ANNONKA: To je na asi tak čtrnáct diplomek.
ANNONKA: Zjednodušeně řečeno.... helejako, dekor byl vždycky, a to jako někdy od australopitéků, luxus, protože barvičky nerostly na stromech. Objev syntézy umělého ultramarínu někdy ve 20. letech 19. století byl alchymistický sen o výrobě zlata, akorát tam byl teda ten mezikrok výměny barvy za peníze. Jako že pohonem průmyslové revoluce byla textilní výroba a její nedílnou a velmi zlatonosnou součástí bylo barvení a barvy z dehtu byla ohromný pokrok, protože najednou si ty pestrobarevné věci, a to i v barvách jásavých, mohla dovolit i střední třída. Tmavé/syté barvy byly preferované taky proto, že si představ šaty z 19. století a jak je pereš v ruce.
Totéž vzory. Vezmi si cokoli vzorovaného - brokát, výšivka, krajka, malované džbánky, vyřezávané nábytky... bylo to pracné, vyžadovalo to šikovnost, takže to nemohl dělat úplně každý jouda, takže zase luxus, zbytečnost, věc čistě pro potěchu oka.
No a lidi to chcou mít hezké - my si tady můžeme teoretizovat o prostotě přírodního a režného, protože se na nás valí barvy odevšad a protože nátěrem lze zamaskovat šlendrián a tak, ale v estetice chléva - na zdi vápno, nábytek ze dřeva, tečka, šmytec, byl ten malovaný džbánek mnohem výraznější, zajímavější, vzácnější.
Kýč je nápodoba, reprodukce, derivát. Ti cukrkandloví andělíčci ze Sixtinské Madony jsou odporní sami o sobě, ale když od toho uřízneš tu Madonu a necháš jenom andělíčky na pohlednice, těžítka, trička, jánevimco... tak už je to samoúčelná cukrkandlovost. A nakonec je fuk, jestli to reprodukuješ tiskem, nebo ti to vomaluje chudý student z prvního ročníku akády (přičemž ten student z akády, pokud je dobrej, z toho udělá aspoň dobré řemeslo.)
Tak nějak.