Jsem na tom podobně jako GUDRUN. Naučila jsem se řídit v USA, uměla jsem ovládat pouze automat. Doma jsem si pak vyřídila český řidičák a dalších 10 let za volant nesedla.
Teď jezdím čtvrtým rokem, začátky byly krušné, řízení mě děsilo, pak jsem to ovládla a začalo mě to celkem i bavit, ale spíš jsem si asi užívala té svobody, kterou mi auto poskytlo. Momentálně jsem ve fázi, kdy si myslím, že jsem se vyjezdila velice dobře, mám za sebou i školu smyku, jsem taková pečlivá flegmatická řidička. Pořád se považuju za začátečníka a snažím se nebýt ležérní, abych neudělala chybu. Ale už mě to zas nebaví, je to prostě prostředek, nijak si to neužívám. Zásadně jezdím v rychlostním limitu nebo lehounce nad ním - už dávno jsem zjistila, že lidi většinou jezdí podle tachometru, zatímco já podle navigace, což mi usnadňuje plynulost jízdy. Já většinou nespěchám a nevidím důvod, proč se někam řítit.
Podélně parkovat umím jakž takž, líp mi to jde doleva než doprava :-), ale s čím mám problém je, že často nedokážu odhadnout, jestli je mezera dostatečně velká a až při zajíždění zjistím, že fakt není.
Jo a v botách na klínku se mi šlape na pedály líp než v placatých. :-)