Zelený čtvrtek – 28. března
Jméno dostal Zelený čtvrtek zřejmě dle stravy, která se tento den má jíst. Drží se přísný půst a mohou se jíst jen zelené věci. Kupříkladu špenát, kopřivy, zelený hrách, pučálka, zelí, různé saláty a listy, také se na tento den dělal salát s chudobkami. Měli by se jíst věci očistné, a protože se drží přísný půst, nepije se alkohol. Takže zelené pivo se poněkud s tradicí neslučuje.
Dříve bylo zvykem jíst jen jedno zelené syté jídlo za den.
Další výklad říká, že název pochází z germánského bohoslužebného názvosloví Greinen-Weinen, což znamená plakati a od toho nějak vznikl název Gründonnerstag čili Zelený čtvrtek.
Zelenou barvu najdeme i v liturgii, na tento den si kněží oblékají zelené roucho. Zřejmě pro připomenutí Getsemanské zahrady a také protože zelený čtvrtek je dnem odpuštění a v tento den církev a i dříve v dobách pohanských společenství předků přijímá zpět hříšníky. Říká se, že se uschlé větve zase zazelenají.
Na Zelený čtvrtek si připomínáme poslední večeři Páně, tedy poslední večeři Ježíše Krista s Apoštoly. Byla to chvíle, kdy Kristus ustanovil tajemství eucharistie, tradici svatého přijímaní a myl apoštolům nohy. Poté odešel Ježíš Kristus do Getsemanské zahrady na modlitby, tam byl zajat vojáky a odveden. Jidáš jej za 30 stříbrných zradil, „Jidáši, polibkem mne zrazuješ?“ – vytkl Ježíš Jidáši jeho čin v zahradě Getsemanské, když právě polibkem ukázal příchozím vojákům, který z mužů je Ježíš. Ježíše tak vojáci odvedli a zoufalý Jidáš se ještě té noci oběsil.
Proto se lidé na Zelený čtvrtek chodívají modlit do zahrady a líbají zem na památku Ježíše Krista klečícího a modlícího se v zahradě a na důkaz úcty k matce zemi a k Bohu.
Konají se pandělinky - ranní pobožnosti podobné rorátům před Vánoci. Začínají se už před čtvrtou ráno, jinde až po čtvrté odpoledne.
Tento den je také dnem, kdy lidé mají jít ke svaté zpovědi, aby večer při slavnostní bohoslužbě mohli jít ke svatému přijímání.
Odpoledne by se nemělo pracovat, za to se mají péct Jidáše. Jedná se o obřadní kynuté pečivo, které by mělo mít podobu provazu. V různých krajích se tvarem liší, ale symboliku mají všichni stejnou.
Ty se pak mažou medem a jí se až na Velký pátek.
Na zelený čtvrtek večer utichnou všechny zvony, říká se, že zvony odlétají do Říma. Aby se vědělo kolik je hodin, tak ráno, poledne a klekání se ohlašovalo řehtačkami, klapačkami a na Moravě měli i klapací trakaře. To hodně bavilo děti. Zpět přiletí až na Bílou sobotu.
Mezi lidmi se říkalo, že při znění posledních zvonů by měl člověk v kapse zachrastit penězi, aby se ho držely.
Každopádně je to den odpuštění a přijetí.
Je to také den oslavy života, člověka, jídla a síly.
Na zelený čtvrtek by každý měl večer popít pohár červeného vína. Připíjí se na dobré vztahy a pospolitost. Pohár červeného vína je jednak připomínkou poslední večeře Páně a je to zároveň symbol života. Tento pohár by měly popít i těhotné ženy. Měl by to být pro všechny případy pohár jeden, aby se zachovala úcta k tomuto počinu a také k půstu a Svatému týdnu.
Může to být i pohár medoviny. Ten oslavoval jaro, život a včely jako nositelky medu, dříve prakticky jediného sladidla, které lidé měli.
A něco lidové moudrosti:
Na tento den se hospodářům doporučuje zasít len a hrách, protože co na Zelený čtvrtek zasadíme, to dobře prospívá.
Také se na zelený čtvrtek má vykropit svěcenou vodou dům, aby se ochránil před zlými silami a čarodějnicemi. Svěcená voda musí být přinesena v novém nepoužívaném hrnečku.
V tento den je Sedmikráska zvláštní něžné kvítečko, které podle starých pověr prý přivolává lásku. Může přivolávat i ztraceného milence, ale když je prý sedmikrásek příliš, pak přinášejí utrpení a bolest, protože prý oznamují, že budou umírat děti. Podle starého přísloví našic babiček: „jak je teho moc, to mřu děcka“ .
V tento den se také mělo před východem slunce zatřást se stromy, aby se urodilo větší množství ovoce.
Tento den se také nemělo nic půjčovat.
Hospodyně vstávaly časně ještě před východem slunce, aby zametli dům, smetí pak museli odnést na křižovatku cest nebo za humna, aby se v domě nedržely blechy a jiná havěť. Někde se tlouklo paličkou o hmoždíř, aby se vyhnaly myši.
Kdo snědl před východem slunce chléb namazaný medem, ten byl celý rok uchráněn před uštknutím hada a popícháním od včel.
V Orlických horách se házel krajíc namazaný medem do studny, aby studna byla celý rok zdravá a měla hodně vody.
Těch zvyků bylo opravdu hodně a myslím, že jsem jich ještě hodně nenapsala.
V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i děvčata. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku a představoval Jidáše. V jiných krajích večer děti vybíhaly z kostela a ten kdo vyběhl jako první byl Jidáš, jinde to byl zrzavý chlapec. Běžely nebo procházely vesnicí a
odříkávali:
My Jidáše honíme
a dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví
o nevěrným Jidášovi.
Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil,
že jsi Pána Krista židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořit,
s čertem, ďáblem se tam mořit.
Až Jidáše chytíme,
do ohně ho hodíme.
Když skončili, zvolali: "Cruciferum ďáblum" na znamení, že se již Jidáš smaží v pekle.
Pečte jidáše a oslavujte život :).