Boží tělo – letos 7.6.2012

Svátek božího těla se slaví 11dní po Božím hodu svatodušním, tedy po Letnicích. Slaví se vždy ve čtvrtek.

Objasnění jak vznikla tato tradice jsou hned dvě.
První se odvozuje od vidění sv. Juliány (+1258), kterého se jí dostalo v roce 1209 v Lutychu. Bůh ji vyzval, aby se snažilo o zavedení svátku ke cti Nejsvětější svátosti. V roce 1264 papež Urban IV. svátek zavedl pro celou církev.
Druhé mluví o zázraku, který dal podnět ke vzniku slavnosti Božího Těla v roce 1263 v Bolzeně v Itálii. Kněz Petr z Prahy se vydal do Říma k Urbanu IV. v naději, že setkání mu pomůže rozehnat pochybnosti o přítomnosti Krista v eucharistii. Cestou se stal svědkem toho, jak se při proměňování hostie zbrotila krví a potřísnila purifikatorium a korporál. Kněz poté navštívil papeže, který zrovna pobýval v Orvietu. Již rok poté ustanovil papež Urban IV. svátek Božího Těla.
Pravděpodobně oboje je správně, sv. Juliána po vidění opravdu usilovala o zavedení svátku a dostalo se jí i přízně Jakuba Pantaleona, který se v následujících letech stal papežem a přijal jméno Urban IV. a možná ho zázrak, který zažil kněz, přiměl v roce 1264 svátek ustanovit.
Ale i tak se všude neslavil. Šířil se postupně. V Praze, kde se první procesí Božího tělo konalo až roku 1355. Průvod přijal charakter prosebného procesí za příznivé počasí před nastávajícím létem a před živelnými pohromami.
Zvláštní úcta této svátosti začala být přikládána až v době vrcholného středověku.

Lidé šli do kostela náležitě honosně a čistě ustrojeni a ženy a dívky zdobily věnce. Ty se pak během mše nebo průvodu světily a měly pak stejnou ochranou moc jako kočičky svěcené o Květné neděli. Především měly chránit celé hospodářství před blesky a krupobitím. Také je hospodyně dávala na ochranu kravkám, zvláště při telení.
Po mši se šlo na procesí, které se konalo postupně ke čtyřem oltářům, postavených většinou v rozích náměstí, u každého se četl začátek jednoho ze čtyř evangelií a při každém zastavení se udělovalo požehnání. Větičky břízy a lípy, které zdobily oltáře a byly svěcené, též měly zázračnou moc. Pokud se zasadily do lnu, vyrostl obzvláště vysoký. Listí z břízek z oltářů s uhlím z Jidáše páleného na Bílou sobotu, položené do chléva bezpečně chránilo dobytek před každou nemocí.

Další lidové zvyky a tradice na tento den zatím neznám, ale hned jak něco zjistím, tak doplním.


Pro zajímavost doplnění od farnosti sv. Filipa a Jakuba: Pro slavnost je typické podávání přijímání věřícím pod obojí způsobou. Po mši bývá alespoň krátká adorace. V závěrečné části mše svaté bylo zvykem konat procesí s baldachýnem a zastavovat se při jednotlivých vyzdobených oltářích za zpěvu eucharistických písní (v katolickém kancionálu od čísla 700 výše). Družičky - bývaly oblečeny v bílém a házely plátky květin - nejčastěji růže a pivoňky před kněze, který pod baldachýnem nesl v monstranci Nejsvětější svátost. Květy posypaná cesta je jedním z výrazů úcty k Ježíši nesenému v průvodu. Kolem baldachýnu šli ministranti se svícemi.

Letnice – letos 27.5.2012

Letnice je tradiční název pro Svatodušní svátky, tedy Sestoupení Ducha Svatého na zem.
Letnice se slaví vždy v sedmou neděli - 50dní po Velikonocích. Mezi Velikonocemi a Božím hodem svatodušním je šest nedělí, které mají své názvy a liturgický význam. Zvyky k nim jsem zatím neobjevila.

Letnice se neslaví pouze v neděli, nýbrž i v pondělí podobně jak je tomu u předešlých Velikonoc, na které Letnice plně navazují. Dalo by se říci, že oslavami Letnic Velikonoce definitivně končí.

Název Letnice vznikl zřejmě od vítání léta, které po Letnicích přišlo. Také se těmto svátkům říká Rozálie, podle růží.

Svátek letnic pochází z židovského svátku týdnů (šavuot). Letnice se slavili už v židovství a právě během tohoto svátku Duch svatý sestoupil na apoštoly, na Ježíšovu matku Marii a na další učedníky. Duch svatý tak posvětil církev jako nový Boží lid a zahájil její misijní šíření. Byl to také den, kdy si Izrael připomínal dar Zákona a smlouvy.
Po ukřižování Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání byl po čtyřiceti dnech vzat do nebe. „Osamělí“ křesťané se báli vycházet do ulic, společně se scházeli k modlitbám na uzavřených místech. Deset dní na to, sestoupil Duch svatý na zem. Tuto událost líčí v Bibli kniha Skutků apoštolů (2. kapitola, 1. – 4. verš).
Ve starém zákoně se 50. den po Velikonocích vzpomínal jako den, kdy Mojžíš obdržel Desatero.

Liturgická barva Božího hodu svatodušního je červená, barva ohně a milosti užívanou o svátcích Seslání Ducha svatého a o svátcích. Liturgická barva má hluboký symbolický význam. Symbol svatého ducha je holubice.
Oltáře v kostele se bohatě zdobí květinami, především a zejména růžemi. Z venku se kostel zdobí zelenými větvičkami bukovými, březovými či lipovými.

Letnice byly pro naše předky nesmírně důležitým svátkem a jsou jedním z nejdůležitějších svátků křesťanství i dnes.

Sobota před Letnicemi se nese v duchu velkého úklidu a zdobení. Začíná se již brzy ráno, aby se vše stihlo. Hospodyně s děvčaty vydrhne podlahy, čistí se nábytek, vysmýčí pavučiny, utírá se prach. Vše se myje, nablýská, uklidí, též nádobí nesmí být ve dřezu, ale pěkně uklizené. Prádlo se naškrobí, vyžehlí a uklidí do skříní, chystá se též nejslavnostnější sváteční oblečení – kroj na neděli.
Mezi tím chlapci s hospodářem uklidí a smýčí zahradu i ploty, stodolu a hospodářská stavení. Když mají hotovo, jdou do lesa s úctou a poděkováním nasbírají bukové, lipové či březové krásně zelené větvičky.
Hospodyně vyndá sváteční dečky a ubrusy, dá na okna čistě bílé záclonky, děvčata vytáhnou červené a někde i červené a bílé pentle a jdou na zápraží převzít od chlapců větvičky. Na zápraží pak z větviček děvčata vytvoří ozdoby do světnice, které se svazují a zdobí červenými pentličkami.
Tato ozdoba měla mnoho podob. Nejčastěji to je jedna velká váza s větvičkami na jídelním stole plná větviček s pentličkami nebo větvičky pentlí ovázané, další menší vázičky či hrnečky s menšími větvičkami mohou dozdobit světnici. Velká váza s větvičkami byla nejdůležitější, dávala se do stavení proto, aby se v neděli sestoupivší Duch svatý měl kam usadit. Větvičky se zapichují a dávají i do oken.
Dům zvenku je také důležité nazdobit větvičkami, aby byl dům krásný a Duch svatý jej nepřehlédl. Říkalo se, že u domu, který nebude nazdobený, se to může stát. Větší větévky zapíchneme kolem domu a někde se zapichují také k brance. Aby déle vydržely, můžeme je dát do nádobky s vodou, také se zdobí pentličkami.
Květy a zelenými větvičkami též vyzdobíme svatý obrázek, naše babičky jej měly nejčastěji ve světnici v koutě nad stolem. Dodnes to tak můžeme vidět ve starých roubenkách ve skanzenech či v tradičních staveních.

Na Moravě věnovaly hospodyně úpravě domu značné úsilí a používají se tam dodnes i papírové ozdoby, růže a květy.
Protože každá ves měla a někde ještě má svoji kapličku nebo krom kostela ještě jednoduchý oltář či kříž i tyto se musí nazdobit.

O Letnicích se kácí Máje. Různé kraje a vsi kácely Májku v různý čas v průběhu šesti neděl do Letnic, každopádně o Letnicích musely padnout všechny Májky. Která vesnice tak neučinila, té se ostatní pošklebovali.

Celé letnice se nesli v duchu soutěží mezi vesnicemi nejen v jízdách na koních, ale také na tržištích. Vesnice se předháněly, kdo z nich má šikovnější řemeslníky a lepší výrobky. O letnicích se totiž konaly první trhy. Každý prodával a předváděl, co stihl vyrobit přes zimu. Výroba přes zimu byla důležitým přivýdělkem, a když práce na polích stála, vyráběli se krásné a užitečné věci.

Neděle se nesla v duchu liturgie, duchovních a církevních oslav. Lidé se po ránu scházeli a schází v kostele, kde se konají bohoslužby a slavnostní mše. Někde se konaly i průvody. Místy se vypravovaly i poutě na poutní místa.

Na mnoha místech se konali pochůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci, které se kontrolovaly a opravovaly. Hraniční kameny a meze sloužili jako plot, každý věděl kam je co čí a předešlo se tak případným sousedským sporům. Nicméně při těchto obchůzkách se též dříve vzniklé sousedské spory řešily. Na tyto obchůzky se netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Mnohde totiž bylo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask, pak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží.

V neděli dá hospodyně pod trám svěcené kočičky o Květné neděli, aby stavení v tento čas chránily před čarodějnicemi, stejně jako to udělala o Filipojakubské noci. Po uplynutí Letnic je opět vrátí v kříž za svatý obrázek.
V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby čarodějnice zahnali, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem.
Oslavuje se Duch svatý a jeho sestoupení na zem.

Pondělí patří zvykům a velkým zábavám.
Hospodyně zavěsí nad stůl dřevěnou ručně řezanou holubičku jako symbol Ducha svatého.

