Škaredá středa – 4.4.

Byl to první nábožensky významný den Svatého týdne.

Také se jí říkalo Sazometná, Černá, Smetná.

Škaredá proto, že to byl den, kdy Jidáš na Ježíše Krista žaloval, škaredil.

Sazometná protože se tento den vymetaly komíny, s čímž souvisí i název černá a smetná.

Kdo se bude na tento den mračit a škaredit, bude se mračit každou další středu v roce.

Kdo tento den dobře vyčistí komín a dobře vysmýčí, vyžene tím i zlé duchy z domu.

Pilné hospodyně v tento den stloukaly máslo a pak jej přepuštěné přinesly do kostela na svícení.

V některých krajích si lidé přinesli do kostela polínko dřeva. Před kostelem je pak opálili na hranici Jidáše. Doma z něho pak nadělali louček. Nezjistila jsem co je „louček“. Vím, že se tento název používá ve včelařství a je to součást úlu. Asi by to měl být křížek. A louček se pak o Velké neděli zapichoval společně se svěcenými kočičkami z květné neděle do rohů polí, aby byla dobrá úroda. Velikost ratolestí a křížků měla svá pravidla, a kdyby někdo chtěl, můžu sem dát text, ze kterého jsem tuto informaci čerpala.

V tento den si prožijeme, že život má pestrost. Že do něj patří vše, zrada i přátelství. Že vše je jen náš úhel pohledu, jak věci přijímáme, jak se k tomu stavíme.

Šedivé úterý – 3.4.

Na tento den pokračovaly úklidové práce. Ráno se chodí na mši.

Hospodyňky tento den vymetaly odevšad pavučiny.

Tomuto dni vládne krásná melancholická nálada. Všechno jakoby zešedne.

Ráno bychom měli poděkovat za to, že věci jsou tak jak jsou a že je takové přijímáme.

Děkujeme za Smrt.

Modré pondělí – letos 2.4.

Na Modré pondělí dětem a studentům začínaly vakace, což byly vlastně jarní prázdniny. Bylo to praktické, neboť byla každá ruka v tomto týdnu potřeba. Ráno se chodí na mši. Byl to pracovní den.

V některých krajích se mu prý říkalo i žluté, ale nenašla jsem ve kterých.

Tento den by se měl nést ve velké úctě. Měli bychom dbáti klidu a mlčenlivosti.
Na modré pondělí bychom ráno měli vzdát úctu nebi, živlům a počasí.

Děkujeme za Život.

Svatý týden

Svatý týden nebo také Pašijový či Velký nastává pondělkem po květné neděli. Je součástí Velikonoc.
Velikonoce začínají na Modré pondělí a končí v poledne na Velikonoční pondělí.

O květné neděli se začíná oslava Svatého týdne průvodem, který symbolicky připomíná následování Ježíše Krista na jeho cestě utrpení a lidé se tak účastní jeho kříže, aby dostali podíl na Jeho vzkříšení a Jeho životě.

Svatý týden se slaví na památku Kristova utrpení, jeho těžké cesty ke smrti. Slovo pašije pochází ze slova passus což v latině znamená utrpení.
Pašijový se mu říká také proto, že na Květnou neděli přijel Ježíš Kristus se svými učedníky do Jeruzaléma, kde spolu se židovským národem slavili Paschu, hebrejsky Pesach – nejdůležitější židovský svátek. Tento svátek má ovšem daleko starší tradici. Dočetla jsem se, že pochází z pradávných dob od nomádských kmenů, kteří při příchodu jara obětovali mladého beránka. Byl to krvavý rituál, při němž se krev používala na ochranu proti zlým duchům. Krví se natíraly k tomuto účelu stanové tyče, v nichž nomádi žili. Maso pak společně upekli na otevřeném ohni a snědli je. Další zprávy o beránčí krvi souvisí s odchodem Izraelitů z Egypta. Anděl pobil všechny prvorozené syny Egypťanů, vyhnul se pouze domům Hebrejců, kteří měli dveře označené krví beránka.

Před Velikonocemi se konávaly ranní pobožnosti, kterým se říkalo pandělinky. Dle kraje se konaly v různou dobu. Tam kde již bylo jaro v plném rozpuku, se konaly už ve čtyři ráno, aby lidé mohli pracovat na polnostech a nic nezanedbali. Kupříkladu v Pošumaví tou dobou ležel ještě sníh a tak se tyto pobožnosti konaly až na čtvrtou hodinu odpolední. Ráz veškerých náboženských obřadů byl v tomto týdnu spíše truchlivý. Úplně ale ještě nevím, kam časově tyto pobožnosti zařadit, jestli spadaly přímo pod svatý týden jsem zatím nevypátrala, ale protože se konaly před Velikonocemi, tak by se měli konat ještě před Svatým týdnem.

Každopádně Velikonoce nejsou jen v duchu utrpení a zmrtvýchvstání, ale také se týkají ženství, plodnosti a života.
Velikonoce nám připomínají ženský cyklus, který trvá sedm a půl dne, stejně jako Velikonoce. Každý den si projdeme jinou náladou, každý den uctíme něco jiného. Můžeme se v tento čas přiblížit svému nitru a to jak ženy, tak muži.

Je to poslední týden čtyřicetidenního půstu.

Je to týden, který je vyhrazen velkému úklidu. Bílí se, pucují se okna, drhnou se podlahy, všude se zametá, natírá, velebí. Uklízí se zahrádky, sází se, seká, hrabe. Připravují se nové šaty.

V tomto týdnu se nosí bílá barva, na důkaz světla, křtu a nového života.

O Velikonocích nevyvolávejme žádné konflikty a hádky. Nesváry z nich pak trvají celé roky.

Každý den tohoto týdne má svůj název, své tradice a obyčeje. Tak a teď postupně jednotlivé dny:

Poslední postní nedělí je neděle Květná, v Čechách se jí také říkalo Květnice, na Moravě Květnica, v Jižních Čechách to byla neděle Beránková a na Horácku Palmová.

Její název připomíná příchodu Krista do Jeruzaléma, kdy jej lidé vítali palmovými listy a doslova mu jimi stlali cestu, kterou přijížděl na oslu. V tomto popisu se shodují 4 evangelia.

Protože u nás palmové listy nemáme a také proto, že to byl starý zvyk, který převzalo křesťanství, se u nás tento den světí kočičky – kocánky, bahníře, barušky.

Celá květná neděle se nese ve slavnostním duchu, lidé se pěkně ustrojí, ráno s poděkováním a úctou uříznou dvě větvičky, tedy na dům, nikoliv dvě na osobu, a jdou na mši, kde jim farář kočičky posvětí. Někde bylo zvykem, že větvičky vykvetlé jívy obstarával farář, vysvětil je, a pak si je každá rodina odnesla domů.

Posvěcené kočičky se pak s úctou zapíchnou křížem v hlavní světnici za svatý obrázek nebo za kříž, kde chrání domov i úrodu. Hospodáři také zapíchli dvě větvičky křížem do pole s poděkováním za dobrou úrodu.

Tato neděle se nese v duchu uctění úrody a země. Její název se ale také týká květů a kvetení. Kočičky jsou květy prvního stromu, který dává hlavní obživu včelám po dlouhé zimě. Proto jich netrháme více než je třeba. Včelky by zemřely hlady.

Na květnou neděli se nesmí nic péct, aby se nezapekly květy na stromech a bylinách a nebylo by ovoce a úroda.

Na květnou neděli by se člověk měl hezky ustrojit do nových šatů, aby celý rok kvetl.

Také se tento den tradičně vymetala obydlí zelenými ratolestmi, aby se vymetla veškerá neřest, nemravnost a zhýralost.

Na Strakonicku se dával posvěcený jasanový prut do sklepa, aby se v něm nedržela jedovatina.

Také se k tomuto dni vztahoval jeden kouzelný příběh: Kdo o Květné neděli uřízne čarovný vrbový proutek, bude jej moci použít, pokud najde zlaté vejce. To nosí černá slepice s bílou chocholkou, avšak zanáší je. Kdo jej najde, ať jej zahrabe do slámy a před půlnocí jde na křižovatku lesní a polní cesty a zde je položí. Vrbovým proutkem ať zamává k jihu, severu a východu a objeví se duch a vyplní člověku každé přání.

Svěceným kočičkám se také přisuzovala zázračná moc k léčení různých nemocí. Říkalo se, že ten kdo spolkne 1-3 kočičky v celku, nebude trpět celý rok bolestmi v krku. Nebo ten kdo si přetře oči kočičkami a řekne: „Kočičky, kočičky aby neboleli vočičky“ nebudou ho bolet oči po dlouhý čas.

Květnou nedělí nám začínají Velikonoce!

Takže se pěkně oblékněme do nového svršku, jděme na procházku, s úctou láskou a poděkováním utrhněme si dvě větvičky kočiček a zapíchněme si je doma za svatý obrázek. Uctěme zemi a úrodu.

Prosím opravdu netrhejte kočičky dříve než je třeba a ve větším množství, než je třeba, což jsou právě ty dvě větvičky na rodinu. Jednak se díky neurvalcům decimují jívy a také se tím velmi znesnadňuje život včelkám, které trpí hlady a hynou. Z tohoto důvodu je to také v České republice zakázáno a pokutováno, čehož bohužel mnozí obyvatelé naší krásné země nedbají.
Pokud si chcete svůj příbytek vyzdobit kočičkami jděte do květinářství, kde berou kočičky ze sadeb a ne z volné přírody.

‎5. neděle postní – Smrtná 25.3.

Obyčeje a zvyky Smrtné, Smrtonosné, Smrtelné jsou moc pěkné a jeden je docela ještě známý:
Je to den kdy se ze vsi vynášela Smrt – Morana, Mařena, Mařka, Mařana, Mořena, smrtholka – je to den kdy se vynáší zima.

Je to ale také den, kdy se do vsi přinášelo Líto. Co jsem se dočetla, tak na Moravě se Líto přináší až příští neděli.

Ale abychom to vzali pěkně popořadě.

Úkony na smrtnou neděli byly rozděleny takříkajíc generačně.
Pro ženy a muže to byl den předjarního úklidu. Muži se věnovali dílnám a stodolám, ženy domácnostem.
Mládenci a děvečky se sešli v některé stodole a ráno vytvořili ze slámy a klacků nebo dřeva ženskou postavu, Moranu. Určitě u toho byly i děti a zvědavě pokukovaly. Děti doma dostaly nějaký kus starého obnošeného ženského odění a tím pak společně oblékly tuto loutku. Nazdobili jí také pentlemi a mnohde jí namalovali obličej.

Odpoledne se pak sešla děcka na návsi a Smrtku vynášeli na vysoké tyči za ves, kde ji hodili do vody – musela to být tekoucí voda, velký potok nebo řeka – nebo ji zakopali či upálili.

V některých krajích chlapci vynášeli Smrťáka a děvčata Morenu.

Byl to úkon, kdy se lidé loučili s dlouhou zimou. Říkalo se, že z kterého domu se hoch či mládenec tohoto úkonu nezúčastní, tam někdo vážně onemocní či zemře.

Bylo ale třeba přivolat jaro, když se vynesla smrt. A tím bylo právě Líto.
Byl to poražený mladý smrček nazdobený pentlemi, papírovými věnci, svatými obrázky, květinami, pouchami či kraslicemi. Poucha jsou vyfouklá bílá vejce. Líto děvčata přinášela do vsi za doprovodu všech ostatních a za hlasitého veselého zpěvu. Obcházeli s ním celou vesnici a koledovali. A všichni, děti i dospělí, se radovali, že zima je pryč a přichází jaro.

Vynášení zimy a přivolávání jara si křesťanství z pohanských dob úplně nepřevzalo. V mnoha krajích byl tento zvyk církví zakazován, ale lidová tradice byla silnější.

K obědu pak v mnoha krajích byla jako hlavní pokrm pučálka.

Na Zábřešsku děvčata chodila po vsi a prosila o trochu hrachu na pučálku.
Na Bydžovsku dávaly ženy do oken kus lnu, aby nikdo celý rok neonemocněl a nezemřel.

Na tuto neděli se nesmí pít žádný alkohol.