Torge rozšněruje poklopec a pomočí kmen borovice, paprsky jarního slunce ho hřejí do zad a Kirsten ho uvážlivě pozoruje ze sedla.
„Je to na hovno,“ konstatuje zaklínač. „V tomhle kraji jsou lidi zbytečně hysterický.“
„Viděl ses někdy v poslední době?“ Kirsten se sveze z koně a cvrnkne Torgeho do neuvěřitelně rozcuchaného copu.
„Vypadáš divně.“
„Ty s půlkou ksichtu potetovanou vypadáš taky divně. Dobře, chápu, že na tom statku neotevřeli, ale že neotevřou ani městskou bránu, to už mi připadá přehnaný.“
„Je to přehnaný,“ souhlasí Kirsten. „Nejspíš se tu něco děje. Lapkové, epidemie, výběrčí daní, znáš to.“
Plavovlasý zaklínač vytáhne ze sedlové brašny kus leštěného stříbrného plechu a pozorně se prohlíží svou tvář.
„Dobře, možná vypadám jako hrdlořez, ale může si mě někdo splést s výběrčím daní?“
Kirsten se zamyslí jen na okamžik. „To těžko, odpoví potom, ty bys nikdy nikomu žádný daně nedovezl. Promrdal bys je v bordelu.“