ANDELICEK_ANDY: já jsem si až teď u třetího porodu konečně prožila onen tak často zmiňovaný "porodní kanál/tunel" ve kterém se všichni kolem rodící ženy ocitnou.. a muž tam sedl úplně a skvěle, ale on je fakt v mnoha ohledech naprosto jedinečný kousek, dost na sobě pracuje a dokáže být velice bdělý v přítomném okamžiku.. během celého porodu jsem jej chtěla mít u sebe a jeho přítomnost pro mě byla pilířem o který jsem se mohla naprosto opřít..

většinou kolem sebe vidím spíš lehkou bezradnost z toho jak jsou muži do toho jakoby tlačeni, oni prostě nemají moc možností jak se s tím vypořádat, vůbec nepobírají co je potřeba a proč by vlastně taky měli.. dřív péči o rodící ženu a šestinedělku/miminko prostě vzaly za své ženy z rodu a blízké "sousedky".. na ukrajině dokonce komprese bylinné provádí tchýně a podle toho jak moc nebo málo se o snachu stará jasně ukazuje ostatním jaký mají vztah.. věří, že lůno snachy musí být v péči právě tchýně, protože to je pokračování lůna zrající a už pomalu odcházející ženy, vždyť jde hlavně o zdraví dalších vnoučat...

když přijdu k čerstvé šestinedělce domů tak většinou ještě mluvím intenzivně i s mužem o tom, že je v pořádku, že je zmatený, unavený, občas nepraktický a že není v jeho výbavě to všechno zvládat..

YEETKA: přesně tak. můj muž byl u prvního porodu (doma), protože jsme neměli kamarádky, které by se mnou byly. přijela jen jedna PA, ale "dělali" jsme to poprvé, tak jsme byli dohodnuti, že v tom budem oba. u druhého už jsem ho nějak nechtěla. měla jsem PA a kámošku, které nakonec nestihly ani vyjet a vše super. to, že chodil na to dříví byla super shoda náhod, ale stejně bych ho poslala za starším synem.
osobně bych to, že chlapi nemaj u porodu co dělat, tesala do kamene. můžou lepit světla, zatahovat závěsy, vařit vodu, štípat dříví. můj muž u prvního porodu zvládl i masírovat (mě), možná některý zvládne držet ženě ruku. ale pokud má žena aspoň 1 či dvě jiné ženy pomocnice, tak imho chlap pryč.

KAREN: no tohle je právě ta vyrovnávací fáze, odent to popisoval tak, že chlapům se taky navalí obrovský množství adrenalinu, ale už jej nerozpustí ty další hromony lásky jako u ženy.. nezapadá do škatulky, ale taky bych v tom viděla způsob jak to zvládnout..
ten "můj" u prvního dítěte taky lítal a řešil děsně důležitý věci, po třech dnech ale přistál.. u těch dalších dětí už si to chtěl taky užít a hlavně byl mnohonásobně víc unavený, takže raději setrvával doma..

YEETKA: pak je ještě typ můj muž: kterej si vezme 2 týdny volna po porodu, že mi jako pomůže, a to spočívá v tom, že se den co den vydává na svůj warrior quest, kdy každej den vyráží na výpravy za něčím enormně důležitým, nakupuje materiál, kutí na chatě a není k dispozici. s náma stráví suma sumárum dvě hodiny denně (navaří a dítě chvíli podrží, to zas jako jo) a jinak zase tradá pryč... prostě jiná dynamika a focus. já si představovala pobyt na obláčku ve 3, on budoval pro budoucnost, "smysluplně trávil tu dovolenou, když už" a já jsem ho překecávala, ať s náma aspoň každej den posedí v rámci "family quality time" 10 minut na gauči. meh.

ULO: ta vůně je přesně ušitá pro nastávající matku/rodinu, většinou přijde s odtokem plodové vody, ale někdy se prostě žena rozvoní jako květina a ladí samu sebe do pečující polohy..
u našich porodů si to nepamatuji, ale muž popisuje, že vůni rodící ženy ještě nic netrumflo.. když se začne tahle vůně šířit je mi jasné, že miminko brzy přijde, ale nemám to nijak ověřené, je to jen můj postřeh..

