Takže jak u mě dopadla epic fantasy battle mezi prvními díly Písně ledu a ohně (Hra o trůny) a Malazské knihy padlých (Měsíční zahrady).
Měsíční zahrady
Styl, který si autor zvolil: Ok, byť s řadou námitek. Nesedlo mi, že spousta zjevných věcí (třeba jak vypadá nějaká rasa, jejíž příslušníci přímo vystupují v ději) není popsána, občas jsem si nebyl jistý, zda sny a vnitřní monology nejsou spíš prázdné než oduševnělé, a jak už jsem tady zmiňoval, cca prvních 250 stran mi přišlo jako okatá a neumětelská vykrádačka Cookovy Černé legie, přičemž ze zbylých 550 jsem zase cítil velmi silnou, avšak tentokrát nikoli obtížnou nebo „přes čáru“ inspiraci C. J. Cherryh. Taky mi nesedlo, že většina postav působí dost citově oploštěle, není příliš patrné, co se jim honí hlavou nebo srdcem, takže jsem s nimi příliš nesouzněl, natož abych si je zamiloval nebo ošklivil. A mysteriózní bytosti s dlouhými šedými vlasy a disproporčně obrovskými meči jsou na můj vkus trochu moc anime.
…a jak se mu podařilo ho zvládnout: Nevalně, což pravděpodobně ještě podtrhl nepadnoucí český překlad.
Děj a průběžná čtivost: Svět (k mé potěše fantastičtější a originálnější než v HoT), jeho mechanismy, postavy a vztahy mezi nimi začnou být zajímavé cca v polovině dílu, druhá půlka mi přišla strhující. Do té doby ale spíš bída.
Chuť sáhnout po dalším dílu: Ano, protože si myslím, že mě další díl může překvapit něčím novým.
Hra o trůny
Styl, který si autor zvolil: Ok, s pár námitkami. Nesedlo mi, že stačí první dvě věty popisu postavy a já na 100 % vím, jestli to bude hajzlík, klaďas, čestný chlap, pragmatik nebo přemýšlivý typ. To je trochu nuda. Nesedlo mi, že fantastické elementy jsou pouze jakýmsi kořením, ve světě a jeho mechanismech hrajou jen nepatrnou roli, to už by mi sedlo víc, kdyby se to celé odehrávalo v nějakém „reálném“ historickém období šmrncnutém trochou toho nadpřirozena, jako je Narenturm.
…a jak se mu podařilo ho zvládnout: Na výbornou, autor je zkušený profík, dobrý dojem ještě podtrhuje zdařilý překlad.
Děj a průběžná čtivost: První půlka, v níž se vše spíš jenom rozehrává a intrikuje se v pozadí, měla spád. Jenže v polovině knihy dojde ke kulminaci intrik, všichni se odhalí a poutavost děje jde rapidně dolů. Na rozdíl od MKP ale nejsou postavy líčeny s takovým odstupem, takže si je člověk záhy buď oblíbí, nebo je začne nesnášet.
Chuť sáhnout po dalším dílu: Spíš ne. Nemyslím si, že by mne další díl mohl překvapit něčím novým, asi jediný důvod, proč bych měl číst dál, je právě těch několik postav, které jsem si oblíbil, držím jim palce a jsem zvědavý, co s nimi bude dál.
Která kniha mi přišla lepší? No, vlastně bych dal přesnost něčemu, co by bylo někde na půl cesty mezi těmahle dvěma, spíš než kterékoli z těch dvou. :-)