moje zkušenost
Porodní asistentky jsem si vybrala podle toho, že byly nejblíž. Říkala jsem si podívám se a uvidím. Už když jsem tam vstoupila, měla jsem příjemný pocit. V čekárně to vypadalo jako v utulné kavárně. Místnost, kde probíhá vyšetření, jako místnost na relaxační masáže (to dělalo to vyšetřovací lůžko). Asistentky byly oblečené civilně. V této praxi je 5 asistentek, v průběhu těhotenství jsem se seznámila se všemi, abych pak u porodu neměla někoho cizího. (Známá to měla jen jednu asistentku a bohužel, když rodila, tak zrovna byla u jiného porodu a poslala ta sebe záskok).
Od začátku jsem byla přesvědčená, že budu rodit v porodnici. Asistentky říkaly, že je to jenom na mně, že se mohu rozhodnout jak budu chtít, a jim pak dam vědět. V den porodu jsem si ale řekla, že s cestou do porodnice je to komplikované, tam bych třeba dojela taxikem, ale jak bych bez autosedačky jela zpátky (neměli jsme auto tedy sní autosedacku)? A kdo pohlídá syna? Když bude muž hlídat syna, to budu rodit sama? A hlavně se mi nikam nechtělo. Tak jsem zavolala asistentkám, ať přijdou k nám. Připravily mi v obýváku matraci, donesly stoličku a taky prý spoustu vybavení, které schovaly z mého dohledu, jako kyslikovou láhev, defibrilator, injekce s oxytocinem a takové věci, říkal muž. V obýváku jen rodila proto, že ložnici jsme měli v podkroví, odkud by mě nemohla v případě komplikací odvézt sanitka (tady často jezdí sanitka s hasičema, pacienty vynáší oknem na plošinách, protože ty zdejší schody jsou spíš pro kamzíky). Asistentky přišly dvě a chovaly se výborně, když jsem je potřebovala tak byly hned u mě, jinak byly ve vedlejší místnosti a hrály si se synem. Muži daly spoustu rad a instrukcí, jak mi může pomoci. Párkrát mě vyšetřily, použily i malý monitor na ozvy, a co jsem ocenila velice bylo to, že jsem při tom mohla byt v jakékoli pozici. A když mi to bylo nepříjemné, asistentka prostě chvíli počkala. (První porod jsem strávila 4 hodiny na monitoru, kde všechno bylo podle doktorky, co vedla porod normální).
Po konzultaci mi píchly vodu. Doporučily mi polohu na stoličce, poradily muži, jak mě držet, aby přitom neviděl víc, než chce. A bylo. Měli jsme na světě miminko.
Nechaly dotepat pupečník. A když se tatínek neměl k tomu ho střihnout, tak jsem ho fikla já (nikdy mě nenapadlo, jak je ta věc tuhá). Na miminko koukly až po porodu placenty, do té doby jsem ho měla položené na sobě přikryté pokrývkou. Nemyly, neměrily jen zvážily. Udělaly nám fotky. Pak se ptaly jaké mám plány s placentou, neměla jsem žádné. Zbalily, uklidily a ještě myslím dvě hodiny počkaly a s gratulacemi odešly. Poporodni pečovatelka mezitím uklidila, vytřela, dala prát prádlo. Posbirala odpad ((biologicky odnesly asistentky) což bylo terno, protože se odpad vyvážel jen jednou týdně a přechovávat si věci od krve doma nic moc)), pogratulovala a rozloučila se s tím, že přijde zítra.
Tak to je celé. Měla jsem porod rychlý a snadný. Že bych na něj ráda vzpomínala, to ne, protože porod bolí, ikdyž to stojí za to. Ale můj porod byl podle mě nejvíc příjemný jak jen mohl být. Už to, že jsem nemusela klukovi vysvětlovat, kde jsem sebrala miminko bylo nedocenitelné. Že jsme všichni mohli byt pohromadě každou minutu, bylo báječné. A taky to, že se mi miminko narodilo do zvuků džungle, audio knihy, kterou si syn prohlizel, je nezapomenutelné.