‎5. neděle postní – Smrtná 25.3.

Obyčeje a zvyky Smrtné, Smrtonosné, Smrtelné jsou moc pěkné a jeden je docela ještě známý:
Je to den kdy se ze vsi vynášela Smrt – Morana, Mařena, Mařka, Mařana, Mořena, smrtholka – je to den kdy se vynáší zima.

Je to ale také den, kdy se do vsi přinášelo Líto. Co jsem se dočetla, tak na Moravě se Líto přináší až příští neděli.

Ale abychom to vzali pěkně popořadě.

Úkony na smrtnou neděli byly rozděleny takříkajíc generačně.
Pro ženy a muže to byl den předjarního úklidu. Muži se věnovali dílnám a stodolám, ženy domácnostem.
Mládenci a děvečky se sešli v některé stodole a ráno vytvořili ze slámy a klacků nebo dřeva ženskou postavu, Moranu. Určitě u toho byly i děti a zvědavě pokukovaly. Děti doma dostaly nějaký kus starého obnošeného ženského odění a tím pak společně oblékly tuto loutku. Nazdobili jí také pentlemi a mnohde jí namalovali obličej.

Odpoledne se pak sešla děcka na návsi a Smrtku vynášeli na vysoké tyči za ves, kde ji hodili do vody – musela to být tekoucí voda, velký potok nebo řeka – nebo ji zakopali či upálili.

V některých krajích chlapci vynášeli Smrťáka a děvčata Morenu.

Byl to úkon, kdy se lidé loučili s dlouhou zimou. Říkalo se, že z kterého domu se hoch či mládenec tohoto úkonu nezúčastní, tam někdo vážně onemocní či zemře.

Bylo ale třeba přivolat jaro, když se vynesla smrt. A tím bylo právě Líto.
Byl to poražený mladý smrček nazdobený pentlemi, papírovými věnci, svatými obrázky, květinami, pouchami či kraslicemi. Poucha jsou vyfouklá bílá vejce. Líto děvčata přinášela do vsi za doprovodu všech ostatních a za hlasitého veselého zpěvu. Obcházeli s ním celou vesnici a koledovali. A všichni, děti i dospělí, se radovali, že zima je pryč a přichází jaro.

Vynášení zimy a přivolávání jara si křesťanství z pohanských dob úplně nepřevzalo. V mnoha krajích byl tento zvyk církví zakazován, ale lidová tradice byla silnější.

K obědu pak v mnoha krajích byla jako hlavní pokrm pučálka.

Na Zábřešsku děvčata chodila po vsi a prosila o trochu hrachu na pučálku.
Na Bydžovsku dávaly ženy do oken kus lnu, aby nikdo celý rok neonemocněl a nezemřel.

Na tuto neděli se nesmí pít žádný alkohol.

4. Neděle postní – Družebná zítra 18.3.

Této neděli se také říká Středopostní, Růžová, Růžebná, Družbadlná.

Středopostní, protože tato neděle byla pomyslným středem postního obdobdobí.
Růžová nebo Růžebná proto, že se tento den v Římě světí Zlatá růže.

Družebná se nazývá jak od slova družit, tak od slova družba. Tento den byl vyhrazen mládencům, jež chtěli na Pomlázku jít žádat o ruku dívky. Budoucí ženich šel s družbou do chalupy budoucí nevěsty a dohadovaly se námluvy. Tento akt byl spojen s mnoha zvyky. Jedním bylo předložení pučálky budoucímu ženichovi v talíři s vidličkou. Znalý ženich vyčkal, až mu byla předložena lžíce, pustil-li se do pučálky vidličkou, sklidil smích.

Na tento den se také mladí družili. Chlapci a děvčata se hromadně sešli, každý přinesl raneček jídla a dobrot a společně jej pojídali a bavili se.

Na Chodsku tento den končili přástky určitou zábavou, které se říkalo Spouštědlo. O spouštědle se dívky a ženy staraly, aby bylo dost rosolky, pálence a „suché kůrky“ a muži a mládenci aby bylo dost piva. Co byla rosolka, již víme. Pálenec byl pečený hrách sypaný cukrem a pepřem. Suchá kůrka se říkalo na sucho opečeným rohlíkům. Pálenec na suchou kůrku se nepřipravoval jen doma ale i v hospodách.

Družebná se také jmenuje podle koláčů, které se na tuto neděli mají péci. Jsou to velké koláče, které se mazali světlým i tmavým mazáním a říkalo se, že se mazání druží.

Na družebnou neděli se lidé mají družit, tak se družme.

[ Vynášení Morany / ostatniother / 20.3.2012 / CR - Praha - praha ]

DIABOLUS: Neděle se samozřejmě do postní doby nepočítají. To platilo pro předky i pro dnešní věřící tradic, které drží posty.

‎3. Neděle postní – Kýchavá 11.3.

Předpokládá se, že název vznikl už ve středověku, kdy řádil jeden z morů, jež se projevoval právě kýcháním. Lidé se kýchání báli a začali při kýchnuti říkat: „Pomáhej Pán Bůh“ nebo „ Pozdrav Tě Pán Bůh“, aby dotyčného ochránil Bůh před nemocí a ochránili i sebe. A dochovalo se to až do dnešních dob.

Právě tato neděle je den, kdy je nejúčinnější modlitba za Zdraví a vůbec na podporu zdraví. A tak se asi spojil z největší obavou lidí v té době. Myslím, ale že to není den za Uzdravení nemocných. Ten je totiž později.

A tak se lidé za zdraví modlili a dělali spoustu zvyků, aby zdraví zůstali. A protože postupem času kýchavým morům odzvonilo a lidé se přestali bát, vznikly tyto zvyky:
Kolikrát kdo tento den kýchne, tolik let zůstane zdráv a na živu.
Nebo kýchnul-li někdo třikrát po sobě, zůstane celý rok zdráv.
Také se věřilo, že kýchání čistí hlavu.

A protože si lidé chtěli zdraví zajistit, tak šňupali různé bylinky, které podporovali kýchání. Dodnes kupříkladu seženete v trafice šňupací tabák.

Ještě jedna doplňující poznámka: Mor je krásné české slovo označující epidemie.

Tak už vím jak je to s těmi nedělemi a postním obdobím!

Když se podíváte do kalendáře a spočítáte si dny od Popeleční středy k Velikonocům, napočítáte 46 dní, ne 40. Mě to pořád nešlo do hlavy a tuto sobotu jsem se dozvěděla od jedné velmi moudré paní, že neděle naši předci nepočítali jako postní den. Byl to den, kdy se mohlo jíst sladké, a mohl se pít alkohol. Nicméně i pečivo a alkohol podléhali tradici. Třeba na Pražnou neděli se muži sešli a rokovali o úrodě a obilí a kolik čeho kdy zasadit, aby bylo dobře. Nu, a při té příležitosti popíjeli režnou, která se pálí z obilí, čímž zároveň vzdali úctu právě obilí a úrodě. A ženy, „aby vydržely rokování mužů“, popíjely sladké likéry. Na pražnou neděli většinou ořechový. Nicméně maso se nejedlo, tradičně tento den k obědu připravovala na stůl ryba, která nebyla považována za maso.
Nu, a protože máme do velikonoc šest postních nedělí, tak to už pěkně vychází.

2. Neděle postní – Pražná 4.3.

Název dostala od postního pokrmu, který se tento den tradičně připravoval a jmenoval se pražma nebo pražmo. Pražma byla máčená a pražená obilná zrna. Z pražma se také dělala polévka jménem praženka.

Také se tuto neděli v některých krajích pekly koláče slazené medem, které měly černé mazání – mák nebo povidla. Proto se v některých krajích říká této neděli černá.

Černá neděle - 26.2.

První neděli postní se říkalo černá, pučálka nebo také fialová, liščí či samometná (nikoliv sazometná).

Tento den se dospělé ženy oblékali do černého smutečního šatu, čímž se nejspíše připomínalo ukřižování Ježíše Krista nebo období dlouhého půstu.

K obědu se tradičně připravovala pučálka. Pučálka byl pokrm z předklíčeného (pučeného) máčeného hrachu, který se pak na sladko nebo se solí a pepřem pražil v rostlinném oleji. Používal se nejčastěji lněný olej, ten kdo měl tak bukvicový. My můžeme použít třeba slunečnicový, řepkový nebo jakýkoliv jiný rostlinný olej.

Tento den se také nesl ve jménu postních preclíků, které se vařily a pak pekly buď v sobotu večer, nebo o neděli. Sypaly se mákem a solí a byly tuze dobré.

S preclíky se také pojí další název pro tuto neděli, Liščí. Říkalo se jí tak na Berounsku, Hořovicku, Křivoklátsku a Rakovnicku, kde bylo zvykem péci postní preclíky v noci na neděli, tak aby o tom děti nevěděli. Pak hospodyně ráno před svítáním vstala, dala preclíky na pentli nebo vrbový proutek. Kolik bylo dětí, tolik bylo proutků nebo pentlí. Potom šla vzbudit děti a řekla jim, že kolem běžela liška a nechala jim na zahradě něco dobrého. Děti vyskočily, běžely se pomodlit a hledat preclíky. Někde také obcházela žena převlečená za lišku a klepala na dveře. Když jí otevřeli, vběhla do světnice a začala honit děti, pak jim dala preclík. Odešla, když dostala nějaký úplatek. Tento zvyk se také prováděl na Zbirovsku a dost podobný také v Kostelci u Vorlíka. Tam však probíhal v jiné dny, v Kostelci ve středu 3. Postního týdne a na Zbirovsku až na 4. Postní neděli.

Fialová se jí říká dle roucha, jež si obléká kněz při mši svaté.

A proč Samometná? Jak název napovídá se v sobotu i o neděli velmi smýčilo, takže nelenit a uklízet!