• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • Přišli jste skrz odkaz na příspěvek, který již neexistuje.

  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    DIABOLUSPřátelé českých tradic
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Letnice – letos slavíme Letnice 8. a 9.června 2014

    Letnice je tradiční název pro Boží hod Svatodušní, tedy Sestoupení Ducha Svatého na zem.

    Sestoupení Ducha svatého na zem se slaví vždy sedmou neděli - 50dní po Velikonočním pondělí.
    Letnice se neslaví pouze v neděli, nýbrž i v pondělí podobně jak je tomu na Boží hod Velikonoční a Velikonoční pondělí. Letnicemi nám končí období Velikonoc a oslavujeme jimi příchod léta, jak nám již napověděl název.

    Barva Letnic je červená, barva ohně a milosti. Tato barva má ve svatodušní svátky hluboký symbolický význam.
    Symbol Ducha svatého je holubice.


    Letnice byly pro naše předky nesmírně důležitým svátkem a jsou jedním z nejdůležitějších svátků i dnes. Podobně jako Vánocemi uctíme zimu, Velikonocemi jaro, Letnicemi uctíme Léto.


    Sobota před Letnicemi se nese v duchu velkého úklidu a zdobení.

    Začíná se již brzy ráno, aby se vše stihlo. Hospodyně s děvčaty vydrhne podlahy, vyčistí a naleští nábytek, vysmýčí pavučiny a utře prach. Vše se myje, blýská, uklidí, též nádobí nesmí být ve dřezu, ale pěkně uklizené.
    Prádlo se vypere, naškrobí, vyžehlí a uklidí do skříní, chystá se též nejslavnostnější sváteční oblečení nebo nejslavnější kroj na neděli. Na odění nesmí chybět červená barva, byť formou pentlí.

    Mezi tím chlapci s hospodářem uklidí a smýčí zahradu i ploty, stodolu, dílny, kolny, garáž, případně hospodářská stavení. Když mají hotovo, jdou do lesa s úctou a poděkováním nasbírají bukové, lipové či březové krásně zelené větvičky.
    Hospodyně vyndá sváteční dečky a ubrusy, dá na okna čistě bílé záclonky. Děvčata vytáhnou červené a v některých krajích i bílé pentle a jdou na zápraží převzít od chlapců větvičky. Tam kde ještě drobotina nedorostla přejímá tento úkon hospodyně a hospodář.
    Na zápraží pak z větviček děvčata vytvoří ozdoby do světnice, které se svazují a zdobí červenými pentličkami. Tato ozdoba měla mnoho podob kraj od kraje. Nejčastěji to je jedna velká váza na jídelním stole plná větviček s pentličkami. Tuto velkou vázu pak v některých krajích doplňovaly další menší vázičky či hrnečky s menšími větvičkami, rozmístěné po domě.
    Velká váza s větvičkami však je nejdůležitější, dává se do stavení proto, aby se v neděli měl kam Duch svatý usadit. Větvičky se zapichují a dávají i do oken.
    Dům zvenku je také důležité nazdobit větvičkami, aby byl dům krásný a Duch svatý jej nepřehlédl. Větší větévky zapíchneme kolem domu a někde se zapichují také k brance. Tyto se také zdobí pentlemi a aby déle vydržely, můžeme je dát do nádobky s vodou.
    Květy a zelenými větvičkami též vyzdobíme svatý obrázek. Naše babičky jej měly nejčastěji ve světnici v koutě nad stolem. Dodnes můžeme tyto svaté kouty vidět ve starých roubenkách ve skanzenech či v tradičních staveních.

    Protože každá ves má svoji kapličku nebo jednoduchý oltář či kříž i tyto je třeba nazdobit květinami a zelenými větvičkami. Oltáře v kostele se bohatě zdobí květinami, především a zejména růžemi, z čehož zřejmě vznikl i další název pro toto období - Rozálie.
    Z venku se kostel zdobí zelenými větvičkami bukovými, březovými či lipovými.
    Protože jsou letnice zároveň svátky liturgickými nese se neděle v duchu duchovních a církevních oslav. Lidé se po ránu schází v kostele, kde se konají bohoslužby a slavnostní mše. Někde se konají i nadále průvody. Místy se vypravují poutě na poutní místa zasvěcena Duchu svatému.

    Oslavuje se Duch svatý a jeho sestoupení na zem.

    V neděli dá hospodyně pod trám svěcené kočičky o Květné neděli, aby stavení v tento čas chránily před čarodějnicemi, stejně jako to udělala o Filipojakubské noci. Po uplynutí Letnic je opět vrátí v kříž za svatý obrázek.



    Pondělí patří zvykům a velkým zábavám.

    Hospodyně vymění vodu u větviček ve váze na stole a zavěsí nad jídelní stůl, kde se schází celá rodina, dřevěnou řezanou holubičku jako symbol Ducha svatého.

    O Letnicích se k jídlu připravují kosmatice a Boží milosti. Kosmatice jsou v těstíčku máčené a smažené květy černého bezu. Boží milosti je smažené sladké pečivo.

    O letnicích nesmí chybět tanec a zábava!



    Naši předci měli jeden krásný zvyk, který již zcela vymizel:
    Na mnoha místech se konaly pochůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci, které se kontrolovaly a opravovaly. Hraniční kameny a meze sloužili jako plot, každý věděl kam je co čí a předešlo se tak případným sousedským sporům. Nicméně při těchto obchůzkách se též dříve vzniklé sousedské spory řešily. tak měli naši předkové zajištěnou každoroční obnovu hranic pozemků a sousedských vztahů. Na tyto obchůzky se ovšem netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Mnohde totiž bylo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask, pak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží. Dnes by bylo záhodno kdyby mládež šla okouknout hranice a něco se dozvědět :).


    V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby čarodějnice zahnali, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem.



    K letnicím patří ještě otvírání studánek:

    Uctění studánek je tradice velice prastará, dříve tento den přiházely uctít studánky celé rody a lidé prosili o dostatek vody a o zdraví. Otvírání studánek je velice důležitý úkon, neboť nepečované prameny a studánky mizí a vysychají.
    Je to dívčí slavnost Letnic. Mohly se jí účastnit pouze dívky svobodné a čisté. Věřilo se, že dívčí nevinnost má očistnou moc. Většinou se tyto dívky oblékaly do bílé barvy a krášlily se vzájemně květinami a květinovými věnečky. Dívky uctivě přistoupí ke studánce, odříkají modlitbu, zazpívají, zaříkávají ji od zlých mocí, při čemž ji očistí od nečistot ve vodě i v okolí a jejich okraj nakonec ozdobily zelenými věnci na znamení své nevinnosti a panenské čistoty. Otevřely ji.
    Takto se obejdou všechny studánky v okolí. Pak si mezi sebou volí královnu. Vybíraly mladé, skromné hodné neposkvrněné děvče. Ostatní děvčata ji patřičně okrášlila kvítím, aby bylo poznat kdo je královnička a šly do vsi. Tam obešly všechny studně, byla to takzvaná Králenská obchůzka. Děvčata vždy dostala za svůj zpěv a zaříkávání studny nějakou výslužku. Jídlo, které takto děvčata získala, se pak snědlo na „královské hostině“ uspořádané na louce nebo u studánky.

    Po tom všem následovala zábava v hospodě, kde se bujaře tancovalo, pilo a hodovalo a přednost před všemi měli svobodní a nezadaní. Naši předkové dbali na to, aby nikdo nezůstal na ocet a tak co se nestihlo spárovat o Velikonocích a Májích, se dohonilo o Letnicích.


    Celé letnice se nesly v duchu soutěží mezi vesnicemi nejen v jízdách na koních, ale také na tržištích. Vesnice se předháněly, kdo z nich má šikovnější řemeslníky a lepší výrobky. O letnicích se totiž konaly první trhy. Každý prodával a předváděl, co stihl vyrobit přes zimu. Výroba přes zimu byla důležitým přivýdělkem, a když práce na polích stála, vyráběly se krásné a užitečné věci.

    Na Moravě věnují hospodyně úpravě domu značné úsilí a používají se tam dodnes krom pentlí i papírové ozdoby, růže a květy.

    Asi nejznámějším a dodnes živým zvykem je Jízda Králů. My už ji známe jen z Moravy, kde se do dnes drží a je velmi oblíbená i pro zahraniční návštěvníky. Už málo kdo ví, že tento zvyk není jen záležitost Moravy. V Čechách se též odehrávaly jízdy králů a fojtů. Ty ale počali upadat už na konci 18. století, kvůli josefinským úsporným reformám, které tyto jízdy zakazovaly, protože prý výrostci nadělali v lesích mnoho škod. I přesto máme dochovány podrobné popisy Jízd ze vsí jižních i západních Čech. Po válce se na Moravě o obnovu Jízdy králů zasadil jeden sedlák, který obnovil tento zvyk. V Čechách nikdo tak akční asi nebyl.

    Mládež se strojila za krále a jeho družinu a vyjednávala se královská svatba a po celé vsi se hledala pro krále vhodná nevěsta. Král musel být mladý nedotčený hoch. Dali mu nejlepšího koně zkrášleného pentlemi a květy, měl nejkrásnější kroj a musel být ke svému okolí netečný. Vyjednávali za něj starší zkušenější jinoši též na koních. Chlapci, který jel vedle krále, se říkalo královna. Průvod byl různě veliký podle počtu chlapců ve vsi, někde i 20 jezdců. Tohoto průvodu se účastnili jen hoši. Králův průvod byl obvykle rozmanitý, krom praporečníka a biřice, v něm byl v Čechách i kat, kněz, soudce, rybníkář, sluha, žába a další. Součástí obchůzky v Čechách byly často velmi dlouhé proslovy a bohatý sled dramatických scén, v nichž nechyběl soud a kázání, posměšky na konkrétní osoby a srážení žáby či její poprava katem a honba krále vojáky na koních. Průvod navštěvoval i okolní vsi, pokud se dvě družiny potkaly v polích, následovala obvykle „bitva“. Poražená strana musela vydat krále, kterého pak jeho družiníci později museli vykoupit sudem piva.

    Ať už v Čechách nebo na Moravě stát se letničním králem byla obrovská pocta. V některých krajích si jej volila chasa několik dní před jízdou. Obvykle to byl chlapec ve věku 14-15let, syn nějakého váženého souseda.
    Na Chudenickém panství u Klatov se role rozdělovaly podle pořadí, v jakém chlapci vyhnali dobytek na pastvu. První byl král, druhý buřič (biřic), třetí žabař, další čtyři táhli káru, jeden držel opratě a úplně poslední byl žába.
    V různých krajích se král vybíral různě.

    Dalším zvykem byl závod koní pořádaný na Šumavě a zřejmě dříve i jinde v Čechách, kde se chovali koně. Na pastvině se vyznačila dráha a jezdilo se na vyšňořených, ale neosedlaných koních. Vítěz dostal vyšívaný krásný praporec či šátek. Na počest vítěze, hrála také kapela.
    Děvčata mají na starosti krášlení koní, králů a družiny. Ale mají na starost ještě jednu krásnou tradici a to otvírání studánek.


    Zatímco na vsích se konali Jízdy králů, ve městech se konal jiný zvláštní zvyk. Byla to Střelba ku ptáku. Zábava k nám přišla zřejmě z Německa, kde jsou o ní zmínky ze 13. století. V Čechách se velmi rozšířila po husitských válkách a stala se velice oblíbenou. Na opravdu dlouhou dřevěnou tyč se upevnil živý, později dřevěný pták, na něhož se střílelo z kuše nebo z pušky. Kdo sestřelil ptáka první, ten se stal Ptačím králem a směl nosit na krku řád stříbrného ptáka. Koncem 15. století dostali úředníci v Kutné Hoře příkaz vydat střelcům hřivnu stříbra, aby mohli takový odznak nechat zhotovit ze stříbra. O tomto zvyku máme v městských knihách z 16. a 17. století nemálo zápisů.


    A ještě něco z historie:

    Svátek letnic pochází z židovského svátku týdnů (šavuot). Letnice se slavili už v židovství a právě během tohoto svátku Duch svatý sestoupil na apoštoly, na Ježíšovu matku Marii a na další učedníky. Duch svatý tak posvětil církev jako nový Boží lid a zahájil její misijní šíření. Byl to také den, kdy si Izrael připomínal dar Zákona a smlouvy.
    Po ukřižování Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání byl po čtyřiceti dnech vzat do nebe. „Osamělí“ křesťané se báli vycházet do ulic, společně se scházeli k modlitbám na uzavřených místech. Deset dní na to, sestoupil Duch svatý na zem. Tuto událost líčí v Bibli kniha Skutků apoštolů (2. kapitola, 1. – 4. verš).
    Ve starém zákoně se 50. den po Velikonocích vzpomínal jako den, kdy Mojžíš obdržel Desatero.


    Snad jsem na nic nezapomněla :).
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Slavnost Letnic je za dveřmi - už máte naplánované kácení májky?

    Kácení májů neodmyslitelně patří k jejich stavění. Je to dokončení této krásné tradice. Muži uhlídali májku a neztropili si tak ostudu u vedlejších vesnic. Kácení májů - jinak také Slavnost Májů je ještě velkolepější oslavou plna tance bujarého veselí a radosti než stavění. Žádný z našich předků by si ji nenechal ujít. Májky se kácí mezi Májem a Letnicemi. Často se tato slavnost spojovala se slavností Letnic, kdy byla poslední možnost ji s velkými oslavami skácet.

    Májka, symbol plodnosti a lásky, se kácí živá a krásná, jinak by se její symbolika otočila. Kácí se také z praktických důvodů - přichází velké bouřky a silné větry, jež by májku mohly srazit na některý z domů ve vsi. Naše předky čekalo mnoho práce na polích a neměl by kdo májku hájit.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Bílá neděle – 2. neděle velikonoční – 27. dubna 2014

    Jak jsem již psala, Velikonočním pondělím velikonoční čas nekončí. Od Božího hodu velikonočního běží 40dní k Nanebevstoupení Páně a 50dní ke slavnosti Letnic.

    Ač nám běží odpočítávání nedělí k velké slavnosti Letnic, tak na bílou neděli se dle české tradice nic neděje a den je spíše církevní.


    Bílou neděli slaví hlavně římskokatoličtí křesťané, kdy si novokřtěnci naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu při vigilii. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těch osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, tedy Zmrtvýchvstání Páně a končí o Bílé neděli.

    I liturgická barva tohoto dne je bílá.

    Dnes je také zvykem, že se chodí tento den ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé.

    U východních církví se tomuto dni také říká neděle sv. Tomáše a při službách je vzpomínáno setkání sv. Tomáše se vzkříšeným Kristem.

    Jen pro zajímavost:
    Dne 30. dubna 2000 stanovil papež Jan Pavel II. pro katolickou církev na přání polské řeholnice Faustyny Kowalské tento den jako neděli Božího milosrdenství. Sestře Kowalské se totiž zjevil Kristus a říkal: „Kdokoliv v tento den přistoupí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání, budou mu odpuštěny všechny hříchy i tresty za ně.“
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Velikonoční pondělí – červené – 21. dubna 2014

    Velikonoční pondělí zná snad každý, ať už pro tradici nebo jako státní svátek.

    Červené se mu říká podle tradičně barvených kraslic červenou barvou. Krom toho barvy velikonoc jsou žlutá, zelená a modrá.

    Z hlediska zvyků českého lidu je velikonoční pondělí nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu, i když liturgicky moc významné není.

    Vstává se časně a mládenci s chlapci chodí od domu k domu za děvčaty s pomlázkami na koledu.
    Za vyšlehání – poklepání pomlázkou se dostává malované vajíčko. Kraslice musí být pěkně vymalované a dívky se předhánějí, která bude míti hezčí vajíčka. Malované vajíčko je pro muže velká odměna, neboť kolikráte jde o umělecké dílo, jehož výroba trvala i hodiny práce. Hoch si je ale musí vysloužit koledou a dobrým vyšupáním. Chlapci naopak dbají, kdo bude mít hezčí a delší pomlázku s krásnými pentlemi.
    Chlapci na děvčata často číhali ráno, když šla do kostela a tento zvyk stále nevymizel.

    Pomlázka - od slova pomladit - znamená, že dívka či žena, která je pošlehána čerstvými pruty, je obdarována životadárnou mízou stromů, která pošleháním vešla i do jejího těla.

    Mládenci od dívek dostávají v některých krajích krom vajíčka i stuhy na pomlázku. Ráno vyjdou chlapci se třemi pentlemi a večer si počítají, kolik jich od děvčat dostali. Mnohé pentle dříve byly pěkně malované nebo vyšívané a hlavně když dívka vyšívala pentli pro svého mládence, dávala si obzvláště záležet stejně jako s vymalováním vajíčka. Mnohde tímto úkonem děvčata naznačovala mládencům svou náklonost, takže ne všichni hoši pentli dostali.

    Mnohde je zvykem podávat mladým mužům na pomlázce domácí pálenku, nu a než obejdou celou vesnici, tak kolikrát na konec ani nedojdou. Proto se začíná každý rok z jiného konce.
    Na pomlázku se každopádně chodí do dvanácti. Jakmile na kostelních hodinách udeří poledne, už se koledovat nesmí a také by pozbylo účinku. Polednem končí cyklus Velikonoc. Velikonoční čas však úplně nekončí, neboť velikonoční neděle máme až do Letnic.

    Výslužka se doma předá hospodyni a ta z ní vyrobí spoustu dobrých pokrmů.

    Pomlázka se vrací zpět přírodě. Odstrojí se z ní pentle a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty. Tak je zaručeno, že bude dostatek prutů i na příští rok. Když ji nemůžeme hned zasadit, nezapomeneme dát pomlázku do kyblíku s vodou, aby neuschla.

    Zdobení kraslic a šlehání pomlázkou je zvyk velice prastarý. Dříve šlo o magický rituál, kterého se účastnili pouze dospělí, časem zlidověl a začali se ho účastnit i děti.

    V tento den oslavujeme akt znovuzrození, života, smrti a plodnosti. Měli bychom dát úctu živlům.

    Vejce je symbolem nového života, zrození.

    Pomlázka je symbolem mužské síly, mužského sémě. Proto se také děvčata nenechávala vyšlehat jen tak od někoho. Děvčata také na tento den často pod sukně neoblékala spodní prádlo.

    Celý velikonoční cyklus, Postní období a Svatý týden se nese ve jménu velké očisty těla a duše, abychom mohli býti čistí do nového svého zrození.

    O velikonocích, míněno tím oněch sedm a půl dne Svatého týdne s Velikonočním pondělím NIKDY nevyvoláváme konflikty. Nesváry těchto dnů trvají kolikráte celý život.

    A ještě něco navíc aneb co bylo dříve:

    Původ pomlázky se mimo jiné vztahuje nejen ke starým pohanským zvykům, ale také jako vzpomínka na Kristovo zmrtvýchvstání. Lidé stáli na jeruzalemských ulicích v zástupech a volali: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“ Těm, kteří Ježíše ukřižovali, se to však nelíbilo a mrskajíce pruty je rozháněli. Na památku tohoto se pak slaví „mrskačka“.

    V mnoha krajích ráno hospodář vyšupal všechny domácí, aby byli celý rok čilý a nezapomněl ani na čeládku.

    Odpoledne děti za vsí hrály různé hry o vajíčka a chlapci si počítali výslužku.
    Hry o vajíčka byly různé kraj od kraje a v některých krajích byli tak oblíbené, že se jich účastnili i dospělí a předháněli se kdo bude lepší.
    Bylo to třeba Sekání do vajec, kdy jeden chlapec uchopil vejce do dlaně. Aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu, pokud ne zůstávalo vejce chlapci, který jej držel.
    Nebo Ťukání, kdy chlapci uchopil každý po jednom vejci a lehce udeřili špicemi o sebe, komu se vejce nerozbilo, vyhrál a soupeř mu své vejce musel odevzdat. Někteří chlapci podváděli a přinesli si vejdumek naplněný smolou, když to ostatní zjistili, řádně mu naložili.
    Také se hrálo Koulení, které mělo různé krajové varianty.
    A určitě by se našlo dalších spoustu her.

    Večer se mládež veselila při muzice v hospodě.

    V mnoha krajích na oplátku chodila v úterý děvčata na koledu za chlapci. Ale ne s pomlázkou nýbrž s kýblem studené vody, aby byli chlapci celý rok svěží. V některých krajích se po polední polévali spáči, kteří se vrátili nad ránem z muziky.

    Na Valašsku dokonce chodila v úterý děvčata s pomlázkami a volala: „ Dnes je naše!“ přičemž hoši odpovídali: „Dnes je toho, kdo obdrží!“ a šlehali se navzájem.

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu....
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Boží hod velikonoční – první neděle velikonoční – 20. dubna 2014

    Velikonoce = Velká noc, kdy Kristus pán vstal z mrtvých.

    Tento den vládne nálada nového života a vzkříšení. Přičemž bychom měli rozjímat nad vděkem smrti. Nad životem a smrtí.

    Ráno můžeme jít do kostela na bohoslužbu a nechat si vysvětit mazanec či chléb, v některých kostelech se žehnání pokrmů dělá již v sobotu ráno.

    Dopoledne pečeme velikonočního beránka, jako symbol Ježíše Krista. Beránek se peče v troubě, kde hoří posvěcený oheň z vigilie.

    K obědu se tradičně jí velikonoční nádivka, protože na Bílou sobotu nám skončil půst, můžeme si ji dopřát s uzeným a kopřivami.

    Odpoledne se ke kávě baští beránek, který se nakrojí se vzdáním úcty a křížovou modlitbou.

    K večeři se peče skopové.

    I výroba kraslic a pletení pomlázky má svůj čas. A ten nastává právě v neděli. Ženy s děvčaty spolu barví vejce a muži s chlapci pletou pomlázky.

    Kraslice se barví všemi možnými veselými barvami a tradičními vzory. Barví se jak plná natvrdo vařená vejce, tak vejdumky – vejce vyfouknutá. V pondělí vařené kraslice slouží jako výslužka a vejdumky se ozdobí strom v zahradě. Vejce je symbol zrození. Nikdy neobdarováváme vyfouklými vejci – znamenalo by to smrt.

    Já budu dělat vejce natvrdo vařená barvená přírodními barvami s obtisklými bylinkami a květinkami.
    Na syrové vejce se přitisknou zelené, venku sesbírané, bylinky, lístečky a kytičky a obalí se fáčem. Pak se dají vařit asi na 15min do barevné lázně. Jako barvy nám poslouží cibulové slupky. Můžeme použít kurkumu na vejce žlutá, červenou papriku na oranžová, červené zelá na modrofialová.

    Pomlázka se splétá z 8mi nebo ze 16ti prutů, přičemž i ty mají svou symboliku, jakožto i pomlázka jako taková.

    A jak tento den vypadal za našich prababiček? Jestli chcete, začtěte se. Mě se tento způsob dodržování tradic moc líbí a tak se je snažím dodržovat postaru.

    V tento velmi významný den ráno nikdo nezůstával ležet a všichni spěchali do kostela, přičemž hospodyňky s sebou braly bílý uzlíček, v němž byl uložen velikonoční mazanec, chléb, vejce, víno a v některých krajích už i velikonočního beránka pečeného v posvěceném ohni.

    Boží hod velikonoční „To je ten den, který připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho!“ zpívá se v kostelích a v chrámech.

    Všichni šli do kostela slavnostně vyšňořeni, ve městě v nejlepších šatech, na venkově v krojích a pan farář po bohoslužbě světil víše zmíněné pochutiny, které si pak ženy odnesly domů. Tam se uložily doprostřed vyzdobeného stolu. Hospodář ještě svěcenému jídlu požehnal křížem a ukrojil k snídani nebo před obědem každému po krajíčku mazance a dal každému po vejci.

    Na Chodsku se kus posvěceného jídla jedl v kostele vstoje. Pak kdokoli přišel do stavení, dostal kus z posvěceného jídla, ať to byl žebrák nebo vrchnost.

    Na Šumavě se věřilo, že vzpomeneme-li si na toho, s kým jsme jedli na Boží hod svěceného mazance, vždy najdeme cestu domů.

    Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vína a vajec zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá a pitná voda.

    Na Kravařsku se konali jízdy na koních s kříži do polí.

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu....
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Bílá sobota – 19. dubna 2014

    Bílá sobota je posledním dnem půstu, takže ještě vydržte, v neděli na Boží hod velikonoční si dáme jehněčí, či skopové maso.

    Ráno na bílou sobotu se umyjeme studenou vodou a zejména ženy polknou studenou vodu, aby byla dobrá komunikace v rodině.

    Je to poslední ráno co chodí děti s řehtačkami, protože na Bílou sobotu se vrací zvony z Říma.

    Děti ještě místy chodí na koledu a dostávají nemalovaná syrová vajíčka. Z nich pak hospodyně v neděli upeče beránka a ty co zbydou nazdobí pro koledníky na pondělí. Vajíčka se tradičně barví v neděli, aby byla co nejčerstvější.

    Někteří chlapci a muži vyrazí na proutí na pomlázku, jiní až v neděli. Po tom co dojdou domů, upraví proutí a hned spletou pomlázku. Každý muž by měl mít svou, vlastnoručně upletenou.

    Na bílou sobotu se chodí ke studánkám a pramenům, je to jediný den v roce, kdy jsou všechny studánky a prameny léčivé. Voda se pak během roku používá na různé neduhy a zejména na teploty u dětí.
    Voda, kterou si ten den naberete do čisté skleněné nádoby a budete ji uchovávat v temnu, se celý rok nezkazí a je léčivá. Máme to podloženo i odbornými rozbory udělanými v den sběru vody a po roce.
    Pokud vodu z předchozího roku nevyužijete k léčení, můžete ji s poděkováním popíjet při půstu každé ráno nebo s ní zalít květinky. Bylo by neuctivé ji vylít do kanálu.
    Zdislavin pramen na Lemberku je léčivý celoročně, ale na bílou sobotu má největší sílu. Lemberskému pramenu sv. Zdislavy se též přezdívá České Lurdy .

    Ať je jakékoli počasí měli bychom jít o přírody a dát úctu studánkám, pramenům a vodě a přát si její dostatek.

    Tento počin souvisí s proslulým otvíráním studánek, dříve se pouze čisté a svobodné dívky mohly účastnit tohoto obřadu. Šly ke studánce a za zpěvu písní ji celou vyčistili, vylily a vzdaly jí úctu, přály si dostatek vody. Děvčata byla slavnostně v krojích ustrojena a byla to pro ně veliká čest, jedna z dívek byla královnička s květným věncem na hlavě a pentlemi, při čištění jí ostatní děvčata pentle přidržovala a zpívala radostné písně a říkala říkadla věnovaná jen a jen studánce. Královničkou byla zpravidla nejšikovnější místní dívka. Kdyby někdo chtěl, nějaké texty mám. Pak družice (družičky) královničce sejmuly věneček a vhodili jej do studánky jako obětinu. Nakonec se zpěvem nabraly vodu do džbánu.
    Toto otvírání studánek se dělo dle místa v různý čas, vlastně se mi nepodařil najít nějaký celistvý termín, ale tradice vzdání úcty vodě, studánkám a pramenům je na bílou sobotu.
    Dnes může takto slavnostně přistoupit ke studánce každý a vzdát jí úctu, ale čistit by ji měly pouze ženy s čistým srdcem. Ovšem když žen není a studánka je ladem myslím, že je lepší když jí vyčistí aspoň někdo. Nepečované studánky velice rychle zanikají a vysychají, a když nevyschnou, nemají pitnou vodu.
    Pro zajímavost jen v na území naší matičky Prahy máme evidovaných asi 130 pramenů a studánek, ale z toho pouze nějakých 48 je nějakým způsobem udržovaných a z toho ne všechny jsou v dobrém stavu a jsou pitné.

    Tento den si připomínáme vzkříšení.

    Na bílou sobotu se neslouží mše ani bohoslužby s výjimkou posledního pomazání a svátosti smíření. Po setmění se slaví vigilie.
    Světí se oheň před kostelem, který se zapaluje křemeny.

    Všechny hospodyně uhasili ráno oheň a vzali si polínko, které přiložili do ohně před kostelem, který se světil. Posvěcený oheň si pak přinesli domů a roztopili jím pec či kamna. Z tohoto zvyku lze usoudit, že se na bílou sobotu nevařilo, protože svěcení ohně a slavnost vigilie se odehrává až po setmění v noci ze soboty na neděli, kdy Kristus pán vstal z mrtvých. Posvěcený oheň se také nosil domů také tzv. paškálem – velikonoční svící. A také právě proto se pekl velikonoční beránek, symbol beránka Božího až v neděli dopoledne, protože v peci či kamnech hořel svěcený oheň.

    V Brtnických starších záznamech se objevuje článek, kdy byl také zachován zvyk „Vynášení Pámbíčka“. Tehdy se nesla soška Panny Marie a kříž z kostela průvodem k na mostě na rynku – bylo to procesí k odehnání moru (epidemií). Proč se tento zvyk jmenoval Vynášení pánbíčka a kdy bylo od něho ustoupeno se nepodařilo zjistit.

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu....
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Velký pátek – 18. dubna 2014

    Ráno vstáváme časně a po probuzení si omyjeme studenou vodou obličej, abychom byli zdraví. Toto dělali naši předkové a měli bychom to dělat i nadále.

    Protože zvony mlčí, tak ráno děti vyběhnou a oznamují ranní klekání řehtačkami.

    Celý den by se měl nést v duchu smutku, mlčení a rozjímání. Nezapomínáme, že smutek je součást života a že nemusí být vždy negativní.

    Drží se asi nejpřísnější půst z postního období, podobně jako na popeleční středu a zelený čtvrtek. Ten kdo chce přísný půst dodržet a nemá namáhavou práci, může tento den pouze pít vodu popřípadě k ní přikusovat chléb.

    Kdo se nechce přísně postit, připraví si k obědu dobrou bramboračku. Ta se tradičně připravuje na Velký pátek v Čechách a jedí se jidáše mazané medem pečené na zelený čtvrtek.
    Ten kdo jidáše s medem pojí, bude zdráv po celý rok.

    Pečou se mazance, nechají se vychladnout a zabalí se do čisté utěrky a uloží se. Mazanec se jí až o neděli na Boží hod velikonoční, kdy se ráno vezme do kostela posvětit a před obědem u slavnostní tabule jej hospodář nakrojí a každému dá po kousku.

    Odpoledne je čas na modlitbu za uzdravení. Můžeme se modlit za uzdravení všeho i naší planety.

    Na Velký pátek se otvírá země, takže se v ní nesmí rýt, nesmí se s ní hýbat a to ani v na Bílou sobotu, jinak bychom zneuctili zem a bylo by zle. Nesmí se nic sázet a tak podobně.

    Otevírá se hora Blaník na ochranu českého národa, ta se však nesmí rušit. Proto je rušit nebudeme a na horu Blaník nepůjdeme.


    Tento den bychom měli jít do přírody a pozdravit bytosti, které v ní žijí. Měli bychom je uctít mlékem a tak si na procházku nezapomeňte vzít misku z přírodního materiálu a mléko a dejte ji na nějaké nerušené místo.

    Večer opět děti vyběhnou s řehtačkami a oznámí večerní klekání.

    Klekání dostalo název od pokleknutí. Když se ráno v poledne a večer rozezněli zvony, tak lidé poklekli a počali se modlit modlitbu Anděl Páně.

    Nemělo by se prát prádlo, abychom jej nenamáčeli do krve Ježíše Krista.

    Tento den si totiž připomínáme smrt Ježíše Krista. Byl odsouzen, ukřižován i pohřben.
    Bible o této události mluví ve čtyřech evangeliích, které se čtou v takzvaných pašijích. Z tohoto čtení vznikly Pašijové hry. Pašijové hry mají dalekou historii, z počátku se hrály s loutkami. Po té začali hrát pašijové hry lidé, lépe řečeno klérus. Představovat Ježíše Krista mohl jen farář a pravděpodobně pro pannu Marii též vybírali duchovní osobu. Dnes pašijové hry hrají nadšenci pro znovu objevení této tradice.
    Na připomínku Ježíšovy smrti se konají bohoslužby od tří hodin odpoledne, protože ve čtyři hodiny letního času, tedy ve tři hodiny zimního, byl Ježíš ukřižován. Výzdoba kostela je chudá, bez květin a svící na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a smutek podtrhávají mlčící zvony.


    A něco lidových zvyků:

    Tam kde se předlo, se na Velký pátek spřádaly tzv. pašijové nitě. Těmi se pak pár stehů udělalo na košili a nositel tak byl ochráněn před zlými duchy. Tam kde se tkalo, se vyráběla pašijová látka a ještě ten den se ušila košile, ta prý ochránila majitele před bleskem.

    Dříve čeledíni vyháněli za rozbřesku koně do řek a potoků, aby se koním vyhnula nemoc.

    Děvčata ráno chodila a stírala rosu, aby byla chráněna před sluncem.

    I tento den děti honily Jidáše.

    Dokonce prý vycházejí na souš i vodníci, kteří se pak v okolí řek prohánějí na koních. 2 dny před Božím hodem velikonočním.

    Byl to prý den bosorek, které tajně na březích potoka čarovaly tím, že kladly ve vodě na kámen slámu nebo povříslo, do kterého tloukly pístem na praní. Nezasvěcení však nevědí proč.

    Na Kladensku se tradičně jedla čočka, aby se lidí drželi peníze.

    Na Bydžovsku se nemělo tento den nic půjčovat, protože se věřilo, že s půjčenou věcí se dá čarovat.

    Mnohem více o víznamu českých tradic velmi srozumitelným jazykem naleznete v krásné knize Naše tradice, jež se dá sehnat v Praze U Džoudyho - dnes jsem se ptala a mají 12 ks. Další místo je infocentrum ve městě Tanvald.

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu....
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Zelený čtvrtek – 17. dubna 2014

    Zelená barva symbolizuje odpuštění a přijetí a celý cen se nese v tomto duchu. Drží se přísný půst.
    Je to den oslavy života, člověka, jídla a síly.

    Ráno si omyjeme obličej studenou vodou nebo nohy rosou, abychom byli zdrávi.

    K obědu se mohou se jíst jen zelené věci.
    Kupříkladu špenát, kopřivy, zelený hrách, pučálka, zelí, různé saláty a listy, také můžeme udělat salát s chudobkami (sedmikrásky). Pojíme pokrmů postních a očistných. Samozřejmě nejíme maso a zdržíme se alkoholu. Zelené pivo si proto odpustíme.
    Dříve bylo zvykem jíst jen jedno zelené syté jídlo za den.

    Odpoledne pečeme Jidáše na Velký pátek a nemělo by se pracovat.
    Jedná se o obřadní kynuté pečivo, které by mělo mít podobu provazu. V různých krajích se tvarem liší, ale symboliku mají všechny stejnou.
    Ty se pak mažou medem a jí se až na Velký pátek k obědu.

    Na zelený čtvrtek večer utichnou všechny zvony, říká se, že zvony odlétají do Říma.
    Aby se vědělo kolik je hodin, tak se ráno a klekání (někde i poledne) ohlašovalo řehtačkami, klapačkami a místy i klapacími trakaři. To hodně bavilo děti, s řehtačkami obcházely celou ves a dostávaly od hospodyň bílá syrová vajíčka jako odměnu.
    Zpět zvony přiletí až na Bílou sobotu.

    Mezi lidmi se říkalo, že při znění posledních zvonů by měl člověk v kapse zachrastit penězi, aby se ho držely.

    Nejslavnostnější je však večeře. Krásně se ustrojíme a přichystáme čistý a krásně prostřený, ne však přezdobený stůl. Při prostírání pamatujeme, že je stále půst a máme vnímat pokoru.
    Součástí večeře musí být chléb – symbol 4 živlů a všedního života. Na závěr popijeme pohár červeného vína. Připíjí se na dobré vztahy a pospolitost. Pohár červeného vína je jednak připomínkou poslední večeře Páně a je to symbol života. Tento pohár by měly popít i těhotné ženy, jimž v tento výjimečný den nijak neublíží. Měl by to být pohár pouze jeden, aby se zachovala úcta k tomuto rituálu, půstu a Svatému týdnu.

    Může to být i pohár medoviny. Ten oslavoval jaro, život a včely jako nositelky medu, dříve prakticky jediného sladidla, které lidé měli.

    Hlouběji o tomto slavném dni nalezne v knize Naše tradice od Ladislavy Sůvové.



    Liturgie:
    Konají se pandělinky - ranní pobožnosti podobné rorátům před Vánoci. Začínají se už před čtvrtou ráno, jinde až po čtvrté odpoledne.
    Tento den je také dnem, kdy lidé mají jít ke svaté zpovědi, aby večer při slavnostní bohoslužbě mohli jít ke svatému přijímání.

    Zelenou barvu najdeme i v liturgii, na tento den si kněží oblékají zelené roucho. Zřejmě pro připomenutí Getsemanské zahrady a také protože zelený čtvrtek je dnem odpuštění a v tento den církev a i dříve v dobách pohanských společenství předků přijímá zpět hříšníky. Říká se, že se uschlé větve zase zazelenají.

    Na Zelený čtvrtek si připomínáme poslední večeři Páně, tedy poslední večeři Ježíše Krista s Apoštoly. Byla to chvíle, kdy Kristus ustanovil tajemství eucharistie, tradici svatého přijímaní a myl apoštolům nohy. Poté odešel Ježíš Kristus do Getsemanské zahrady na modlitby, tam byl zajat vojáky a odveden. Jidáš jej za 30 stříbrných zradil, „Jidáši, polibkem mne zrazuješ?“ – vytkl Ježíš Jidáši jeho čin v zahradě Getsemanské, když právě polibkem ukázal příchozím vojákům, který z mužů je Ježíš. Ježíše tak vojáci odvedli a zoufalý Jidáš se ještě té noci oběsil.
    Proto se lidé na Zelený čtvrtek chodívají modlit do zahrady a líbají zem na památku Ježíše Krista klečícího a modlícího se v zahradě a na důkaz úcty k matce zemi a k Bohu.




    A něco lidové moudrosti a zapomenutých zvyků:

    Na zelený čtvrtek se hospodářům doporučuje zasít len a hrách, protože co na Zelený čtvrtek zasadíme, to dobře prospívá.

    Také se má vykropit svěcenou vodou dům, aby se ochránil před zlými silami a čarodějnicemi. Svěcená voda musí být přinesena v novém nepoužívaném hrnečku.

    V tento den je Sedmikráska zvláštní něžné kvítečko, které podle starých pověr prý přivolává lásku. Může přivolávat i ztraceného milence, ale když je prý sedmikrásek příliš, pak přinášejí utrpení a bolest, protože prý oznamují, že budou umírat děti. Podle starého přísloví našic babiček: „jak je teho moc, to mřu děcka“ .

    Na zelený čtvrtek se mělo před východem slunce zatřást se stromy, aby se urodilo větší množství ovoce.

    Nemělo nic půjčovat, aby nás nikdo neuhranul.


    Hospodyně vstávaly časně ještě před východem slunce, aby zametli dům, smetí pak museli odnést na křižovatku cest nebo za humna, aby se v domě nedržely blechy a jiná havěť. Někde se tlouklo paličkou o hmoždíř, aby se vyhnaly myši.

    Kdo snědl před východem slunce chléb namazaný medem, ten byl celý rok uchráněn před uštknutím hada a popícháním od včel.
    V Orlických horách se házel krajíc namazaný medem do studny, aby studna byla celý rok zdravá a měla hodně vody.
    Těch zvyků bylo opravdu hodně a myslím, že jsem jich ještě hodně nenapsala.

    V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i děvčata. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku a představoval Jidáše. V jiných krajích večer děti vybíhaly z kostela a ten kdo vyběhl jako první byl Jidáš, jinde to byl zrzavý chlapec. Běžely nebo procházely vesnicí a
    odříkávali:

    My Jidáše honíme
    a dřevem mu zvoníme.
    Kdo ho viděl, ať nám poví
    o nevěrným Jidášovi.
    Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil,
    že jsi Pána Krista židům prozradil?
    Za to musíš v pekle hořit,
    s čertem, ďáblem se tam mořit.
    Až Jidáše chytíme,
    do ohně ho hodíme.

    Když skončili, zvolali: "Cruciferum ďáblum" na znamení, že se již Jidáš smaží v pekle.


    Pečte jidáše a oslavujte život :).

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu....
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Škaredá středa – 16. dubna 2014

    V tento den si prožijeme, že život má pestrost. Že do něj patří vše, zrada i přátelství. Že vše je jen náš úhel pohledu, jak věci přijímáme, jak se k tomu stavíme.

    Budeme naslouchat a pozorovat.


    Název škaredá dostala od Jidáše, který se na Ježíše Krista škaredil, žaloval a zradil.
    Lidové moudro praví: Kdo se na škaredou středu bude mračit a škaredit, ten se bude mračit každou další středu v roce.

    Také se jí říkalo Sazometná, Černá, Smetná a to proto, že máme vysmýčit komíny. Kdo totiž na škaredou středu dobře komín vymete, vyžene i zlé duchy z domu.

    Jedná se o první nábožensky významný den Svatého týdne, proto se ve většině publikací a spisů objevuje ve svatém týdnu až škaredá středa, i když předchozí dny jsou neméně důležité.



    A ještě něco od našich předků:

    V některých krajích si lidé přinesli do kostela polínko dřeva. Před kostelem je pak opálili na hranici Jidáše. Doma z něho pak nadělali loučky, tedy tenké třísky na zátop. Louček se pak o Velké neděli zapichoval společně se svěcenými kočičkami z květné neděle do rohů polí, aby byla dobrá úroda. Velikost ratolestí a louček měla svá pravidla.

    Pilné hospodyně v tento den stloukaly máslo a pak jej přepuštěné přinesly do kostela na svícení.

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu...
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Šedivé úterý – 15. dubna 2014

    Ráno poděkujeme za to, že věci jsou tak jak jsou a že je takové přijímáme.

    Děkujeme za Smrt.

    Tomuto dni vládne krásná melancholická nálada. Všechno jakoby zešedne a na takovou náladu je nejlepší práce. Proto nám tradice zasvětila šedivé úterý úklidu.

    Hospodyňky mají za úkol odevšad vymést pavučiny a vysmýčit.

    Hospodáři poklidí zahradu, dílnu a zkontrolují dům. (více v knize Naše Tradice)

    Ráno se chodí na mši.

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu...
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Modré pondělí - 14. dubna 2014

    Tento den by se měl nést ve velké úctě. Měli bychom dbáti klidu a mlčenlivosti.

    Na modré pondělí ráno vzdáme úctu nebi a počasí. Uctíme čtyři živly.

    Na stůl dáme zelené osení jako poděkování přírodě. (více v knize Naše tradice od L. Sůvové)

    Děkujeme za Život.

    Na Modré pondělí dětem a studentům začínaly vakace, což byly vlastně jarní prázdniny. Bylo to praktické, neboť je každá ruka v tomto týdnu potřeba. Ráno se chodí na mši.

    V některých krajích se mu prý říkalo i žluté, ale nenašla jsem konkrétně, ve kterých. Není to zrovna v tom Vašem?

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu...
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Svatý týden

    Svatým týdnem nebo také Pašijovým či Velkým nastává čas velikonoc.
    Můj drahý muž tomuto týdnu říká barvený, neboť téměř každý den v týdnu má nějakou barvu.

    Velikonoční období začíná Modrým pondělím a končí v poledne na červené Velikonoční pondělí. Boží hod Velikonoční a Velikonoční pondělí označujeme jako Velikonoce.

    Velikonoce se nesou v duchu utrpení a zmrtvýchvstání, jsou plné ženství, plodnosti a života.

    Velikonoce nám připomínají ženský cyklus, který trvá sedm a půl dne, stejně jako Velikonoce. Každý den si projdeme jinou náladou, každý den uctíme něco jiného. Můžeme se v tento čas přiblížit svému nitru a to nejen ženy, ale i muži.

    Je to poslední týden čtyřicetidenního půstu.

    Je to týden, který je vyhrazen velkému úklidu. Bílíme, vymetáme komíny, pucujeme okna, drhneme podlahy, vápnem bílíme chlévy, všude se zametá, natírá, velebí. Uklízí se zahrádky, sází se, seká, hrabe. Připravují se nové šaty.

    Až když je vše připraveno ženy barví vajíčka, pečou, muži pletou pomlázky - ale na to tradice pamatuje v konkrétní dny.

    V tomto týdnu se nosí bílá barva jako symbol světla, nového života a také křtu.

    O celých velikonocích nevyvolávejme žádné konflikty a hádky. Nesváry z nich pak trvají celé roky.

    Každý den tohoto týdne má svůj název, své tradice a obyčeje. Postupně budou přibývat jednotlivé dny, abychom mohli Svatý týden krásně prožít s tradicemi, zvyky a rituály.

    Pro zajímavost Svatý týden z pohledu křesťanství a historie:
    Svatý týden se slaví na památku Kristova utrpení, jeho těžké cesty ke smrti. Slovo pašije pochází ze slova pasus, což v latině znamená utrpení.
    Pašijový se mu říká také proto, že na Květnou neděli přijel Ježíš Kristus se svými učedníky do Jeruzaléma, kde spolu se židovským národem slavili Paschu, hebrejsky Pesach – nejdůležitější židovský svátek. Tento svátek má ovšem daleko starší tradici. Dočetla jsem se, že pochází z pradávných dob od nomádských kmenů, kteří při příchodu jara obětovali mladého beránka. Byl to krvavý rituál, při němž se krev používala na ochranu proti zlým duchům. Krví se natíraly k tomuto účelu tyče stanů, v nichž nomádi žili.* Maso pak společně upekli na otevřeném ohni a snědli je. Další zprávy o beránčí krvi souvisí s odchodem Izraelitů z Egypta. Anděl pobil všechny prvorozené syny Egypťanů, vyhnul se pouze domům Hebrejců, kteří měli dveře označené krví beránka.
    * Toto natírání krví mělo ještě další praktický důvod a to ochranu dřeva před škůdci a trouchnivěním. Dalo by se říci, že to byla ochrana v obou rovinách. V našich krajích se ze stejného důvodu natíraly dřevěné části stavení krví hovězího dobytka.

    Před velikonocemi se konávají ranní pobožnosti, kterým se říká pandělinky. Dle kraje se konají v různou dobu. Tam kde již je jaro v plném rozpuku, se konají už ve čtyři ráno, aby lidé mohli pracovat na polnostech a nic nezanedbali. Kupříkladu v Pošumaví touto dobou leží ještě sníh a tak se tyto pobožnosti konají až na čtvrtou hodinu odpolední. Ráz veškerých náboženských obřadů je v tomto týdnu spíše truchlivý.


    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu......
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Je nejvyšší čas zasadit osení, pokud si jej chcete vypěstovat sami. Je poděkováním přírodě.


    Omlouvám se, úplně jsem na něj zapomněla. Trvá mu řádově 10 dní než vyroste.

    Potřebujeme: ječmen, zem, květináč a misku.

    Do květináře dáme zem, asi 5-8cm, mírně ji přitlačíme a pečlivě posypeme semínky. Semínka by neměla být na sobě, aby neplesnivěla, pouze hustě vedle sebe. Zasypeme je vrstvou zeminy asi 1-2cm tlustou. Tu opět jemně přitlačíme.

    Celé dílo opatrně, ale pečlivě zalijeme.

    Dáme na světlé a teplé místo, tak nám bude osení rychle klíčit.

    Zem udržujeme stále vlhkou, aby nepřeschla, ale zároveň nepřelíváme - netvoříme bažinku - aby nám semínka neshnila.

    Abychom urychlili klíčení, dáme semena před výsadbou na jeden den do teplé vody - ne vařící! Tak nám osení dříve vyroste. S naklíčeným obilím však zacházíme opatrně, abychom mu nepolámali klíčky.
    Nebo můžeme klasicky připravený květináč umístit na topení pod oknem, tak nám osení rychleji naklíčí a poroste.

    Přeji Vám úspěch v pěstování a krásné osení na velikonočním stole.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Květná neděle - 6. neděle postní - 13. dubna 2014

    Poslední postní nedělí je neděle Květná, v Čechách se jí také říká Květnice, na Moravě Květnica, v Jižních Čechách to je neděle Beránková a na Horácku Palmová.

    U nás se v tento den světí kočičky – kocánky, bahníře, barušky – větvičky jívy. Svěcení ratolestí je mnohem starší zvyk než je křesťanství. To jej však převzalo a díky tomu se tato krásná pradávná česká tradice uchovala. Křesťanství vnímá svěcení ratolestí jako připomínku Kristova vstoupení do Jeruzaléma, kdy jej lidé vítali palmovými listy a doslova mu jimi stlali cestu, kterou přijížděl na oslu. Pro zajímavost, na tomto popisu se shodují všechna evangelia.

    Celá květná neděle se nese ve veselém slavnostním duchu a také uctíme úrodu a zemi.

    Pěkně se po ránu ustrojíme do čistých hezkých šatů, ženy si vždy na tuto neděli oblékaly nové šaty nebo nějaký nový kus oblečení, aby celý rok kvetly.
    Dáme si brzkou snídani a jdeme na procházku do přírody. Tam s poděkováním a úctou uřízneme větvičky jívy - kočičky.
    Ti co chodí do kostela, jdou na ranní mši a nechají si kočičky farářem posvětit. V některých kostelech je zvykem, že větvičky vykvetlé jívy obstará farář, vysvětí je, a pak si je každá rodina odnese z kostela domů. Po navštívení kostela si ještě uděláme procházku kvetoucí přírodou.

    Kočičky s úctou zapíchnuté za svatým obrázkem nebo za křížem budou celý rok ochraňovat náš domov i úrodu.

    Doma pak připravíme stůl k poslednímu postnímu nedělnímu obědu.

    K obědu se podává zeleninová polévka a bezmasé slané postní jídlo. Můžeme si dát malý lehčí desert. (přesněji v Naše tradice - L.Sůvová)

    Těšíme se na to, že po květné neděli nám nastává poslední postní tzv. svatý týden plný tradic.



    A ještě něco lidového moudra:

    Na květnou neděli se nesmí nic péct, aby se nezapekly květy na stromech a bylinách a nebylo by ovoce a úroda.

    Hospodář zapíchne dvě větvičky kočiček křížem do pole s poděkováním za dobrou úrodu.

    Na květnou neděli by se člověk měl hezky ustrojit do nových šatů, aby celý rok kvetl.

    Také se tento den tradičně vymetala obydlí zelenými ratolestmi, aby se vymetla veškerá neřest, nemravnost a zhýralost.

    Na Strakonicku se dával posvěcený jasanový prut do sklepa, aby se v něm nedržela jedovatina.

    Také se k tomuto dni vztahuje jeden kouzelný příběh: Kdo o Květné neděli uřízne čarovný vrbový proutek, bude jej moci použít, pokud najde zlaté vejce. To nosí černá slepice s bílou chocholkou, avšak zanáší je. Kdo jej najde, ať jej zahrabe do slámy a před půlnocí jde na křižovatku lesní a polní cesty a zde je položí. Vrbovým proutkem ať zamává k jihu, severu a východu a objeví se duch a vyplní člověku každé přání.

    Svěceným kočičkám se také přisuzovala zázračná moc k léčení různých nemocí. Říkalo se, že ten kdo spolkne 1-3 kočičky v celku, nebude trpět celý rok bolestmi v krku. Nebo ten kdo si přetře oči kočičkami a řekne: „Kočičky, kočičky aby neboleli vočičky“ nebudou ho bolet oči po dlouhý čas.


    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu...
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Smrtná neděle - 5. neděle postní - 6. dubna 2014


    Na tuto neděli se nesmí pít žádný alkohol a to striktně.

    K obědu se podává v mnoha krajích pučálka, jinde hrachová kaše.
    Hrachovou kaši můžeme dochutit česnekem, solí a troškou pepře a dozdobit praženou cibulkou. Protože máme stále půst, nebudeme kaši mastit sádlem, ale rostlinným tukem, kupříkladu řepkovým, lněným či slunečnicovým. Všechny oleje je ideální sehnat za studena lisované.

    Oběd by to měl být střídmý a zároveň sytý - další typy na tradiční oběd najdete v knize Naše tradice.

    Tradice Smrtné, Smrtonosné, Smrtelné neděle je moc pěkná a plná lidových zvyků i folkloru.
    Je to den kdy se ze vsi vynáší Smrt – Morana, Mařena, Mařka, Mařana, Mořena, Smrtholka – je to den kdy se rituálně vynáší zima a v podobě Líta se přivádí a vítá jaro. V České zemi se tomu děje zároveň v jeden den, na Moravě se většinou na smrtnou neděli vynáší Morana a až další neděli, tedy květnou, přináší Líto.

    Ale abychom to vzali pěkně popořadě.

    Úkony na smrtnou neděli jsou rozděleny takříkajíc generačně.

    Pro ženy a muže je to den předjarního úklidu. Muži se věnují dílnám a stodolám, ženy domácnostem.

    Mládenci a děvečky se sejdou v některé stodole a ráno vytvoří ze slámy a klacků nebo dřeva ženskou postavu, Moranu. Určitě u toho nesmí chybět děti a zvědavě pokukovat jak se Morana vyrábí. Děti doma dostanou nějaký kus starého obnošeného ženského odění a tím pak společně obléknou tuto loutku. Nazdobí jí také pentlemi a je zvykem jí namalovat zubatý obličej. Některá děvčata dříve propůjčovala Moraně své šátečky, ovšem ty sundávali před vhozením Smrtky do vody.

    Když je vše uchystáno jde se na oběd, kterým je ve většině krajích sladká či slaná pučálka, objevuje se i hrachová kaše a jiné typicky postní pokrmy.

    Odpoledne se sejdou jinoši s děvčaty a dětmi na návsi a Smrtka se vynáší na vysoké tyči za ves, kde je vhozena do vody – musí to být tekoucí voda, velký potok nebo řeka, aby Moranu odnesla pryč. Vynášení Morany mají na starosti chlapci, děvčata je pouze doprovází a zpívají k tomuto určené písně. Pokud ves nebo místo kde žijete tekoucí vodu nemá, tam se Smrt zakope - pohřbí.

    Dříve se říkalo, že z kterého domu se hoch či mládenec tohoto úkonu nezúčastní, tam někdo vážně onemocní či zemře, je to pověra.

    Je to úkon, kdy se loučíme s dlouhou zimou. Je ale třeba ještě vnést do vsi jaro. Symbolem jara a přicházejícího slunce a tepla je Líto.
    Je to poražený mladý smrček nazdobený pentlemi, papírovými věnci, svatými obrázky, květinami, pouchami či kraslicemi. Poucha jsou vyfouklá bílá vejce. Líto přináší do vsi děvčata za doprovodu všech ostatních a za hlasitého veselého zpěvu. Obcházejí s ním celou vesnici a koledují. A všichni, děti i dospělí se radují, že zima je pryč a přichází jaro. Při tomto radování, ale nezapomínáme, že je smrtná neděle a že se nesmí pít alkohol.

    Celé tyto obřady se neobejdou bez slavnostního odění a krásných slavnostních lidových krojů.

    Protože máme v republice poměrně dost skanzenů i vesnic, kde se tato tradice obnovila a některé vesnice, jež ji soustavně dodržují, doporučuji vřele udělati si výlet do některého z těchto míst a účastnit se vynášení Morany. Je to moc krásné a uctivé loučení se se zimou a vítání jara a je se opravdu na co dívat.

    A ještě pár místních zvyklostí:
    Na Zábřešsku děvčata chodila po vsi a prosila o trochu hrachu na pučálku.
    Na Bydžovsku dávaly ženy do oken kus lnu, aby nikdo celý rok neonemocněl a nezemřel.

    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu..

    (protože jsem měla pár dotazů kde knihu Naše tradice sehnat, tak zatím vím o jediném míste:
    kniha Naše tradice od L. Sůvové je k dostání v krámku U Džoudyho - Praha I.P. Pavlova)
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    Družebná neděle – 4.neděle postní - 30. března

    Na tento den se mají lidé spolu družit a sdílet spolu čas. Také máme polovinu půstu a tak si můžeme dopřát tučnější pokrm, třeba dobrou rybu. Nejíme maso. Rozhodně si naplánujeme návštěvu - buď mi pozveme někoho na oběd, nebo někdo nás. Může se upéct i něco přiměřeně sladkého, kupříkladu tradiční český jablečný závin jakožto úcta naší zemi. (další přesnější povídání o jídle a další věcech viz Naše tradice - L. Sůvová)

    Na družebnou neděli můžeme upéct koláče družbance, jako to dělali v některých krajích naši předkové. Jsou to velké koláče z kynutého těsta, které se mažou světlým i tmavým mazáním a říká se, že se mazání druží.

    Tradičně se v některých krajích podával "pálenec" se "suchou kůrkou", rosolkou a pivem. I my si můžeme tento den dopřát jednu sklenku něčeho lehkého, kupříkladu vína, či jedno pivo.
    Pálenec je pečený hrách sypaný cukrem a pepřem. Suchou kůrkou se označují na sucho opečené rohlíky. Pálenec na suchou kůrku se nepřipravoval jen doma ale i v hospodách.

    Na družebnou neděli se mají lidé družit a tak krom návštěv se za našich prababiček dělalo pár krásných zvyků:

    Zejména chasa a dítka tuto možnost plně využívala, neboť celý půst se chodilo jen do školy a domů. Chlapci a děvčata se hromadně sešli, každý přinesl raneček jídla a i koláč a společně jej pojídali a bavili se. Tento zvyk je velice pěkný a zaslouží si praktikovat.

    Družebná se nazývá jak od slova družit, tak od slova družba. Tento den je vyhrazen mládencům, jež chtějí na Pomlázku jít žádat o ruku dívky. Budoucí ženich jde s družbou do chalupy budoucí nevěsty a dohadují se námluvy. Tento akt byl spojen s mnoha zvyky. Jedním bylo pohoštění pučálkou ženicha, ta se podávala v talíři s vidličkou. Znalý ženich vyčkal, až mu byla předložena lžíce, pustil-li se do pučálky vidličkou, sklidil smích.

    Na Chodsku tento den končili přástky určitou zábavou, které se říkalo Spouštědlo. O spouštědle se dívky a ženy staraly, aby bylo dost rosolky, pálence a „suché kůrky“ a muži a mládenci aby bylo dost piva.

    Této neděli se také říká Středopostní, Růžová, Růžebná, Družbadlná.

    Středopostní, protože tato neděle byla pomyslným středem postního obdobdobí.

    Růžová nebo Růžebná proto, že se tento den v Římě světí Zlatá růže.


    Na družebnou neděli se lidé mají družit, tak se družme :)..


    Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
    Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
    Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu..
    PASTEL
    PASTEL --- ---
    Děkuji, to mám ted spoustu matertiálů ke studiu.
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    DIABOLUS: tady poměrně obecný popis krkonošského kroje s bohužel naprosto tragickými obrázky - rekonstrukcí http://www.krkonosskyhoral.ic.cz/krojeCZ.html
    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    DIABOLUS: aspoň co jsem našla na netu:

    malá zmínka http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=11257&Itemid=37

    doudlebsko jsou jižní Čechy, ale také chudý kraj http://www.43.oblast.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=114760 a zde http://www.muzeumcb.cz/cz/?clanek=164

    soubor Hořeňák (podkrkonoší) - Lázně Bělohrad - http://www.lazne-belohrad.cz/kultura/horenak/3-cast-1999-2009/ možná by o krojích které nosí věděli víc (ne vždy je to pravda)

    orlické hory - paní co šije české kroje (asi jediná - o nikom jiném moc nevím až na pár švadlen co šijí pouze taneční kroje - velice zjednodušená verze) http://www.regionalni-znacky.cz/.../cs/certifikovane-produkty/detail/119/lidove-kroje-a-dobove-odevy

    DIABOLUS
    DIABOLUS --- ---
    PASTEL: Všeobecně i v chudých krajích se nosil trojí kroj - tedy kroj pracovní/všední, sváteční kroj/hodobóžový a svatební kroj. O posledním z uvedených toho je psáno a zaznamenáno asi nejméně, neboť ve chvíli kdy kroje začaly mizet z české krajiny, tyto se do truhlic času uložily jako první, neboť většina mladých děvčat chtěla jít s dobou a vdávat se v kroji na důkaz úcty ke svým (zejména) ženským předkům nepovažovala za důležité.

    Pracovní kroj byl hodně podobný po celém českém území: skládal se z košilky s rukávy, sukně, zástěry a někde jedné spodnice a šátku. V různých oblastech se pak šátek vázal různými způsoby, ale v podhůří většinou na babku. Též mezi krajové odlišnosti patří to, co se běžně oblékalo přes košilku a jak měla košilka dlouhé rukávy.

    V oblasti Krkonoš to byl většinou špenzr - kabátek s baňatými dole úzkými rukávy dlouhý pouze do pasu bez límce nebo velice úzkým stojáčkem, zapínaným až ke krku, ušitý ze sukna a košilka měla dlouhé úzké rukávy. Přes košilku se nosila sukně se zvýšeným pasem asi 5cm vysokým a přes ni opět zástěra.
    Na Písecku to byl pro zajímavost kanduš - život bez rukávů s kulatým výstřihem, šněrovaným v předu, a do něj všitá hustě řasená sukně. Přes něj se pak nosila zástěra. Košilka měla krátké naprané rukávy.

    Na těchto dvou ukázkách je vidět, že se kroj úzce pojí s krajem, přírodními podmínka a lidovou náturou, kde vznikl. Logicky v horách má dlouhé rukávy, zatímco v jižních Čechách krátké. I když i v jižních Čechách se nosil špenzr nebo jupka, ale pouze v chladném počasí.


    Společným jmenovatelem jak vypadal kroj v horských oblastech je to, čím se tam lidé zejména živili. V Krkonoších je to jednoznačně krom pastvy dobytka, tkaní látek a to látek vlněných a lněných, neboť len je rostlina odolná a v horách se pěstoval.
    Takže kroje byly vyráběny převážně z lněných látek - na práci z většinou z hrubšího kanafasu (pruhy červená/bílá modrá/bílá) a hrubšího bílého plátna, na svátek pak z umně tkaných jemňoučkých a pevných bílých lněných pláten. Některé součásti kroje byly z vlněného sukna (špenzr). Ty co měly hluboko do kapsy nosily sukni jednu jak na práci, tak do kostela a to vlněnou, přes kterou oblékaly místo kanafasové zástěry pěknou bílou vyšívanou. (pod vlněnou sukni se zřejmě nosila spodnička, aby sukně nekousala – ale to ještě nemám dohledané).
    Barevnost a zdobení úzce souvisí s danou oblastí a to konkrétní vesnicí, neboť blízké vesnice sice na první pohled mohli mít kroj stejný, ale ta ten druhý najdeme mnoho rozdílů v detailech – většinou jiná výšivka, jiné zdobení, jiné barvy.

    Ad barvy, dočetla jsem se že tím že byl kroj v horách chudý a lidé toužili vyjít z každodenní rutiny, všednosti a šedi, neboť v horách a podhůří moc barevných polí nenajdeme, nosili se kroje velice barevné hlavně pentle se barvily jasnými přírodními barvami a děvčata se jimi zdobila jak se dalo.

    Je ještě hodně toho co nevím a co musím dostudovat, tak to je prozatím vše. Až bud mít nějaké písemné prameny pohromadě, určitě je zde zveřejním.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam