ALDEMIK:
Vezmu to napřeskáčku a napíšu to zatím sem, byť taky nevím, jestli to sem ještě patří..
Zákony společenský konsenzus navíc i reflektují, proto se stále aktualizují. Nepřijde mi na tom nic špatného - snahou je mít věci nastavené tak, jak se na nich v současné chvíli (a ne třeba před 20 lety) nejlépe shodneme. Jasně, měli bychom se v rámci toho shodnout i na tom, že každý z nás je trochu jiný a nechat dost prostoru - někdy se to místo nechá příliš úzké.
Já prostě myslím, že by se to, jak se člověk stará o sebe a o svoje děti, nemělo (muset) podřizovat nějakému "společenskému konsensu" snad ani ze setiny tolik, jak se mu to má podřizovat dle dnešních zákonů. Jak jsem řekl, to, kde bych si především přál změnu, je přesně to, že hodně lidí považuje za správné, aby se život rodiny podřizoval/musel podřizovat (v míře srovnatelné s dnešní) "konsensu" vyjádřenému zákony.
Zákony vymezují určitý rámec vhodného chování. Někdy přikazují, někdy zakazují, někdy udávají, co je prostě potřeba zajistit. Ano, to, co není ošetřeno zákonem a nezasahuje do práv někoho jiného, je povolené. To je snad v pořádku, ne?
Psala jsi: "Jakmile máš zákonem jasně dané, že je něco legální, je to pro státní instituce i pro mnoho lidí naprosto jiná situace než když je něco v právním vakuu." No a já říkám, že co je z mého hlediska špatné, je že hodně lidí čeká na to, co jim nějaký stát dovolí nějakými zákony. Oblast, v níž se lidi se samozřejmostí pohybují bez ohledu na nějaké zákony, tedy "v právním vakuu", by imho měla být nesrovnatelně širší. To, že si hodně lidí zvyklo na to, že stát jejich život reguluje, nemůže být argument pro to, regulovat ještě víc. Naopak by bylo třeba nějak lidi přimět, aby přivykli mnohem větší svobodě.
Velká část lidí opravdu potřebuje vědět "tohle je zhruba norma", protože se apriori neptá proč se co dělá.
Tak ať si nějakou normu, resp. nějakou autoritu, která normy vydává, najdou a k té se přikloní. Nevidím důvod k tomu, aby ji vydával zrovna stát a vnucoval ji všem.
Kdo se ptá, jde po smyslu, nachází věci, které nevyhovují, často se je snaží změnit, někdy uspěje, někdy ne.
Taky často ti, kdo se ptají, dospějí k různým závěrům. Tak by se měli moci každý prostě zařídit jinak. U některých věcí to ostatně udělají, i když to třeba zákon neumožňuje. Učit se pohybovat v té "šedé zóně" či vyloženě za hranicí zákona s co nejmenším risikem bývá někdy schůdnější, perspektivnější a imho lepší než snažit se měnit zákony.
Nepohybuji se mezi lidmi, co by slepě následovali to, co se jim předloží, ale mezi těmi, co zakládají různé alternativní školky, školy, spolky, ... a opravdu nemám pocit, ani myslím nikdo z nich, že nějaká "jedna centrální autorita pod hrozbou ozbrojeného násilí říká, jak se správně starat o své děti". Mají akorát pocit, že spousta věcí se dělá blbě a je potřeba nepřestat usilovat o nápravu (třeba aktuálně u zákona o dětských skupinách) a někdy je to dost frustrující.
No já myslím, že navzdory pocitům Tvým a pocitům Tvých zmiňovaných známých je pravda, co jsem v té citované větě napsal. Stát předepisuje, jak je nutno pečovat o zdraví a vzdělání svých dětí. Samozřejmě to neurčuje do každého detailu a někomu může třeba umožněná škála připadat dost široká nebo vyžadující jen dílčí rozšíření tu a tam, ale fakt je, že ty meze stanovuje.
To, že to popírá hned dva body úmluvy o právech dítěte, je ti asi jasné a jsi s tím v pohodě (já ne, přijde mi dost rozumná). Pro mě se to v podstatě rovná tomu, že je dítě absolutně v moci rodiče (předpokládám, že ty to, že stát určuje nějaký rámec, vnímáš jako dítě absolutně v moci státu - ?). Názorové rozdíly mezi dětmi a dospělými výlučně rozhodujícími o jejich léčbě až do šťastných 18 let by byla další perlička ("Miláčku, máš těžký zápal plic? Je ti 16? Do nemocnice nepůjdeš, byť bys rád, protože tatínek bude radši, když budeš nosit magnetický náramek nebo cokoliv" - a takové rodiny bohužel jsou.).
No a teď se ale dostávám k důležitému bodu - ano, jsou tu nějaké mezinárodní úmluvy a další aspekty, a zcela zákonné regulace péče o vlastní děti zrušit je tudíž absolutně nereálné. (Jestli v současné době je dítě absolutně v moci státu, to mi přijde být slovíčkaření - jak v jakém smyslu, no - samozřejmě mají rodiče a dítě v mnoha věcech volnost, na druhou stranu, když se rozhodnou porušovat zákon a stát se rozhodne, že zasáhne, právě v posledku vzhledem k ozbrojeným silám, jimiž stát disponuje, jsou rodiče a dítě prakticky absolutně v jeho moci.)
Neříkám snad ani, že považuju za správné, aby děti byly opravdu
absolutně v moci rodičů. Řekl jsem, že bych si přál, aby stát nepředepisoval, jak se mají děti léčit, a netrestal tedy rodiče, když se dítě léčí / je léčeno jinak.
Tuplem považuju za zcela absurdní, aby stát ženám jakkoli předepisoval, jak a kde mají rodit (a komukoli určoval, jak a za jakých podmínek jim při tom smí nebo nesmí asistovat) - tady už by dokonce snaha státu starat se (už předem, ještě než se narodí) o dítě vedla k nucení ženy podstoupit něco sama, na svém vlastním těle. Jelikož je dítě ještě na začátku porodu ukryto v těle matky a matce imho nelze poroučet, co musí sama podstupovat či dělat, přijde mi zjevné, že by někdo jako stát měl prostě porod "pouštět z ruky", neregulovat. A i aspoň pár dní po porodu. Dítě přivádí ze svého těla na svět žena, ne stát, rodí se z jejího rozhodnutí a je tedy v pořádku, že ona rozhoduje i o tom, jak to udělá, včetně toho, jak to bude pro dítě bezpečné. Považuju za zcela absurdní, aby stát trestal ženu za to, že zvolila pro dítě riskantnější způsob porodu. To by rovnou těm, které mu přijdou "málo zodpovědné" mohl zakazovat otěhotnět. (Nevyjadřuju se k tomu, jestli domácí porod obecně riskantnější je; přijde mi ale smutné, že pro právo žen na domácí porod se většinou argumentuje jen tím, že je to bezpečné - to právo mi přijde být (z morálního, ne nutně z positivně-právního hlediska) samozřejmé bez ohledu na to, jak bezpečné to je (nemluvím rozhodně o
povinnosti někoho u domácího porodu asistovat).)
Když dítě nesouhlasí s rodiči, mohlo by mít třeba možnost se obrátit na někoho, kdo posoudí, zda je natolik svéprávné, aby o sobě rozhodovalo samo. (Ale případů, kdy stát plus dítě stojí proti rodičům, je, myslím, o dost méně než případů, kdy dítě vlastní postoj v zásadě nemá nebo má stejný jako rodiče.)
No a teď bych mohl začít teoretisovat o tom, v jakých případech bych snad považoval za správné násilím rodiče omezit v rozhodování o tom, jak se starat o své dítě, ale byl bych daleko za hranicemi toho, jak je v dohledné době teoreticky možno věci uspořádat, tak se do toho ani pouštět nebudu (a ani netvrdím, že mám o všem jasnou představu).
Podstatné je, že bych považoval ze velmi žádoucí regulace opravdu drasticky omezit. Považuju za "scestné a nebezpečné" přítomnou situaci "vylepšovat" dalšími regulaci a posilovat dojem, že člověk by měl čekat, co mu v starosti o sebe a o děti dovolí nějaký stát. Je imho potřeba hledat cesty, jak regulace odstraňovat, případně s malým risikem nerespektovat.