MARKYSHA: právě tohle je pro mě i to té psychické odolnosti, kterou je podle mě docela fajn si postupně budovat a ne aby si člověk doslova zničil život tím, že ho zkosí i z určitého pohledu banální věci. a jedna věc je toho člověk neshodit, ale druhá zase nedovolit některým věcem, aby si vzali příliš tvojí energie...

PETPET: berte to teď jako obecnou úvahu, ne osobně vůči nikomu, protože to není mým záměrem. myslím si, že obecně není úplně nejlepší dávat negativním emocím přespříliš prostoru. jasně, jsou věci, co člověka rozhodí, ale není lepší prostě si říct "blbý, ale jde se dál" a užívat si naplno radost z miminka nezkalenou tím, že se mi neustále vrací nějaké negativní zážitky, omílám si coby kdyby a nevím, no? a řeším do toho pocity viny za něco, co jsem pravděpodobně nemohla vůbec ovlivnit? jako já nikomu neradím ignorovat svoje pocity, ale zase na druhou stranu jsem toho názoru, že opravdu taková ta totální subjektivizace - jako je ti tak hrozně, jak se jenom cítíš, potvrdím ti to svou zpětnou vazbou - fakt lidi spíš vykolejuje než že by jim dala možnost přijmout a zažít svoje pocity a jít dál. vždycky tam prostě je jedna rovina a to je subjektivní pocit v danou chvíli, ale pak je tam tam taky nějaká relace - vůči okolí, vůči dalším zážitkům v mém životě. pokud budu sáhodlouze řešit a čerpat spoustu svých emocí a energie na zvládnutí něčeho, co v zásadě dopadlo dobře (např. ten císař, mluvím o vlastní zkušenosti), zbude mi energie na to řešit situaci, která v mém životě třeba nastane a třeba bude ještě horší, náročnější? a doufám, že nenastane, ale když jo, tak chci prostě mít sílu a ne že se vyčerpám na něčem jiném a pak co? rovnou se zhroutím? mně obecně trochu děsí, kolik lidí dneska bere antidepresiva atp. a trochu mám pocit, že tady je souvislost.
druhé téma pro mě je solidarita. já prostě s nelibostí vidím to, že se někteří lidé utápí ve svých problémech (ačkoliv to nakonec dopadlo dobře a velmi obecně žijeme v bohaté a bezpečné zemi, v jednom z nejpohodovějších koutů planety, jakkoliv to tak někdy nevypadá a jsou lidi, kteří se u nás objektivně dobře nemají nebo se jim opravdu stalo něco hodně těžkého) a nepomohou když je třeba (protože oni přece mají svých problémů dost, co na tom, že naprosto nesrovnatelných). proto mám problém jít pouze po rovině té subjektivity, protože pro mě prostě to, že někdo má zdravé dítě císařem a někomu jinému dítě zemřelo, je postižené...nebo vyrůstá v uprchlickém táboře... je prostě nesrovnatelné a jediné, co pociťuju, je absolutní a maximální vděk a štěstí, že moje dítě je to, které někdo zachránil a nedovolila bych si to kazit tím, že bych se patlala ve svých emocích, když mám zdravé dítě, které si mě chce užít veselou a v pohodě. Že život není ideální, no to je fakt....
Je to jenom názor, někdo bude souhlasit, někdo ne. Ale přišlo mi zbytečné, aby se holčina, co má krásné děcko trápila kvůli něčemu, co v důsledku bylo jednoznačně dobré rozhodnutí, a proto jsem tady taky reagovala. A protože slova jsou silná, tak si nemyslím, že je jedno, jaké slovo pro popis svojí situace použiju protože ono prostě spoluvytváří ten význam události v mém životě (https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychick%C3%A9_trauma).

KATIA: Tohle fakt nejde posuzovat nějak obecně. Zvlášť teda psychika ženy v šestinedělí je dost křehká, jsou věci jako poporodní blues, nebo dokonce laktační psychóza, to prostě ze stolu nelze smést - nebo se ženě, která se svěří např. s tím, že má trauma třeba z takové "prkotiny", jako je kojení, vysmějeme? Pořád mě nepřestane udivovat, jak na tu psychiku zapomínáme, jako by snad nebyla... A jaké se použije slovo, to mi přijde už úplně druhotné, a hodí se to tak do nějakého klubu o češtině, a ne do klubu o porodech, kde by jeden čekal víc empatie...

NIENNA: Ale tak nepouziva se pro vyjmecne prisernou udalost spis slovo tragedie? Trauma je v tomhle kontextu vyjadreni pro vnitrni prozitek a ten se neodviji od toho, co jini povazuji za adekvatni. Tohleto "neprozivej to tak, lidem se dejou mnohem horsi veci" se zase nelibi mne, i kdyz souhlasim, ze slovo trauma (stejne jako treba deprese) se pouziva zbytecne casto a asi i nevhodne.

KATIA: I v mém světě je slovo trauma určeno pro výjimečný zážitek, který je schopen dotyčného dostat na dno.... že jen těžko hledá důvod k dalšímu životu...např. smrt dítěte, válka, zemětřesení apod.
Mluvit o odběru krve (jakkoli dotyčnou matku stresoval a vykolejil) jako o traumatu mi přijde jako mluvit o ničivém požáru, když popisuju táborák....

Takže já osobně za tvé příspěvky zde k tomuto tématu děkuji... :-)

KATIA: o co ti vlastne jde?
Nebo takhle: po 26-ti hodinach kontrakci jsem rodila akutnim cs. Mam podle tebe "narok" na to mit z toho trauma nebo ne, protoze mam prece zdrave dite a to, jak prislo na svet je marginalni?
Pocity, emoce, hloubka a mira zraneni z ruznych situaci je naprosto individualni. Nikdo nemuze soudit druheho za to, jak moc se ho co dotyka.

SANCHA: ano, v jádru je to vždy subjektivní, ale pokud nazveš traumatem zcela libovolnou událost, tak to ztratí jakoukoliv vypovídací hodnotu...

YEETKA: to je právě dost otázka, jestli třeba trauma má nebo nemá smysl posuzovat zcela subjektivně. mně se to na jednu stranu líbí, jako proč ne, proč by si to člověk nemohl definovat sám že jo. na druhou stranu, co to dělá v praxi? když jedna žena řekne "zažila jsem trauma" po té, co jí po porodu zemre dite a druhá po té, co se nepovede odběr krve? a jak se to pak vrací tomu člověku samotnému, když se tedy musí srovnávat s tim, co zažil a pojmenuje si to takto? jako psychika je v tomto mocná a to, že něčemu řeknu například trauma, druzi mi to v dobre vuli potvrdí, může taky situaci parádně zhoršit. ...a nebo naopak vést k tomu, že si vyčítam něco, co má marginální význam a bylo navíc důležité to podstoupit. .. myslím, že je to něco o čem je potřeba mluvit, zvládání stresu rozhodně není jenom o tom se stresu vyhýbat za každou cenu a rozhodně je také o diskusi o tom, jakou závažnost čemu pripisovat....obzvláště matka v tomto potřebuje byt dost silná, neustále zaziva výzvy, má ohromnou zodpovědnost a neprijde mi jako optimální vyčerpat energii na něčem takovém jako zde...přijdou mnohem těžší chvilky a je potřeba na ně mít sílu...

Ja se jen pridam - u syna i u dcery ten screenining delali v porodnici, u obou jsem chtela byt a byla a opravdu je jen pichli, obtiskly krev na papirek, ja dala prso a bylo po placi. Otazka necele minuty. Prvne Horovice, pak Kladno. Netvrdim, ze je to tak vzdy, jen aby se tu nekdo nedesil zbytecne, vyrovnavam vesmír :)

SANCHA: jo, mas pravdu, kolecek bylo vic, ale nasemu miminu krev tekla. Ono zalezi, jak se tou lancetou trefi do kapilary a to je o nahode. A taky, jak trefi nervy.
Ja to beru tak, ze novorozenec je pripravenej snaset nejaky nepohodli a stres, ale mela by u toho bejt mama, pak to proste preboli a je dobre.