KLEINZACH: Nemuzu jako muz uplne souhlasit, zena rodila doma a po celou dobu sem ji na posteli drzel a podepiral, nikdy nezapomenu (a nechci) na ten pocit a pohled, kdyz malej konecne byl venku, ta uleva a radost.

muzi potrebuji hlavne zapomenout co videli :D jdu si koupit umeleho soba na strechu

ULO: byla jsem u pěti porodů doma, nepočítám ty své.. je to pokaždé jiné, každá rodina je jedinečná.. pokaždé se s přechodovou fází změní energie v místnoti a rozline se fakt moc příjemná vůně..

ANDELICEK_ANDY: na jedné z pednášek odenta tady v brně padl dotaz "co muži a porod".. vyloženě nedoporučoval přítomnost chlapa s tím, že jednoduše nemají stejný koktejl hormonů a proto to často nezvládnou.. popisoval desítky návštěv po porodu s různými dojezdy, v podstatě to shrnul takto:
muže lze rozdělit do několika skupin:
ti kteří to nezvládnou vůbec, omdlí, pomočí se, nebo něco podobného ve chvíli porodu..
ti, kteří po porodu onemocní nebo se ošklivě zraní..
ti, kteří jdou nakupovat děsně drahé záležitosti - tohle je můj muž, naštětsí je praktický a nekupoval auta, ale prkýnka na krájení, rychlo hrnce, elektroniku..
na závěr padla věta "proč myslíte, že porodní bába posílala muže vařit tu ohromnou spoutu horké vody, kterou nikdo nikdy nepotřeboval?"..

mně tedy muž u všech třech porodů doma neskutečně pomáhal, masíroval jak jsem potřebovala, nosil mi éterické oleje na které jsem pomyslela, topil, hladil atd. až snad na to, že při prvním roztahoval závěsy, aby mohlo světlo dovnitř a já je zase zatahovala (takhle asi desetkrát než mu pa řekla, že asi potřebuju přítmí:) při tom posledním si to pamatoval, vzal gafu a všechna malá světýlka pozalepoval což bylo fakt bezva..

ULO: taky jsem na to nedavno myslela, jaky by pro me bylo byt u porodu

Naštěstí muže instruovaly u druheho porodu asistentky a u třetího už tak nějak vedel co má dělat (=nic, jen mě pridrzoval na stolice a predtim držel za ruku). Byla jste některá u porodu? Jaké to je? Zajímá mě pohled zvenku od ženy.

jojo, hlavně jim dát nějakou "užitečnou" práci a sama si taky jet to svoje :D

ANDELICEK_ANDY: můj muž vyráběl koláč, strouhal s nervózním přerušováním vedle v kuchyni jablka... a uprostřed kontrakce se přišel pozeptat: "na kolik že to pečeme koláč???" - málem to schytal stolem po hlavě ;D

On tam moc nebyl. Nejdřív odvážel toho kluka, přijel snad chvíli po 11 večer a pak jsem ho poslala pro to dříví. Malej se narodil pár minut po půlnoci. Vždycky jen přiběhl, sáhl na mě ledovou rukou, poslala jsem ho pryč, dělat něco užitečného. Muži přece vždycky panikaří, ne? Resp. to byl můj dojem z toho, jak chtěl "pomáhat" těma ledovýma rukama, ač ho nikdo neprosil. Vůbec jsem se na něj nedívala a dělala si svoji -práci-. Píšu to v tom příběhu i trochu s nadsázkou, takové vykreslení typického muže, který neví, co dělat, který si myslí, že jeho žena umírá, zatímco žena si v pohodě rodí. U prvního porodu byl a aktivně pomáhal, ale tady jsem ho nějak zvlášť nechtěla. Že jsme tam byli sami a on chtěl nějak pomoct bylo asi přirozené, ale já si vše zařídila sama :D a mimino ten zbytek.
U těch myšlenek jsem si taky řikala, že už to asi jde do tuhýho a jak řiká můj muž - už se to dítě nevypaří :D