Hypofunkce štítné žlázy
Opačně nežli hyperfunkce se u hypotyreózy dostává do krve příliš málo hormonů.štítné žlázy. Následkem je nevalný bazální metabolismus a nedostatek energie. Krevní tlak je nízký stejně jako hladina cukru v krvi, objevuje se anémie a látková výměna už funguje jen na nejnižší stupeň, což se odráží v únavě, ochablosti, celkové absenci pohnutek a v přibývají váze. K tomu přistupuje nechutenství a zácpa, vlasy jsou suché a roztřepené a mohou vypadávat. Kůže je špatně prokrvená, tedy studená, a má sklony k hrubnutí Podkožní vazivo houbovitě hrubne a lékaři mluví o myxedému. Nálada je malomyslná a depresivní, výraz obličeje tupý a nezúčastněný. Pomalá, intelektuálně ospalá až zaostale působící letargická osobnost je největším protikladem čile, bdělého, předrážděného, úzkostného pacienta s hypertyreózou. .
Pacienti s myxedémem si opatřili hroší kůži jako krunýř proti vnějšímu světu. Těstovité, odulé kůži odpírají s prokrvením ještě i životní energii, tj. nechtějí být, se světem venku. v živém kontaktu. Tak zůstává kůže jako hranice navenek chladná a neživotná. Studené ruce prozrazují, pokud je postižení vůbec někomu podají na pozdrav, že nenavazují srdečný nebo vřelý kontakt.. Studené nohy odhalují, že jejich zakořenění na zemi je spíše neživé a nedostatečné. Když má člověk studené nohy, je ve hře strach. Ten, kdo ještě nezakořenil na svém místě, přirozeně žije se základním pocitem strachu.
Tento strach sdílí pacienti se svými spolutrpícími na opačném pólu nadměrné funkce štítné žlázy. Jako všechny protiklady i tyto dva leží opačně proti sobě, ale na stejné ose. Tam, kde se pacienti s hyperfunkcí setkávají se životem v smrtelném strachu a panicky bojují o přežití, chovají se pacienti s hypofunkcí vůči životu lhostejně, jako by o nic nešlo. Jako všechno ostatní je nechává zcela chladnými. Zdá se, jako by dělali, že jsou mrtví. Téma smrti je však společné pacientům s oběma typy nemocí. Jedni se jí bojí, druzí ji imitují, všichni se jí však neustále zabývají.
Není proto příliš udivující, že se pacienti ve své studené houbovité kůži necítí dobře. Poraženecká nálada a tupý výraz tváře, který postrádá jakoukoli účast, to dokládají. Srdce tluče v unaveném, slabém rytmu a hýbe krví, které chybí "šťáva". Jde o skutečně řídkou životní šťávu s příliš malým množstvím nosičů energie (červených krvinek) a zápalné látky (cukru). Snížená hladina cukru v krvi vedle toho poukazuje na to, že tomuto životu chybí sladkost. Žádný div, že pacienti působí i vnějškově na celé čáře jako obraz odvrácení od života. Bezpodmínečné stažení ze všech bojišť života zde kleslo do stínu a ztělesnilo se v tomto obraze nemoci, jehož
charakter se ukazuje v jeho extrému, v myxedémovém kómatu, ve stavech zdánlivé smrti a ve snížené teplotě až na 23 stupňů. Život zde takřka zmrzl, životní funkce jsou prakticky ochromeny. Pacienti ve svém hlubokém bezvědomí už dlouho nejeví žádné známky života. Nemohou se už rozehřát pro život, to je už možné jen s cizí pomocí zvenku. Skutečně však mohou být uvedeni zpět do života. Takové extrémní situace se většinou skrývají za pochmurnými zprávami o mrtvých, kteří obživli v hrobě.
Pacienti se sníženou funkcí nikterak neukazují ochotu pustit se do životního boje, nezajímají se už ani o svůj život. Unavené oči skryté v hlubokých důlcích kontrastují s lesknoucíma se, z důlků vystupujícíma očima jejich protihráčů s hyperfupkcí.Apatická lenost bez zájmu o cokoli kontrastuje s přehnanou aktivitou, která pohání pacienty se zvýšenou funkcí. Jedni se nehýbou z místa, druzí pobíhají z místa na místo, aniž by se k něčemu dostali. Při veškeré protiklad nosti sdílí téma, které leží uprostřed mezi nimi a od nějž jsou oba typy stejně vzdáleny. Jde o jejich místo v životě. Mezi nedostatkem života v prvním a jeho přemírou v druhém případě leží život na poloviční cestě mezi nimi.
Jak blízké si jsou ve skutečnosti tyto opačné póly, ukazuje i moderní medicína, která se svými radikálními metodami léčení, jako je ozařování a operace, nezřídka mění hýperfunkci v hypofunkci. Tyto funkce je nutno stabilizovat celoživotními dávkami hormonu štítné žlázy. Postižení. prožívájí skrze tuto proceduru totéž základní téma ze dvou protikladných stránek. Zatímco léčba hypofunkce školskou medicínou je nesena principem nahrazování a sleduje alopatickou myšlenku - proti neživotnosti pacientu se bojuje životodárným hormonem štítné žlázy – jde zařování radiojódem téměř homeopatickou cestou. Pacienti polykají radioaktivní jód, který se shromažďuje ve štítné žláze a zevnitř ji ozařuje, a tím snižuje její funkci. Během doby ošetření jsou pacienti tak radioaktivní, že musí být přísně odstíněni. S agresivními, do těla klesnuvšími životními impulsy tohoto obrazu nemoci se radiologové utkávají ještě agresivnějším způsobem. Radioaktivní látky patří k tomu nejaktivnějšímu, a tím nejživějšímu, co si umíme představit. Vybuchují takřka zevnitř, mohou se jinými slovy roztrhnout pro svou živost, která ovšem přináší smrt.
Učební úkol pacientu a vyřešení tématu hypofunkce spočívá v tom, aby se naprosto vědomě stáhli zpět k sobě, omezili aktivity na nezbytné minimum, a naučili se nechat dění plynout svou vlastní cestou. Nezúčastněnou lhostejnost, s jakou se postižení ke všemu staví; je třeba transformovat v ono vědomé ,;Staň se tvá vůle". Pacientovým úkolem není nechat se všemi postrkovat sem a tam, nýbrž být trpělivý a nechat život, aby mu ukázal jeho místo. Nikoli rezignace vůči životu, nýbrž krok od "Já chci!" k postoji "Staň se vůle tvá".
Zatímco u hyperfunkce klesl do stínu život, zde je to smrt. Je proto nutné nechat zemřít všechno staré, staré vzory a programy, všechno to, co je už dávno k smrti unaveno. Pacient s myxedémem vypadá jako mrtvola, je studený, odulý, nedokrevný. Vyrovnání se smrtí je jeho prvořadým úkolem. Jen když se naučí zemřít, může žít. V moderní průmyslové společnosti se to může zdát jako poměrně scestný úkol. Přesto však existovaly kultury, jejichž nejdůležitějším obsahem života byla příprava na smrt, jako např. u starých Egypťanů, u Mayů a v lamaistické kultuře Tibetu. O této cestě svědčí příslušné knihy mrtvých.
U vrozené snížené funkce nebo dysfunkce štítné žlázy se rozvíjí obraz kretenismu s trpasličím vzrůstem a se slabomyslností různého stupně. V tomto případě je výše popsaný učební úkol ještě patrnější; přičemž se významně obrací i na rodiče. Aby mohl člověk alespoň v zárodku rozvinout postoj "Já chci", je nezbytná inteligence. Chybí-li, není podřízení světa vlastní vůli patřičným tématem. Kreténi vnímají svět instinktivně namísto inteligencí, jsou od začátku outsideři. Nepotřební pro účely společnosti a neustále odkázáni na její pomoc, jsou pro ni zátěží. Postižení musí snášet všechny tyto pokořující situace, ať chtějí nebo ne. Většinou je to pro ně obtížné méně než pro jejich rodiče.. Jediné řešení spočívá v tom, aby se z pokoření naučili pokoře. I výrazný malý vzrůst je nutno chápat v tomto směru. V tomto životě zjevně nejde o to hrát "velkého šéfa", nýbrž vžít se ve velkém světě do malého rámce a hrát svou malou, skromnou roli.
Otázky
1. Proč už nechci být živý? Co mě podněcuje k tomu, abych žil-na úsporný režim?
2. K čemu Potřebuji takovou hroší kůži?
3. Co mi chce říct moje nadváha? Co mi nahrazuje?
4. Kde ukrývám svou životní energii ?
5. Co ze mě dělá kus ledu?
6. Jak mohu změnit svou rezignaci v oddanost, svůj fatalismus v odevzdanost?
7. Co bych měl nechat zemřít, abych opět obživl?
8. Jak mnoho jsem zůstal dlužen vyrovnání se smrtí?
9. Kde je moje místo, na němž bych mohl žít a růst?