• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    DIABOLUSPřátelé českých tradic
    NICK_SLAUGHTER
    NICK_SLAUGHTER --- ---
    co je to jiljí?
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svatý Jakub Větší – 25.7.

    Jeho atributy jsou kniha či svitek evangelia, poutnická hůl s mušlí hřebenatkou, brašna, meč a kůň.

    Je patronem Španělska, poutníků, bojovníků, dělníků, horníků, kloboučníků, lékárníků; vzýván je za dobré počasí i na ochranu před revmatismem.

    Byl synem galilejského rybáře Zebedea a jeho manželky Salome, jejíž tetou byla Panna Maria. Se svým bratrem Janem byli Ježíšem povoláni do apoštolského sboru. S ním byli se syny M. Kleofášové natolik v blízkém příbuzenském vztahu, že po tehdejším zvyku v rodném kraji byli zváni Ježíšovými bratry.
    S Petrem byli Jakub Větší a Jan zváni Ježíšem k významným intimním událostem. Ať šlo o vzkříšení dcery Jairovy, o událost Proměnění na hoře Tábor nebo povolání do Ježíšovy blízkosti v Getsemanské zahradě, kde se pak z úzkosti potil krví. Šlo o důležitá svědectví Kristova božství i lidství.
    Jakub nakonec jako první z apoštolů podstoupil mučednickou smrt a položil život za Krista. Na rozkaz krále Haroda Agripy I. (vnuka Heroda Velikého) byl sťat mečem roku 43-44.
    Jeho svátek na 25.červenec stanovil papež Kallist II. s tím, že pokud padne na neděli, zahajuje v Compostelle svatý Jakubův rok.
    Papež Alexander III. udělil Santiagu de Compostella titul Svaté město (jako má Jeruzalém a Řím) i odpustková privilegia.
    Místo Jakubova hrobu je stále předmětem velké úcty a cílem četných poutí z Evropy i z celého světa.

    Do Čech se ostatky svatého Jakuba dostaly v roce 1212 a to zub a další dvě částky z ostatků. Byli uloženy v chrámu svatého Víta. V roce 1232 Václav I. založil kostel sv. Jakuba většího, zřejmě se založením Starého Města pražského.

    Na svatého Jakuba bývalo zvykem Shazování kozla.

    Kozel byl načančán a ověnčen kvítím a pentlemi a byl dovlečen do věže, tam mu přečetli kázání a rozsudek a následně byl shozen. Jednalo se o shození zvířete z věže, ze střechy vysokého domu, či skály. Kozlova krev se zachytávala a využívala se v léčitelství, měla prý čarovnou moc a byla účinná. Zájem o ni měli i lékárníci. Někde řezník maso prodal hned, jinde z něj vystrojili hostinu.
    Tento zvyk se udržoval jak na vesnicích, tak ve městech kde mu vždy asistovali řezníci. Když zvíře nezemřelo shozením, ihned jej řezník usmrtil. Hojně se vyskytoval ještě v první polovině 19. století a potom začal velice rychle upadat, poněvadž začal být považován za hrozný a nechutný. Ovšem v několika krajích se udržel i do pozdější doby. Asi poslední záznam o konání tohoto zvyku máme z roku 1879 z Vysokého v severovýchodních Čechách, kdy byl kozel svrháván na prvního Máje z kostelní věže. Zvyk se prý konal na počest sv. Jakuba, který byl prý vyhozen z okna.
    Když lid začal smýšlet méně krvelačně, počal se kozel nejdříve usmrcovat a po té shazovat.
    V některých krajích ale kozla nadále neshazovali nýbrž pouze „vyhodily“ z okna hospody a následně jej podřízli. O maso a krev tohoto kozla byl velký zájem, protože se věřilo, že má čarovnou a léčivou moc. Většinou se kozel pekl a pak si na něm pochutnala celá obec. Hostina to byla drahá a zaplatila jak kozla, tak zábavu na celý večer.
    Jinde se podřezával kohout, a v některých krajích obě zvířata.

    O tomto zvyku máme mnoho dokladů a to nejen v Čechách. Zvyk se udržoval v celé Evropě.

    Podařilo se mi najít docela dost záznamů a tak si dovolím je uveřejnit:
    Srv. De Noře, Mythes, coutumes et traditions des provinces de France. 1865 na straně 355 o tomto zvyku říká: Asi v době slunovratu letního, obyčejně na sv. Jakuba, házeli v krajícb-západoevropských buď se střechy nebo s věže kozla nebo kočku a pod. Házení toto bylo provázeno přiměřenými obřady.

    Nejstarší zmínky o krutém tomto obřadu zachovaly se náhodou v záznamech o lidovém léčení staročeském, které přičítalo krvi, z kozla shozeného s věže na sv. Jakuba, moc zvláště čarovnou a působivou.

    Dne 27. července 1636 oznamuje šafářka Dorota Jínová rozšafné paní Zuzaně Černínové: „Vaše Milosti urozená paní, paní mně milostivá Vaše Milosti. S poručením Vaší Milosti nechala sem toho kozla schoditi, aby se v něm čistě krev srazila, na sv. Jakuba do slunce vejchodu a tu krev sem usušila a lůj přepustila a nyní Vaší Milosti posílám. Lůj řezníkům sem zaplatila, dala sem jim za něj pět českých, bylo ho neškvařenýho půl třetí libry a maso sem jim zase vrátila, aby sobě je zpeněžili, nevěděla sem jak učiniti, nedostala sem od Vaši Milosti cedulku, až na Radenín prvního kozla vehnali.“ - Tischer F.: Dorota Jinová Pacovská 1636

    Podobně připisuje krvi kozlové zvláštní hojivý účin a bezděky zprávu o shazování kozla zapisuje jesuita J. Barner: „Kozlové k sv. Jakubu nebo při začátku tohoto měsíce zabiti bývají, anebo z vysokého místa svrženi, sebraná krev jejich zachovává se pro všelijaké příhody náhlé a jistá částka dává se v octě, jestli která žíla v těle lidským se přetrhla a krev se usedla, zase se rozplyne.“

    Na počátku věku XIX. těšili se staří i mladí na zábavu při shazování kozla. Divně dojímá, čteme-li, jak Jan S. Retik rýmuje o shazování kozla v básni Radovánky mládeže. „Když pak nám se přibližoval Jakubský popravní den, by se kozel připravoval pro smích lidem vyvolen; věncován byl vonným kvítím, slavně na věž veden byl, jsa v okýnku na prkýnku — závrať dostal — dole byl.“

    J. Možný-Podčápský popisuje r. 1846 shazování kozla a zabíjení kohouta u Čechů i Němců v severních Čechách: V outerý (po posvícení) chodí hoši po staveních, aby ukradli kohouta; jestli žádného nechytí, tedy si ho koupí. Pak se k večeru přistrojí obyčejně jeden muzikant za kazatele, ovšem s rozdílem, dva hoši mají kohouta, každý s jedné strany na šňůře uvázaného, muzikanti hrají, chasa výská, a domnělý kazatel jde za kohoutem. Takto se táhnou, ovšem velikým zástupem provázeni, doprostřed vesnice. Zde stojí židle, přestrojený muzikant si na ni vystoupí, drží řeč nad kohoutem, loučí se s posvícením, škádlí zvědavé babičky a provádí své kudrlinky. Konečně sestoupí a kohoutovi hlavu utne, není-li šavle, třeba jen nožem. Tu se začnou diváci rozutíkávat, on ale uchvátí kohouta za nohy, honí se za nimi a hází jím po mládeži, až s ním do hospody vklouzne. Ačkoliv je kohout samy prach a bláto, přece si pak na něm muzikanti pochutnají při večeři, neb jim ho hospodská uvaří. . . Závodní sousedé Němci také pochovávají posvícení. Místo kohouta mají ale kozla, kterého jeden z muzikantů vezme na vysokou střechu, druhý drží dole řeč a pak hodí kozla s výšky dolů, kdež se obyčejně zabije. I toho si pak muzikanti přivlastní a pochutnají si na něm!