Asi nejznámějším a dodnes živým zvykem je Jízda Králů. My už ji známe jen z Moravy, kde se do dnes drží a je velmi oblíbená i pro zahraniční návštěvníky. Už málo kdo ví, že tento zvyk není jen záležitost Moravy. V Čechách se též odehrávaly jízdy králů a fojtů. Ty ale počali upadat už na konci 18. století, kvůli josefinským úsporným reformám, které tyto jízdy zakazovaly, protože prý výrostci nadělali v lesích mnoho škod. I přesto máme dochovány podrobné popisy Jízd ze vsí jižních i západních Čech. Po válce se na Moravě o obnovu Jízdy králů zasadil jeden sedlák, který obnovil tento zvyk. V Čechách nikdo tak akční asi nebyl.

Mládež se strojila za krále a jeho družinu a vyjednávala se královská svatba a po celé vsi se hledala pro krále vhodná nevěsta. Král musel být mladý nedotčený hoch. Dali mu nejlepšího koně zkrášleného pentlemi a květy, měl nejkrásnější kroj a musel být ke svému okolí netečný. Vyjednávali za něj starší zkušenější jinoši též na koních. Chlapci, který jel vedle krále, se říkalo královna. Průvod byl různě veliký podle počtu chlapců ve vsi, někde i 20 jezdců. Tohoto průvodu se účastnili jen hoši. Králův průvod byl obvykle rozmanitý, krom praporečníka a biřice, v něm byl v Čechách i kat, kněz, soudce, rybníkář, sluha, žába a další. Součástí obchůzky v Čechách byly často velmi dlouhé proslovy a bohatý sled dramatických scén, v nichž nechyběl soud a kázání, posměšky na konkrétní osoby a srážení žáby či její poprava katem a honba krále vojáky na koních. Průvod navštěvoval i okolní vsi, pokud se dvě družiny potkaly v polích, následovala obvykle „bitva“. Poražená strana musela vydat krále, kterého pak jeho družiníci později museli vykoupit sudem piva.

Ať už v Čechách nebo na Moravě stát se letničním králem byla obrovská pocta. V některých krajích si jej volila chasa několik dní před jízdou. Obvykle to byl chlapec ve věku 14-15let, syn nějakého váženého souseda.
Na Chudenickém panství u Klatov se role rozdělovaly podle pořadí, v jakém chlapci vyhnali dobytek na pastvu. První byl král, druhý buřič (biřic), třetí žabař, další čtyři táhli káru, jeden držel opratě a úplně poslední byl žába.
V různých krajích se král vybíral různě.

Dalším zvykem byl závod koní pořádaný na Šumavě a zřejmě dříve i jinde v Čechách, kde se chovali koně. Na pastvině se vyznačila dráha a jezdilo se na vyšňořených, ale neosedlaných koních. Vítěz dostal vyšívaný krásný praporec či šátek. Na počest vítěze, hrála také kapela.

Děvčata mají na starosti krášlení koní, králů a družiny. Ale mají na starost ještě jednu krásnou tradici a to otvírání studánek.
Uctění studánek je tradice velice prastará, dříve tento den přiházely uctít studánky celé rody a lidé prosili o dostatek vody a o zdraví.
Později se tato tradice přeměnila v otvírání studánek. Je to dívčí slavnost Letnic. Mohly se jí účastnit pouze dívky svobodné a čisté. Věřilo se, že dívčí nevinnost má očistnou moc. Většinou se tyto dívky oblékaly do bílé barvy a krášlily se vzájemně květinami a květinovými věnečky. Dívky uctivě přistoupí ke studánce, odříkají modlitbu, zazpívají, zaříkávají ji od zlých mocí, při čemž ji očistí od nečistot ve vodě i v okolí a jejich okraj nakonec ozdobily zelenými věnci na znamení své nevinnosti a panenské čistoty. Otevřely ji. Takto se obejdou všechny studánky v okolí. Pak si mezi sebou volí královnu. Vybíraly mladé, skromné hodné neposkvrněné děvče. Ostatní děvčata ji patřičně okrášlila kvítím, aby bylo poznat kdo je královnička a šly do vsi. Tam obešly všechny studně, byla to takzvaná Králenská obchůzka. Děvčata vždy dostala za svůj zpěv a zaříkávání studny nějakou výslužku. Jídlo, které takto děvčata získala, se pak snědlo na „královské hostině“ uspořádané na louce nebo u studánky.

Po tom všem následovala zábava v hospodě, kde se bujaře tancovalo, pilo a hodovalo a přednost před všemi měli svobodní a nezadaní. Naši předkové dbali na to, aby nikdo nezůstal na ocet a tak co se nestihlo spárovat o Velikonocích a Májích, se dohonilo o Letnicích.

