Je jich tu hodně a čaroděje napadne, že Antje musela hodně nenávidět. Jistě, některé jedy jsou určené k vyhlazení vrásek, jiné k vyhánění plodů, ale pak je tady hodně substancí určených jen k zabíjení. Mysleli jsem, že prodává afrodisiaka, napadne Desmonda a hořce se usměje, dokonce i Moire, zkušená, podezíravá Moire, které bylo Antje líto, ale ona prodávala nejspíš i jiné věci. Lecjaká šlechtická manželka potřebuje namíchat manželovi, lecjaká milenka si potřebuje pojistit věrnost milence těžkou nemocí jeho ženy. Tomu Antje rozuměla, to znala, zažívala to sama často. Šlechtičtí milenci se oženili a ji odbyli náhrdelníkem, čaroděje časem začala zajímat moc víc než Antjiny vnady, pro takové jako Rabe byla vždycky jen děvka.
Tohohle se Moire bála tenkrát, když odešla do Grabsteinu, dojde Desmondovi a ten si v s náhlým studem uvědomí, že mu to doteď nedošlo. Tohle mohla být i její cesta. Postele, afrodisiaka, a později, až jí nakazí zášť, jedy.
Desmond klouže dlaněmi po auře tyglíků a baněk, hledá, do které Antje s jinými substancemi nalila i svůj hněv na Rabeho a Moire. Lahviček je tu hodně, a ta správná mezi nimi ani být nemusí, ale Desmond hledá a naslouchá a nad křivulemi slyší i Antjiny myšlenky, její vzpomínky. Jen jeden dobrej chlap, a nic z toho nemuselo být, zaklepe Desmond další z fiol. Jenže my, čarodějové, vesměs nejsme dobří chlapi.