    Zde zvyk popisován ve Vlachově Březí:
    Vlachobřezští řezníci zachovávali dlouho do devatenáctého století starodávný zvyk shazování kozla s věže. Každoročně 25.7., na svátek svatého Jakuba, se shromáždily na náměstí před kostelem zástupy diváků. Řezníci přivedli opentleného kozla k věži a vytáhli jej po schodech nahoru na věž. Za zvuků hudby vystrčili jedním otvorem mezi pilířky prkno s kozlem a za velkého jásotu lidu jej shodili dolu. Dole mezi hlučícím davem čekali druzí řezníci a rychle kozla dořízli. Krev se pak draze prodávala jako dobrý lék na různé nemoce. Často se jí prodalo více než kozel měl. Také maso se dobře prodalo. Někdy se přihodily při těchto představeních i rozmarné příhody. Nejednou prý skočil kozel do blízkého rybníka, který byl na náměstí až do 30-tých let 19. století. Jednou kozel utekl řezníkům dokonce do nedaleké vesnice Lhotky Chocholaté. Tento barbarský zvyk byl zakázán již ve 40-tých letech ale přes přísné zákazy úřadů se udržel až do roku 1859. Původ tohoto zvyku sahá už do dob pohanských a měl asi ten význam, že smrt hříšného kozla smývala všechny viny, jichž se diváci toho roku dopustili.

    V Čechách ustálilo se shazování kozla dnem sv. Jakuba, neb na venkově házívali a házejí prý ještě (1860) jako ve skalách Prachovských blíž Jičína, kozly se skály. V Praze vykonávali to druhdy řezníci a to s věže Svato-jakubské na Starém Městě v Praze při hudbě a zpěvu, metajíce kozla okrášleného dolů. Pamatuji se dobře, píše Hanuš, že tato pověsť v mém věku dětském v Praze ještě tak rozšířena bývala, že jsme chlapci odpoledne v den sv. Jakuba chodívali k věži té, abychom viděli kozla, ač to tenkráte juž bývalo pouhou pověstí. Avšak sděleno mi p. Květem a j., že ještě v rocích 30tých XIX. století v Praze na Pohořelci kozel ozdobený s půdy hostince U černého dvora býval vyhazován. Řezníci, vykonávajíce obřad ten, pravili, že to za tou příčinou se děje, poněvadž v dobách Svato-jakubských kozlí maso juž bývá nechutné. Hanuš J. J., Bájeslovný kalendář slovanský. 1860, str. 201.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svatá Máří Magdaléna – 22.7.

    K jejím atributům patří dlouhé vlasy a slzy. Zobrazuje se s lebkou, nádobkou s mastí, křížem, či v ruce drží alabastrovou knihu. Zobrazována bývá také jako kajícnice v jeskyni nebo s anděly.

    Je patronkou kajícníků, studentů, zajatců, svedených, zahradníků a hlásí se k ní i mnoho dalších řemesel. V Bavorsku je kupříkladu patronkou holičů.

    Dle lidových zvyků by se ve
    svátek Svaté Máří Magdalény měli dát ostříhat ti, kteří chtějí mít dlouhé vlasy.
    Lidé se v tento den neměli jít chodit koupat, neboť se říkalo, že by je její vlasy mohly stáhnout pod hladinu.
    Neměli dělat svatby, neboť by manželství nevydrželo nebo by bylo smutné.

    O růžích se říká, že byly původně bílé, ale zčervenaly jejími slzami a růže dostaly název Magdalénské nebo růže svaté Magdalény.

    Více se mi toho zatím zjistit nepodařilo. Další text obsahuje její životopis a pár úvah. Velice se mi líbil a přiznám se bez mučení, že je pouze opsaný. Přišel mi velice zajímavý a tak se mi z něj nechtělo vypisovat.

    Jmenovala se Marie a pocházela z Magdaly (město na břehu Genezaretského jezera). Magdalena je vlastně latinské přídavné jméno a znamená „magdalská“, tedy „ta, která pochází z Magdaly“. Jako slovo obecné znamená magdala aramejsky „věž“.
    Narodila se někdy kolem roku Ježíšova narození. Podle Nového zákona patřila k prvním ženám, které se rozhodly následovat svého Mistra. Ježíš ji prý zbavil „sedmi démonů“, kteří jí nedovolovali vstoupit mezi tzv. „slušné lidi“. Často citovaná legenda o ní vypráví, že byla velkou hříšnicí a až setkání s Kristem ji napravilo.
    Z nejnovějších poznatků však vyplývá, že její role v celém příběhu byla daleko důležitější. Marie pocházela z rybářského města Magdala (v překladu „věž nasolených ryb“), o němž se jeden ze starých židovských textů zmiňuje jako o hnízdu neřesti, které zničí Bůh. To by vysvětlovalo obecně známou špatnou pověst Máří Magdaleny, neboť další důkazy o tom, že by se jednalo o nevěstku, v podstatě neexistují.
    Jisté je, že v Magdaleně získal Ježíš oddanou a nesobecky věrnou průvodkyni. Od prvního setkání jej doprovázela. Naslouchala jeho slovům, doprovázela Krista na Křížové cestě, byla přítomná jeho smrti a stála pod křížem se dvěma dalšími ženami (Pannou Marií a Mariinou sestrou), když už všichni odešli (Jan 19,25). Později, když šla jeho mrtvé tělo pomazat a nalezla jeho hrob prázdný, byla první, které se Kristus po svém zmrtvýchvstání zjevil a pověřil právě ji, aby podala apoštolům zprávu o této události (Jan 20,1-18).
    O jejím dalším životě vypravují již jen legendy. Odešla hlásat křesťanství do mnoha zemí a měst. Navštívila také Řím, kde se slovy „Kristus vstal z mrtvých“ podala císaři Tiberiovi červené vajíčko. Údajně v čase pronásledování křesťanů byla spolu se svým bratrem Lazarem a sestrou Martou zahnána na loď bez vesel, na volné moře. Na ní doplula do Francie a tam také hlásala evangelium. Podle jiné verze žila kajícnice v pustinách u Baume, několik kilometrů východně od Aix-en-Provence. Zde prý kolem poloviny 1. století Marie Magdalena zemřela. Jejím atributem se stala lebka, symbol pouště a lidské pomíjivosti. Díky pověstem vznikla ve Francii dvě poutní místa: Vézelay a Saint-Maximin-la-Sainte-Baume.​ Podle řeckého podání přišla Magdaléna do Efezu (v dnešním Turecku), kde pomáhala sv. apoštolu Janovi, a tam také zemřela.
    Je velmi pravděpodobné, že v postavě Marie Magdaleny legendy a tradice spojily osudy několika osob. Od doby Řehoře Velikého byla tato Marie spojována ještě s dalšími dvěma ženami: sestrou Lazarovou a ženou-hříšnicí (což bylo běžné označení pro prostitutku), která Ježíšovi umývala nohy u stolu ve farizeově domě a u níž není v evangeliu uvedeno jméno. V západní tradici byly tyto tři ženy považovány za tutéž osobu, zatímco na Východě je rozlišovali. Přidržíme-li se striktně toho, co říká Písmo, pak není jasný a přesvědčivý důvod pro to, aby Marie z Magdaly byla identifikována se sestrou Lazarovou a s omilostněnou hříšnicí, a tedy považována za bývalou prostitutku.
    Další rozpory ohledně Marie Magdalské vznikly při nálezu apokryfních (nekanonizovaných) svitků po 2. světové válce v Horním Egyptě. Jsou čtyři a pocházejí z doby přibližně o století pozdější, než byla napsána i oficiální evangelia tvořící Nový zákon (konec 1. století). Jsou to Rozhovor se Spasitelem, Tomášovo , Filipovo a Mariino evangelium. Ve všech těchto apokryfech se uvádí, že Marie byla nejoblíbenější Ježíšovou učednicí. Kristus často dával ostatním za příklad její vzdělanost a rychlost správného úsudku. Židé zvyklí na poslušnost žen, které nelze považovat za sobě rovné a už vůbec nelze naslouchat jejich názorům, to dost nelibě nesli. Nejvíce ji odsuzoval Petr, který se ji prý pokoušel z Ježíšova okruhu vypudit. Ježíš se jí však ostře zastal a prohlásil, že neexistuje důvod, proč by žena nemohla chápat jeho učení stejně jako muž a proč by je nemohla předávat jiným.

    Na úvahy o tom, že Marie Magdalena byla Ježíšovou manželkou či milenkou a porodila jeho dítě, které je oním legendárním Svatým grálem, je nutno pohlížet jako na literární konstrukce anebo na zárodek nově vznikajících legend, které jsou sice zajímavé, ale neprokazatelné, protože historické prameny pro ně neposkytují žádnou oporu.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Ctihodná Anděla Česká – 6.7.

