Dušičky (Památka zemřelých) - 2. listopadu
2. listopadu slavíme Památku zemřelých nebo-li dušičky.
Ráno na dušičky se konají bohoslužby a světí se svíce. Stále se místy konají tiché slavnostní průvody na hřbitov, kde se lidé hromadně pomodlí a pak zdobí rodinné hroby květinami, věnci a svícemi.
I když nechodíme do kostela, navštívíme hrob našich předků a vzdáme jim úctu.
Řádně hrob očistíme. Položíme věnec a živou květinu jako vzpomínku na ně a na připomínku toho do jakého rodu patříme. Zapálíme svíci - světlo duši na onom světě.
Zavzpomínáme na zemřelé a můžeme připojit vlastní modlitbu. Víte, že modlitbu nevymyslelo křesťanství, ale je mnohem starší?
Když nemůžeme hřbitov navštívit, rozžehneme svíci za zemřelé blízké a naše předky doma a vzdáme jim tak úctu.
Pokud máme hrobů několik a do setmění bychom je nestihli obejít, využijeme k tomuto úkonu ještě předchozí den - svátek Všech svatých. Stále více se však přesouvá navštěvování hřbitovů na nejbližší předchozí víkend. To si pak 2. listopadu ještě zapálíme svíci doma.
Můžeme připravit veněc na hřbitov, pokud jsme to neudělali na Svátek všech svatých a zapojit děti.
Na dušičky se peče zvláštní pečivo "dušičky", podobně jako se na svátek všech svatých pečou "kosti svatých", děti toto pečení milují.
Je zadělávané mlékem, plněné povidly nebo mákem a mělo by mít kosočtverečný či čtverhranný tvar. Jedná se o těsto kynuté, místní zvyk však může velet i jiné. Recepis najdete na konci článku.
Tímto pečivem se dříve obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudáci. Dnes jimi můžeme podarovat příbuzné či sousedy, potřebné či třeba nějakého bezdomovce. Tradice vždy myslela i na nuzné, kteří neměli co jíst a tímto zvykem, obdarovávat jídlem, je protkán celý rok tradic. Vždy se ovšem darovalo pouze různé jídlo, nikdy peníze. Peníze se dávaly pouze za odměnu a vykonanou práci, zpěv, koledu a tak dále.
Protože tohoto dne prožíváme úkony spojené s uctěním předků, měla by se jej účastnit celá rodina. Je to dobrá příležitost na vzpomínání na blízké. Naskýtají se nám vzácné chvíle k vyslechnutí prababiček, pratetiček a jiných nejstarších členů rodiny o tom jak co bylo. Tímto nasloucháním si můžeme ucelit obraz o našich předcích a prohlédnout si stará alba a vědět, kdo jaký byl a co si v životě nesl za břímě, či radost. Vězte, že je tradicí znát šest generací svých předků nejen jmény. Važme si času stráveným s našimi nejstaršími. Nevíme, jestli příští dušičky za ně nebudeme zapalovat svíce.
Na večer rozžehneme svíce v okně podobně jako na svátek Všech svatých. Svíce symbolizují zažehnání věčné temnoty a ochranu.
Na dušičky po setmění nejlépe zůstaneme doma, neboť se propojují dva světy, svět živých a zemřelých. Neměli bychom chodit na hřbitov, do lesa a na podobná místa.
Doma si pak naši předci u světla svící vyprávěli různé dušičkové povídání. Těch příběhů bylo spousta, zde jeden příběh od Pelhřimova:
„Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o jisté kmotře, která se o dušičkové noci probudila. Měsíc tu noc svítil tak jasně a milá kmotra si myslela, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle usadila do lavice a sklopila oči. Po chvilce se rozhlédla kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli velmi povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když v tom si uvědomila, že jsou to sousedé po smrti. V tom jí šťouchla nedávno zemřelá tetička ze sousedství a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno, po té co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.“(z www.ceske-tradice.cz)
„Na dušičky pamatujme,
z očistce jim pomáhejme,
budou na nás vzpomínat,
až my budem umírat..
V dušičkový večer
rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše
při nich za dušičky.
Poslední již svíce
zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo,
nikdo nevzpomíná.“
I u nás se lidé oblékali na dušičky do kostýmů a obcházeli ves zpívajíce a říkajíce říkadla za koledu. V kostýmech nesměla chybět smrtka, kašpárek s bičem a další typické české postavy. Činilo se tak v horách a podhůří, masky měly svéráznou českou formu a nosili je jen dospělí. Konkrétně se tato obchůzka držela v Podkrkonoší a na Šumavě a již na začátku 20. století témeř vymizela. Do dnes je obchůzka strašidelných masek zachována v Jeseníku a možná i v jiných oblastech o kterých ještě nevím - když tak mi napište :).
V celé zemi se karnevaly s maškarami a taneční plesy a bály činí tradičně v poměrně dlouhém masopustním období v lednu a únoru.
A i u nás je zaznamenáno dlabání zeleniny jako lampy - řepy, tuříny, později dýně. Jako dokument tohoto zvyku máme krásné obrazy Jožo Úprky z konce 19. a počátku 20. století z moravského Slovácka. Zobrazují dýně jako olejové lapmy pouze s otvorem nahoru. Jeden z obrazů najdete zde:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/6e/Jo%C5%BEa_Uprka_-_All_Souls%27_Day.JPG/1280px-Jo%C5%BEa_Uprka_-_All_Souls%27_Day.JPG Je to ale pouze jeden autor o kterém vím, který toto téma opakovaně namaloval a pouze z jednoho místa na Moravě.
Často se o dušičkách místo oleje do lamp používalo máslo.
Máslo naši předkové o dušičkách stloukali, přepustili a po setmení s ním svítili. Věřilo se, že máslo duším v očisti pomáhá proti bolesti a že když duše přijde, může si s ním rány pomazat.
Také duším svých zemřelích nechávali na talířku pečivo, mléko nebo kus večeře. Tyto zvyky se dochovaly ze slovanského dne Návy a zaznamenány jsou ještě ke komci 19. století.
Něco z historie:
Úctu a vděčnost svým předkům projevovali lidé od nejstarších dob. V těch dobách, za Keltů a Slovanů, se to činilo venku u velkého ohně za přítomnosti všech členů rodiny a konala se slavnostní večeře, kde se prostíralo i pro zemřelé předky. Chceteli se dozvědět více o ketské a slovanské oslavě tohoto času, najdete je v předchozím článku v pojednání o Halloweenu.
Výroční vzpomínka spojená s velkou veřejnou slavností se objevila v roce 998 ve francouzském reformním klášteře v Cluny, kde ji ustanovila katolická církev. Je to defakto první písemný záznam o křesťanském pojetí Dušiček. Od 11. do 13. století se církevní svátek rozšířil do dalších zemí a ve 14. století zdomácněl i v Římě a postupně se dostal i do české země. Každá země si však do tohoto svátku propsala svoje tradice a zvyky mnohem starší a tak každá země má svátek všech svatých a dušičky jiné.
Od roku 1915, kdy v první světové válce zemřelo tolik lidí, mají kněží povoleno tento den sloužit za zemřelé i tři mše.
V českém prostředí však tato vzpomínková slavnost nebyla jedinou. Také v květnu se vzpomínalo na zesnulé při svátku, který se konal okolo 13. května.
Recepis na Dušičky:
1/2 kg polohrubé mouky
špetka soli
8 dkg cukru
citrónová kůra
3 dkg čerstvého droždí
1/4 l dobrého mléka
4 žloutky
10 dkg másla
asi 10 dkg másla na potření
Do mísy prosejeme mouku se solí a cukrem a přidáme ustrouhanou citronovou kůru. Mouku zaděláme vzešlým kváskem z části cukru, mouky, droždí a vlahého mléka. Vykynutý kvásek přilijeme k mouce. Zpracujeme vláčné těsto a necháme zkynout. Vykynuté těsto rozdělíme, vyválíme plát, vykrajujeme rádlem či nožem čtverce či kosočtverce do páru. Na jeden z nich dáme povidla či makovou náplň, přiklopíme druhou stranou a znovu vykrojíme podobně jako u koblih. Klademe na pomaštěný plech nebo pečící papír. Na plechu hojně pomastíme máslem a v předehřáté troubě pečeme do zlatova.
Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Ladislava Paterko – přednášky a semináře a kniha Naše tradice
internetové stránky ceske-tradice.cz
Domácí kuchařka - J. Břízová + Rodinná kuchařka
sepsala Barbora Orságová