Zatímco na vsích se konali Jízdy králů, ve městech se konal jiný zvláštní zvyk. Byla to Střelba ku ptáku. Zábava k nám přišla zřejmě z Německa, kde jsou o ní zmínky ze 13. století. V Čechách se velmi rozšířila po husitských válkách a stala se velice oblíbenou. Na opravdu dlouhou dřevěnou tyč se upevnil živý, později dřevěný pták, na něhož se střílelo z kuše nebo z pušky. Kdo sestřelil ptáka první, ten se stal Ptačím králem a směl nosit na krku řád stříbrného ptáka. Koncem 15. století dostali úředníci v Kutné Hoře příkaz vydat střelcům hřivnu stříbra, aby mohli takový odznak nechat zhotovit ze stříbra. O tomto zvyku máme v městských knihách z 16. a 17. století nemálo zápisů.

Zajímavé je, že jsem zatím nenašla nic k tradičnímu jídlu, krom vaječnice ze severní Moravy, která se připravovala vždy venku v přírodě na špeku někdy kolem Svatodušních svátků. Většinou se svátky pojí také s konkrétním pokrmem, ale zatím jsem nenašla žádnou konkrétní zmínku pro tyto sváteční dny. Kdo víte, určitě napište.

Snad jsem na nic nezapomněla.

1. Máj – 1.5.

1. den v měsíci květnu je zasvěcen milování a nejčistčí lásce. Je to také den, kdy se slaví svatý Filip a Jakub.

Tento den se pojí s oslavou staročeských májů. Staročeské máje mají mnoho tradic a zvyků, některé držíme do dnes, jiné pomalu mizí, i když bychom je měli zachovat.

Nejdůležitějším aktem hned po ránu bylo stavění Májky. Májku stavěla každá ves. Byla to věc prestiže, čím vyšší májka tím lepší. Byla ostuda, pokud vesnice májku neměla nebo o ni přišla. Chlapci z vesnic šli v předvečer prvního Máje do lesa, vybrali zdravý ztepilý smrk či borovici, s úctou, modlitbou a popěvky ji porazili, oklestili a větve nechali jen na špici. Pak ji odnesli do vsi, kde ji nazdobili pentlemi, šátky, fáborky, květinami a hlavně věncem, který měl velký symbolický význam. Takto nazdobenou Májku hlídali až do rána, kdy ji šli průvodem vztyčit na náves, kde ji hlídali nadále. Bylo totiž zvykem, že jinoši ze sousedních vesnic šli a chtěli Májku ukrást či skácet. Tyto boje mezi vesnicemi si mladí muži velice užívali, hlídali a šli do jiných vsí porazit tu cizí, přičemž jejich Májka nesměla padnout.
Mladí muži ji hlídali Májku snad do půlnoci a pak co vím každou neděli až do letnic, ale tím si nejsem moc jistá, zatím se mi přesnější údaje o časovém rozmezí hlídání nepodařilo zjistit. Kdyby jste někdo věděl, neváhejte a doplňte.

Symbolika Májky je nasnadě. Zdravý mladý ztepilý strom představuje mladého svobodného jinocha v plné síle. Věnec kolem špice Májky představuje věneček svobodného děvčete.

Dalším úkolem chlapců bylo postavit malou opentlenou Májku většinou březovou děvčeti svého srdce, které měl rád, před její dům či vrata. Dívky musely být dle zvyku svobodné a neposkvrněné. Někde se tyto malé Májky stavěly všem mladým pannám, byť neměly milence, který by jim májku postavil. Tak se poznalo ve kterém stavení je ještě dívka nezadaná a dokonce i jak je stará, neboť starším dcerám se stavěly Májky větší a těm mladším menší.

V některých krajích bylo zvykem nad ránem vysypávat Chodníčky lásky. Pěšinky z pilin, vápna, škváry, otrub nebo jiného materiálu spojovali stavení zamilovaných dvojic. Kolikráte se tak ukázalo i to co ostatním nebylo zřejmé.

Dalším z velkých tradic je políbení děvčete chlapcem pod rozkvetlou třešní. To mělo hned několik důvodů, chlapci líbali děvčata, aby neuschla, byla celý rok krásná a usměvavá. Svobodné i manželské páry milenecké se políbili, aby jim vztah vydržel celý další rok. Rozkvetlá třešeň je symbol lásky.

Tady si dovolím malou vysvětlivku. Slovo milenec, milenka, milenci pochází od slova milovat, mít z celého srdce rád. Takže když se někdo těmito slovy označil, znamenalo to, že se ti dva nad míru milují. Postupem času toho nádherné slovo bohužel dostalo jiný význam a to lidí, kteří zanáší nebo těch kteří spolu „něco mají“ na rozdíl od správného významu, který s tělesným aktem neměl vůbec nic společného.

Dalším krásným zvykem je od prvního máje nosit v kapse pár drobných, aby nás kukačka neokukala. Když zaslechneme první kukání kukačky, tak zachrastíme v kapse penězi, aby se nám peníze nerozkutálely a kukačka nás neokukala.

Takže políbit a nezapomenout mít v kapse drobné ;).

Filipojakubská noc – 30.4.