    Historiské údaje o ní chybějí. V Kolíně nad Rýnem je však uložen relikviář s poznámkou, že je pochována v Praze.

    Je to dcera knížete Vladislava II., vykonala pouť do Jeruzaléma a vstoupila do řádu karmelitánek. Po zbožném životě zemřela v Praze roku 1220. Toto jako neověřenou zprávu zapsal B. Balbín do svých spisů.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svatojánská noc a Sv. Jan Křtitel – 24.6.

    Dalším význačným svátkem je svátek svatého Jana Křtitele, který připadá na dobu letního slunovratu.

    Je také ojedinělý tím, že je to svátek, kdy se slaví narození světce a nikoli jeho úmrtí. Církev ho slaví už roku 506.

    Celý životopis sv. Jana Křtitele sem psát nebudu, ale alespoň ve stručnosti.
    Svatý Jan křtitel jako mladík odešel do pouště, kde se st
    al poustevníkem. Živil se kobylkami opékanými na kameni a lesním medem. Připravoval lidi na příchod Mesiáše a četné posluchače svých kázání křtil v řece Jordán. Sv. Jan Křtitel pokřtil také Ježíše Krista a při tomto úkonu nad ním spatřil Ducha svatého, sestupujícího v podobě holubice na důkaz toho, že Ježíš Kristus je Božím synem. Potom byl vězněn za to, že vytýkal vládci Galileje Herodu Antipovi, že hřeší s manželkou svého bratra Herodiadou. Ta usilovala o Janův život, ale král jej chránil. On sám si Jana vážil a nechtěl, aby si postavil lid proti sobě. Nakonec se Herodiadě povedla lest. Při slavnostech Herodovi korunovace krále tancem okouzlila její dcera Salome. Okouzlila ho natolik, že jí král dal slib a splní jí každé přání. Salome požádala o Janovu hlavu, a i když se král zdráhal, nakonec byl sv. Jan Křtitel 29. srpna sťat.

    Tento den byl a je oslavou nastávajícího léta a úrody.

    Jednou z tradic je pálení ohňů, které se pálí v noci z 23. na 24. června. Tato noc se jmenuje Svatojánská a je plná kouzel, bytostí a zvláštních sil.

    Svatojánské ohně většinou připravovala chasa. V některých krajích byla základem hranice jedle s oloupanou kůrou. To měli na starost chlapci. Děvčata šla natrhat devatero kvítí, ze kterého pak uvila věnce a jimi a červenými pentlemi ozdobila jedli, ale i sebe. Hranice s jedlí se vztyčovala vždy na kopci, aby byla vidět z ostatních vesnic. Důležité bylo zelené chvojí, které se přidávalo do ohně. Po zapálení hranice se kolem tančilo a zpívalo a také se hrály různé hry. Zadaná děvčata kupříkladu prohazovala svůj věneček skrze plameny a jejich chlapci se je snažili chytat. Pokud se to podařilo, bude vztah ve znamení věrnosti.

    Svobodné dívky si tento den mohly též zajistit předpověď. Když se v podvečer vydaly pro devatero kvítí a to svatojánský květ, růži, smolničku, chrpu, rozchodníček, čičmudíček, mateřídoušku, fialka a zvonek a pak si jej daly pod polštář, pak se jim přesně o půlnoci ve snu zjevil jejich nastávající. Aby to fungovalo, důležité bylo ještě pár pravidel. Dívka se cestou za kvítím nesměla ohlédnout, nesměla promluvit, zpívat si, a když kvítí natrhala, též musela jíti zticha a neohlížeti se.
    Pro zajímavost svatojánský květ je kopretina, růže to mohla být i šípková. Smolničku obecnou asi už moc lidí nezná, ale zato chrpu ano. Rozchodníček je rozchodník ostrý, ale možná i jiný rozchodník, kterého je hodně druhů. Čičmundíček, tučný mužík, mužíček či tučmužíček, tak se označuje netřesk. Mateřídouška je krásná voňavá fialově kvetoucí bylinka a najdete ji vždy tam, kde jsou mravenci. Fialka vzhledem k nastávajícímu létu je míněna zřejmě violka rolní neboli polní maceška a zvonek každý zná.

    V předvečer se též chodí sbírat bylinky, které mají obzvláštní moc. Také máslo stlučené o svatojánské noci má čarovnou sílu.
    V severních Čechách se ve světnici pod stolem stala postel svatého Jana z trojího kvítí, k níž se kladl obrázek světce. Ráno se v ní objevoval obrázek světcovy hlavy a děti zde nalézaly drobné dárky.

    Podle světce se též nazývá Svatojánský chlebíček, kterým se svatý Jan živil 40 dní. Jedná se o plod cizokrajné rostliny Rohovníku obecného, která dorůstá do výše 3-4m. Její plody se užívají v cukrářství a tak k výrobě lihu a sirupu. Pro velkou oblíbenost byl dovážen i k nám, ale posledních letech je k vidění pouze jako krmivo pro domácí zvířata, zejména hlodavce. Zvláštností této rostliny jsou semena, která mají všechna stejnou váhu 0,2 g. Díky této váhové stálosti se dlouho používala k dovažování.

    Některé zvyky popisuje už herbář z roku 1596 od Martina z Urzedova. Kupříkladu díval-li se někdo do ohně skrze věnec uvitý z černobílu, pak byl uchráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si jej na hlavu s větší okolo pasu, pak byl ochráněn před vším zlým.

    Nejznámější zvyk je ale skákání přes oheň. Ten kdo skočil přes oheň si tím zajistil dobré zdraví a čím víš skočil, tím vyšší bude na poli len. Také přes oheň skákali dvojice, držíce se za ruku. Ti zas zjišťovali, zda budou mít šťastné manželství.

    V některých krajích se zapalovala košťata a vyhazovala se k nebi na odhánění čarodějnic nebo kolikrát stačil jinoch vyhodit a chytit koště aby neuhaslo, tolik let bude živ.
    Také se zapalovala smolou pomazaná stará loukoťová kola, která se pouštěla ze stráně dolů jako symbol padajícího slunce.

    Také se říkalo, že ten kdo nalezne v hlubokém lese kapradí, které přesně o půlnoci zlatě rozkvete, ten je předurčen k naleznutí pokladu země. Pod kapradí se měla roztáhnout bílá látka, aby se zlatého květu člověk nedotkl. Květ nebo šťáva ze zázračného kapradí činila člověka neviditelným, nebo mu umožňovala rozumět řeči zvířat. A pokud člověk nalezl poklad, mohl si ho odnést jenom tolik, kolik unese nebo sám váží, jinak propadl silám pekelným. I tak, ale jít o svatojánské noci do lesa chce hodně odvahy, neboť se probouzí temné síly a les je plný čarovných bytostí a bludiček.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Pro zajímavost:

    Anna Přemyslovna – 23.6.

    Tento den si připomínáme Annu Přemyslovnu, dceru krále Přemysla I. Otakara a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. Provdala se za slezského krále Jindřicha Zbožného, který později padl v bitvě s Mongoly u Lehnice. Oba žili velice zbožným životem a měli mnoho dětí, z nichž do dospělosti se jich dožilo jen 10. Anna podporovala a založila mnoho klášterů. Zemřela roku 1265.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Boží tělo – letos 7.6.2012

    Svátek božího těla se slaví 11dní po Božím hodu svatodušním, tedy po Letnicích. Slaví se vždy ve čtvrtek.

    Objasnění jak vznikla tato tradice jsou hned dvě.
    První se odvozuje od vidění sv. Juliány (+1258), kterého se jí dostalo v roce 1209 v Lutychu. Bůh ji vyzval, aby se snažilo o zavedení svátku ke cti Nejsvětější svátosti. V roce 1264 papež Urban IV. svátek zavedl pro celou církev.
    Druhé mluví o zázraku, který dal podnět ke vzniku slavnosti Božího Těla v roce 1263 v Bolzeně v Itálii. Kněz Petr z Prahy se vydal do Říma k Urbanu IV. v naději, že setkání mu pomůže rozehnat pochybnosti o přítomnosti Krista v eucharistii. Cestou se stal svědkem toho, jak se při proměňování hostie zbrotila krví a potřísnila purifikatorium a korporál. Kněz poté navštívil papeže, který zrovna pobýval v Orvietu. Již rok poté ustanovil papež Urban IV. svátek Božího Těla.
    Pravděpodobně oboje je správně, sv. Juliána po vidění opravdu usilovala o zavedení svátku a dostalo se jí i přízně Jakuba Pantaleona, který se v následujících letech stal papežem a přijal jméno Urban IV. a možná ho zázrak, který zažil kněz, přiměl v roce 1264 svátek ustanovit.
    Ale i tak se všude neslavil. Šířil se postupně. V Praze, kde se první procesí Božího tělo konalo až roku 1355. Průvod přijal charakter prosebného procesí za příznivé počasí před nastávajícím létem a před živelnými pohromami.
    Zvláštní úcta této svátosti začala být přikládána až v době vrcholného středověku.

