Napadlo mě, že bych to měl dát také sem. Před pár dny jsem dočetl "Noc nožů," ale musím říct, že dojem z toho nemám moc dobrý, převažuje zklamání.
Přestože se román odehrává na kratičkém časovém úseku a jen se zlomkem počtu postav běžných u Eriksona, Esselmont nedokáže psát tak, aby dění zůstalo přehledné nebo aspoň vytušitelné. Platí to hlavně pro celkový rámec, ale i mnohé scény, kde jsou pohromadě víc než tři lidé. Jakýkoliv humor je mu také cizí, takže všechno je smrtelně vážné a osudové, až člověk pomalu začne zívat. Postava Kisky je na zabití – už někdy v polovině jsem si přál, aby měl nějaký Spár lepší mušku nebo nějaký ohař větší hlad. Pak je tu tvorba „obrázků na efekt.“ Esselmont vytváří zbytečné, přehnaně silné postavy, jen aby jim dopřál pár hezkých scének a nechal je nezřídka notně hloupě zemřít. Nejvíc je to vidět u Rybáře – evidentní snaha vycpat knihu nějakou ne moc okatě trčící vatou. Nechtěným výsledkem je pak dojem, že úplně každý somrák v Malazu je ve skutečnosti tajný velemág, bývalý šampion či herold kde jakého boha.
Plusem je naopak „zaplňování mezer.“ Přes sympatickou postavu Kelena poprvé „uvidíme,“ jak byl zlomen Meč, jak proběhlo uchvácení Trůnu stínů a další věci, které jsou v různých dílech hlavní ságy jen zmiňovány nebo různě naťuknuty. Potěší i „staří známí zamlada“ jako Tayschrenn či Mrzena. Nakonec si ovšem uvědomíte, že namísto příběhem Esselmonta se nejvíc bavíte narážkami na příběhy Eriksona, a to není dobrá známka. „Noc nožů“ skutečně pasuje k tomu, o čem Erikson v předmluvě ujišťuje, že není: Fanfiction ze světa Malazské knihy padlých. V tomto rámci celkem zdařilou, ale za „předlohou“ notně zaostávající.
60%, a musím říct, že touha přečíst si další Esselmontovy věci dost ochladla. I když si v epilogu hezky připravuje půdu na pokračování.