Tradice pálení ohňů o Filipojakubské noci je velmi stará a živá do dnes.
Je to den, kdy mají svobodu bytosti, které umí pracovat s kouzly a věcmi mezi nebem a zemí. Bytosti zasvěcené světlu i temnotě.
Je to jediný den v roce, kdy si tyto bytosti ze sebe mohou tropit šprťouchlata a volně nakládat se svoji silou. Když chtějí, mohou bez úhony čarovat, dělat si legraci, ale i škodit. Největší moc dostávají temné síly mezi půlnocí a druhou hodinou ranní v noci ze 30.4. na 1.5. .

Protože vše je na tomto světě dobře zařízeno a tradice se nedrží jen tak pro nic za nic, tak bylo ošetřeno i to, aby se toto řádění nesneslo na zem a neuškodilo lidu. Je to právě oheň, který popálí zlo. Právě proto naši předkové a i my do dnes zapalujeme ohně a velké vatry na každém kopci, v každé vsi a osadě, aby nás oheň ochránil před řádícími silami a zlem, aby se tato bouře nesnesla na zem.
Vesnice také soutěžili, která bude mít vatru větší a zářivější. Vatry se stavěly na kopcích, aby z dalších vesnic byly vidět.

Ale protože i lidské zlo mělo tento den pré, tak se naši předkové před ním chtěli chránit. Je mnoho předpisů jak nejúčinněji čelit zlým silám a osobám zasvěceným temnotě – čarodějnicím a černokněžníkům. Slovo čarodějnice by naši předkové NIDKY nevyslovili, aby se nerozvířilo lidské zlo a nemělo by se vyslovovat i dnes. Proto se tato noc nazývala Filipojakubská. Byla to noc před svatým Filipem a Jakubem, který se slaví na 1. Máje.

Jeden z neúčinnějších a hodně rozšířených zvyků kterak ochránit sebe i stavení před čarováním a silami, jež tento den vládnou světu, jsou svěcené kočičky vysvěcené o květné neděli. Kočičky se na tento den opatrně sejmuly se svatého obrázku a hospodyně je dala s pokorou a modlitbou pod práh domu, aby ochraňoval dům a rodinu.
Také jsem četla o zvyku, kdy hospodář dal před vrata domu i chléva narýpané drny. Než mohla čarodějnice vstoupit přes práh, musela všechna stébla trávy spočítat. Než je spočítala, bylo ráno a to její síla pominula.

Zvyk zapichování do ohně postav vyrobených z klacků a slámy představující čarodějnice a jakési symbolické upalování zla se objevilo v době největších honů na čarodějnice a největší vlády inkvizice. Je to folklorní zvyk, který se v některých krajích dodržel do dnes.


Všechno to dobro a zlo oslavuje 30.4. svoji svobodu, to že se může svobodně projevit a čarovat.

My lidé bychom tento den měli dát těmto všem bytostem a silám úctu.
Přes den dáváme úctu Božímu dobru, večer s úctou zapálíme oheň na ochranu a mezi půlnocí a druhou hodinou ranní dáváme úctu Božímu zlu.

V tuto noc bývá první velká jarní bouřka, proto se poprvé zapaluje bílá svíčka hromnička vysvěcená na Hromnice, abych ochránila stavení, nás i úrodu před blesky a kroupami.

Po takovýchto bojích a bouřích na nebesích se vše vyčistí a 1.5. nastává čas nejčistší lásky a první Máj zasvěcen lásce, líbání, májkám a tak dále.

Bílá neděle – 2.neděle velikonoční – 15.4.

Jak jsem již psala minule, Velikonočním pondělím velikonoce nekončí. Od Božího hodu velikonočního běží 40dní k Nanebevstoupení Páně a 50dní ke slavnosti Letnic.

Dalším jmenovaným dnem je Bílá neděle. Tento den si novokřtěnci naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu při vigilii. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těch osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, tedy Zmrtvýchvstání Páně a končí o Bílé neděli.

I liturgická barva tohoto dne je bílá.

Dnes je také zvykem, že se chodí tento den ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé.

U východních církví se tomuto dni také říká neděle sv. Tomáše a při službách je vzpomínáno setkání sv. Tomáše se vzkříšeným Kristem.

Jen pro zajímavost:
Dne 30. dubna 2000 stanovil papež Jan Pavel II. pro katolickou církev na přání polské řeholnice Faustyny Kowalské tento den jako neděli Božího milosrdenství. Sestře Kowalské se totiž zjevil Kristus a říkal: „Kdokoliv v tento den přistoupí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání, budou mu odpuštěny všechny hříchy i tresty za ně.“

Víc se mi toho zatím zjistit nepodařilo.

A jak naložit s výslužkou a pomlázkami?

Výslužka se doma předala hospodyni a ta z ní vyrobila spoustu dobrých pokrmů. Různé pomazánky a saláty, vejce se balila i do masa a podobně. Jistě najdete spoustu dobrých receptů. Já mám jeden výborný na vajíčkovou pomazánku.

Pomlázka se vrací zpět přírodě. Odstrojí se z ní pentle a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty nebo na jiné vhodné vlhké stanoviště. Tak měli naši předci zaručeno, že bude dostatek prutů na příští rok pro všechny. Pomlázku tedy nenecháme uschnout, ale dáváme ji do kbelíku s vodou jak před šupačkou, tak po ní. Stačí, když ji tam postavíme.