    Lidé šli do kostela náležitě honosně a čistě ustrojeni a ženy a dívky zdobily věnce. Ty se pak během mše nebo průvodu světily a měly pak stejnou ochranou moc jako kočičky svěcené o Květné neděli. Především měly chránit celé hospodářství před blesky a krupobitím. Také je hospodyně dávala na ochranu kravkám, zvláště při telení.
    Po mši se šlo na procesí, které se konalo postupně ke čtyřem oltářům, postavených většinou v rozích náměstí, u každého se četl začátek jednoho ze čtyř evangelií a při každém zastavení se udělovalo požehnání. Větičky břízy a lípy, které zdobily oltáře a byly svěcené, též měly zázračnou moc. Pokud se zasadily do lnu, vyrostl obzvláště vysoký. Listí z břízek z oltářů s uhlím z Jidáše páleného na Bílou sobotu, položené do chléva bezpečně chránilo dobytek před každou nemocí.

    Další lidové zvyky a tradice na tento den zatím neznám, ale hned jak něco zjistím, tak doplním.


    Pro zajímavost doplnění od farnosti sv. Filipa a Jakuba: Pro slavnost je typické podávání přijímání věřícím pod obojí způsobou. Po mši bývá alespoň krátká adorace. V závěrečné části mše svaté bylo zvykem konat procesí s baldachýnem a zastavovat se při jednotlivých vyzdobených oltářích za zpěvu eucharistických písní (v katolickém kancionálu od čísla 700 výše). Družičky - bývaly oblečeny v bílém a házely plátky květin - nejčastěji růže a pivoňky před kněze, který pod baldachýnem nesl v monstranci Nejsvětější svátost. Květy posypaná cesta je jedním z výrazů úcty k Ježíši nesenému v průvodu. Kolem baldachýnu šli ministranti se svícemi.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Letnice – letos 27.5.2012

    Letnice je tradiční název pro Svatodušní svátky, tedy Sestoupení Ducha Svatého na zem.
    Letnice se slaví vždy v sedmou neděli - 50dní po Velikonocích. Mezi Velikonocemi a Božím hodem svatodušním je šest nedělí, které mají své názvy a liturgický význam. Zvyky k nim jsem zatím neobjevila.

    Letnice se neslaví pouze v neděli, nýbrž i v pondělí podobně jak je tomu u předešlých Velikonoc, na které Letnice plně navazují. Dalo by se říci, že oslavami Letnic Velikonoce definitivně končí.

    Název Letnice vznikl zřejmě od vítání léta, které po Letnicích přišlo. Také se těmto svátkům říká Rozálie, podle růží.

    Svátek letnic pochází z židovského svátku týdnů (šavuot). Letnice se slavili už v židovství a právě během tohoto svátku Duch svatý sestoupil na apoštoly, na Ježíšovu matku Marii a na další učedníky. Duch svatý tak posvětil církev jako nový Boží lid a zahájil její misijní šíření. Byl to také den, kdy si Izrael připomínal dar Zákona a smlouvy.
    Po ukřižování Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání byl po čtyřiceti dnech vzat do nebe. „Osamělí“ křesťané se báli vycházet do ulic, společně se scházeli k modlitbám na uzavřených místech. Deset dní na to, sestoupil Duch svatý na zem. Tuto událost líčí v Bibli kniha Skutků apoštolů (2. kapitola, 1. – 4. verš).
    Ve starém zákoně se 50. den po Velikonocích vzpomínal jako den, kdy Mojžíš obdržel Desatero.

    Liturgická barva Božího hodu svatodušního je červená, barva ohně a milosti užívanou o svátcích Seslání Ducha svatého a o svátcích. Liturgická barva má hluboký symbolický význam. Symbol svatého ducha je holubice.
    Oltáře v kostele se bohatě zdobí květinami, především a zejména růžemi. Z venku se kostel zdobí zelenými větvičkami bukovými, březovými či lipovými.

    Letnice byly pro naše předky nesmírně důležitým svátkem a jsou jedním z nejdůležitějších svátků křesťanství i dnes.

    Sobota před Letnicemi se nese v duchu velkého úklidu a zdobení. Začíná se již brzy ráno, aby se vše stihlo. Hospodyně s děvčaty vydrhne podlahy, čistí se nábytek, vysmýčí pavučiny, utírá se prach. Vše se myje, nablýská, uklidí, též nádobí nesmí být ve dřezu, ale pěkně uklizené. Prádlo se naškrobí, vyžehlí a uklidí do skříní, chystá se též nejslavnostnější sváteční oblečení – kroj na neděli.
    Mezi tím chlapci s hospodářem uklidí a smýčí zahradu i ploty, stodolu a hospodářská stavení. Když mají hotovo, jdou do lesa s úctou a poděkováním nasbírají bukové, lipové či březové krásně zelené větvičky.
    Hospodyně vyndá sváteční dečky a ubrusy, dá na okna čistě bílé záclonky, děvčata vytáhnou červené a někde i červené a bílé pentle a jdou na zápraží převzít od chlapců větvičky. Na zápraží pak z větviček děvčata vytvoří ozdoby do světnice, které se svazují a zdobí červenými pentličkami.
    Tato ozdoba měla mnoho podob. Nejčastěji to je jedna velká váza s větvičkami na jídelním stole plná větviček s pentličkami nebo větvičky pentlí ovázané, další menší vázičky či hrnečky s menšími větvičkami mohou dozdobit světnici. Velká váza s větvičkami byla nejdůležitější, dávala se do stavení proto, aby se v neděli sestoupivší Duch svatý měl kam usadit. Větvičky se zapichují a dávají i do oken.
    Dům zvenku je také důležité nazdobit větvičkami, aby byl dům krásný a Duch svatý jej nepřehlédl. Říkalo se, že u domu, který nebude nazdobený, se to může stát. Větší větévky zapíchneme kolem domu a někde se zapichují také k brance. Aby déle vydržely, můžeme je dát do nádobky s vodou, také se zdobí pentličkami.
    Květy a zelenými větvičkami též vyzdobíme svatý obrázek, naše babičky jej měly nejčastěji ve světnici v koutě nad stolem. Dodnes to tak můžeme vidět ve starých roubenkách ve skanzenech či v tradičních staveních.

    Na Moravě věnovaly hospodyně úpravě domu značné úsilí a používají se tam dodnes i papírové ozdoby, růže a květy.
    Protože každá ves měla a někde ještě má svoji kapličku nebo krom kostela ještě jednoduchý oltář či kříž i tyto se musí nazdobit.

    O Letnicích se kácí Máje. Různé kraje a vsi kácely Májku v různý čas v průběhu šesti neděl do Letnic, každopádně o Letnicích musely padnout všechny Májky. Která vesnice tak neučinila, té se ostatní pošklebovali.

    Celé letnice se nesli v duchu soutěží mezi vesnicemi nejen v jízdách na koních, ale také na tržištích. Vesnice se předháněly, kdo z nich má šikovnější řemeslníky a lepší výrobky. O letnicích se totiž konaly první trhy. Každý prodával a předváděl, co stihl vyrobit přes zimu. Výroba přes zimu byla důležitým přivýdělkem, a když práce na polích stála, vyráběli se krásné a užitečné věci.

    Neděle se nesla v duchu liturgie, duchovních a církevních oslav. Lidé se po ránu scházeli a schází v kostele, kde se konají bohoslužby a slavnostní mše. Někde se konaly i průvody. Místy se vypravovaly i poutě na poutní místa.

    Na mnoha místech se konali pochůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci, které se kontrolovaly a opravovaly. Hraniční kameny a meze sloužili jako plot, každý věděl kam je co čí a předešlo se tak případným sousedským sporům. Nicméně při těchto obchůzkách se též dříve vzniklé sousedské spory řešily. Na tyto obchůzky se netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Mnohde totiž bylo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask, pak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží.

    V neděli dá hospodyně pod trám svěcené kočičky o Květné neděli, aby stavení v tento čas chránily před čarodějnicemi, stejně jako to udělala o Filipojakubské noci. Po uplynutí Letnic je opět vrátí v kříž za svatý obrázek.
    V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby čarodějnice zahnali, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem.
    Oslavuje se Duch svatý a jeho sestoupení na zem.

    Pondělí patří zvykům a velkým zábavám.
    Hospodyně zavěsí nad stůl dřevěnou ručně řezanou holubičku jako symbol Ducha svatého.

    Asi nejznámějším a dodnes živým zvykem je Jízda Králů. My už ji známe jen z Moravy, kde se do dnes drží a je velmi oblíbená i pro zahraniční návštěvníky. Už málo kdo ví, že tento zvyk není jen záležitost Moravy. V Čechách se též odehrávaly jízdy králů a fojtů. Ty ale počali upadat už na konci 18. století, kvůli josefinským úsporným reformám, které tyto jízdy zakazovaly, protože prý výrostci nadělali v lesích mnoho škod. I přesto máme dochovány podrobné popisy Jízd ze vsí jižních i západních Čech. Po válce se na Moravě o obnovu Jízdy králů zasadil jeden sedlák, který obnovil tento zvyk. V Čechách nikdo tak akční asi nebyl.

    Mládež se strojila za krále a jeho družinu a vyjednávala se královská svatba a po celé vsi se hledala pro krále vhodná nevěsta. Král musel být mladý nedotčený hoch. Dali mu nejlepšího koně zkrášleného pentlemi a květy, měl nejkrásnější kroj a musel být ke svému okolí netečný. Vyjednávali za něj starší zkušenější jinoši též na koních. Chlapci, který jel vedle krále, se říkalo královna. Průvod byl různě veliký podle počtu chlapců ve vsi, někde i 20 jezdců. Tohoto průvodu se účastnili jen hoši. Králův průvod byl obvykle rozmanitý, krom praporečníka a biřice, v něm byl v Čechách i kat, kněz, soudce, rybníkář, sluha, žába a další. Součástí obchůzky v Čechách byly často velmi dlouhé proslovy a bohatý sled dramatických scén, v nichž nechyběl soud a kázání, posměšky na konkrétní osoby a srážení žáby či její poprava katem a honba krále vojáky na koních. Průvod navštěvoval i okolní vsi, pokud se dvě družiny potkaly v polích, následovala obvykle „bitva“. Poražená strana musela vydat krále, kterého pak jeho družiníci později museli vykoupit sudem piva.

    Ať už v Čechách nebo na Moravě stát se letničním králem byla obrovská pocta. V některých krajích si jej volila chasa několik dní před jízdou. Obvykle to byl chlapec ve věku 14-15let, syn nějakého váženého souseda.
    Na Chudenickém panství u Klatov se role rozdělovaly podle pořadí, v jakém chlapci vyhnali dobytek na pastvu. První byl král, druhý buřič (biřic), třetí žabař, další čtyři táhli káru, jeden držel opratě a úplně poslední byl žába.
    V různých krajích se král vybíral různě.

    Dalším zvykem byl závod koní pořádaný na Šumavě a zřejmě dříve i jinde v Čechách, kde se chovali koně. Na pastvině se vyznačila dráha a jezdilo se na vyšňořených, ale neosedlaných koních. Vítěz dostal vyšívaný krásný praporec či šátek. Na počest vítěze, hrála také kapela.

    Děvčata mají na starosti krášlení koní, králů a družiny. Ale mají na starost ještě jednu krásnou tradici a to otvírání studánek.
    Uctění studánek je tradice velice prastará, dříve tento den přiházely uctít studánky celé rody a lidé prosili o dostatek vody a o zdraví.
    Později se tato tradice přeměnila v otvírání studánek. Je to dívčí slavnost Letnic. Mohly se jí účastnit pouze dívky svobodné a čisté. Věřilo se, že dívčí nevinnost má očistnou moc. Většinou se tyto dívky oblékaly do bílé barvy a krášlily se vzájemně květinami a květinovými věnečky. Dívky uctivě přistoupí ke studánce, odříkají modlitbu, zazpívají, zaříkávají ji od zlých mocí, při čemž ji očistí od nečistot ve vodě i v okolí a jejich okraj nakonec ozdobily zelenými věnci na znamení své nevinnosti a panenské čistoty. Otevřely ji. Takto se obejdou všechny studánky v okolí. Pak si mezi sebou volí královnu. Vybíraly mladé, skromné hodné neposkvrněné děvče. Ostatní děvčata ji patřičně okrášlila kvítím, aby bylo poznat kdo je královnička a šly do vsi. Tam obešly všechny studně, byla to takzvaná Králenská obchůzka. Děvčata vždy dostala za svůj zpěv a zaříkávání studny nějakou výslužku. Jídlo, které takto děvčata získala, se pak snědlo na „královské hostině“ uspořádané na louce nebo u studánky.

    Po tom všem následovala zábava v hospodě, kde se bujaře tancovalo, pilo a hodovalo a přednost před všemi měli svobodní a nezadaní. Naši předkové dbali na to, aby nikdo nezůstal na ocet a tak co se nestihlo spárovat o Velikonocích a Májích, se dohonilo o Letnicích.

    Zatímco na vsích se konali Jízdy králů, ve městech se konal jiný zvláštní zvyk. Byla to Střelba ku ptáku. Zábava k nám přišla zřejmě z Německa, kde jsou o ní zmínky ze 13. století. V Čechách se velmi rozšířila po husitských válkách a stala se velice oblíbenou. Na opravdu dlouhou dřevěnou tyč se upevnil živý, později dřevěný pták, na něhož se střílelo z kuše nebo z pušky. Kdo sestřelil ptáka první, ten se stal Ptačím králem a směl nosit na krku řád stříbrného ptáka. Koncem 15. století dostali úředníci v Kutné Hoře příkaz vydat střelcům hřivnu stříbra, aby mohli takový odznak nechat zhotovit ze stříbra. O tomto zvyku máme v městských knihách z 16. a 17. století nemálo zápisů.

    Zajímavé je, že jsem zatím nenašla nic k tradičnímu jídlu, krom vaječnice ze severní Moravy, která se připravovala vždy venku v přírodě na špeku někdy kolem Svatodušních svátků. Většinou se svátky pojí také s konkrétním pokrmem, ale zatím jsem nenašla žádnou konkrétní zmínku pro tyto sváteční dny. Kdo víte, určitě napište.

    Snad jsem na nic nezapomněla.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Natal dlouhá pomlka, neboť na Letnice jsem potřeboval hodně času a ten se hned nenašel mezi prací. Tímto se omlouvám že je sem dávám až zpětně.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    1. Máj – 1.5.

    1. den v měsíci květnu je zasvěcen milování a nejčistčí lásce. Je to také den, kdy se slaví svatý Filip a Jakub.

    Tento den se pojí s oslavou staročeských májů. Staročeské máje mají mnoho tradic a zvyků, některé držíme do dnes, jiné pomalu mizí, i když bychom je měli zachovat.

    Nejdůležitějším aktem hned po ránu bylo stavění Májky. Májku stavěla každá ves. Byla to věc prestiže, čím vyšší májka tím lepší. Byla ostuda, pokud vesnice májku neměla nebo o ni přišla. Chlapci z vesnic šli v předvečer prvního Máje do lesa, vybrali zdravý ztepilý smrk či borovici, s úctou, modlitbou a popěvky ji porazili, oklestili a větve nechali jen na špici. Pak ji odnesli do vsi, kde ji nazdobili pentlemi, šátky, fáborky, květinami a hlavně věncem, který měl velký symbolický význam. Takto nazdobenou Májku hlídali až do rána, kdy ji šli průvodem vztyčit na náves, kde ji hlídali nadále. Bylo totiž zvykem, že jinoši ze sousedních vesnic šli a chtěli Májku ukrást či skácet. Tyto boje mezi vesnicemi si mladí muži velice užívali, hlídali a šli do jiných vsí porazit tu cizí, přičemž jejich Májka nesměla padnout.
    Mladí muži ji hlídali Májku snad do půlnoci a pak co vím každou neděli až do letnic, ale tím si nejsem moc jistá, zatím se mi přesnější údaje o časovém rozmezí hlídání nepodařilo zjistit. Kdyby jste někdo věděl, neváhejte a doplňte.

    Symbolika Májky je nasnadě. Zdravý mladý ztepilý strom představuje mladého svobodného jinocha v plné síle. Věnec kolem špice Májky představuje věneček svobodného děvčete.

    Dalším úkolem chlapců bylo postavit malou opentlenou Májku většinou březovou děvčeti svého srdce, které měl rád, před její dům či vrata. Dívky musely být dle zvyku svobodné a neposkvrněné. Někde se tyto malé Májky stavěly všem mladým pannám, byť neměly milence, který by jim májku postavil. Tak se poznalo ve kterém stavení je ještě dívka nezadaná a dokonce i jak je stará, neboť starším dcerám se stavěly Májky větší a těm mladším menší.

    V některých krajích bylo zvykem nad ránem vysypávat Chodníčky lásky. Pěšinky z pilin, vápna, škváry, otrub nebo jiného materiálu spojovali stavení zamilovaných dvojic. Kolikráte se tak ukázalo i to co ostatním nebylo zřejmé.

    Dalším z velkých tradic je políbení děvčete chlapcem pod rozkvetlou třešní. To mělo hned několik důvodů, chlapci líbali děvčata, aby neuschla, byla celý rok krásná a usměvavá. Svobodné i manželské páry milenecké se políbili, aby jim vztah vydržel celý další rok. Rozkvetlá třešeň je symbol lásky.

    Tady si dovolím malou vysvětlivku. Slovo milenec, milenka, milenci pochází od slova milovat, mít z celého srdce rád. Takže když se někdo těmito slovy označil, znamenalo to, že se ti dva nad míru milují. Postupem času toho nádherné slovo bohužel dostalo jiný význam a to lidí, kteří zanáší nebo těch kteří spolu „něco mají“ na rozdíl od správného významu, který s tělesným aktem neměl vůbec nic společného.

    Dalším krásným zvykem je od prvního máje nosit v kapse pár drobných, aby nás kukačka neokukala. Když zaslechneme první kukání kukačky, tak zachrastíme v kapse penězi, aby se nám peníze nerozkutálely a kukačka nás neokukala.

    Takže políbit a nezapomenout mít v kapse drobné ;).
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Filipojakubská noc – 30.4.

    Tradice pálení ohňů o Filipojakubské noci je velmi stará a živá do dnes.
    Je to den, kdy mají svobodu bytosti, které umí pracovat s kouzly a věcmi mezi nebem a zemí. Bytosti zasvěcené světlu i temnotě.
    Je to jediný den v roce, kdy si tyto bytosti ze sebe mohou tropit šprťouchlata a volně nakládat se svoji silou. Když chtějí, mohou bez úhony čarovat, dělat si legraci, ale i škodit. Největší moc dostávají temné síly mezi půlnocí a druhou hodinou ranní v noci ze 30.4. na 1.5. .

    Protože vše je na tomto světě dobře zařízeno a tradice se nedrží jen tak pro nic za nic, tak bylo ošetřeno i to, aby se toto řádění nesneslo na zem a neuškodilo lidu. Je to právě oheň, který popálí zlo. Právě proto naši předkové a i my do dnes zapalujeme ohně a velké vatry na každém kopci, v každé vsi a osadě, aby nás oheň ochránil před řádícími silami a zlem, aby se tato bouře nesnesla na zem.
    Vesnice také soutěžili, která bude mít vatru větší a zářivější. Vatry se stavěly na kopcích, aby z dalších vesnic byly vidět.

    Ale protože i lidské zlo mělo tento den pré, tak se naši předkové před ním chtěli chránit. Je mnoho předpisů jak nejúčinněji čelit zlým silám a osobám zasvěceným temnotě – čarodějnicím a černokněžníkům. Slovo čarodějnice by naši předkové NIDKY nevyslovili, aby se nerozvířilo lidské zlo a nemělo by se vyslovovat i dnes. Proto se tato noc nazývala Filipojakubská. Byla to noc před svatým Filipem a Jakubem, který se slaví na 1. Máje.

    Jeden z neúčinnějších a hodně rozšířených zvyků kterak ochránit sebe i stavení před čarováním a silami, jež tento den vládnou světu, jsou svěcené kočičky vysvěcené o květné neděli. Kočičky se na tento den opatrně sejmuly se svatého obrázku a hospodyně je dala s pokorou a modlitbou pod práh domu, aby ochraňoval dům a rodinu.
    Také jsem četla o zvyku, kdy hospodář dal před vrata domu i chléva narýpané drny. Než mohla čarodějnice vstoupit přes práh, musela všechna stébla trávy spočítat. Než je spočítala, bylo ráno a to její síla pominula.

    Zvyk zapichování do ohně postav vyrobených z klacků a slámy představující čarodějnice a jakési symbolické upalování zla se objevilo v době největších honů na čarodějnice a největší vlády inkvizice. Je to folklorní zvyk, který se v některých krajích dodržel do dnes.


    Všechno to dobro a zlo oslavuje 30.4. svoji svobodu, to že se může svobodně projevit a čarovat.

    My lidé bychom tento den měli dát těmto všem bytostem a silám úctu.
    Přes den dáváme úctu Božímu dobru, večer s úctou zapálíme oheň na ochranu a mezi půlnocí a druhou hodinou ranní dáváme úctu Božímu zlu.

    V tuto noc bývá první velká jarní bouřka, proto se poprvé zapaluje bílá svíčka hromnička vysvěcená na Hromnice, abych ochránila stavení, nás i úrodu před blesky a kroupami.

    Po takovýchto bojích a bouřích na nebesích se vše vyčistí a 1.5. nastává čas nejčistší lásky a první Máj zasvěcen lásce, líbání, májkám a tak dále.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Bílá neděle – 2.neděle velikonoční – 15.4.

    Jak jsem již psala minule, Velikonočním pondělím velikonoce nekončí. Od Božího hodu velikonočního běží 40dní k Nanebevstoupení Páně a 50dní ke slavnosti Letnic.

    Dalším jmenovaným dnem je Bílá neděle. Tento den si novokřtěnci naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu při vigilii. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těch osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, tedy Zmrtvýchvstání Páně a končí o Bílé neděli.

    I liturgická barva tohoto dne je bílá.

    Dnes je také zvykem, že se chodí tento den ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé.

    U východních církví se tomuto dni také říká neděle sv. Tomáše a při službách je vzpomínáno setkání sv. Tomáše se vzkříšeným Kristem.

    Jen pro zajímavost:
    Dne 30. dubna 2000 stanovil papež Jan Pavel II. pro katolickou církev na přání polské řeholnice Faustyny Kowalské tento den jako neděli Božího milosrdenství. Sestře Kowalské se totiž zjevil Kristus a říkal: „Kdokoliv v tento den přistoupí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání, budou mu odpuštěny všechny hříchy i tresty za ně.“

    Víc se mi toho zatím zjistit nepodařilo.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---

    A jak naložit s výslužkou a pomlázkami?

    Výslužka se doma předala hospodyni a ta z ní vyrobila spoustu dobrých pokrmů. Různé pomazánky a saláty, vejce se balila i do masa a podobně. Jistě najdete spoustu dobrých receptů. Já mám jeden výborný na vajíčkovou pomazánku.

    Pomlázka se vrací zpět přírodě. Odstrojí se z ní pentle a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty nebo na jiné vhodné vlhké stanoviště. Tak měli naši předci zaručeno, že bude dostatek prutů na příští rok pro všechny. Pomlázku tedy nenecháme uschnout, ale dáváme ji do kbelíku s vodou jak před šupačkou, tak po ní. Stačí, když ji tam postavíme.

    Jsem pro tuto tradici dodržovat, S úctou a poděkováním, především. Když jsem viděla, jak hulvátsky se chovají lidé k vrbám, bylo mi velmi smutno. Větve měly zlámané, očesané, zbídačené. Tak prosím chovejte se k našim vrbám uctivě a vracejte pomlázky přírodě. Tak budeme schopni tuto tradici dochovat i dalším generacím.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    omlouvám se za zpoždění, bohužel jsem se nemohla dostat k internetu.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Velikonoční pondělí – červené - 9.4.

    Velikonoční pondělí zná snad každý, ať už pro tradici nebo jako státní svátek.

    Červené se mu zřejmě řílo podle červené barvených kraslic.

    Z hlediska zvyků českého lidu bylo velikonoční pondělí nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu, i když liturgicky moc významné nebylo.

    Stávalo se časně a mládenci s chlapci chodily od domu k domu za děvčaty, později zejména děti s pomlázkami na koledu.
    Za vyšlehání se dostává malované vajíčko. Kraslice musely být pěkně vymalované a dívky se předháněly, která bude míti hezčí vajíčka. Malované vajíčko byla pro muže velká odměna, neboť kolikráte šlo o umělecké dílo, jehož výroba trvala i hodiny práce. Hoch si je musel vysloužit koledou a dobrým vyšupáním. Chlapci naopak dbali, kdo bude mít hezčí a delší pomlázku s krásnými pentlemi.

    Pomlázka - od slova pomladit - znamenala, že ta dívka či žena, která byla pošlehána čerstvými pruty, byla obdarována životadárnou mízou stromů, která prošleháním vešla i do jejího těla.

    Původ pomlázky se mimo jiné vztahuje nejen ke starým pohanským zvykům, ale také jako vzpomínka na Kristovo zmrtvýchvstání. Lidé stáli na jeruzalemských ulicích v zástupech a volali: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“ Těm, kteří Ježíše ukřižovali, se to však nelíbilo a mrskajíce pruty je rozháněli. Na památku tohoto se pak slaví „mrskačka“. Toho dne chlapci chodí s pomlázkami za děvčaty a ženami, šlehají je a dostávají za to od nich malovaná vajíčka, stuhy, dárečky i alkohol. Dříve chlapci na děvčata často číhali ráno, když šla do kostela.

    Mnohde je zvykem podávat mladým mužům na pomlázce domácí pálenku, nu a než obejdou celou vesnici, tak kolikrát na konec ani nedojdou. Proto se začínalo každý rok z jiného konce.

    Mládenci od dívek dostávali i stuhy na pomlázku. Ráno vyšli chlapci bez pentlí a večer si počítali, kolik jich od děvčat dostali. Mnohé pentle byly pěkně malované nebo vyšívané a hlavně když dívka vyšívala pentli pro svého mládence, dávala si obzvláště záležet. Mnohde tímto úkonem děvčata naznačovala mládencům svou náklonost, takže ne všichni hoši pentli dostali.

    V mnoha krajích ráno hospodář vyšupal všechny domácí, aby byli celý rok čilý a nezapomněl ani na čeládku.

    Na pomlázku se každopádně chodilo do dvanácti. Jakmile na kostelních hodinách udeřilo poledne, už se koledovat nesmělo a také pozbylo účinku.

    Odpoledne děti za vsí hrály různé hry o vajíčka a chlapci si počítali výslužku.

    Hry o vajíčka byly různé kraj od kraje a v některých krajích byli tak oblíbené, že se jich účastnili i dospělí a předháněli se kdo bude lepší.
    Bylo to třeba Sekání do vajec, kdy jeden chlapec uchopil vejce do dlaně. Aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házajícímu, pokud ne zůstávalo vejce chlapci, který jej držel.
    Nebo Ťukání , kdy chlapci uchopil každý po jednom vejci a lehce udeřili špicemi o sebe, komu se vejce nerozbilo vyhrál a soupeř mu své vejce musel odevzdat. Někteří chlapci podváděli a přinesli si vejdumek naplněný smolou, když to ostatní zjistili řádně mu naložili.
    Také se hrálo Koulení, které mělo různé krajové varianty.
    A určitě by se našlo dalších spoustu her.

    Večer se mládež veselila při muzice v hospodě.

    V mnoha krajích na oplátku chodila v úterý děvčata na koledu za chlapci. Ale ne s pomlázkou nýbrž s kýblem studené vody, aby byli chlapci celý rok svěží. V některých krajích se po polední polévali spáči, kteří se vrátili nad ránem z muziky.

    Na Valašsku dokonce chodila v úterý děvčata s pomlázkami a volala: „ Dnes je naše!“ přičemž hoši odpovídali: „Dnes je toho, kdo obdrží!“ a šlehali se navzájem.

    Výslužka se doma předala hospodyni a ta z ní vyrobila spoustu dobrých pokrmů.

    Pomlázka se vrací zpět přírodě. Odstrojí se z ní pentle a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty. Tak bylo zaručeno, že bude dostatek prutů na příští rok pro všechny.

    Zdobení kraslic a šlehání pomlázkou je zvyk velice prastarý. Dříve šlo o magický rituál, kterého se účastnili pouze dospělí, časem zlidověl a začali se ho účastnit i děti.

    Vejce je symbolem nového života, zrození.

    Pomlázka je symbolem mužské síly, mužského sémě. Proto se také děvčata nenechávala vyšlehat jen tak od někoho. Děvčata také na tento den často pod sukně neoblékala spodní prádlo.

    V tento den oslavujeme akt znovu zrození, život, smrt a plodnost. Měli bychom dát úctu živlům.

    Celý velikonoční cyklus, Postní období a Svatý týden se nese ve jménu velké očisty těla, aby mohlo býti čisté do nového svého zrození.

    O velikonocích, míněno tím oněch sedm a půl dne Velikonočního svatého týdne s Velikonočním pondělím NIKDY nevyvoláváme konflikty. Nesváry těchto dnů trvají kolikráte celý život.

    Už málo kdo ale ví, že velikonoce Velikonočním pondělím nekončí. Velikonoce trvají až do Letnic.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Boží hod velikonoční – první neděle velikonoční - 8.4.

    Tento den nese jako první název velikonoční. Název byl odvozen od zmíněné Velké noci, kdy Kristus pán vstal z mrtvých.

    V tento velmi významný den ráno nikdo nezůstával ležet a všichni spěchali do kostela, přičemž hospodyňky s sebou braly bílý uzlíček, v němž byly uloženy velikonoční pochutiny, chléb, mazanec, vejce, víno a v některých krajích už i velikonočního beránka (pečivo).

    Boží hod velikonoční „To je ten den, který připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho!“ zpívá se v kostelích a v chrámech.

    Všichni šli do kostela slavnostně vyšňořeni a pan farář po bohoslužbě světil víše zmíněné pochutiny, které si pak ženy odnesly domů. Tam se uložily doprostřed vyzdobeného stolu. Hospodář ještě svěcenému jídlu požehnal křížem a ukrojil před obědem každému po krajíčku mazance a dal každému po vejci.

    Na Chodsku se kus posvěceného jídla jedl v kostele vstoje. Pak kdokoli přišel do stavení, dostal kus z posvěceného jídla, ať to byl žebrák nebo vrchnost.

    Na Šumavě se věřilo, že vzpomeneme-li si na toho, s kým jsme jedli na Boží hod svěceného mazance, vždy najdeme cestu domů.

    Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vína a vajec zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá a pitná voda.

    Na Kravařsku se konali jízdy na koních s kříži do polí.

    Dopoledne pečeme velikonočního beránka, jako symbol Ježíše Krista.

    K obědu se tradičně jí velikonoční nádivka s uzeným a kopřivami.

    Odpoledne se ke kávě baští beránek, který se nakrojí se vzdáním úcty a křížovou modlitbou.

    K večeři se peče skopové.

    I výroba kraslic a pletení pomlázky má svůj čas. A ten nastává právě v neděli. Děvčata s ženami spolu barví vejce a muži s chlapci pletou pomlázky.

    Kraslice se barví všemi možnými veselými barvami a tradičními vzory. Barví se jak plná na tvrdo vařená vejce, tak vejdumky – vejce vyfouknutá. V pondělí vařené kraslice slouží jako výslužka a vejdumky se ozdobí strom v zahradě. Vejce je symbol zrození.

    Pomlázka se splétá z 8mi nebo ze 16ti prutů, přičemž i ty mají svou symboliku, jakožto i pomlázka jako taková.

    Tento den vládne nálada nového života a vzkříšení. Přičemž bychom měli rozjímat nad vděkem smrti . Nad životem a smrtí.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    V noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční

    Dle staré tradice se právě tuto noc slavila slavnost Vzkříšení. Zapalovala se Svíce od posvěceného ohně. Událost se konala v noci z Bílé soboty na neděli, kdy Kristu pán vstal z mrtvých.

    Slavnost se odehrávala v naprosto zhasnutém kostele, kde stáli lidé očekávající příchod Světla, vnesení Svíce zapálené od svěceného ohně hořícího před kostelem, přičemž se třikrát zpívalo Světlo Kristovo. Svíce připomínající Světlo Kristovo, Světlo života přinášel do potemnělého kostela farář, který pak předával toto světlo, připalujíce svíce lidem kolem sebe, Ti pak poslali světlo svým sousedům a tak se za chvíli rozzářil celý kostel plný velikonočních Svící, kterým se říkalo Paškál Nebo bylo zvykem, že lidé stáli před kostelem, a připalovali si svíce vcházejíce do kostela. Je to noc proměňující se v den, smrt v život. Je to připomínka toho, kolik se po příchodu Krista změnilo.

    Protože tato noční bohoslužba, vigilie, začínala na Bílou sobotu, připisuje se k Bílé sobotě, nikoli k neděli, přesto že zmrtvýchvstání Kristovo probíhalo dle tradice za nedělního úsvitu.

    Svíce jako taková nese sama osobě velkou symboliku, také proto z našich životů i přes elektřinu nezmizela. Světlo svíce symbolizuje život, bílá svíce pak naději a čistotu, očistu.

    No mám vtom ještě mezery. Příští rok, budu jistě moudřejší.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Bílá sobota - 7.4. 2012

    Bílá sobota byla posledním dnem půstu.

    Tento den si připomínáme vzkříšení.

    Je to poslední den, kdy děti ráno chodí s řechtačkami, protože na Bílou sobotu se vrací zvony z Říma.

    Je to den, kdy se neslouží mše ani bohoslužby s vyjímkou posledního pomazání a svátosti smíření.

    V Brtnických starších záznamech se objevuje záznam, kdy byl také zachován zvyk „Vynášení Pámbíčka“ Tehdy se nesla soška Panny Marie a kříž z kostela průvodem k na mostě na rynku – bylo to procesí k odehnání epidemie moru. Proč se tento zvyk jmenoval Vynášení pánbíčka a kdy bylo od něho ustoupeno se nepodařilo zjistit.

    Tento den se světí oheň před kostelem, který se zapaluje křemeny.
    Všechny hospodyně uhasili ráno oheň a vzali si polínko, které přiložili do ohně, který se světil. Posvěcený oheň si pak přinesli domů a roztopili jím pec či kamna. Posvěcený oheň se také nosil domů také tzv. paškálem – velikonoční svící. Ta se rozsvěcela v noci ze soboty na neděli v kostele, ale o tom až příště.

    Ráno na bílou sobotu se umyjeme studenou vodou a zejména ženy polknou studenou vodu, aby byla dobrá komunikace v rodině.

    Děti chodily na koledu a dostávali nemalovaná syrová vajíčka. Z nich pak hospodyně v neděli upekla beránka.

    Někteří chlapci a muži šli na proutí na pomlázku, jiní až v neděli.

    Na bílou sobotu se chodí ke studánkám a pramenům, je to jediný den v roce, kdy jsou všechny studánky a prameny léčivé. Voda se pak během roku používá na různé neduhy a zejména na teploty u dětí. Voda, kterou si ten den naberete do čisté skleněné nádoby a budete ji uchovávat v temnu, se celý rok nezkazí. Máme to podloženo i odbornými rozbory.

    Zdislavyn pramen na Lemberku je léčivý celoročně.

    Ať je jakékoli počasí měli bychom jít o přírody a dát úctu studánkám, pramenům a vodě a přát si její dostatek.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Velký pátek – 6.4.

    Tento den si připomínáme smrt Ježíše Krista. Byl odsouzen, ukřižován i pohřben.

    Bible o této události mluví ve čtyřech evangeliích, které se čtou v takzvaných pašijích. Z toho čtení vznikly Pašijové hry. Pašijové hry mají dalekou historii, z počátku se hrály s loutkami. Po té začali hrát pašijové hry lidé, lépe řečeno klérus. Představovat Ježíše Krista mohl jen farář a pravděpodobně pro pannu Marii též vybírali duchovní osobu. Dnes pašijové hry hrají nadšenci pro znovu objevení této tradice.

    Na připomínku Ježíšovy smrti se konají bohoslužby od tří hodin odpoledne, protože ve čtyři hodiny letního času, tedy ve tři hodiny zimního byl Ježíš ukřižován. Výzdoba kostela je chudá, bez květin a svící na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a smutek podtrhávají mlčící zvony.

    Celý den by se měl nést v duchu smutku, mlčení a rozjímání.

    Protože zvony mlčí, tak ráno vyběhly děti a oznamovaly ranní klekání řehtačkami a vrkačkami.

    Klekání dostalo název od pokleknutí. Když se ráno v poledne a večer rozezněli zvony, tak lidé poklekli a počali se modlit modlitbu Anděl Páně.

    Dříve čeledíni vyháněli za rozbřesku koně do řek a potoků, aby se koním vyhla nemoc.

    Děvčata ráno chodila a stírala rosu, aby byla chráněna před sluncem.

    I tento den děti honily Jidáše.

    Dokonce prý vycházejí na souš i vodníci, kteří se pak v okolí řek prohánějí na koních. 2 dny před Božím hodem velikonočním.

    Byl to prý den bosorek, které tajně na březích potoka čarovaly tím, že kladly ve vodě na kámen slámu nebo povříslo, do kterého tloukly pístem na praní. Nezasvěcení však nevědí proč.

    Na Kladensku se tradičně jedla čočka, aby se lidí drželi peníze.

    Na Bydžovsku se nemělo tento den nic půjčovat, protože se věřilo, že s půjčenou věcí se dá čarovat.

    Tam kde se předlo a tkalo, se na Velký pátek spřádaly tzv. pašijové nitě. Těmi se pak pár stehů udělalo na košili a nositel tak byl ochráněn před zlými duchy. Tam kde se tkalo, se vyráběla pašijová látka a ještě ten den se ušila košile, ta prý ochránila majitele před bleskem.

    Večer opět děti vyběhly s řehtačkami a oznámily večerní klekání.

    Určitě by se nemělo prát prádlo, abychom jej nenamáčeli do krve Ježíše Krista.

    Ráno vstáváme časně a po probuzení si omyjeme studenou vodou obličej, abychom byli zdraví. Toto dělali naši předkové a měli bychom to dělat i nadále.

    K obědu se v Čechách tradičně připravuje dobrá bramboračka a jedí se jidáše pečené na zelený čtvrtek. Ten kdo jidáše s medem
    pojí, bude zdráv po celý rok.

    Pečou se mazance, ale nejí se.

    Odpoledne přesně ve čtyři hodiny letního času je čas na modlitbu za uzdravení. Můžeme se modlit za uzdravení všeho i naší planety.

    Na Velký pátek se otvírá země, takže se v ní nesmí rýt, nesmí se s ní hýbat a to ani v na Bílou sobotu, jinak bychom zneuctili zem a bylo by zle. Nesmí se nic sázet a tak podobně.

    Otevírá se hora Blaník na ochranu českého národa, pro tento den vstanou blaničtí rytíři, Ti se však nemají rušit.

    Tento den bychom měli jít do přírody a pozdravit bytosti, které v ní žijí. Měli bychom je uctít mlékem a tak si na procházku nezapomeňte vzít misku a mléko a dejte ji na nějaké nerušené místo.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Zelený čtvrtek - 5.4.

    Protože zeleného čtvrtku se týká opravdu hodně věcí, tak sem zatím napíši jen zkrácenou verzi, aby jste se mohli řádně připravit. Zbytek sepíši bohužel až později, neboť budu bez počítače.

    Na Zelený čtvrtek se jí jen zelené jídlo. Špenát, kopřivy, zelený hrách, zelí, také se dělal jarní salát s chudobkami. Měly by to být věci, které čistí tělo. Zelenina a luštěniny. Církev na tento den předepisovala přísný půst. Mohlo se jíst pouze jedno jídlo a to z výše uvedených pochutin.

    Tento den se pečou Jidáše, je to kynuté obřadní pečivo. To se pak jí na Velký pátek k obědu jako druhý chod, takže neuždibovat :).

    Je to den poslední večeře páně, odpuštění a přijetí.
    Je to také den oslavy života, člověka, jídla a síly.
    Na zelený čtvrtek by každý měl večer popít pohár červeného vína. Připíjí se na dobré vztahy a pospolitost. Pohár červeného vína je jednak připomínkou poslední večeře Páně a je to zároveň symbol života. Červené víno můžeme nahradit medovinou, ta zase souvisí s úctou k životu, včelám a k jaru.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam