Velký pátek – 18. dubna 2014

Ráno vstáváme časně a po probuzení si omyjeme studenou vodou obličej, abychom byli zdraví. Toto dělali naši předkové a měli bychom to dělat i nadále.

Protože zvony mlčí, tak ráno děti vyběhnou a oznamují ranní klekání řehtačkami.

Celý den by se měl nést v duchu smutku, mlčení a rozjímání. Nezapomínáme, že smutek je součást života a že nemusí být vždy negativní.

Drží se asi nejpřísnější půst z postního období, podobně jako na popeleční středu a zelený čtvrtek. Ten kdo chce přísný půst dodržet a nemá namáhavou práci, může tento den pouze pít vodu popřípadě k ní přikusovat chléb.

Kdo se nechce přísně postit, připraví si k obědu dobrou bramboračku. Ta se tradičně připravuje na Velký pátek v Čechách a jedí se jidáše mazané medem pečené na zelený čtvrtek.
Ten kdo jidáše s medem pojí, bude zdráv po celý rok.

Pečou se mazance, nechají se vychladnout a zabalí se do čisté utěrky a uloží se. Mazanec se jí až o neděli na Boží hod velikonoční, kdy se ráno vezme do kostela posvětit a před obědem u slavnostní tabule jej hospodář nakrojí a každému dá po kousku.

Odpoledne je čas na modlitbu za uzdravení. Můžeme se modlit za uzdravení všeho i naší planety.

Na Velký pátek se otvírá země, takže se v ní nesmí rýt, nesmí se s ní hýbat a to ani v na Bílou sobotu, jinak bychom zneuctili zem a bylo by zle. Nesmí se nic sázet a tak podobně.

Otevírá se hora Blaník na ochranu českého národa, ta se však nesmí rušit. Proto je rušit nebudeme a na horu Blaník nepůjdeme.


Tento den bychom měli jít do přírody a pozdravit bytosti, které v ní žijí. Měli bychom je uctít mlékem a tak si na procházku nezapomeňte vzít misku z přírodního materiálu a mléko a dejte ji na nějaké nerušené místo.

Večer opět děti vyběhnou s řehtačkami a oznámí večerní klekání.

Klekání dostalo název od pokleknutí. Když se ráno v poledne a večer rozezněli zvony, tak lidé poklekli a počali se modlit modlitbu Anděl Páně.

Nemělo by se prát prádlo, abychom jej nenamáčeli do krve Ježíše Krista.

Tento den si totiž připomínáme smrt Ježíše Krista. Byl odsouzen, ukřižován i pohřben.
Bible o této události mluví ve čtyřech evangeliích, které se čtou v takzvaných pašijích. Z tohoto čtení vznikly Pašijové hry. Pašijové hry mají dalekou historii, z počátku se hrály s loutkami. Po té začali hrát pašijové hry lidé, lépe řečeno klérus. Představovat Ježíše Krista mohl jen farář a pravděpodobně pro pannu Marii též vybírali duchovní osobu. Dnes pašijové hry hrají nadšenci pro znovu objevení této tradice.
Na připomínku Ježíšovy smrti se konají bohoslužby od tří hodin odpoledne, protože ve čtyři hodiny letního času, tedy ve tři hodiny zimního, byl Ježíš ukřižován. Výzdoba kostela je chudá, bez květin a svící na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a smutek podtrhávají mlčící zvony.


A něco lidových zvyků:

Tam kde se předlo, se na Velký pátek spřádaly tzv. pašijové nitě. Těmi se pak pár stehů udělalo na košili a nositel tak byl ochráněn před zlými duchy. Tam kde se tkalo, se vyráběla pašijová látka a ještě ten den se ušila košile, ta prý ochránila majitele před bleskem.

Dříve čeledíni vyháněli za rozbřesku koně do řek a potoků, aby se koním vyhnula nemoc.

Děvčata ráno chodila a stírala rosu, aby byla chráněna před sluncem.

I tento den děti honily Jidáše.

Dokonce prý vycházejí na souš i vodníci, kteří se pak v okolí řek prohánějí na koních. 2 dny před Božím hodem velikonočním.

Byl to prý den bosorek, které tajně na březích potoka čarovaly tím, že kladly ve vodě na kámen slámu nebo povříslo, do kterého tloukly pístem na praní. Nezasvěcení však nevědí proč.

Na Kladensku se tradičně jedla čočka, aby se lidí drželi peníze.

Na Bydžovsku se nemělo tento den nic půjčovat, protože se věřilo, že s půjčenou věcí se dá čarovat.

Mnohem více o víznamu českých tradic velmi srozumitelným jazykem naleznete v krásné knize Naše tradice, jež se dá sehnat v Praze U Džoudyho - dnes jsem se ptala a mají 12 ks. Další místo je infocentrum ve městě Tanvald.

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu....

Zelený čtvrtek – 17. dubna 2014

Zelená barva symbolizuje odpuštění a přijetí a celý cen se nese v tomto duchu. Drží se přísný půst.
Je to den oslavy života, člověka, jídla a síly.

Ráno si omyjeme obličej studenou vodou nebo nohy rosou, abychom byli zdrávi.

K obědu se mohou se jíst jen zelené věci.
Kupříkladu špenát, kopřivy, zelený hrách, pučálka, zelí, různé saláty a listy, také můžeme udělat salát s chudobkami (sedmikrásky). Pojíme pokrmů postních a očistných. Samozřejmě nejíme maso a zdržíme se alkoholu. Zelené pivo si proto odpustíme.
Dříve bylo zvykem jíst jen jedno zelené syté jídlo za den.

Odpoledne pečeme Jidáše na Velký pátek a nemělo by se pracovat.
Jedná se o obřadní kynuté pečivo, které by mělo mít podobu provazu. V různých krajích se tvarem liší, ale symboliku mají všechny stejnou.
Ty se pak mažou medem a jí se až na Velký pátek k obědu.

Na zelený čtvrtek večer utichnou všechny zvony, říká se, že zvony odlétají do Říma.
Aby se vědělo kolik je hodin, tak se ráno a klekání (někde i poledne) ohlašovalo řehtačkami, klapačkami a místy i klapacími trakaři. To hodně bavilo děti, s řehtačkami obcházely celou ves a dostávaly od hospodyň bílá syrová vajíčka jako odměnu.
Zpět zvony přiletí až na Bílou sobotu.

Mezi lidmi se říkalo, že při znění posledních zvonů by měl člověk v kapse zachrastit penězi, aby se ho držely.

Nejslavnostnější je však večeře. Krásně se ustrojíme a přichystáme čistý a krásně prostřený, ne však přezdobený stůl. Při prostírání pamatujeme, že je stále půst a máme vnímat pokoru.
Součástí večeře musí být chléb – symbol 4 živlů a všedního života. Na závěr popijeme pohár červeného vína. Připíjí se na dobré vztahy a pospolitost. Pohár červeného vína je jednak připomínkou poslední večeře Páně a je to symbol života. Tento pohár by měly popít i těhotné ženy, jimž v tento výjimečný den nijak neublíží. Měl by to být pohár pouze jeden, aby se zachovala úcta k tomuto rituálu, půstu a Svatému týdnu.

Může to být i pohár medoviny. Ten oslavoval jaro, život a včely jako nositelky medu, dříve prakticky jediného sladidla, které lidé měli.

Hlouběji o tomto slavném dni nalezne v knize Naše tradice od Ladislavy Sůvové.



Liturgie:
Konají se pandělinky - ranní pobožnosti podobné rorátům před Vánoci. Začínají se už před čtvrtou ráno, jinde až po čtvrté odpoledne.
Tento den je také dnem, kdy lidé mají jít ke svaté zpovědi, aby večer při slavnostní bohoslužbě mohli jít ke svatému přijímání.

Zelenou barvu najdeme i v liturgii, na tento den si kněží oblékají zelené roucho. Zřejmě pro připomenutí Getsemanské zahrady a také protože zelený čtvrtek je dnem odpuštění a v tento den církev a i dříve v dobách pohanských společenství předků přijímá zpět hříšníky. Říká se, že se uschlé větve zase zazelenají.

Na Zelený čtvrtek si připomínáme poslední večeři Páně, tedy poslední večeři Ježíše Krista s Apoštoly. Byla to chvíle, kdy Kristus ustanovil tajemství eucharistie, tradici svatého přijímaní a myl apoštolům nohy. Poté odešel Ježíš Kristus do Getsemanské zahrady na modlitby, tam byl zajat vojáky a odveden. Jidáš jej za 30 stříbrných zradil, „Jidáši, polibkem mne zrazuješ?“ – vytkl Ježíš Jidáši jeho čin v zahradě Getsemanské, když právě polibkem ukázal příchozím vojákům, který z mužů je Ježíš. Ježíše tak vojáci odvedli a zoufalý Jidáš se ještě té noci oběsil.
Proto se lidé na Zelený čtvrtek chodívají modlit do zahrady a líbají zem na památku Ježíše Krista klečícího a modlícího se v zahradě a na důkaz úcty k matce zemi a k Bohu.




A něco lidové moudrosti a zapomenutých zvyků:

Na zelený čtvrtek se hospodářům doporučuje zasít len a hrách, protože co na Zelený čtvrtek zasadíme, to dobře prospívá.

Také se má vykropit svěcenou vodou dům, aby se ochránil před zlými silami a čarodějnicemi. Svěcená voda musí být přinesena v novém nepoužívaném hrnečku.

V tento den je Sedmikráska zvláštní něžné kvítečko, které podle starých pověr prý přivolává lásku. Může přivolávat i ztraceného milence, ale když je prý sedmikrásek příliš, pak přinášejí utrpení a bolest, protože prý oznamují, že budou umírat děti. Podle starého přísloví našic babiček: „jak je teho moc, to mřu děcka“ .

Na zelený čtvrtek se mělo před východem slunce zatřást se stromy, aby se urodilo větší množství ovoce.

Nemělo nic půjčovat, aby nás nikdo neuhranul.


Hospodyně vstávaly časně ještě před východem slunce, aby zametli dům, smetí pak museli odnést na křižovatku cest nebo za humna, aby se v domě nedržely blechy a jiná havěť. Někde se tlouklo paličkou o hmoždíř, aby se vyhnaly myši.

Kdo snědl před východem slunce chléb namazaný medem, ten byl celý rok uchráněn před uštknutím hada a popícháním od včel.
V Orlických horách se házel krajíc namazaný medem do studny, aby studna byla celý rok zdravá a měla hodně vody.
Těch zvyků bylo opravdu hodně a myslím, že jsem jich ještě hodně nenapsala.

V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i děvčata. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku a představoval Jidáše. V jiných krajích večer děti vybíhaly z kostela a ten kdo vyběhl jako první byl Jidáš, jinde to byl zrzavý chlapec. Běžely nebo procházely vesnicí a
odříkávali:

My Jidáše honíme
a dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví
o nevěrným Jidášovi.
Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil,
že jsi Pána Krista židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořit,
s čertem, ďáblem se tam mořit.
Až Jidáše chytíme,
do ohně ho hodíme.

Když skončili, zvolali: "Cruciferum ďáblum" na znamení, že se již Jidáš smaží v pekle.


Pečte jidáše a oslavujte život :).

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu....

Škaredá středa – 16. dubna 2014

V tento den si prožijeme, že život má pestrost. Že do něj patří vše, zrada i přátelství. Že vše je jen náš úhel pohledu, jak věci přijímáme, jak se k tomu stavíme.

Budeme naslouchat a pozorovat.


Název škaredá dostala od Jidáše, který se na Ježíše Krista škaredil, žaloval a zradil.
Lidové moudro praví: Kdo se na škaredou středu bude mračit a škaredit, ten se bude mračit každou další středu v roce.

Také se jí říkalo Sazometná, Černá, Smetná a to proto, že máme vysmýčit komíny. Kdo totiž na škaredou středu dobře komín vymete, vyžene i zlé duchy z domu.

Jedná se o první nábožensky významný den Svatého týdne, proto se ve většině publikací a spisů objevuje ve svatém týdnu až škaredá středa, i když předchozí dny jsou neméně důležité.



A ještě něco od našich předků:

V některých krajích si lidé přinesli do kostela polínko dřeva. Před kostelem je pak opálili na hranici Jidáše. Doma z něho pak nadělali loučky, tedy tenké třísky na zátop. Louček se pak o Velké neděli zapichoval společně se svěcenými kočičkami z květné neděle do rohů polí, aby byla dobrá úroda. Velikost ratolestí a louček měla svá pravidla.

Pilné hospodyně v tento den stloukaly máslo a pak jej přepuštěné přinesly do kostela na svícení.

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu...

Šedivé úterý – 15. dubna 2014

Ráno poděkujeme za to, že věci jsou tak jak jsou a že je takové přijímáme.

Děkujeme za Smrt.

Tomuto dni vládne krásná melancholická nálada. Všechno jakoby zešedne a na takovou náladu je nejlepší práce. Proto nám tradice zasvětila šedivé úterý úklidu.

Hospodyňky mají za úkol odevšad vymést pavučiny a vysmýčit.

Hospodáři poklidí zahradu, dílnu a zkontrolují dům. (více v knize Naše Tradice)

Ráno se chodí na mši.

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu...

Modré pondělí - 14. dubna 2014

Tento den by se měl nést ve velké úctě. Měli bychom dbáti klidu a mlčenlivosti.

Na modré pondělí ráno vzdáme úctu nebi a počasí. Uctíme čtyři živly.

Na stůl dáme zelené osení jako poděkování přírodě. (více v knize Naše tradice od L. Sůvové)

Děkujeme za Život.

Na Modré pondělí dětem a studentům začínaly vakace, což byly vlastně jarní prázdniny. Bylo to praktické, neboť je každá ruka v tomto týdnu potřeba. Ráno se chodí na mši.

V některých krajích se mu prý říkalo i žluté, ale nenašla jsem konkrétně, ve kterých. Není to zrovna v tom Vašem?

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu...

Svatý týden

Svatým týdnem nebo také Pašijovým či Velkým nastává čas velikonoc.
Můj drahý muž tomuto týdnu říká barvený, neboť téměř každý den v týdnu má nějakou barvu.

Velikonoční období začíná Modrým pondělím a končí v poledne na červené Velikonoční pondělí. Boží hod Velikonoční a Velikonoční pondělí označujeme jako Velikonoce.

Velikonoce se nesou v duchu utrpení a zmrtvýchvstání, jsou plné ženství, plodnosti a života.

Velikonoce nám připomínají ženský cyklus, který trvá sedm a půl dne, stejně jako Velikonoce. Každý den si projdeme jinou náladou, každý den uctíme něco jiného. Můžeme se v tento čas přiblížit svému nitru a to nejen ženy, ale i muži.

Je to poslední týden čtyřicetidenního půstu.

Je to týden, který je vyhrazen velkému úklidu. Bílíme, vymetáme komíny, pucujeme okna, drhneme podlahy, vápnem bílíme chlévy, všude se zametá, natírá, velebí. Uklízí se zahrádky, sází se, seká, hrabe. Připravují se nové šaty.

Až když je vše připraveno ženy barví vajíčka, pečou, muži pletou pomlázky - ale na to tradice pamatuje v konkrétní dny.

V tomto týdnu se nosí bílá barva jako symbol světla, nového života a také křtu.

O celých velikonocích nevyvolávejme žádné konflikty a hádky. Nesváry z nich pak trvají celé roky.

Každý den tohoto týdne má svůj název, své tradice a obyčeje. Postupně budou přibývat jednotlivé dny, abychom mohli Svatý týden krásně prožít s tradicemi, zvyky a rituály.

Pro zajímavost Svatý týden z pohledu křesťanství a historie:
Svatý týden se slaví na památku Kristova utrpení, jeho těžké cesty ke smrti. Slovo pašije pochází ze slova pasus, což v latině znamená utrpení.
Pašijový se mu říká také proto, že na Květnou neděli přijel Ježíš Kristus se svými učedníky do Jeruzaléma, kde spolu se židovským národem slavili Paschu, hebrejsky Pesach – nejdůležitější židovský svátek. Tento svátek má ovšem daleko starší tradici. Dočetla jsem se, že pochází z pradávných dob od nomádských kmenů, kteří při příchodu jara obětovali mladého beránka. Byl to krvavý rituál, při němž se krev používala na ochranu proti zlým duchům. Krví se natíraly k tomuto účelu tyče stanů, v nichž nomádi žili.* Maso pak společně upekli na otevřeném ohni a snědli je. Další zprávy o beránčí krvi souvisí s odchodem Izraelitů z Egypta. Anděl pobil všechny prvorozené syny Egypťanů, vyhnul se pouze domům Hebrejců, kteří měli dveře označené krví beránka.
* Toto natírání krví mělo ještě další praktický důvod a to ochranu dřeva před škůdci a trouchnivěním. Dalo by se říci, že to byla ochrana v obou rovinách. V našich krajích se ze stejného důvodu natíraly dřevěné části stavení krví hovězího dobytka.

Před velikonocemi se konávají ranní pobožnosti, kterým se říká pandělinky. Dle kraje se konají v různou dobu. Tam kde již je jaro v plném rozpuku, se konají už ve čtyři ráno, aby lidé mohli pracovat na polnostech a nic nezanedbali. Kupříkladu v Pošumaví touto dobou leží ještě sníh a tak se tyto pobožnosti konají až na čtvrtou hodinu odpolední. Ráz veškerých náboženských obřadů je v tomto týdnu spíše truchlivý.


Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu......

Je nejvyšší čas zasadit osení, pokud si jej chcete vypěstovat sami. Je poděkováním přírodě.


Omlouvám se, úplně jsem na něj zapomněla. Trvá mu řádově 10 dní než vyroste.

Potřebujeme: ječmen, zem, květináč a misku.

Do květináře dáme zem, asi 5-8cm, mírně ji přitlačíme a pečlivě posypeme semínky. Semínka by neměla být na sobě, aby neplesnivěla, pouze hustě vedle sebe. Zasypeme je vrstvou zeminy asi 1-2cm tlustou. Tu opět jemně přitlačíme.

Celé dílo opatrně, ale pečlivě zalijeme.

Dáme na světlé a teplé místo, tak nám bude osení rychle klíčit.

Zem udržujeme stále vlhkou, aby nepřeschla, ale zároveň nepřelíváme - netvoříme bažinku - aby nám semínka neshnila.

Abychom urychlili klíčení, dáme semena před výsadbou na jeden den do teplé vody - ne vařící! Tak nám osení dříve vyroste. S naklíčeným obilím však zacházíme opatrně, abychom mu nepolámali klíčky.
Nebo můžeme klasicky připravený květináč umístit na topení pod oknem, tak nám osení rychleji naklíčí a poroste.

Přeji Vám úspěch v pěstování a krásné osení na velikonočním stole.

Květná neděle - 6. neděle postní - 13. dubna 2014

Poslední postní nedělí je neděle Květná, v Čechách se jí také říká Květnice, na Moravě Květnica, v Jižních Čechách to je neděle Beránková a na Horácku Palmová.

U nás se v tento den světí kočičky – kocánky, bahníře, barušky – větvičky jívy. Svěcení ratolestí je mnohem starší zvyk než je křesťanství. To jej však převzalo a díky tomu se tato krásná pradávná česká tradice uchovala. Křesťanství vnímá svěcení ratolestí jako připomínku Kristova vstoupení do Jeruzaléma, kdy jej lidé vítali palmovými listy a doslova mu jimi stlali cestu, kterou přijížděl na oslu. Pro zajímavost, na tomto popisu se shodují všechna evangelia.

Celá květná neděle se nese ve veselém slavnostním duchu a také uctíme úrodu a zemi.

Pěkně se po ránu ustrojíme do čistých hezkých šatů, ženy si vždy na tuto neděli oblékaly nové šaty nebo nějaký nový kus oblečení, aby celý rok kvetly.
Dáme si brzkou snídani a jdeme na procházku do přírody. Tam s poděkováním a úctou uřízneme větvičky jívy - kočičky.
Ti co chodí do kostela, jdou na ranní mši a nechají si kočičky farářem posvětit. V některých kostelech je zvykem, že větvičky vykvetlé jívy obstará farář, vysvětí je, a pak si je každá rodina odnese z kostela domů. Po navštívení kostela si ještě uděláme procházku kvetoucí přírodou.

Kočičky s úctou zapíchnuté za svatým obrázkem nebo za křížem budou celý rok ochraňovat náš domov i úrodu.

Doma pak připravíme stůl k poslednímu postnímu nedělnímu obědu.

K obědu se podává zeleninová polévka a bezmasé slané postní jídlo. Můžeme si dát malý lehčí desert. (přesněji v Naše tradice - L.Sůvová)

Těšíme se na to, že po květné neděli nám nastává poslední postní tzv. svatý týden plný tradic.



A ještě něco lidového moudra:

Na květnou neděli se nesmí nic péct, aby se nezapekly květy na stromech a bylinách a nebylo by ovoce a úroda.

Hospodář zapíchne dvě větvičky kočiček křížem do pole s poděkováním za dobrou úrodu.

Na květnou neděli by se člověk měl hezky ustrojit do nových šatů, aby celý rok kvetl.

Také se tento den tradičně vymetala obydlí zelenými ratolestmi, aby se vymetla veškerá neřest, nemravnost a zhýralost.

Na Strakonicku se dával posvěcený jasanový prut do sklepa, aby se v něm nedržela jedovatina.

Také se k tomuto dni vztahuje jeden kouzelný příběh: Kdo o Květné neděli uřízne čarovný vrbový proutek, bude jej moci použít, pokud najde zlaté vejce. To nosí černá slepice s bílou chocholkou, avšak zanáší je. Kdo jej najde, ať jej zahrabe do slámy a před půlnocí jde na křižovatku lesní a polní cesty a zde je položí. Vrbovým proutkem ať zamává k jihu, severu a východu a objeví se duch a vyplní člověku každé přání.

Svěceným kočičkám se také přisuzovala zázračná moc k léčení různých nemocí. Říkalo se, že ten kdo spolkne 1-3 kočičky v celku, nebude trpět celý rok bolestmi v krku. Nebo ten kdo si přetře oči kočičkami a řekne: „Kočičky, kočičky aby neboleli vočičky“ nebudou ho bolet oči po dlouhý čas.


Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu...

Smrtná neděle - 5. neděle postní - 6. dubna 2014


Na tuto neděli se nesmí pít žádný alkohol a to striktně.

K obědu se podává v mnoha krajích pučálka, jinde hrachová kaše.
Hrachovou kaši můžeme dochutit česnekem, solí a troškou pepře a dozdobit praženou cibulkou. Protože máme stále půst, nebudeme kaši mastit sádlem, ale rostlinným tukem, kupříkladu řepkovým, lněným či slunečnicovým. Všechny oleje je ideální sehnat za studena lisované.

Oběd by to měl být střídmý a zároveň sytý - další typy na tradiční oběd najdete v knize Naše tradice.

Tradice Smrtné, Smrtonosné, Smrtelné neděle je moc pěkná a plná lidových zvyků i folkloru.
Je to den kdy se ze vsi vynáší Smrt – Morana, Mařena, Mařka, Mařana, Mořena, Smrtholka – je to den kdy se rituálně vynáší zima a v podobě Líta se přivádí a vítá jaro. V České zemi se tomu děje zároveň v jeden den, na Moravě se většinou na smrtnou neděli vynáší Morana a až další neděli, tedy květnou, přináší Líto.

Ale abychom to vzali pěkně popořadě.

Úkony na smrtnou neděli jsou rozděleny takříkajíc generačně.

Pro ženy a muže je to den předjarního úklidu. Muži se věnují dílnám a stodolám, ženy domácnostem.

Mládenci a děvečky se sejdou v některé stodole a ráno vytvoří ze slámy a klacků nebo dřeva ženskou postavu, Moranu. Určitě u toho nesmí chybět děti a zvědavě pokukovat jak se Morana vyrábí. Děti doma dostanou nějaký kus starého obnošeného ženského odění a tím pak společně obléknou tuto loutku. Nazdobí jí také pentlemi a je zvykem jí namalovat zubatý obličej. Některá děvčata dříve propůjčovala Moraně své šátečky, ovšem ty sundávali před vhozením Smrtky do vody.

Když je vše uchystáno jde se na oběd, kterým je ve většině krajích sladká či slaná pučálka, objevuje se i hrachová kaše a jiné typicky postní pokrmy.

Odpoledne se sejdou jinoši s děvčaty a dětmi na návsi a Smrtka se vynáší na vysoké tyči za ves, kde je vhozena do vody – musí to být tekoucí voda, velký potok nebo řeka, aby Moranu odnesla pryč. Vynášení Morany mají na starosti chlapci, děvčata je pouze doprovází a zpívají k tomuto určené písně. Pokud ves nebo místo kde žijete tekoucí vodu nemá, tam se Smrt zakope - pohřbí.

Dříve se říkalo, že z kterého domu se hoch či mládenec tohoto úkonu nezúčastní, tam někdo vážně onemocní či zemře, je to pověra.

Je to úkon, kdy se loučíme s dlouhou zimou. Je ale třeba ještě vnést do vsi jaro. Symbolem jara a přicházejícího slunce a tepla je Líto.
Je to poražený mladý smrček nazdobený pentlemi, papírovými věnci, svatými obrázky, květinami, pouchami či kraslicemi. Poucha jsou vyfouklá bílá vejce. Líto přináší do vsi děvčata za doprovodu všech ostatních a za hlasitého veselého zpěvu. Obcházejí s ním celou vesnici a koledují. A všichni, děti i dospělí se radují, že zima je pryč a přichází jaro. Při tomto radování, ale nezapomínáme, že je smrtná neděle a že se nesmí pít alkohol.

Celé tyto obřady se neobejdou bez slavnostního odění a krásných slavnostních lidových krojů.

Protože máme v republice poměrně dost skanzenů i vesnic, kde se tato tradice obnovila a některé vesnice, jež ji soustavně dodržují, doporučuji vřele udělati si výlet do některého z těchto míst a účastnit se vynášení Morany. Je to moc krásné a uctivé loučení se se zimou a vítání jara a je se opravdu na co dívat.

A ještě pár místních zvyklostí:
Na Zábřešsku děvčata chodila po vsi a prosila o trochu hrachu na pučálku.
Na Bydžovsku dávaly ženy do oken kus lnu, aby nikdo celý rok neonemocněl a nezemřel.

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu..

(protože jsem měla pár dotazů kde knihu Naše tradice sehnat, tak zatím vím o jediném míste:
kniha Naše tradice od L. Sůvové je k dostání v krámku U Džoudyho - Praha I.P. Pavlova)

Družebná neděle – 4.neděle postní - 30. března

Na tento den se mají lidé spolu družit a sdílet spolu čas. Také máme polovinu půstu a tak si můžeme dopřát tučnější pokrm, třeba dobrou rybu. Nejíme maso. Rozhodně si naplánujeme návštěvu - buď mi pozveme někoho na oběd, nebo někdo nás. Může se upéct i něco přiměřeně sladkého, kupříkladu tradiční český jablečný závin jakožto úcta naší zemi. (další přesnější povídání o jídle a další věcech viz Naše tradice - L. Sůvová)

Na družebnou neděli můžeme upéct koláče družbance, jako to dělali v některých krajích naši předkové. Jsou to velké koláče z kynutého těsta, které se mažou světlým i tmavým mazáním a říká se, že se mazání druží.

Tradičně se v některých krajích podával "pálenec" se "suchou kůrkou", rosolkou a pivem. I my si můžeme tento den dopřát jednu sklenku něčeho lehkého, kupříkladu vína, či jedno pivo.
Pálenec je pečený hrách sypaný cukrem a pepřem. Suchou kůrkou se označují na sucho opečené rohlíky. Pálenec na suchou kůrku se nepřipravoval jen doma ale i v hospodách.

Na družebnou neděli se mají lidé družit a tak krom návštěv se za našich prababiček dělalo pár krásných zvyků:

Zejména chasa a dítka tuto možnost plně využívala, neboť celý půst se chodilo jen do školy a domů. Chlapci a děvčata se hromadně sešli, každý přinesl raneček jídla a i koláč a společně jej pojídali a bavili se. Tento zvyk je velice pěkný a zaslouží si praktikovat.

Družebná se nazývá jak od slova družit, tak od slova družba. Tento den je vyhrazen mládencům, jež chtějí na Pomlázku jít žádat o ruku dívky. Budoucí ženich jde s družbou do chalupy budoucí nevěsty a dohadují se námluvy. Tento akt byl spojen s mnoha zvyky. Jedním bylo pohoštění pučálkou ženicha, ta se podávala v talíři s vidličkou. Znalý ženich vyčkal, až mu byla předložena lžíce, pustil-li se do pučálky vidličkou, sklidil smích.

Na Chodsku tento den končili přástky určitou zábavou, které se říkalo Spouštědlo. O spouštědle se dívky a ženy staraly, aby bylo dost rosolky, pálence a „suché kůrky“ a muži a mládenci aby bylo dost piva.

Této neděli se také říká Středopostní, Růžová, Růžebná, Družbadlná.

Středopostní, protože tato neděle byla pomyslným středem postního obdobdobí.

Růžová nebo Růžebná proto, že se tento den v Římě světí Zlatá růže.


Na družebnou neděli se lidé mají družit, tak se družme :)..


Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu..

Děkuji, to mám ted spoustu matertiálů ke studiu.

DIABOLUS: Zajímal by mě sever, podhůří Jeseníků a Krkonoš, jestli se dá něco zjistit.

PASTEL: chtěla bys popsat nějaký konkrétní kraj? nebo se mám rozepsat obecně?

Kýchavá neděle – 3. neděle postní - 23. března 2014

Tato neděle je den, kdy je nejúčinnější modlitba za Zdraví a vůbec na podporu našeho vlastního zdraví. Proto je vhodné tento den využít k rozjímání a modlitbám.
Za Uzdravení jiných nemocných se modlíme v jinou neděli.

K obědu se tradičně vaří pórková polévka a šlejžky - bramborové šišky. (viz kniha Naše tradice - L. Sůvová, zde naleznete přesnější popis)

Kýchání je Boží dar, neboť skrze kýchání se nám harmonizuje tělo i mysl a možná se k nám na okamžik přiblíží i duše. Naši předkové říkali, že kdo kýchl třikrát po sobě, toho navštívila svatá trojice - Otec, Syn a Duch svatý. Také se říká že čistí hlavu.
„Pomáhej Pán Bůh“ nebo „ Pozdrav Tě Pán Bůh“ říkávali ještě naše prababičky a pradědečkové. Toto sousloví vzniklo zřejmě ve středověku, kdy řádily smrtelné kýchavé mory. Dnes už uslyšíte tuto reakci málo kdy. Zato slýcháváme "Je to pravda!" a díky tomuto sousloví lépe pochopíme proč jsme kýchli.

Naši předci se za zdraví modlili o kýchavou neděli, kdy je pro takové modlitby doba nejvhodnější a dělali spoustu zvyků, které vznikly z dřívějších rituálů na zdraví.

Také se vztahuje k tomuto dni pár starých pověr:
Kolikrát kdo tento den kýchne, tolik let zůstane zdráv a na živu.
Nebo kýchnul-li někdo třikrát po sobě, zůstane celý rok zdráv.
A protože si lidé chtěli zdraví zajistit, tak šňupali na kýchavou neděli různé bylinky, které podporovali kýchání. Dodnes kupříkladu seženete v trafice šňupací tabák, ale nevím jestli takhle vynucené kýchnutí platí .

Ještě jedna doplňující poznámka: Mor je krásné české slovo označující epidemie.

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu.

PASTEL: bohužel většinou platí, že čím chudší kraj tím méně záznamů a dochované obrazové dokumentace. Páč ty bohatší kroje hodně přitahovaly pozornost a ty chudší se považovaly za jakousi běžnou věc. Další věc je, jaká forma kroje tě zajímá jestli ta sváteční - do kostela, tedy nejbohatší, či odpolední (někde k muzice nebo všední) - nosil se k muzice, na procházku nebo pracovní (někde všední) který se nosil každý den při práci jak doma tak na poli.

Nicméně pokud bys chtěla něco konkrétního, můžu zjistit.

Já jdu spíš po Českých krojích, protože ty Moravské více méně pořád žijí a tam kde nežijí tak je vesnice rekonstruují a uvádí opět v život. Ale zase tím že žijí tak se dá zjistit docela dobře jak se i ten konkrétní kroj šije, obléká a jak se o něj stará.

Teď konkrétně pátrám prácheňským kroji a mám nějaké podklady k ruzyňskému (dnes Praha). Literaturu právě zkoumám, co má cenu číst/ půjčovat si/ koupit a co ne. Doma nějaké knížky mám, ale spíš obrazové encyklopedie napříč Československem a krom toho jak ten kroj vypadá ze předu a pouze jedna forma, se tam moc jiného člověk nedozví.

DIABOLUS: To by mě určitě zajímalo a taky prosím, kdyžtak odkaz na nějakou literaturu, docela by mě zajímalo jak vypadaly kroje méně známé z chudších krajů.