Ještě něco k postnímu období - (slíbený článek)

Dost často lidé zaměňují čtyřicetidenní půst za hladovku.
Jak jsme si již řekli postní období je období očisty těla a mysli. Dobře vybíráme stravu, abychom tělu ulehčili v čištění, a vyvarujeme se masa a alkoholu. Tak kde se vzala ta hladovka?

V tomto období se dá držet i naprosto přísný půst, který nezahrnuje nic jiného než vodu. Nutno podotknout, že půst o vodě si nemůže dovolit jen tak někdo. Musíme mít na takový režim velice dlouhou přípravu a duchovní naladění. Jen lidé na určité duchovní úrovni si mohou tento půst dovolit, aniž by ublížili svému tělu i mysli.
Postu o vodě musíme přizpůsobit veškerý svůj denní režim. Veškerý svůj čas naprosto striktně dělíme na pracovní a volný a věnujeme se soustředění, usebrání a rozjímání.
Běžně se tyto přísné posty újmy držely a drží v klášterech, kde řeholníci, řeholnice a duchovenstvo mají jiný režim, jsou na modlitbách, ladí se na sebe a nevykonávají fyzicky náročné práce.
Naši předci, kteří nebyli v zimě a na počátku jara tolik fyzicky aktivní a chtěli se přiblížiti co nevíce sobě samým a Bohu, a chtěli držet přísný půst, byli o chlebu a o vodě, nebo jedli chléb a kysané zelí.

Pokud by si to někdo chtěl zkusit, zdůrazňuji, že musí naprosto přesně vnitřně vědět, že je na takový režim připraven, že mu neublíží a že má jasnou mysl. Období postu je přesně dané nejen pro nic za nic a délka přísného postu nesmí toto období přesáhnout.

Nás „smrtelníků“ se toto netýká a tak budeme pilně hledět na to, co jíme a co pijeme až do konce půstu.

6. Neděle postní – Květná 24. března 2013

Poslední postní nedělí je neděle Květná, v Čechách se jí také říkalo Květnice, na Moravě Květnica, v Jižních Čechách to byla neděle Beránková a na Horácku Palmová.
Tato neděle se nese v duchu uctění úrody a země. Její název se ale také týká květů a kvetení. Kočičky jsou květy prvního stromu, který dává hlavní obživu včelám po dlouhé zimě. Proto jich netrháme více než je třeba. Včelky by zemřely hlady.

U nás se v tento den světí kočičky – kocánky, bahníře, barušky – větvičky jívy. Svěcení ratolestí je mnohem starší zvyk než je křesťanství. To jej však převzalo a díky tomu se tato krásná pradávná česká tradice uchovala. Církev vnímá svěcení ratolestí jako připomínku Kristova vstoupení do Jeruzaléma, kdy jej lidé vítali palmovými listy a doslova mu jimi stlali cestu, kterou přijížděl na oslu. Žádnému faráři tedy nevadí, že si svěcené kočičky lidé nosí domů a dávají je v kříž za svatý obrázek či krucifix, aby je kouzelnou mocí ochraňovaly. Pro doplnění na popisu příjezdu Ježíše Krista na oslu do Jeruzaléma se shodují všechna čtyři evangelia.

Celá květná neděle se nese ve slavnostním duchu, lidé se pěkně ustrojí, ráno s poděkováním a úctou uříznou dvě větvičky, a jdou na mši, kde jim farář kočičky posvětí. Někde je zvykem, že větvičky vykvetlé jívy obstará farář, vysvětí je, a pak si je každá rodina odnese z kostela domů.
Posvěcené kočičky se pak s úctou zapíchnou křížem v hlavní světnici za svatý obrázek nebo za kříž, kde chrání domov i úrodu. Hospodáři také zapíchli dvě větvičky křížem do pole s poděkováním za dobrou úrodu.
Tam kde kočičky ještě nevykvetly, se sbírají dříve a dávají do tepla, třeba na horách. Tam kde jaro přijde dříve, se kočičky též s úctou trhají dříve a dávají se naopak do chladné špajzky.

Takže se pěkně oblékněme do nového svršku, jděme na procházku, s úctou láskou a poděkováním utrhněme si dvě větvičky kočiček a zapíchněme si je doma za svatý obrázek. Uctěme zemi a úrodu.

Prosím vás za přírodu netrhejte kočičky ve větším množství než je třeba, což jsou dvě větvičky na rodinu. Jednak se díky neurvalcům decimují jívy a také se tím velmi znesnadňuje život včelkám, které trpí hlady a hynou. Z tohoto důvodu je to také v České republice zakázáno a pokutováno, čehož bohužel mnozí obyvatelé naší krásné země nedbají. Mnoho lidí si již kvůli tradici pěstuje jívu na zahradě.
Pokud si chcete svůj příbytek vyzdobit kočičkami, jděte do květinářství, kde berou kočičky ze sadeb a ne z volné přírody.


A ještě něco lidového moudra:

Na květnou neděli se nesmí nic péct, aby se nezapekly květy na stromech a bylinách a nebylo by ovoce a úroda.

Na květnou neděli by se člověk měl hezky ustrojit do nových šatů, aby celý rok kvetl.

Také se tento den tradičně vymetala obydlí zelenými ratolestmi, aby se vymetla veškerá neřest, nemravnost a zhýralost.

Na Strakonicku se dával posvěcený jasanový prut do sklepa, aby se v něm nedržela jedovatina.

Také se k tomuto dni vztahoval jeden kouzelný příběh: Kdo o Květné neděli uřízne čarovný vrbový proutek, bude jej moci použít, pokud najde zlaté vejce. To nosí černá slepice s bílou chocholkou, avšak zanáší je. Kdo jej najde, ať jej zahrabe do slámy a před půlnocí jde na křižovatku lesní a polní cesty a zde je položí. Vrbovým proutkem ať zamává k jihu, severu a východu a objeví se duch a vyplní člověku každé přání.

Svěceným kočičkám se také přisuzovala zázračná moc k léčení různých nemocí. Říkalo se, že ten kdo spolkne 1-3 kočičky v celku, nebude trpět celý rok bolestmi v krku. Nebo ten kdo si přetře oči kočičkami a řekne: „Kočičky, kočičky aby neboleli vočičky“ nebudou ho bolet oči po dlouhý čas.

5. neděle postní – Smrtná - 17.března

Na tuto neděli se nesmí pít žádný alkohol a to striktně.

K obědu se podává v mnoha krajích pučálka, jinde hrachová kaše.
Hrachovou kaši můžeme dochutit česnekem, solí a troškou pepře a dozdobit praženou cibulkou. Protože máme stále půst, nebudeme kaši mastit sádlem, ale rostlinným tukem, kupříkladu řepkovým, lněným či slunečnicovým. Všechny oleje je ideální sehnat za studena lisované.

Tradice Smrtné, Smrtonosné, Smrtelné neděle je moc pěkná a plná lidových zvyků i folkloru.
Je to den kdy se ze vsi vynáší Smrt – Morana, Mařena, Mařka, Mařana, Mořena, Smrtholka – je to den kdy se rituálně vynáší zima a v podobě Líta se přivádí a vítá jaro. V České zemi se tomu děje zároveň v jeden den, na Moravě se většinou na smrtnou neděli vynáší Morana a až další neděli, tedy květnou, přináší Líto.

Ale abychom to vzali pěkně popořadě.

Úkony na smrtnou neděli jsou rozděleny takříkajíc generačně.

Pro ženy a muže je to den předjarního úklidu. Muži se věnují dílnám a stodolám, ženy domácnostem.

Mládenci a děvečky se sejdou v některé stodole a ráno vytvoří ze slámy a klacků nebo dřeva ženskou postavu, Moranu. Určitě u toho nesmí chybět děti a zvědavě pokukovat jak se Morana vyrábí. Děti doma dostanou nějaký kus starého obnošeného ženského odění a tím pak společně obléknou tuto loutku. Nazdobí jí také pentlemi a je zvykem jí namalovat zubatý obličej. Některá děvčata dříve propůjčovala Moraně své šátečky, ovšem ty sundávali před vhozením Smrtky do vody.

Když je vše uchystáno jde se na oběd, kterým je ve většině krajích sladká či slaná pučálka, objevuje se i hrachová kaše

Odpoledne se sejdou jinoši s děvčaty a dětmi na návsi a Smrtka se vynáší na vysoké tyči za ves, kde je vhozena do vody – musí to být tekoucí voda, velký potok nebo řeka, aby Mranu odnesla pryč. Vynášení Morany mají na starosti chlapci, děvčata je pouze doprovází a zpívají k tomuto určené písně. Pokud ves nebo místo kde žijete tekoucí vodu nemá, tam se Smrt upálí nebo zakope.

Dříve se říkalo, že z kterého domu se hoch či mládenec tohoto úkonu nezúčastní, tam někdo vážně onemocní či zemře.

Je to úkon, kdy se loučíme s dlouhou zimou. Je ale třeba ještě vnést do vsi jaro. Symbolem jara a přicházejícího slunce a tepla je Líto.
Je to poražený mladý smrček nazdobený pentlemi, papírovými věnci, svatými obrázky, květinami, pouchami či kraslicemi. Poucha jsou vyfouklá bílá vejce. Líto přináší do vsi děvčata za doprovodu všech ostatních a za hlasitého veselého zpěvu. Obcházejí s ním celou vesnici a koledují. A všichni, děti i dospělí se radují, že zima je pryč a přichází jaro. Při tomto radování, ale nezapomínáme, že je smrtná neděle a že se nesmí pít alkohol.

Celé tyto obřady se neobejdou bez slavnostního odění a krásných slavnostních lidových krojů.

Protože máme v republice poměrně dost skanzenů, kde se tato tradice obnovila a některé vesnice, jež ji stále dodržují, doporučuji vřele udělati si výlet do některého z těchto míst a účastnit se vynášení Morany. Je to moc krásné a uctivé loučení se se zimou a vítání jara a je se opravdu na co dívat.

A ještě pár místních zvyklostí:
Na Zábřešsku děvčata chodila po vsi a prosila o trochu hrachu na pučálku.
Na Bydžovsku dávaly ženy do oken kus lnu, aby nikdo celý rok neonemocněl a nezemřel.

Družebná neděle – 4.neděle postní - 10. března

Na družebnou neděli pečeme koláče. Dle tradice jsou to velké koláče z kynutého těsta, které se mažou světlým i tmavým mazáním a říká se, že se mazání druží.

Tradičně se v některých krajích podával "pálenec" se "suchou kůrkou", rosolkou a pivem.
Pálenec je pečený hrách sypaný cukrem a pepřem. SucháSuchou kůrkou se označují na sucho opečené rohlíky. Pálenec na suchou kůrku se nepřipravoval jen doma ale i v hospodách.

Na tento den se mají lidé spolu družit a sdílet spolu čas.

Zejména chasa a dítka tuto možnost plně využívala. Chlapci a děvčata se hromadně sešli, každý přinesl raneček jídla a dobrot a společně jej pojídali a bavili se. Tento zvyk je velice pěkný a zaslouží si praktikovat.

Družebná se nazývá jak od slova družit, tak od slova družba. Tento den je vyhrazen mládencům, jež chtějí na Pomlázku jít žádat o ruku dívky. Budoucí ženich jde s družbou do chalupy budoucí nevěsty a dohadují se námluvy. Tento akt byl spojen s mnoha zvyky. Jedním bylo pohoštění pučálkou ženicha, ta se podávala v talíři s vidličkou. Znalý ženich vyčkal, až mu byla předložena lžíce, pustil-li se do pučálky vidličkou, sklidil smích.

Na Chodsku tento den končili přástky určitou zábavou, které se říkalo Spouštědlo. O spouštědle se dívky a ženy staraly, aby bylo dost rosolky, pálence a „suché kůrky“ a muži a mládenci aby bylo dost piva.

Této neděli se také říká Středopostní, Růžová, Růžebná, Družbadlná.

Středopostní, protože tato neděle byla pomyslným středem postního obdobdobí.

Růžová nebo Růžebná proto, že se tento den v Římě světí Zlatá růže.


Na družebnou neděli se lidé mají družit, tak se družme :).

dobře, tak já to dám dohromady :)

Měl by někdo zájem o příspěvek, který by pojednál o tom, Proč si lidé pletou půst s hladovkou?

3. Neděle postní – Kýchavá 3. března

Tato neděle je den, kdy je nejúčinnější modlitba za Zdraví a vůbec na podporu zdraví. Proto je vhodné tento den využít k rozjímání a modlitbám.
Za Uzdravení nemocných se ale modlíme v jinou neděli.

Předpokládá se, že název vznikl už ve středověku, kdy řádil jeden z morů, jež se projevoval kýcháním. „Pomáhej Pán Bůh“ nebo „ Pozdrav Tě Pán Bůh“ se říká pro boží ochranu před nemocí a mory.

Naši předci se za zdraví modlili o kýchavou neděli, kdy je pro takové modlitby doba nejvhodnější a dělali spoustu zvyků, které vznikly z dřívějších rituálů na zdraví.

A protože postupem času kýchavým morům odzvonilo, vznikly tyto pranostiky:
Kolikrát kdo tento den kýchne, tolik let zůstane zdráv a na živu.
Nebo kýchnul-li někdo třikrát po sobě, zůstane celý rok zdráv.
Také se říkalo, že kýchání čistí hlavu.
A protože si lidé chtěli zdraví zajistit, tak šňupali na kýchavou neděli různé bylinky, které podporovali kýchání. Dodnes kupříkladu seženete v trafice šňupací tabák.

Ještě jedna doplňující poznámka: Mor je krásné české slovo označující epidemie.

Druhá neděle postní – Pražná - 24. února

Název dostala od postního pokrmu, který se tento den tradičně připravuje a jmenuje se pražma nebo pražmo. Pražma jsou máčená a pražená obilná zrna. Z pražma se také dělala polévka jménem praženka.

Na tuto neděli pečeme koláče slazené medem, které mají černé mazání – mák nebo povidla. Proto se v některých krajích říká neděle černá.

Tradičně se tento den k obědu připravuje a na stůl pražmo, kterým uctíme úrodu a ryba, která symbolizuje pokoru půstu a připravenost naslouchání.

Na pražnou neděli se muži sejdou v hospodě a rokují třeba o úrodě a obilí a kolik čeho kdy zasadit, aby bylo dobře. Nu, a při té příležitosti popíjí režnou, která se pálí z obilí, čímž zároveň vzdají úctu obilí, úrodě a zemi.
A ženy, „aby vydržely rokování mužů“, sejdou se v některé chalupě popřípadě bytě a popíjí sladké likéry a rosolky. Na pražnou neděli tradičně ořechový.

I když se o neděli pije alkohol, maso se nejí, proto se připravuje ryba, která je tradičně považována za postní pokrm a ne za maso. K alkoholu můžeme přikusovat méně tučné sýry, či tvarohy nebo rybí pokrmy.

Takže rokujme, ale počněme rokovati včas, ať se dobře vyspíme na pondělí.

Doba postní nebo-li období 40-ti denního půstu

Půst se drží od té doby, co moudří naši předkové vypozorovali cykly a zvyklosti přírody ruku v ruce s tělem a duší. Je tomu už hodně dlouho a sama si netroufám říci jak stará je tato tradice. Nicméně křesťanství tuto tradici bezezbytku přejalo a díky němu se dochovala až do dnešních dnů.

Předem bych chtěla říci, že půst neznamená hladovění.

Také spočítáme-li si v kalendáři dny od Popeleční středy do konce půstu, který končí Květnou nedělí, vyjde nám 46 dní. Je to proto, že o nedělích ač se postními nazývají, se půst nedrží. Neděle je den sváteční a nemůže být postním dnem a to je dobře. Jednak nám půst rychleji uběhne a za druhé je to tak zdravé a tělu prospěšné.
Neznamená to, ale že se v neděli nafutrujeme k prasknutí, tak bychom tělu moc radosti neudělali.

Půst držíme tedy 6dní a pak máme neděli volnější. Tradičně se celých 46 dní drží půst od masa, ale o nedělích se pečou koláče nebo jiné dobroty, může se mastit a také si dát třeba kávu. O neděli si můžeme udělat tučnou dobrou rybu, třeba lososa nebo makrelu.

Pro tělo je postní období časem očisty. V tomto období příroda naprosto přirozeně tělu nastartuje očistu všech orgánů s důrazem na játra a ledviny. Když tělu nedáme možnost se vyčistit, pak je zatíženo toxiny, které nestačí odbourávat a strádá, chátrá a celý rok pociťujeme únavu. Je tedy dobré v tomto období tělu ulehčit.

Jak to udělat?
Jak jsem již zmínila, tradice velí nejíst v tomto období maso a nepít žádný alkohol.
Jde o to, abychom dobře vyčistili játra. Těm nejlépe ulevíme tím, že nebudeme přijímat právě maso a alkohol a budeme dbát na to, abychom přijímali hodně vody, ideálně i teplé. Můžeme pít i čistící bylinné čaje, ale s mírou.

Maso a masné výrobky můžeme nahradit rybami. Ryba je potravina lehce stravitelná, zdraví prospěšná, ale také je to tradiční pokrm, který symbolizuje pokoru, o půstu tolik důležitou.

Také můžeme jíst sýry a to zejména čerstvé málo tučné (lučina, žervé, tvaroh) a vynecháme sýry tavené, neboť obsahují neuvěřitelné množství solí a tavících solí obsahujících mnoho fosforu a fosfátů. Na tyto látky se váže vápník, který je v této formě pro tělo nestravitelný, takže taveným sýrům se rozhodně vyhneme.

Jíme hodně luštěnin, vlákniny a vynecháme bílou mouku.

Také se snažíme vyhnout dovozové zelenině a ovoci. Prospěje nám kořenová zelenina a i další, která je dostupná v zimě v našich zeměpisných podmínkách. Vynecháme sladké, a pokud máme na něco chuť, baštíme co je našemu českému tělu nejbližší a to jsou jablíčka, rozinky, ořechy, sušené české ovoce (takže papáju nebrat) a další. K pití si můžeme dát horkou vodu s medem a kapkou citronu. Citrony a pomeranče se do našich zemí dováží až více jak 500let a tak tu poměrně zdomácněly. I přesto ale dávejme přednost jablíčkům.

Dobré a zároveň velice zdraví prospěšné je tradiční nakládané kysané zelí. Je plné vitamínů, kupříkladu K a C, a minerálů, které naše tělo potřebuje. Ideální je doma naložené zelí. Pokud ho půjdeme koupit dáváme bedlivý pozor na etikety, na Stream.cz je docela pěkné video A Dost! – kysané zelí, které pojednává o výrobcích na českém trhu.

Protože žijeme v době, kdy se téměř zapomnělo na splynutí s přírodou a běh ročních období, v době kdy do těla dostáváme ve velkém množství cukry, soli a jiné, ještě horší toxiny, mělibychom ještě k půstu od masa a alkoholu přidat odříkání od cukru a bílé mouky. Na 40dní se to dá vydržet a opravdu tím tělu pomůžeme.

Neměly by se pít ve velkém ani čerstvé ovocné šťávy a džusy, které v žaludku kvasí a opět dají játrům práci.

Já se vyhýbám i kukuřici, bramborám a rýži. Místo rýže vařím bulgur – lámanou pšenici, která je v našich zeměpisných podmínkách doma, taková česká rýže.

Typickými tradičními postními pokrmy jsou obilné a luštěninové kaše, pučálka, pražma a polévky zejména kyselice.

Dříve se vařívala muzika, pokrm z vařeného sušeného ovoce svařeného na kaši či omáčku. O půstu se prodávala ke kaším, nebo se s ní potíraly koláče. Mimo půst se podávala také k masu.

Našemu tělu můžeme také poskytnout Ostropestřec - bylinku velmi vhodnou pro jarní období čistící játra. Dá se sehnat buď jako čaj nebo tinktura, která se jednou denně kape do vody. Já raději tinkturu, neboť čaj má hodně hořkou příchuť.

Nezapomínáme ale pít dostatečné množství vody. Na 100kg váhy by se měly vypít 4 litry vody.
Pokud jste z těch, kteří vypijí hodně zeleného čaje, pak pijte teplou vodu. Tělo si potřebuje odpočinout jednou za čas i od čaje.

Takže maso se vyměňme za ryby a bezmasá jídla, cukr za med, bílou mouku za celozrnnou a pijme vodu a bylinky.

Dětem můžeme také vařit očistná jídla, ale dbáme na nutriční hodnoty, které ke svému zdravému vývoji potřebují, a nesnižujeme jim porce.

Chce-li dodržet tradici půstu i člověk nemocný, může. Dobře však zváží, čeho se vzdá, aby svému tělu neublížil.

I zdravý člověk bude při svém postním počínání naslouchat svému tělu a pozorovat jej.


Mnoho našich předků bralo půst opravdu vážně, a kdo byl zdráv, chtěl a byl připraven celých 40 dní pít jen vodu a jíst chléb ke kterému ráno přikusoval kysané zelí.
Ne každý byl na takové odříkání připraven a mnozí ráno chléb se zelím snídali, ale k obědu si dali třeba polévku a kaši a večer vařené zelí s chlebem.
Tradice snídaní s chlebem a kysaným zelím je zaznamenána v mnoha krajích a to nejen jako přísně postní jídlo.

A jak už bylo předesláno, o nedělích se pečou koláče a vdolky i jiné dobroty, tak jak velí tradice k té které neděli.

Ke zdravému půstu patří i očista duše. Když čistíme tělo, tak i duševní zdraví. Jedno bez druhého nejde.
Postní období pro nás po duševní stránce znamená oproštění se od všeho nepodstatného, ztišení se, soustředění, usebrání, rozjímání i třeba modlitbu.

Jde o to vystoupit ze všedního koloběhu života, snažit se hledat podstatné věci, nenechávat se vláčet tím co chceme, ale pozorovat co opravdu potřebujeme. Odložit vše zbytečné a přebytečné a postupně zkoumat zdali třeba nežijeme nad poměry, nebo jestli nás hmotné statky neodvádí od reality a sebe sama. Uvědomit si také jestli nemanipulujeme nebo nejsme manipulování a tak dále. Témat, nad kterými bychom měli v tento čas rozjímat je mnoho a je na každém z nás co si vybere a jak letošní půst pojme.

Jedno je ale pro postní dny společné, ztišení se, hledání hlasu své duše, svého těla a jejich jednoty. Hledání a nalezení toho co nám prospívá i toho co prospívá ostatním.

Půst trávíme nejen určitou újmou na jídle, ale měli bychom se vzdát i něčeho jiného. Je to dobrý způsob jak si osvědčit jestli třeba nejsme na nějaké věci závislí. Třeba o postu nebudeme hrát počítačové hry, nebo nebudeme třeba trávit celý den na internetu, ale půjdeme ven. Nebo naopak třeba nás nebaví cvičit, tak si to zkusíme pěkně o půstu a třeba zjistíme, že to nic není a že nám je dobře. Jsou to jen příklady. Jen každý z nás ví sám o sobě jaké má nedostatky, na kterých je třeba zapracovat.

Abychom se nenechávali vytrhávat okolním světem, tak je v našem zájmu vypustit v tomto období návštěvy restaurací, hospod a zábav. Vyhnout se i hudbě, divadlu a i četbě knih. Toto všechno nás odvádí od nás samých i reality, kterou je potřeba vnímat. Nesmíme zapomínat, že půst je příprava na znovupřijetí sebe sama i víry v něco vyššího.

Když budeme držet půst a nezměníme myšlení, z postu bude trápení, z očistného období bude „trýznění“ těla, a duše může reagovat až depresí. Naopak, pokud svou mysl nasměrujete správným směrem a neulehčíme tělu tím, co přijímáme, zjistíme, že se nemůžeme pořádně dostat sami k sobě a něco je špatně. Takže jedno bez druhého nejde.

Chtěla bych ještě podotknout, že půst není dieta a obézním lidem pouze 40dní odříkání od jejich kil nepomůže.

Je na každém z nás, zda-li budeme půst dodržovat, a jak přísný si jej naordinujeme.

Třeba katolická církev zavazuje k půstu lid od 15 do 60 ti let, po 60. roku je půst dobrovolný vzhledem ke zdraví jedince.

Jestli se do půstu pustíte, a že ho vřele doporučuji, radím vám si neděle vyhradit na tradice a zvyky, opravdu pak postní doba uplyne jako voda a nebudete se trápit s jednotvárností.


Něco málo historie:
O půstu se nesměly zpívat světské písně, nesmělo se tančit a muzicírovat - to se považovalo za hřích. Jak jsme si už řekli, mělo to vážný důvod. Byl to čas očisty, klidu a rozjímání stejně jako dnes.
U zbývajících přástek ženské zpívaly postní a liturgické písně. Přástky probíhaly podobně jako dračky (draní peří). Ženské se sešly v chalupě a pospolu předly, zpívaly a vyprávěly postní příběhy. Po klekání (tj. po šesté hodině večerní) se každý ve své chalupě modlil růženec.
V minulých dobách měla větší význam vnější symbolika, proto i černá barva oblečení se nosila v mnoha krajích i během půstu. Musel to být nápadný vizuální kontrast, když pestré kroje vystřídalo střízlivé oblečení a černé šátky. V kostele žádné květiny a často i zahalený oltářní obraz – všechno to, co je „navíc“, zmizelo z očí, aby se pohled mohl upínat jen vzhůru. A na druhé straně radostný příslib: Bude ke mně volat a já ho vyslyším.
Pomalu končil čas zimního odpočívání a nastával čas práce a jarních příprav na orbu, setí a co bylo třeba.
Poslední neděle půstu se nesly ve jménu příprav na jaro a důležitých oslav Velikonoc.

Kovové lžíce se vyměňovaly za dřevěné na důkaz pokory.

Někde byly půsty tak přísné, že se nesmělo vařit na hrncích a rendlících, které se byť dotkly živočišného tuku. Tam, kde byl půst méně přísný, se toto dodržovalo na Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu a o sobotě před Svatodušními svátky, kdy se lidé snažili vůbec nemastit.

Ti, co chtěli i ducha s duší oblažit, se zřekli na celý půst tělesného milování a modlili se a rozjímali.

Aby nebylo postní období jednotvárné, tak si je naši předci uměli zpříjemnit. Na každou postní neděli se držely různé zvyky a peklo se pokaždé jiné pečivo, a tak období půstu dobře ubíhalo.

Černá neděle - 17. února - první neděle postní

První neděli postní se říkalo černá, pučálka nebo také fialová, liščí či samometná (nikoliv sazometná, která je později).

Tento den se dospělé ženy obléknou do černého smutečního šatu, čímž vyjádří úctu k tomuto dni a zároveň vědomí toho, že se očekávají Velikonoce – ukřižování Ježíše Krista, jimž předchází dlouhý půst.
Celý tento den by se měl vést v úctě, spíše tichosti v rozjímání a usebrání. Můžeme jej také strávit v modlitbách nebo manuální prací, při které budeme dbát na to, abychom byli v klidu a v přítomnosti. Dříve většinou hospodyně v tento den pečlivě poklízely a připravovaly postní pokrm pučálku.

Pučálka se připravuje tradičně k obědu. Pučálka je pokrm z předklíčeného (pučeného) máčeného hrachu, který se nechává máčet od Popeleční středy.
Připravuje se solí a pepřem pražením v rostlinném oleji. Dříve se používal se nejčastěji lněný olej nebo bukvicový. My můžeme použít třeba slunečnicový, řepkový nebo jakýkoliv jiný rostlinný olej. Pučálku je také možno připravit i na sladko s medem, což chutná dětičkám.

Tento den se také nese ve jménu postních preclíků. Ty se zadělávají z pšeničné mouky, až zkysnou, tak se vaří a pak hustě posypou solí a mákem a dopékají se v peci nebo troubě. Pečou buď v sobotu večer, nebo o neděli.
Osvědčený recepis na preclíky zatím nemám.

S preclíky se také pojí další název pro tuto neděli, Liščí. Říkalo se jí tak na Berounsku, Hořovicku, Křivoklátsku a Rakovnicku, kde bylo zvykem péci postní preclíky v noci na neděli, tak aby o tom děti nevěděli. Pak hospodyně ráno před svítáním vstala, dala preclíky na pentli nebo vrbový proutek. Kolik bylo dětí, tolik bylo proutků nebo pentlí. Potom šla vzbudit děti a řekla jim, že kolem běžela liška a nechala jim na zahradě něco dobrého. Děti vyskočily, běžely se pomodlit a hledat preclíky. Někde také obcházela žena převlečená za lišku a klepala na dveře. Když jí otevřeli, vběhla do světnice a začala honit děti, pak jim dala preclík. Odešla, když dostala nějaký úplatek. Tento zvyk se také prováděl na Zbirovsku a dost podobný také v Kostelci u Vorlíka. Tam však probíhal v jiné dny, v Kostelci ve středu 3. Postního týdne a na Zbirovsku až na 4. Postní neděli.

Fialová se jí říká dle roucha, jež si obléká kněz při mši svaté.

A proč Samometná? Jak název napovídá se v sobotu i v neděli se velmi smýčilo, takže nelenit a pracovat!

Zde v archive ČRo 2 velmi pěkný rozhovor o půstu: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2827676

Letos vyšel na 14. února pytlový čtvrtek, ale také se dnes slaví svatý Valentýn.

Svatý Valentýn je svátek, který se už od Karla IV. slaví i v české kotlině. Bylo to způsobeno přinesením ostatků svatého Valentýna do České země, kdy přesně se to stalo, se ale přesně neví, nicméně datace směřuje ke Karlu IV. neboť ten, při svém putování po Evropě, přinesl do země nejvíce svatých relikvií.

Ovšem oslavy měly místně různý ráz a zvyklosti.
Všechny kraje ale propojovala základní myšlenka a to že žena má být ženou a muž mužem.
To znamená, že žena by měla být v tento den dámou, chová se tak a chce se líbit svému muži, takže se pěkně oblékne, načeše a nalíčí. Muž je taktéž vymydlí a vhodně ustojí, aby na ženu dobře působil a chová se způsobně, zachází ze ženou jako s dámou a chová se, jak bychom dnes řekli, gentlemansky. Snaží se v sobě najít rytířské kvality, stejně jako žena se snaží v sobě najít ženskost, lehkost a to co k dámám patří.

Všude se lidé v tento den způsobně a s úsměvem zdravili a byli k sobě všichni slušní. Byl to jakýsi den slušnosti a rytířskosti.
A já bych byla pro, aby se se tento náš český způsob slavení svatého Valentýna obnovil. Jak by bylo pěkné, kdyby aspoň jeden den v roce se všichni lidé na ulicích usmívali a zdravili.

Tam kde byl kostel zasvěcen svatému Valentýnu se pořádala pouť, které se účastnili zejména mladí a zamilovaní.
I dnes se tato pouť pořádá a to na Vyšehradě, kde je uložen jeden z ostatků svatého Valentýna.

Postupně se i k tomu našemu českému svátku přidalo obdarování květinou, neboť každý muž ví, že ženu nejvíce potěší květina. Ale takových dní, kdy by žena měla dostat květinu máme v roce více.
Obdarovávání zamilovaných mezi sebou malými dárky byl pouze místní zvyk.

Dnes se setkáváme s komerční "masáží", která s myšlenkou slušnosti a rytířskosti nemá už moc společného.
Valentýnky, přáníčka a srdíčka se k nám dostaly z Ameriky, kde tato forma svátku vznikla na popud jednoho podnikavého továrníka, který podnikal v papírenském průmyslu na konci 19. století. Valentýnky se velice ujaly a vzniklo to, co známe dnes.

Je na každém jak tento den pojme. Já osobně jsem zastáncem toho našeho tradičního slavení tohoto svátku :).

Pytlový čtvrtek – pro tento rok 14. února

Pytlový čtvrtek je druhý den Velikonočního půstu.

Protože naši předci byli šetrní a nic nesmělo přijít nazmar, tak je tento postní den trochu zvláštní: „ To co po masopustě ještě k jídlu zbude, všechno se sní, stráví, spotřebuje - zpytluje. Ovšem každý ve své chalupě, bez muziky a zpěvu.“ Od toho vznikl i název tohoto dne.
Tomu co nezbylo nic, držel půst i tento den.

Takže dojíme nepostní zásoby, aby se nezkazily a hurá do půstu!