JEHNECI: není-li to tajemství, o jakou terapii se jednalo?
Myslím si, že konec, ať už symbolický nebo opravdový, patří k terapii obecně jako k celému životu, takže jesltiže přijde, tak je to správně a je spíš na člověku, aby ten fakt přijal s pochopením, zodpovědností a bez výčitek. A tak pak může mít jistotu, že udělal správně... Když to popíšu obecně.
Osobně, když cítím a jsem přesvědčená, že mám něco udělat a vím, že to není nějaký nesmysl v pomatenosti mysli nebo záchvatu emocí, prostě když ve svém vyrovnaném stavu cítím a vím, že mám něco udělat, tak se to snažím dokonat a mít za to rozhodnutí zodpovědnost, tím pádem si pak netřeba něco vyčítat.