TAPINA: to uz zase vyvolava otazky "kolik hodin denne jdes ven a kolik hodin denne travis v pokoji... a cemu chces dat prednost". Ale ja jsem exot, jsem zastance toho nemit predsin vubec.

ETERNITY: Rodina, kde se pět lidí naráz chystá jít ven, převelice ocení 20m předsíň. Věř mi, že vím, o čem mluvím :D

Tuhle debatu nemuzete vyhrat, kazda rodina je jina, kazde decko je jine.
A Ztraceni vypadaji, ze to decko uz nemaji jenom na projektu, asi vi, proc to delaji.
Sice jsem si - stejne jako kdosi nize - jako prvni vsimla existence pokoje pro hosty pri tak malem detskem kumbalu, ale treba maji nemocnou babicku, co s nima bude vetsinu casu. Co vy vite. Zacalo to jako srovnani domacnosti slavnych a tahle domacnost furt proti te zaprasene vede.

STARE_CASY: měla jsem u kamarádů v dětství stejné pocity. Nejmenší pokoj v bytě pro dvě i tři děti a k tomu starý nábytek po někom. Takže psali úkoly na starém jídelním stole, který zabral půl pokoje, a v obýváku byla obris stěna s porcelanem.

GREW: Nemusíš stavět za x desítek milionů. Metr čtvereční v běžným rodinným domě není zase raketová položka, aby se tam pro ty fakany třeba 10 metrů navíc nevešlo.

TRISSIE: ano. Na "úkor" všech. Nejsou tam jen věci dětí... Mít tam ale pět kol celé rodiny a tvrdit, jak je potřeba kvůli tomu zmenšit dětský pokoj, protože tam jsou dětská kola, je poněkud chucpe.

TAPINA: Tak jako...všechno jde. Bavíme se ale situaci, kdy se zcela vědomě i přes dostatečný rozpočet udělá dítěti malej kumbál, případně i přes nedostatečný rozpočet někdo upřednostní garáž před větší metráží pokojů. Nevidím jediný důvod, proč by dítě mělo své indoorové koníčky realizovat v obýváku.

TAPINA: A kdyz to vztahneme na to siti (ale plati to o vetsine konicku) to ma mit to siti tejden, dva rozlozeny jidelnim stole v obejvaku? Nebo to ma kazdej vecer uklizet? Nebo se ma dohadovat, kdyz chce nekdo v obejvaku relaxovat, zatimco ono tam dela hluk sicim strojem? Proc? Proc kdyz stavim barak za x desitek milionu mam todle resit, neni jednodussi, aby proste melo dostatecne velkej detskej pokoj, kde si muze v klidu provozovat konicka?

STARE_CASY: tisíc lidí, tisíc chutí - nesnesla bych, aby děti kramařily v naší ložnici. To je můj osobní prostor, já jim taky nerozkládám svoje věci v jejich pokojích.

TAPINA: kola, brusle apod. mají nejen děti, na to je prostě společný prostor na uskladnění. Tyhle věci nemá smysl řešit v souvislosti s dětským pokojem.

TAPINA: asi neznám ty správné děti, ale v mém okolí si děti zalézají do svých pokojů a provozují tam své koníčky (pokud nejsou venku). Dětský pokoj není ložnice dětí, ale obytný prostor.

TAPINA: Protoze vsechny deti sou stejny a vsehny maj jako hlavniho konicka venkovni sporty apod. Zadne dite se nezacne treba hrabat v pocitacich, nemodelari, nesije, nezacne ho bavit elektrotechnika apod. Proste, postavit barak, za x desitek milonu a mit v nem detskej pokoj velikosti kumbalu na kostata je blbost a je jedno, jaky konicky to dite provozuje...

Ale tohle tu bylo vždycky. Mne už u kamarádů v dětství fascinovalo, že mají nejmenší pokoj v bytě. Ložnice rodičů vždy aspoň o půlku větší, dětský pokoj nudle, často sdílená ve dvou nebo i ve třech. Nechápu tu logiku dodnes - ložnice, kde trávím pár hodin denně a z toho většinu doby nevím o světě, bych měl mít větší než pokoj pro dítě, které se ve svém pokoji učí, hraje si, čte...

Svůj skorovlastní dětský pokoj jsem měl až v pubertě, kdy jsme se přestěhovali do většího bytu. Dlouho jsme bydleli v 1+1, kde jedna místnost byla kuchyň s obývákem, druhá byla spací, ale tak, aby postele zabíraly co nejméně místa a zbyl tam co největší prostor v rámci možností na to, abych si tam mohl roztáhnout vláčky, stavebnici... A všude, kde to šlo, byly knížky. Všechny zdi obložené knihami... Když mnohem později přišli i sourozenci, tak jsme se stěhovali do 3+1, ale stejně zůstal největší pokoj jako dětský a ložnice byla přes den na hraní taky. Takže když to bylo potřeba, mohl jsem mít klid na učení a mí o deset, resp. čtrnáct let mladší sourozenci měli pořád spoustu prostoru na své stavebnice. Vybavuju si jeden rozhovor, kdy se nějaká sousedka strašně divila, jak moje máma může pustit děti do ložnice a máma jí na to řekla "Jsem snad ležák, abych ten pokoj přes den potřebovala? Oni ten prostor potřebují víc a v noci mi stavebnice na zemi nevadí".

A tohle nastavení mi zůstalo dodnes. Teď zrovna na pár let zkouším pronajatou řadovku za Prahou. Společný prostor, tedy kuchyň a obývák je velký, abychom se tam mohli sejít všichni, ale pokoje dětí jsou hned následují co do velikosti, ložnice stačí taková, kam se vejde postel a menší skříň. Jediné, co dnes mám navíc, je slušná pracovna - ale taky v ní jsem osm, deset hodin denně, protože pracuju z domova. Je udělaná z garáže... Auta stojí na dešti, vždyť jsou to jen spotřební věci! Na zahradní věci a kola je u domu malý přístavek. Není holt na zbytečnosti. A velmi se bavím při pohledu na sousedy, kteří mají samostatný barák velký jak kráva, dvougaráž, zahradní domek... Ale auta stojí na ulici, protože garáž je přeplněná krámy. Ať si to užijou.