádoucí a pomohlo to?

XCHAOS: no já nevim, když si to představím.. jestli mne dlouho něco takhle bolelo.. ale přestože nemám ten dojem, že by mne v poslední době něco hodně hodně bolelo (i když cca před rokem to bylo jinak), tak to chápu a mohla bych tvrdit, že to může říct i ten, koho dlouho něco nebolelo, ale dokáže se do toho stavu vžít.. a tím pádem ho to pak bolí..

takže imho to dokáže tvrdit i ten, koho něco dlouhodobě bolelo..

MEA: Vlastně ne..

MEA: ...to může říct jen někdo, koho už fakt dlouho něco doopravdu nebolelo :-)

Úryvek z knihy V. E. Frankla "A přesto říci životu ano" se sem hodí... Tuhle knihu vřele doporučuju!

"Jak jen to říká Spinoza ve své Ethice? Affectus, qui passio est, desinit esse passio simulatque eius claram et distinctam formamus ideam. Bolestivý afekt ztrácí svou bolestivost, vytvoříme-li si o něm jasnou a zřetelnou představu (Ethik 5. díl, O moci ducha neboli o lidské svobodě, III. část)."

MEA: tak přesněji - ventilovat tu agresivitu navenek je projev nedospělosti. v dospělosti se naučujeme potlačovat. netuším, jestli je možné ovládnout přímo ten agresivní afekt. normální je samozřejmě ho neventilovat (jen málo lidí v mém okolí je schopný vyvolat tak silný afekt, že ho nejsem schopen potlačit)

jinak vrátil bych se k mojí představě, že agresivita se u člověka (nebo možná u mužů?) týká hlavně samotné otázky členství v "tlupě" a vylučování z ní, méně už otázky ustavení vůdčí osobnosti (resp. ve většině situací instinktivně cítíme, že rozhodnutí má souviset s inteligencí a nikoliv schopností užít sílu, za jiných okolností to samozřejmě může být jinak, lov mamutů by asi organizoval jiný člen tlupy, než třeba reinstalaci internetového serveru...)

jinak ještě genderově oddělené kolektivy v moderní společnosti více méně existují už pouze u hospitalizací nebo ve vězeňství.. v pracovních kolektivech jsou převážně skupiny smíšený, i když se jeví odděleně nebo že převažuje jedno z pohlaví, tak nejsou.. u primitivních (nemyslím jednoduše myslících) společností se ještě nachází princip oddělování pohlaví, ale moderní společnost v rámci globalizace doprovolně nepřistupuje na oddělování pohlaví, není-li to společensky nutné.. osobně jsem si nevšimla, že by existovalo pracovní odvětví, kde pracují doprovolně lidi ouze jednoho pohlaví a to už ani u psychiatrických nemocnic nebo věznic..

ad inkuzivní skupiny - jdou opustit, ale soutěž typu "kdo z koho" vytváří napětí a napětí už vyvolává afekt a následně jde k agresi.. jde to řešit diplomaticky, ale díky diplomacii se pak člověk nemůže podívat na to, jak kdokoliv z oné skupiny může fungovat pod tlakem napětí.. afekty pomohou ukázat, co se v kom skrývá, to je jejich pozitivum

otázka je, jak ventilujete svoje afekty, kde a kdy?
organizovaně, neorganizovaně?
nebo
co je vyhovujicí hlavně pro vlastní dobro? a co pro společnost?
jak najít harmonii a kompromisy (bez násilného potlačování, ale jako tranformaci)?


XCHAOS: myslim si, že vždycky je cesty zpět, ostatně jsi to následně i napsal jinými slovy, ale to není nic proti, asi jde spíš o vyjasnění tvrzení

nemohu souhlasit, že je agresivita projevem nedospělého chování, protože dospělost nevylučuje agresitivu, dokonce ani moudrost není prosta agresivity, i moudrý člověk může použít afekt, agresi, když se dostane do situace, která to vyvolá

opět potřebuju zdůraznit, že není žádoucí potlačování agresivity, je třeba její řízená ventilace a tranformace, analýza a syntéza.. reflektování.. potlačování způsobí akurát tak výbuch a to málokdo chce..
agresivní instinkty nebo chování se nedá dokonale zorganizovat a tak jej neprobouzet, ale dá se s ním pracovat tak, aby se po probuzení změnily a tím vytvořily iluzi, že už nejsou.. to jde díky práci s myslí a díky duchovní praxi, nicméně jakmile se člověk přestane věnovat této praxi, tak se objevují nové projevy agrese a ony zárodky mají nové podoby, ale zase, jde s nima pracovat a jde je zpracovat :)

o agresivitě si myslím, že je jak vrozená, tak naučená, vypovídá o tom imho nejen vědecká práce, ale též je to jaksi vnímatelné, citelné (jaksi v bdělým stavu, či jak to popsat :) )

LODBROG: to vypadá na nějakej větší komplex negativních zážitků.. ale předpokládám, že jste to už s někým řešili.. nebo ne?

já třeba, když jsem doma sama a nebo mne nikdo nevidí a nebo mi je ve výsledku jedno, co si kdo myslí, když mne uvidí, tak jdu a agresivitu projevuju s tím, že se snažím být plně zodpovědná za to, že jsem se rozhodla ji projevovat (když to je řiditelný) - takže, když do mne vrazí nějakej člověk na ulici, protože se žene rychle a bezohledně (a k tomu na blbý straně chodníku) proti - tak ho prostě nahlas pošlu do prdele a nebo zamumlám "debile, třeba mne sraž" a pak se ponořím do sebe a sleduju, proč jsem použila takovou větu a co si tím chci říct.. to samý, když jde nějaká namyšlená nána a vrazí do mne taškou, tak jí zanadávám "krávo" nebo "namyšlená.." (nevim, něco) a pak se zase dívám na sebe, co se ve mně děje - jakobych použila starej ventil, mechanismus, který znám a následně na to aplikovala sebereflex, abych ve výsledku něco pochopila a mohla to změnit, případně se s tím smířit a užívat to tak dál (dá-li mi to nadávání uspokojení, což spíš pochybuju)

co jsem zatím zjistila, že lidi jsou neustále v egobublinách, určitě i já, ale jinak, to je vnímatelné, myslím si..

že někdy jdou rádi do konfliktu a chtějí se negativně projevovat, proto do sebe strkají a neomluví se, jsou bezohlední, chtějí tím na sebe upozornit, že je jim špatně

rádi se povyšují nad ostatní, i když vypadají už tak povýšeně, že to výš nejde.. to je krásná ukázka určitých tendencí k narcismu nebo spíš k demonstraci vlastního podhodnocování a nedůvěry v sebe sama, taky jsou pak bezohlední a draví..

když jdu centrem prahy a jsem v přítomnosti a jakoby rozprostraněná, cítím někdy hodně bolesti a anonymního volání po blízkosti, tak nevim, jestli vnímám spíš sebe a nebo právě díky té rozprosraněnosti vnímám okolí bez reflexe sebe.. ale mám pocit, že to druhé, protože to cítím hlavně v nejzalidněnějším centru (a někdy v určitých ulicích je to silnější a opakující se) a když vyjdu mimo, tak to mizí a třeba na periferii to už necítím skoro vůbec, tak už cítím spíš svoje pocity..

a právě proto, že v centru se mi nejčastěji děje, že cítím bolesti a současně se tam lidi ženou a jsou bezohlední, tak tím pádem častěji inklinuju k nadávkám a otevřeným konfliktům, ventilu negativ, podobně jako ostatní (jenže každej používá svou metodu konfliktu)