TAPINA: A kdyz to vztahneme na to siti (ale plati to o vetsine konicku) to ma mit to siti tejden, dva rozlozeny jidelnim stole v obejvaku? Nebo to ma kazdej vecer uklizet? Nebo se ma dohadovat, kdyz chce nekdo v obejvaku relaxovat, zatimco ono tam dela hluk sicim strojem? Proc? Proc kdyz stavim barak za x desitek milionu mam todle resit, neni jednodussi, aby proste melo dostatecne velkej detskej pokoj, kde si muze v klidu provozovat konicka?

STARE_CASY: tisíc lidí, tisíc chutí - nesnesla bych, aby děti kramařily v naší ložnici. To je můj osobní prostor, já jim taky nerozkládám svoje věci v jejich pokojích.

TAPINA: kola, brusle apod. mají nejen děti, na to je prostě společný prostor na uskladnění. Tyhle věci nemá smysl řešit v souvislosti s dětským pokojem.

TAPINA: asi neznám ty správné děti, ale v mém okolí si děti zalézají do svých pokojů a provozují tam své koníčky (pokud nejsou venku). Dětský pokoj není ložnice dětí, ale obytný prostor.

TAPINA: Protoze vsechny deti sou stejny a vsehny maj jako hlavniho konicka venkovni sporty apod. Zadne dite se nezacne treba hrabat v pocitacich, nemodelari, nesije, nezacne ho bavit elektrotechnika apod. Proste, postavit barak, za x desitek milonu a mit v nem detskej pokoj velikosti kumbalu na kostata je blbost a je jedno, jaky konicky to dite provozuje...

Ale tohle tu bylo vždycky. Mne už u kamarádů v dětství fascinovalo, že mají nejmenší pokoj v bytě. Ložnice rodičů vždy aspoň o půlku větší, dětský pokoj nudle, často sdílená ve dvou nebo i ve třech. Nechápu tu logiku dodnes - ložnice, kde trávím pár hodin denně a z toho většinu doby nevím o světě, bych měl mít větší než pokoj pro dítě, které se ve svém pokoji učí, hraje si, čte...

Svůj skorovlastní dětský pokoj jsem měl až v pubertě, kdy jsme se přestěhovali do většího bytu. Dlouho jsme bydleli v 1+1, kde jedna místnost byla kuchyň s obývákem, druhá byla spací, ale tak, aby postele zabíraly co nejméně místa a zbyl tam co největší prostor v rámci možností na to, abych si tam mohl roztáhnout vláčky, stavebnici... A všude, kde to šlo, byly knížky. Všechny zdi obložené knihami... Když mnohem později přišli i sourozenci, tak jsme se stěhovali do 3+1, ale stejně zůstal největší pokoj jako dětský a ložnice byla přes den na hraní taky. Takže když to bylo potřeba, mohl jsem mít klid na učení a mí o deset, resp. čtrnáct let mladší sourozenci měli pořád spoustu prostoru na své stavebnice. Vybavuju si jeden rozhovor, kdy se nějaká sousedka strašně divila, jak moje máma může pustit děti do ložnice a máma jí na to řekla "Jsem snad ležák, abych ten pokoj přes den potřebovala? Oni ten prostor potřebují víc a v noci mi stavebnice na zemi nevadí".

A tohle nastavení mi zůstalo dodnes. Teď zrovna na pár let zkouším pronajatou řadovku za Prahou. Společný prostor, tedy kuchyň a obývák je velký, abychom se tam mohli sejít všichni, ale pokoje dětí jsou hned následují co do velikosti, ložnice stačí taková, kam se vejde postel a menší skříň. Jediné, co dnes mám navíc, je slušná pracovna - ale taky v ní jsem osm, deset hodin denně, protože pracuju z domova. Je udělaná z garáže... Auta stojí na dešti, vždyť jsou to jen spotřební věci! Na zahradní věci a kola je u domu malý přístavek. Není holt na zbytečnosti. A velmi se bavím při pohledu na sousedy, kteří mají samostatný barák velký jak kráva, dvougaráž, zahradní domek... Ale auta stojí na ulici, protože garáž je přeplněná krámy. Ať si to užijou.

TRISSIE: Ty věci musíš posílat do světa tajně... nejmladší dcera si ještě nevšimla, že jí před týdnem zmizelo odrážedlo a plastová tatrovka vlastně pod nosem, zatímco se dívala na pohádku. Zato nejstarší ztropila scénu, když zjistila, že si někdo jede pro její autosedačku (je jí 13, měří 153cm a váží asi 40kg)

KURE: To je taky paráda.
TUILE: No přesně. Pořád mluvím o případu, kdy má dům třeba 160 m2 a dvougaráž, ale dětský pokoje mají 12 metrů. Je to vidět hrozně často, v nabídce realitek, u typových domů, všude. To prostě nepochopím.

TUILE: A nejenom konicky, jako je prave siti, modelareni apod. Ale pak taky sberatelstvi, kdy si tam v puberte, nebo driv, bude chtit dat vitrinu s figurkama, nebo zacne cist a bude chtit mi knizky atd...

ja to beru tak, ze kdyz mam nakej konicek, kterej jenom trochu vyzaduje prostor, tak ho proste nemas kde delat. do pokoje se s tim nevejdes a ve spolecnejch s tim budes prekazet.
po dlouhy dobe sem ted vytahla sici stroj. v takovymhle pokoji bych musela pulku preskladat s na noc to zase uklidit, abych v tom mohla aspon trochu pracovat.

ale jasny, pracujes s tim, co mas k dispozici.
ja bych doma ozelela hostovskej pokoj a radsi mela treba dilnu, nekdo jinej ma jiny priority. obecne mi maly prostory nevyhovujou a v novostavbach s velkou metrazi je uplne nechapu.

JAKE_UP: mám pocit, že jsou dva typy lidí a rodin - zalézací a společenské. Mají to dítě už docela velké (tuším deset, se tam psalo?), tak už asi vědí, jestli je zalézací nebo společenské, a jak jim to vyhovuje, a jaké prostory potřebují pro to, aby se jim žilo pohodlně.
A dvougaráž mimo jiné znamená, že tam mohou pohodlně uložit spoustu sportovního vybavení a dalších věcí, které tak nějak inherentně přijdou s chovatelstvím dětí v rodinném domě :-)
(my máme oficiálně vedle single garáže přístřešek pro druhé auto, ale děti už to překřtily na kolárnu, protože auto je bez šance, když tam aktuálně stojí devět kol (teď jsme pořizovali třema starším nová, ale nechtějí se vzdát ani těch malých), dvě odrážedla, tři koloběžky a dvě pidimotorky, které taky nesmíme dát pryč :-)

TRISSIE: S tím souhlasím, jako otec dvou fockerů vím, že dětský pokoj je místo, kde se dítě zásadně nevyskytuje. Přesto mi přijde vědomě a plánovaně na dětské pokoje vyčlenit 24 m2 a na garáž přes 40 m2 trošku jako debilní.

ENDER: Láska k dětem se dá vyjádřit celou škálou věcí a to, že před nimi neupřednostním auto, může být jednou z nich.