PETPET: berte to teď jako obecnou úvahu, ne osobně vůči nikomu, protože to není mým záměrem. myslím si, že obecně není úplně nejlepší dávat negativním emocím přespříliš prostoru. jasně, jsou věci, co člověka rozhodí, ale není lepší prostě si říct "blbý, ale jde se dál" a užívat si naplno radost z miminka nezkalenou tím, že se mi neustále vrací nějaké negativní zážitky, omílám si coby kdyby a nevím, no? a řeším do toho pocity viny za něco, co jsem pravděpodobně nemohla vůbec ovlivnit? jako já nikomu neradím ignorovat svoje pocity, ale zase na druhou stranu jsem toho názoru, že opravdu taková ta totální subjektivizace - jako je ti tak hrozně, jak se jenom cítíš, potvrdím ti to svou zpětnou vazbou - fakt lidi spíš vykolejuje než že by jim dala možnost přijmout a zažít svoje pocity a jít dál. vždycky tam prostě je jedna rovina a to je subjektivní pocit v danou chvíli, ale pak je tam tam taky nějaká relace - vůči okolí, vůči dalším zážitkům v mém životě. pokud budu sáhodlouze řešit a čerpat spoustu svých emocí a energie na zvládnutí něčeho, co v zásadě dopadlo dobře (např. ten císař, mluvím o vlastní zkušenosti), zbude mi energie na to řešit situaci, která v mém životě třeba nastane a třeba bude ještě horší, náročnější? a doufám, že nenastane, ale když jo, tak chci prostě mít sílu a ne že se vyčerpám na něčem jiném a pak co? rovnou se zhroutím? mně obecně trochu děsí, kolik lidí dneska bere antidepresiva atp. a trochu mám pocit, že tady je souvislost.
druhé téma pro mě je solidarita. já prostě s nelibostí vidím to, že se někteří lidé utápí ve svých problémech (ačkoliv to nakonec dopadlo dobře a velmi obecně žijeme v bohaté a bezpečné zemi, v jednom z nejpohodovějších koutů planety, jakkoliv to tak někdy nevypadá a jsou lidi, kteří se u nás objektivně dobře nemají nebo se jim opravdu stalo něco hodně těžkého) a nepomohou když je třeba (protože oni přece mají svých problémů dost, co na tom, že naprosto nesrovnatelných). proto mám problém jít pouze po rovině té subjektivity, protože pro mě prostě to, že někdo má zdravé dítě císařem a někomu jinému dítě zemřelo, je postižené...nebo vyrůstá v uprchlickém táboře... je prostě nesrovnatelné a jediné, co pociťuju, je absolutní a maximální vděk a štěstí, že moje dítě je to, které někdo zachránil a nedovolila bych si to kazit tím, že bych se patlala ve svých emocích, když mám zdravé dítě, které si mě chce užít veselou a v pohodě. Že život není ideální, no to je fakt....
Je to jenom názor, někdo bude souhlasit, někdo ne. Ale přišlo mi zbytečné, aby se holčina, co má krásné děcko trápila kvůli něčemu, co v důsledku bylo jednoznačně dobré rozhodnutí, a proto jsem tady taky reagovala. A protože slova jsou silná, tak si nemyslím, že je jedno, jaké slovo pro popis svojí situace použiju protože ono prostě spoluvytváří ten význam události v mém životě (
https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychick%C3%A9_trauma).