Jsem pro tuto tradici dodržovat, S úctou a poděkováním, především. Když jsem viděla, jak hulvátsky se chovají lidé k vrbám, bylo mi velmi smutno. Větve měly zlámané, očesané, zbídačené. Tak prosím chovejte se k našim vrbám uctivě a vracejte pomlázky přírodě. Tak budeme schopni tuto tradici dochovat i dalším generacím.

Velikonoční pondělí – červené - 9.4.

Velikonoční pondělí zná snad každý, ať už pro tradici nebo jako státní svátek.

Červené se mu zřejmě řílo podle červené barvených kraslic.

Z hlediska zvyků českého lidu bylo velikonoční pondělí nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu, i když liturgicky moc významné nebylo.

Stávalo se časně a mládenci s chlapci chodily od domu k domu za děvčaty, později zejména děti s pomlázkami na koledu.
Za vyšlehání se dostává malované vajíčko. Kraslice musely být pěkně vymalované a dívky se předháněly, která bude míti hezčí vajíčka. Malované vajíčko byla pro muže velká odměna, neboť kolikráte šlo o umělecké dílo, jehož výroba trvala i hodiny práce. Hoch si je musel vysloužit koledou a dobrým vyšupáním. Chlapci naopak dbali, kdo bude mít hezčí a delší pomlázku s krásnými pentlemi.

Pomlázka - od slova pomladit - znamenala, že ta dívka či žena, která byla pošlehána čerstvými pruty, byla obdarována životadárnou mízou stromů, která prošleháním vešla i do jejího těla.

Původ pomlázky se mimo jiné vztahuje nejen ke starým pohanským zvykům, ale také jako vzpomínka na Kristovo zmrtvýchvstání. Lidé stáli na jeruzalemských ulicích v zástupech a volali: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“ Těm, kteří Ježíše ukřižovali, se to však nelíbilo a mrskajíce pruty je rozháněli. Na památku tohoto se pak slaví „mrskačka“. Toho dne chlapci chodí s pomlázkami za děvčaty a ženami, šlehají je a dostávají za to od nich malovaná vajíčka, stuhy, dárečky i alkohol. Dříve chlapci na děvčata často číhali ráno, když šla do kostela.

Mnohde je zvykem podávat mladým mužům na pomlázce domácí pálenku, nu a než obejdou celou vesnici, tak kolikrát na konec ani nedojdou. Proto se začínalo každý rok z jiného konce.

Mládenci od dívek dostávali i stuhy na pomlázku. Ráno vyšli chlapci bez pentlí a večer si počítali, kolik jich od děvčat dostali. Mnohé pentle byly pěkně malované nebo vyšívané a hlavně když dívka vyšívala pentli pro svého mládence, dávala si obzvláště záležet. Mnohde tímto úkonem děvčata naznačovala mládencům svou náklonost, takže ne všichni hoši pentli dostali.

V mnoha krajích ráno hospodář vyšupal všechny domácí, aby byli celý rok čilý a nezapomněl ani na čeládku.

Na pomlázku se každopádně chodilo do dvanácti. Jakmile na kostelních hodinách udeřilo poledne, už se koledovat nesmělo a také pozbylo účinku.

Odpoledne děti za vsí hrály různé hry o vajíčka a chlapci si počítali výslužku.

Hry o vajíčka byly různé kraj od kraje a v některých krajích byli tak oblíbené, že se jich účastnili i dospělí a předháněli se kdo bude lepší.
Bylo to třeba Sekání do vajec, kdy jeden chlapec uchopil vejce do dlaně. Aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házajícímu, pokud ne zůstávalo vejce chlapci, který jej držel.
Nebo Ťukání , kdy chlapci uchopil každý po jednom vejci a lehce udeřili špicemi o sebe, komu se vejce nerozbilo vyhrál a soupeř mu své vejce musel odevzdat. Někteří chlapci podváděli a přinesli si vejdumek naplněný smolou, když to ostatní zjistili řádně mu naložili.
Také se hrálo Koulení, které mělo různé krajové varianty.
A určitě by se našlo dalších spoustu her.

Večer se mládež veselila při muzice v hospodě.

V mnoha krajích na oplátku chodila v úterý děvčata na koledu za chlapci. Ale ne s pomlázkou nýbrž s kýblem studené vody, aby byli chlapci celý rok svěží. V některých krajích se po polední polévali spáči, kteří se vrátili nad ránem z muziky.

Na Valašsku dokonce chodila v úterý děvčata s pomlázkami a volala: „ Dnes je naše!“ přičemž hoši odpovídali: „Dnes je toho, kdo obdrží!“ a šlehali se navzájem.

Výslužka se doma předala hospodyni a ta z ní vyrobila spoustu dobrých pokrmů.

Pomlázka se vrací zpět přírodě. Odstrojí se z ní pentle a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty. Tak bylo zaručeno, že bude dostatek prutů na příští rok pro všechny.

Zdobení kraslic a šlehání pomlázkou je zvyk velice prastarý. Dříve šlo o magický rituál, kterého se účastnili pouze dospělí, časem zlidověl a začali se ho účastnit i děti.

Vejce je symbolem nového života, zrození.

Pomlázka je symbolem mužské síly, mužského sémě. Proto se také děvčata nenechávala vyšlehat jen tak od někoho. Děvčata také na tento den často pod sukně neoblékala spodní prádlo.

V tento den oslavujeme akt znovu zrození, život, smrt a plodnost. Měli bychom dát úctu živlům.

Celý velikonoční cyklus, Postní období a Svatý týden se nese ve jménu velké očisty těla, aby mohlo býti čisté do nového svého zrození.

O velikonocích, míněno tím oněch sedm a půl dne Velikonočního svatého týdne s Velikonočním pondělím NIKDY nevyvoláváme konflikty. Nesváry těchto dnů trvají kolikráte celý život.

Už málo kdo ale ví, že velikonoce Velikonočním pondělím nekončí. Velikonoce trvají až do Letnic.

Bílá sobota - 7.4. 2012

Bílá sobota byla posledním dnem půstu.

Tento den si připomínáme vzkříšení.

Je to poslední den, kdy děti ráno chodí s řechtačkami, protože na Bílou sobotu se vrací zvony z Říma.

Je to den, kdy se neslouží mše ani bohoslužby s vyjímkou posledního pomazání a svátosti smíření.

V Brtnických starších záznamech se objevuje záznam, kdy byl také zachován zvyk „Vynášení Pámbíčka“ Tehdy se nesla soška Panny Marie a kříž z kostela průvodem k na mostě na rynku – bylo to procesí k odehnání epidemie moru. Proč se tento zvyk jmenoval Vynášení pánbíčka a kdy bylo od něho ustoupeno se nepodařilo zjistit.

Tento den se světí oheň před kostelem, který se zapaluje křemeny.
Všechny hospodyně uhasili ráno oheň a vzali si polínko, které přiložili do ohně, který se světil. Posvěcený oheň si pak přinesli domů a roztopili jím pec či kamna. Posvěcený oheň se také nosil domů také tzv. paškálem – velikonoční svící. Ta se rozsvěcela v noci ze soboty na neděli v kostele, ale o tom až příště.

Ráno na bílou sobotu se umyjeme studenou vodou a zejména ženy polknou studenou vodu, aby byla dobrá komunikace v rodině.

Děti chodily na koledu a dostávali nemalovaná syrová vajíčka. Z nich pak hospodyně v neděli upekla beránka.

Někteří chlapci a muži šli na proutí na pomlázku, jiní až v neděli.

Na bílou sobotu se chodí ke studánkám a pramenům, je to jediný den v roce, kdy jsou všechny studánky a prameny léčivé. Voda se pak během roku používá na různé neduhy a zejména na teploty u dětí. Voda, kterou si ten den naberete do čisté skleněné nádoby a budete ji uchovávat v temnu, se celý rok nezkazí. Máme to podloženo i odbornými rozbory.

Zdislavyn pramen na Lemberku je léčivý celoročně.

Ať je jakékoli počasí měli bychom jít o přírody a dát úctu studánkám, pramenům a vodě a přát si její dostatek.

Zelený čtvrtek - 5.4.

Protože zeleného čtvrtku se týká opravdu hodně věcí, tak sem zatím napíši jen zkrácenou verzi, aby jste se mohli řádně připravit. Zbytek sepíši bohužel až později, neboť budu bez počítače.

Na Zelený čtvrtek se jí jen zelené jídlo. Špenát, kopřivy, zelený hrách, zelí, také se dělal jarní salát s chudobkami. Měly by to být věci, které čistí tělo. Zelenina a luštěniny. Církev na tento den předepisovala přísný půst. Mohlo se jíst pouze jedno jídlo a to z výše uvedených pochutin.

Tento den se pečou Jidáše, je to kynuté obřadní pečivo. To se pak jí na Velký pátek k obědu jako druhý chod, takže neuždibovat :).

Je to den poslední večeře páně, odpuštění a přijetí.
Je to také den oslavy života, člověka, jídla a síly.
Na zelený čtvrtek by každý měl večer popít pohár červeného vína. Připíjí se na dobré vztahy a pospolitost. Pohár červeného vína je jednak připomínkou poslední večeře Páně a je to zároveň symbol života. Červené víno můžeme nahradit medovinou, ta zase souvisí s úctou k životu, včelám a k jaru.

Škaredá středa – 4.4.

Byl to první nábožensky významný den Svatého týdne.

Také se jí říkalo Sazometná, Černá, Smetná.

Škaredá proto, že to byl den, kdy Jidáš na Ježíše Krista žaloval, škaredil.

Sazometná protože se tento den vymetaly komíny, s čímž souvisí i název černá a smetná.

Kdo se bude na tento den mračit a škaredit, bude se mračit každou další středu v roce.

Kdo tento den dobře vyčistí komín a dobře vysmýčí, vyžene tím i zlé duchy z domu.

Pilné hospodyně v tento den stloukaly máslo a pak jej přepuštěné přinesly do kostela na svícení.

V některých krajích si lidé přinesli do kostela polínko dřeva. Před kostelem je pak opálili na hranici Jidáše. Doma z něho pak nadělali louček. Nezjistila jsem co je „louček“. Vím, že se tento název používá ve včelařství a je to součást úlu. Asi by to měl být křížek. A louček se pak o Velké neděli zapichoval společně se svěcenými kočičkami z květné neděle do rohů polí, aby byla dobrá úroda. Velikost ratolestí a křížků měla svá pravidla, a kdyby někdo chtěl, můžu sem dát text, ze kterého jsem tuto informaci čerpala.

V tento den si prožijeme, že život má pestrost. Že do něj patří vše, zrada i přátelství. Že vše je jen náš úhel pohledu, jak věci přijímáme, jak se k tomu stavíme.

Šedivé úterý – 3.4.

Na tento den pokračovaly úklidové práce. Ráno se chodí na mši.

Hospodyňky tento den vymetaly odevšad pavučiny.

Tomuto dni vládne krásná melancholická nálada. Všechno jakoby zešedne.

Ráno bychom měli poděkovat za to, že věci jsou tak jak jsou a že je takové přijímáme.

Děkujeme za Smrt.

Modré pondělí – letos 2.4.

Na Modré pondělí dětem a studentům začínaly vakace, což byly vlastně jarní prázdniny. Bylo to praktické, neboť byla každá ruka v tomto týdnu potřeba. Ráno se chodí na mši. Byl to pracovní den.

V některých krajích se mu prý říkalo i žluté, ale nenašla jsem ve kterých.

Tento den by se měl nést ve velké úctě. Měli bychom dbáti klidu a mlčenlivosti.
Na modré pondělí bychom ráno měli vzdát úctu nebi, živlům a počasí.

Děkujeme za Život.

Svatý týden

Svatý týden nebo také Pašijový či Velký nastává pondělkem po květné neděli. Je součástí Velikonoc.
Velikonoce začínají na Modré pondělí a končí v poledne na Velikonoční pondělí.

O květné neděli se začíná oslava Svatého týdne průvodem, který symbolicky připomíná následování Ježíše Krista na jeho cestě utrpení a lidé se tak účastní jeho kříže, aby dostali podíl na Jeho vzkříšení a Jeho životě.

Svatý týden se slaví na památku Kristova utrpení, jeho těžké cesty ke smrti. Slovo pašije pochází ze slova passus což v latině znamená utrpení.
Pašijový se mu říká také proto, že na Květnou neděli přijel Ježíš Kristus se svými učedníky do Jeruzaléma, kde spolu se židovským národem slavili Paschu, hebrejsky Pesach – nejdůležitější židovský svátek. Tento svátek má ovšem daleko starší tradici. Dočetla jsem se, že pochází z pradávných dob od nomádských kmenů, kteří při příchodu jara obětovali mladého beránka. Byl to krvavý rituál, při němž se krev používala na ochranu proti zlým duchům. Krví se natíraly k tomuto účelu stanové tyče, v nichž nomádi žili. Maso pak společně upekli na otevřeném ohni a snědli je. Další zprávy o beránčí krvi souvisí s odchodem Izraelitů z Egypta. Anděl pobil všechny prvorozené syny Egypťanů, vyhnul se pouze domům Hebrejců, kteří měli dveře označené krví beránka.

Před Velikonocemi se konávaly ranní pobožnosti, kterým se říkalo pandělinky. Dle kraje se konaly v různou dobu. Tam kde již bylo jaro v plném rozpuku, se konaly už ve čtyři ráno, aby lidé mohli pracovat na polnostech a nic nezanedbali. Kupříkladu v Pošumaví tou dobou ležel ještě sníh a tak se tyto pobožnosti konaly až na čtvrtou hodinu odpolední. Ráz veškerých náboženských obřadů byl v tomto týdnu spíše truchlivý. Úplně ale ještě nevím, kam časově tyto pobožnosti zařadit, jestli spadaly přímo pod svatý týden jsem zatím nevypátrala, ale protože se konaly před Velikonocemi, tak by se měli konat ještě před Svatým týdnem.

Každopádně Velikonoce nejsou jen v duchu utrpení a zmrtvýchvstání, ale také se týkají ženství, plodnosti a života.
Velikonoce nám připomínají ženský cyklus, který trvá sedm a půl dne, stejně jako Velikonoce. Každý den si projdeme jinou náladou, každý den uctíme něco jiného. Můžeme se v tento čas přiblížit svému nitru a to jak ženy, tak muži.

Je to poslední týden čtyřicetidenního půstu.

Je to týden, který je vyhrazen velkému úklidu. Bílí se, pucují se okna, drhnou se podlahy, všude se zametá, natírá, velebí. Uklízí se zahrádky, sází se, seká, hrabe. Připravují se nové šaty.

V tomto týdnu se nosí bílá barva, na důkaz světla, křtu a nového života.

O Velikonocích nevyvolávejme žádné konflikty a hádky. Nesváry z nich pak trvají celé roky.

Každý den tohoto týdne má svůj název, své tradice a obyčeje. Tak a teď postupně jednotlivé dny: