1. Máj – 1.5.

1. den v měsíci květnu je zasvěcen milování a nejčistčí lásce. Je to také den, kdy se slaví svatý Filip a Jakub.

Tento den se pojí s oslavou staročeských májů. Staročeské máje mají mnoho tradic a zvyků, některé držíme do dnes, jiné pomalu mizí, i když bychom je měli zachovat.

Nejdůležitějším aktem hned po ránu bylo stavění Májky. Májku stavěla každá ves. Byla to věc prestiže, čím vyšší májka tím lepší. Byla ostuda, pokud vesnice májku neměla nebo o ni přišla. Chlapci z vesnic šli v předvečer prvního Máje do lesa, vybrali zdravý ztepilý smrk či borovici, s úctou, modlitbou a popěvky ji porazili, oklestili a větve nechali jen na špici. Pak ji odnesli do vsi, kde ji nazdobili pentlemi, šátky, fáborky, květinami a hlavně věncem, který měl velký symbolický význam. Takto nazdobenou Májku hlídali až do rána, kdy ji šli průvodem vztyčit na náves, kde ji hlídali nadále. Bylo totiž zvykem, že jinoši ze sousedních vesnic šli a chtěli Májku ukrást či skácet. Tyto boje mezi vesnicemi si mladí muži velice užívali, hlídali a šli do jiných vsí porazit tu cizí, přičemž jejich Májka nesměla padnout.
Mladí muži ji hlídali Májku snad do půlnoci a pak co vím každou neděli až do letnic, ale tím si nejsem moc jistá, zatím se mi přesnější údaje o časovém rozmezí hlídání nepodařilo zjistit. Kdyby jste někdo věděl, neváhejte a doplňte.

Symbolika Májky je nasnadě. Zdravý mladý ztepilý strom představuje mladého svobodného jinocha v plné síle. Věnec kolem špice Májky představuje věneček svobodného děvčete.

Dalším úkolem chlapců bylo postavit malou opentlenou Májku většinou březovou děvčeti svého srdce, které měl rád, před její dům či vrata. Dívky musely být dle zvyku svobodné a neposkvrněné. Někde se tyto malé Májky stavěly všem mladým pannám, byť neměly milence, který by jim májku postavil. Tak se poznalo ve kterém stavení je ještě dívka nezadaná a dokonce i jak je stará, neboť starším dcerám se stavěly Májky větší a těm mladším menší.

V některých krajích bylo zvykem nad ránem vysypávat Chodníčky lásky. Pěšinky z pilin, vápna, škváry, otrub nebo jiného materiálu spojovali stavení zamilovaných dvojic. Kolikráte se tak ukázalo i to co ostatním nebylo zřejmé.

Dalším z velkých tradic je políbení děvčete chlapcem pod rozkvetlou třešní. To mělo hned několik důvodů, chlapci líbali děvčata, aby neuschla, byla celý rok krásná a usměvavá. Svobodné i manželské páry milenecké se políbili, aby jim vztah vydržel celý další rok. Rozkvetlá třešeň je symbol lásky.

Tady si dovolím malou vysvětlivku. Slovo milenec, milenka, milenci pochází od slova milovat, mít z celého srdce rád. Takže když se někdo těmito slovy označil, znamenalo to, že se ti dva nad míru milují. Postupem času toho nádherné slovo bohužel dostalo jiný význam a to lidí, kteří zanáší nebo těch kteří spolu „něco mají“ na rozdíl od správného významu, který s tělesným aktem neměl vůbec nic společného.

Dalším krásným zvykem je od prvního máje nosit v kapse pár drobných, aby nás kukačka neokukala. Když zaslechneme první kukání kukačky, tak zachrastíme v kapse penězi, aby se nám peníze nerozkutálely a kukačka nás neokukala.

Takže políbit a nezapomenout mít v kapse drobné ;).

Filipojakubská noc – 30.4.

Tradice pálení ohňů o Filipojakubské noci je velmi stará a živá do dnes.
Je to den, kdy mají svobodu bytosti, které umí pracovat s kouzly a věcmi mezi nebem a zemí. Bytosti zasvěcené světlu i temnotě.
Je to jediný den v roce, kdy si tyto bytosti ze sebe mohou tropit šprťouchlata a volně nakládat se svoji silou. Když chtějí, mohou bez úhony čarovat, dělat si legraci, ale i škodit. Největší moc dostávají temné síly mezi půlnocí a druhou hodinou ranní v noci ze 30.4. na 1.5. .

Protože vše je na tomto světě dobře zařízeno a tradice se nedrží jen tak pro nic za nic, tak bylo ošetřeno i to, aby se toto řádění nesneslo na zem a neuškodilo lidu. Je to právě oheň, který popálí zlo. Právě proto naši předkové a i my do dnes zapalujeme ohně a velké vatry na každém kopci, v každé vsi a osadě, aby nás oheň ochránil před řádícími silami a zlem, aby se tato bouře nesnesla na zem.
Vesnice také soutěžili, která bude mít vatru větší a zářivější. Vatry se stavěly na kopcích, aby z dalších vesnic byly vidět.

Ale protože i lidské zlo mělo tento den pré, tak se naši předkové před ním chtěli chránit. Je mnoho předpisů jak nejúčinněji čelit zlým silám a osobám zasvěceným temnotě – čarodějnicím a černokněžníkům. Slovo čarodějnice by naši předkové NIDKY nevyslovili, aby se nerozvířilo lidské zlo a nemělo by se vyslovovat i dnes. Proto se tato noc nazývala Filipojakubská. Byla to noc před svatým Filipem a Jakubem, který se slaví na 1. Máje.

Jeden z neúčinnějších a hodně rozšířených zvyků kterak ochránit sebe i stavení před čarováním a silami, jež tento den vládnou světu, jsou svěcené kočičky vysvěcené o květné neděli. Kočičky se na tento den opatrně sejmuly se svatého obrázku a hospodyně je dala s pokorou a modlitbou pod práh domu, aby ochraňoval dům a rodinu.
Také jsem četla o zvyku, kdy hospodář dal před vrata domu i chléva narýpané drny. Než mohla čarodějnice vstoupit přes práh, musela všechna stébla trávy spočítat. Než je spočítala, bylo ráno a to její síla pominula.

Zvyk zapichování do ohně postav vyrobených z klacků a slámy představující čarodějnice a jakési symbolické upalování zla se objevilo v době největších honů na čarodějnice a největší vlády inkvizice. Je to folklorní zvyk, který se v některých krajích dodržel do dnes.


Všechno to dobro a zlo oslavuje 30.4. svoji svobodu, to že se může svobodně projevit a čarovat.

My lidé bychom tento den měli dát těmto všem bytostem a silám úctu.
Přes den dáváme úctu Božímu dobru, večer s úctou zapálíme oheň na ochranu a mezi půlnocí a druhou hodinou ranní dáváme úctu Božímu zlu.

V tuto noc bývá první velká jarní bouřka, proto se poprvé zapaluje bílá svíčka hromnička vysvěcená na Hromnice, abych ochránila stavení, nás i úrodu před blesky a kroupami.

Po takovýchto bojích a bouřích na nebesích se vše vyčistí a 1.5. nastává čas nejčistší lásky a první Máj zasvěcen lásce, líbání, májkám a tak dále.

Bílá neděle – 2.neděle velikonoční – 15.4.

Jak jsem již psala minule, Velikonočním pondělím velikonoce nekončí. Od Božího hodu velikonočního běží 40dní k Nanebevstoupení Páně a 50dní ke slavnosti Letnic.

Dalším jmenovaným dnem je Bílá neděle. Tento den si novokřtěnci naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu při vigilii. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těch osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, tedy Zmrtvýchvstání Páně a končí o Bílé neděli.

I liturgická barva tohoto dne je bílá.

Dnes je také zvykem, že se chodí tento den ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé.

U východních církví se tomuto dni také říká neděle sv. Tomáše a při službách je vzpomínáno setkání sv. Tomáše se vzkříšeným Kristem.

Jen pro zajímavost:
Dne 30. dubna 2000 stanovil papež Jan Pavel II. pro katolickou církev na přání polské řeholnice Faustyny Kowalské tento den jako neděli Božího milosrdenství. Sestře Kowalské se totiž zjevil Kristus a říkal: „Kdokoliv v tento den přistoupí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání, budou mu odpuštěny všechny hříchy i tresty za ně.“

Víc se mi toho zatím zjistit nepodařilo.

A jak naložit s výslužkou a pomlázkami?

Výslužka se doma předala hospodyni a ta z ní vyrobila spoustu dobrých pokrmů. Různé pomazánky a saláty, vejce se balila i do masa a podobně. Jistě najdete spoustu dobrých receptů. Já mám jeden výborný na vajíčkovou pomazánku.

Pomlázka se vrací zpět přírodě. Odstrojí se z ní pentle a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty nebo na jiné vhodné vlhké stanoviště. Tak měli naši předci zaručeno, že bude dostatek prutů na příští rok pro všechny. Pomlázku tedy nenecháme uschnout, ale dáváme ji do kbelíku s vodou jak před šupačkou, tak po ní. Stačí, když ji tam postavíme.

Jsem pro tuto tradici dodržovat, S úctou a poděkováním, především. Když jsem viděla, jak hulvátsky se chovají lidé k vrbám, bylo mi velmi smutno. Větve měly zlámané, očesané, zbídačené. Tak prosím chovejte se k našim vrbám uctivě a vracejte pomlázky přírodě. Tak budeme schopni tuto tradici dochovat i dalším generacím.

Velikonoční pondělí – červené - 9.4.

Velikonoční pondělí zná snad každý, ať už pro tradici nebo jako státní svátek.

Červené se mu zřejmě řílo podle červené barvených kraslic.

Z hlediska zvyků českého lidu bylo velikonoční pondělí nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu, i když liturgicky moc významné nebylo.

Stávalo se časně a mládenci s chlapci chodily od domu k domu za děvčaty, později zejména děti s pomlázkami na koledu.
Za vyšlehání se dostává malované vajíčko. Kraslice musely být pěkně vymalované a dívky se předháněly, která bude míti hezčí vajíčka. Malované vajíčko byla pro muže velká odměna, neboť kolikráte šlo o umělecké dílo, jehož výroba trvala i hodiny práce. Hoch si je musel vysloužit koledou a dobrým vyšupáním. Chlapci naopak dbali, kdo bude mít hezčí a delší pomlázku s krásnými pentlemi.

Pomlázka - od slova pomladit - znamenala, že ta dívka či žena, která byla pošlehána čerstvými pruty, byla obdarována životadárnou mízou stromů, která prošleháním vešla i do jejího těla.

Původ pomlázky se mimo jiné vztahuje nejen ke starým pohanským zvykům, ale také jako vzpomínka na Kristovo zmrtvýchvstání. Lidé stáli na jeruzalemských ulicích v zástupech a volali: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“ Těm, kteří Ježíše ukřižovali, se to však nelíbilo a mrskajíce pruty je rozháněli. Na památku tohoto se pak slaví „mrskačka“. Toho dne chlapci chodí s pomlázkami za děvčaty a ženami, šlehají je a dostávají za to od nich malovaná vajíčka, stuhy, dárečky i alkohol. Dříve chlapci na děvčata často číhali ráno, když šla do kostela.

Mnohde je zvykem podávat mladým mužům na pomlázce domácí pálenku, nu a než obejdou celou vesnici, tak kolikrát na konec ani nedojdou. Proto se začínalo každý rok z jiného konce.

Mládenci od dívek dostávali i stuhy na pomlázku. Ráno vyšli chlapci bez pentlí a večer si počítali, kolik jich od děvčat dostali. Mnohé pentle byly pěkně malované nebo vyšívané a hlavně když dívka vyšívala pentli pro svého mládence, dávala si obzvláště záležet. Mnohde tímto úkonem děvčata naznačovala mládencům svou náklonost, takže ne všichni hoši pentli dostali.

V mnoha krajích ráno hospodář vyšupal všechny domácí, aby byli celý rok čilý a nezapomněl ani na čeládku.

Na pomlázku se každopádně chodilo do dvanácti. Jakmile na kostelních hodinách udeřilo poledne, už se koledovat nesmělo a také pozbylo účinku.

Odpoledne děti za vsí hrály různé hry o vajíčka a chlapci si počítali výslužku.

Hry o vajíčka byly různé kraj od kraje a v některých krajích byli tak oblíbené, že se jich účastnili i dospělí a předháněli se kdo bude lepší.
Bylo to třeba Sekání do vajec, kdy jeden chlapec uchopil vejce do dlaně. Aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házajícímu, pokud ne zůstávalo vejce chlapci, který jej držel.
Nebo Ťukání , kdy chlapci uchopil každý po jednom vejci a lehce udeřili špicemi o sebe, komu se vejce nerozbilo vyhrál a soupeř mu své vejce musel odevzdat. Někteří chlapci podváděli a přinesli si vejdumek naplněný smolou, když to ostatní zjistili řádně mu naložili.
Také se hrálo Koulení, které mělo různé krajové varianty.
A určitě by se našlo dalších spoustu her.

Večer se mládež veselila při muzice v hospodě.

V mnoha krajích na oplátku chodila v úterý děvčata na koledu za chlapci. Ale ne s pomlázkou nýbrž s kýblem studené vody, aby byli chlapci celý rok svěží. V některých krajích se po polední polévali spáči, kteří se vrátili nad ránem z muziky.

Na Valašsku dokonce chodila v úterý děvčata s pomlázkami a volala: „ Dnes je naše!“ přičemž hoši odpovídali: „Dnes je toho, kdo obdrží!“ a šlehali se navzájem.

Výslužka se doma předala hospodyni a ta z ní vyrobila spoustu dobrých pokrmů.

Pomlázka se vrací zpět přírodě. Odstrojí se z ní pentle a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty. Tak bylo zaručeno, že bude dostatek prutů na příští rok pro všechny.

Zdobení kraslic a šlehání pomlázkou je zvyk velice prastarý. Dříve šlo o magický rituál, kterého se účastnili pouze dospělí, časem zlidověl a začali se ho účastnit i děti.

Vejce je symbolem nového života, zrození.

Pomlázka je symbolem mužské síly, mužského sémě. Proto se také děvčata nenechávala vyšlehat jen tak od někoho. Děvčata také na tento den často pod sukně neoblékala spodní prádlo.

V tento den oslavujeme akt znovu zrození, život, smrt a plodnost. Měli bychom dát úctu živlům.

Celý velikonoční cyklus, Postní období a Svatý týden se nese ve jménu velké očisty těla, aby mohlo býti čisté do nového svého zrození.

O velikonocích, míněno tím oněch sedm a půl dne Velikonočního svatého týdne s Velikonočním pondělím NIKDY nevyvoláváme konflikty. Nesváry těchto dnů trvají kolikráte celý život.

Už málo kdo ale ví, že velikonoce Velikonočním pondělím nekončí. Velikonoce trvají až do Letnic.

Bílá sobota - 7.4. 2012

Bílá sobota byla posledním dnem půstu.

Tento den si připomínáme vzkříšení.

Je to poslední den, kdy děti ráno chodí s řechtačkami, protože na Bílou sobotu se vrací zvony z Říma.

Je to den, kdy se neslouží mše ani bohoslužby s vyjímkou posledního pomazání a svátosti smíření.

V Brtnických starších záznamech se objevuje záznam, kdy byl také zachován zvyk „Vynášení Pámbíčka“ Tehdy se nesla soška Panny Marie a kříž z kostela průvodem k na mostě na rynku – bylo to procesí k odehnání epidemie moru. Proč se tento zvyk jmenoval Vynášení pánbíčka a kdy bylo od něho ustoupeno se nepodařilo zjistit.

Tento den se světí oheň před kostelem, který se zapaluje křemeny.
Všechny hospodyně uhasili ráno oheň a vzali si polínko, které přiložili do ohně, který se světil. Posvěcený oheň si pak přinesli domů a roztopili jím pec či kamna. Posvěcený oheň se také nosil domů také tzv. paškálem – velikonoční svící. Ta se rozsvěcela v noci ze soboty na neděli v kostele, ale o tom až příště.

Ráno na bílou sobotu se umyjeme studenou vodou a zejména ženy polknou studenou vodu, aby byla dobrá komunikace v rodině.

Děti chodily na koledu a dostávali nemalovaná syrová vajíčka. Z nich pak hospodyně v neděli upekla beránka.

Někteří chlapci a muži šli na proutí na pomlázku, jiní až v neděli.

Na bílou sobotu se chodí ke studánkám a pramenům, je to jediný den v roce, kdy jsou všechny studánky a prameny léčivé. Voda se pak během roku používá na různé neduhy a zejména na teploty u dětí. Voda, kterou si ten den naberete do čisté skleněné nádoby a budete ji uchovávat v temnu, se celý rok nezkazí. Máme to podloženo i odbornými rozbory.

Zdislavyn pramen na Lemberku je léčivý celoročně.

Ať je jakékoli počasí měli bychom jít o přírody a dát úctu studánkám, pramenům a vodě a přát si její dostatek.

Zelený čtvrtek - 5.4.

Protože zeleného čtvrtku se týká opravdu hodně věcí, tak sem zatím napíši jen zkrácenou verzi, aby jste se mohli řádně připravit. Zbytek sepíši bohužel až později, neboť budu bez počítače.

Na Zelený čtvrtek se jí jen zelené jídlo. Špenát, kopřivy, zelený hrách, zelí, také se dělal jarní salát s chudobkami. Měly by to být věci, které čistí tělo. Zelenina a luštěniny. Církev na tento den předepisovala přísný půst. Mohlo se jíst pouze jedno jídlo a to z výše uvedených pochutin.

Tento den se pečou Jidáše, je to kynuté obřadní pečivo. To se pak jí na Velký pátek k obědu jako druhý chod, takže neuždibovat :).

Je to den poslední večeře páně, odpuštění a přijetí.
Je to také den oslavy života, člověka, jídla a síly.
Na zelený čtvrtek by každý měl večer popít pohár červeného vína. Připíjí se na dobré vztahy a pospolitost. Pohár červeného vína je jednak připomínkou poslední večeře Páně a je to zároveň symbol života. Červené víno můžeme nahradit medovinou, ta zase souvisí s úctou k životu, včelám a k jaru.

Škaredá středa – 4.4.

Byl to první nábožensky významný den Svatého týdne.

Také se jí říkalo Sazometná, Černá, Smetná.

Škaredá proto, že to byl den, kdy Jidáš na Ježíše Krista žaloval, škaredil.

Sazometná protože se tento den vymetaly komíny, s čímž souvisí i název černá a smetná.

Kdo se bude na tento den mračit a škaredit, bude se mračit každou další středu v roce.

Kdo tento den dobře vyčistí komín a dobře vysmýčí, vyžene tím i zlé duchy z domu.

Pilné hospodyně v tento den stloukaly máslo a pak jej přepuštěné přinesly do kostela na svícení.

V některých krajích si lidé přinesli do kostela polínko dřeva. Před kostelem je pak opálili na hranici Jidáše. Doma z něho pak nadělali louček. Nezjistila jsem co je „louček“. Vím, že se tento název používá ve včelařství a je to součást úlu. Asi by to měl být křížek. A louček se pak o Velké neděli zapichoval společně se svěcenými kočičkami z květné neděle do rohů polí, aby byla dobrá úroda. Velikost ratolestí a křížků měla svá pravidla, a kdyby někdo chtěl, můžu sem dát text, ze kterého jsem tuto informaci čerpala.

V tento den si prožijeme, že život má pestrost. Že do něj patří vše, zrada i přátelství. Že vše je jen náš úhel pohledu, jak věci přijímáme, jak se k tomu stavíme.

Šedivé úterý – 3.4.

Na tento den pokračovaly úklidové práce. Ráno se chodí na mši.

Hospodyňky tento den vymetaly odevšad pavučiny.

Tomuto dni vládne krásná melancholická nálada. Všechno jakoby zešedne.

Ráno bychom měli poděkovat za to, že věci jsou tak jak jsou a že je takové přijímáme.

Děkujeme za Smrt.

Modré pondělí – letos 2.4.

Na Modré pondělí dětem a studentům začínaly vakace, což byly vlastně jarní prázdniny. Bylo to praktické, neboť byla každá ruka v tomto týdnu potřeba. Ráno se chodí na mši. Byl to pracovní den.

V některých krajích se mu prý říkalo i žluté, ale nenašla jsem ve kterých.

Tento den by se měl nést ve velké úctě. Měli bychom dbáti klidu a mlčenlivosti.
Na modré pondělí bychom ráno měli vzdát úctu nebi, živlům a počasí.

Děkujeme za Život.

Svatý týden

Svatý týden nebo také Pašijový či Velký nastává pondělkem po květné neděli. Je součástí Velikonoc.
Velikonoce začínají na Modré pondělí a končí v poledne na Velikonoční pondělí.

O květné neděli se začíná oslava Svatého týdne průvodem, který symbolicky připomíná následování Ježíše Krista na jeho cestě utrpení a lidé se tak účastní jeho kříže, aby dostali podíl na Jeho vzkříšení a Jeho životě.

Svatý týden se slaví na památku Kristova utrpení, jeho těžké cesty ke smrti. Slovo pašije pochází ze slova passus což v latině znamená utrpení.
Pašijový se mu říká také proto, že na Květnou neděli přijel Ježíš Kristus se svými učedníky do Jeruzaléma, kde spolu se židovským národem slavili Paschu, hebrejsky Pesach – nejdůležitější židovský svátek. Tento svátek má ovšem daleko starší tradici. Dočetla jsem se, že pochází z pradávných dob od nomádských kmenů, kteří při příchodu jara obětovali mladého beránka. Byl to krvavý rituál, při němž se krev používala na ochranu proti zlým duchům. Krví se natíraly k tomuto účelu stanové tyče, v nichž nomádi žili. Maso pak společně upekli na otevřeném ohni a snědli je. Další zprávy o beránčí krvi souvisí s odchodem Izraelitů z Egypta. Anděl pobil všechny prvorozené syny Egypťanů, vyhnul se pouze domům Hebrejců, kteří měli dveře označené krví beránka.

Před Velikonocemi se konávaly ranní pobožnosti, kterým se říkalo pandělinky. Dle kraje se konaly v různou dobu. Tam kde již bylo jaro v plném rozpuku, se konaly už ve čtyři ráno, aby lidé mohli pracovat na polnostech a nic nezanedbali. Kupříkladu v Pošumaví tou dobou ležel ještě sníh a tak se tyto pobožnosti konaly až na čtvrtou hodinu odpolední. Ráz veškerých náboženských obřadů byl v tomto týdnu spíše truchlivý. Úplně ale ještě nevím, kam časově tyto pobožnosti zařadit, jestli spadaly přímo pod svatý týden jsem zatím nevypátrala, ale protože se konaly před Velikonocemi, tak by se měli konat ještě před Svatým týdnem.

Každopádně Velikonoce nejsou jen v duchu utrpení a zmrtvýchvstání, ale také se týkají ženství, plodnosti a života.
Velikonoce nám připomínají ženský cyklus, který trvá sedm a půl dne, stejně jako Velikonoce. Každý den si projdeme jinou náladou, každý den uctíme něco jiného. Můžeme se v tento čas přiblížit svému nitru a to jak ženy, tak muži.

Je to poslední týden čtyřicetidenního půstu.

Je to týden, který je vyhrazen velkému úklidu. Bílí se, pucují se okna, drhnou se podlahy, všude se zametá, natírá, velebí. Uklízí se zahrádky, sází se, seká, hrabe. Připravují se nové šaty.

V tomto týdnu se nosí bílá barva, na důkaz světla, křtu a nového života.

O Velikonocích nevyvolávejme žádné konflikty a hádky. Nesváry z nich pak trvají celé roky.

Každý den tohoto týdne má svůj název, své tradice a obyčeje. Tak a teď postupně jednotlivé dny:

Poslední postní nedělí je neděle Květná, v Čechách se jí také říkalo Květnice, na Moravě Květnica, v Jižních Čechách to byla neděle Beránková a na Horácku Palmová.

Její název připomíná příchodu Krista do Jeruzaléma, kdy jej lidé vítali palmovými listy a doslova mu jimi stlali cestu, kterou přijížděl na oslu. V tomto popisu se shodují 4 evangelia.

Protože u nás palmové listy nemáme a také proto, že to byl starý zvyk, který převzalo křesťanství, se u nás tento den světí kočičky – kocánky, bahníře, barušky.

Celá květná neděle se nese ve slavnostním duchu, lidé se pěkně ustrojí, ráno s poděkováním a úctou uříznou dvě větvičky, tedy na dům, nikoliv dvě na osobu, a jdou na mši, kde jim farář kočičky posvětí. Někde bylo zvykem, že větvičky vykvetlé jívy obstarával farář, vysvětil je, a pak si je každá rodina odnesla domů.

Posvěcené kočičky se pak s úctou zapíchnou křížem v hlavní světnici za svatý obrázek nebo za kříž, kde chrání domov i úrodu. Hospodáři také zapíchli dvě větvičky křížem do pole s poděkováním za dobrou úrodu.

Tato neděle se nese v duchu uctění úrody a země. Její název se ale také týká květů a kvetení. Kočičky jsou květy prvního stromu, který dává hlavní obživu včelám po dlouhé zimě. Proto jich netrháme více než je třeba. Včelky by zemřely hlady.

Na květnou neděli se nesmí nic péct, aby se nezapekly květy na stromech a bylinách a nebylo by ovoce a úroda.

Na květnou neděli by se člověk měl hezky ustrojit do nových šatů, aby celý rok kvetl.

Také se tento den tradičně vymetala obydlí zelenými ratolestmi, aby se vymetla veškerá neřest, nemravnost a zhýralost.

Na Strakonicku se dával posvěcený jasanový prut do sklepa, aby se v něm nedržela jedovatina.

Také se k tomuto dni vztahoval jeden kouzelný příběh: Kdo o Květné neděli uřízne čarovný vrbový proutek, bude jej moci použít, pokud najde zlaté vejce. To nosí černá slepice s bílou chocholkou, avšak zanáší je. Kdo jej najde, ať jej zahrabe do slámy a před půlnocí jde na křižovatku lesní a polní cesty a zde je položí. Vrbovým proutkem ať zamává k jihu, severu a východu a objeví se duch a vyplní člověku každé přání.

Svěceným kočičkám se také přisuzovala zázračná moc k léčení různých nemocí. Říkalo se, že ten kdo spolkne 1-3 kočičky v celku, nebude trpět celý rok bolestmi v krku. Nebo ten kdo si přetře oči kočičkami a řekne: „Kočičky, kočičky aby neboleli vočičky“ nebudou ho bolet oči po dlouhý čas.

Květnou nedělí nám začínají Velikonoce!

Takže se pěkně oblékněme do nového svršku, jděme na procházku, s úctou láskou a poděkováním utrhněme si dvě větvičky kočiček a zapíchněme si je doma za svatý obrázek. Uctěme zemi a úrodu.

Prosím opravdu netrhejte kočičky dříve než je třeba a ve větším množství, než je třeba, což jsou právě ty dvě větvičky na rodinu. Jednak se díky neurvalcům decimují jívy a také se tím velmi znesnadňuje život včelkám, které trpí hlady a hynou. Z tohoto důvodu je to také v České republice zakázáno a pokutováno, čehož bohužel mnozí obyvatelé naší krásné země nedbají.
Pokud si chcete svůj příbytek vyzdobit kočičkami jděte do květinářství, kde berou kočičky ze sadeb a ne z volné přírody.