STRANGERD: na mě to vždy dělalo stejný dojem, ba dokonce jsem si všiml, že jsem téměř takto "indoktrinován", protože při přednáškách o čínských teoriích literatury, jsem se neustále ošíval, při všech těch názorech vykládajících dílo jen a jen skrze autora..
nicméně poslední dobou přemýšlím, nakolik je třeba se této (v zásadě) strukturalistické představy držet, ten Barthesův text samotný je podnětný i dnes, ale pro mě osobně třeba proto, že vyjadřuje naprosto zásadní pravidlo při přístupu k textu (rozplétání, nikoliv dešifrování), stejně jako to dělá i Ricoeur, ale jinak jej vnímám v zásadě jako cíleně provokativní a s jistou rezervou...
možná je to i vzhledem k mému zaměření na čínskou literaturu, ale apriorní odmítnutí např. genetické kritiky mi přijde přehnané...

WENOUSH: laicka literarni recepce nestoji z hlediska tohohle tematu za rec a co mam ja za dojmy z prednasek a i z celkovyho pristupu "vedcu" (uvozovky nejsou mysleny pejorativne, nybrz informativne, jakoze neni vedec jako vedec a myslim ruzny kadry:), jejichz postoje k tomuhle tematu jsem mohl tak ci onak precist, tak koncept "smrti autora" je dneska naprosto majoritni paradigma...

Zpracovával jsem teď jednu takovou práci, kde jsem se (opět) snažil něco vytěžit z teorie fikčních světů; zaobírám se tam vnímáním autora v rámci čínské literární tradice, takže je to nutně pojato poněkud komapratisticky.
Nicméně by mě v této souvislosti zajímalo - co si myslíte o plodnosti konceptu "Smrti autora" dnes? A rozlišujete pak tuot "plodnost" v rámci literárněvědných kruhů a v rámci "laické" literární recepce?

Potřeboval bych trochu vysvětlit kantovskou "rovinu výrazu"; chápu tu hegeliánsko-kantovskou dichotomii roviny obsahu a roviny výrazu, heteronomiea autonomie, subjektu a objektu, ale zrovna tu rovinu výrazu chápu tak trochu instinktivně a nevím, zda správně. Ona to není tak úplně, co se tedy týká literární estetiky (resp. estetiky, filozofie umění), "konkrétní" formální kategorie, že? Jakože to není konkrétní kategorie, ale spíše abstraktní, subjektivní kategorie jakéhosi abstraktního útvaru, který je příznakový právě tím, že je umělecký...? Kdybych to hodně zjednodušil, tak je to něco jako abstraktní protějšek formalisticky pojatého básnického (ozvláštněného) jazyka?

WENOUSH: jen poznámka na okraj - nečetl jsem zatím bohužel ani jednu z nich, ale spolu s Turnerem se často jedním dechem uvádí Lakoff a Johnson: "Metaphors We Live By" (česky 2002 v Hostu)

WENOUSH: Turnera jsem četl a přišel mi hodně zajímavý, ovšem jeho způsob psaní mě dost iritoval: zhruba každých 8 stran se opakoval. Naštěstí poslední kapitola o jazyce je v tomhle směru lepší.
S myšlenkou propojení jazyka a literatury souhlasím - ostatně fikční světy se o to také pokouší a pokusy o spojení je možné vidět i ve funkční stylistice nebo textové lingvistice.

GHOSTDOGG:
blíž k tomu (myslim) v Mitosenkový...te´d jí nemám po ruce, ale doma se podivám...

a jinak k tomu co píšeš - zajímavý je, kouknout se mimo dvě zásadní modly 20. století - mimo JAZYK a mimo TEXT...čtu teď výtečnou knihu: Mark Turner - Literární mysl, která se o takovýto krok snaží a spojuje literární a kognitivní vědu...ve zkratce se snaží dovodit, že příběh předchází jazyku, že tzv. literární myšlení není nic umělého a nadstavbového, ale naopak zásadního...zatím nemám dočteno, ale ještě pak o tom poreferuju, každopádně pro mě krok zajímavým směrem...pochopitelně ale jde o další pokus o "zvědečtění", ovšem tentokrát z jiné perspektivy...

p.s. ta nedůvěra vůči dekonstrukci je také v tom, že veškeré předchozí přístupy radikálně relativizovaly jazyk...dekonstrukce relativizuje právě ty přístupy a tudíž z pohledu teoretiků tohoto okruhu vlastně napadá a polemizuje "se vším" a na to je pak snadná opdověď: "To byste mohli zpochybnit úplně všechno..."

THOMASMORTA: Co jsou konkrétněji kognitivní předpojatosti? Jako že vycházíš vždy z něčeho, co máš v hlavě a je to vždy z podstaty omezené?

WENOUSH: Hmm, hmm... Víš něco blíž k tomu, že se z toho stala regulérní metoda? Působí to jako absurdnost, ale na druhou stranu přesně toho, mám pocit, se často obával Foucault a možná to je svým způsobem nevyhnutelný, protože prostě používají jazyk k tomu, co chtějí vyjádřit, a tím už něco konstruují:D

Docela často jsem se setkal s pocitem, jakoby tyto přístupy ohrožovaly přímo nějakou základní integritu člověka a možná že jsou "útokem" na jazyk jako smysluplný dorozumívací prostředek - což je podle mě pro člověka prostě bytostně nepřijatelné, ale zároveň to vede k přehodnocení chápání jazyka: nehledat v něm explicitní, doslovný význam (který je pak ve výsledku tak snadné vyvrátit, protože je iluzivní), ale spíše nějaký implicitní, jakoby za textem, který se spíš intuitivně vyciťuje, jako domněle chápaný ve shodě s autorem (tak chápu i častou protimluvnost některých stanovisek těchto přístupů).

To co píšeš, že umožňuje používat metody, ale relativizovat její výsledky, se mi zdá právě nepřijatelné (existenciálně?) pro člověka:)... vytrácí se z toho (alespoň pro mě) jakoby společná řeč. Pro mě je to spíš v tom, nehledat doslovné významy v jazyce, ale nějakou zprostředkovanou (jazykově) intuivní shodu. (každopádně tím nevyvracím, co jsi napsal, jen spíš navazuju na svůj původní post a svůj vlastní vztah k tomuto)

WENOUSH: Tak mě napadlo, jestli dekonstrukce v Tebou podaném pojetí nemá blízko ke kognitivním předpojatostem, které lze také použít ke zpochybnění úsudkových metod.

GHOSTDOGG: no pokud vím, tak z dekonstrukce se v Americe stala regulérní literárněvědná metoda, což ale bylo něco, s čím sám Derrida zásadně nesouhlasil, protože to jde proti samotné myšlence dekonstrukce...

v tom je taky zásadní problém, dekonstrukce jako taková problematizuje koncepce "západní metafyziky" (jak praví Derrida) a tím potažmo i literární vědy a jako taková spíš rozbíjí systém a ne dílo (dílo pak rozebírá dekonstruktivistická METODA), tudíž neposkytuje prostředky k rozboru díla, ale ke relativizaci určitého přístupu k němu (byť by to byl silně zakořeněný přístup, resp. silně vybudovaná koncepce autora)...z principu se tedy nejedná o přístup k literatuře, ale přístup k teorii (i když některé koncepce jsou důležité pro chápání textu)

klíčové je si uvědomit, že všechny tyto texty (ať už Smrt autora, nebo třeba Gramatologie) jsou produktem svojí doby a země, takže jsou hodně provokativní a tudíž lehce přehnané a vymezují se proti konkrétním věcem, kde fungují dobře, ale v zásadě také snadno napadnutelné (viz právě Smrt autora)

já teda vidím uplatnitelnost tohohle přístupu právě v problematizaci metod jako takových...umožňuje to používat metody např. sémiotiky, ale relativizovat její výsledky...čímž je mi Derridův záměr sympatický a to obzvláště u literatury - není zde žádný konečný Smysl, konečné označované...a slovy Barthese je tu jenom něco k rozplétání

takže proč nerozplétat pomocí metody, kterou vlastně nebereme moc vážně ;-)

Co si obecně myslíte o post-strukturalismu/dekonstukci? Může to mít nějaké východisko? Je nejběžnější kritikcký pohled, že tyto přístupy všechno bourají, ale nic nestaví respektive nenabízejí alternativu, oprávněný a proč? Nebo nesetkali jste se přímo s něčím, co by řešilo perspektivy těchto směrů? A nejsou tak trochu iluzivní?:)

Zajímá mě to předně proto, že někteří autoři se po čase začali obracet zase zpět jako např. Barthes, když mluví o schovívavém návratu k autorovi (nebo jak to přesně je), stejně tak třeba Foucault často vyslovuje určité pochybnosti o tom, jestli netvoří to samé, co se snaží nějak zrušit/odkrýt (diskurs).

A ještě jedna otázka mě napadá: Jsou pro vás tyto přístupy nějak uplatnitelné (teoreticky/prakticky), nebo jsou ve výsledku tak vágní, že sice fascinují, ale tak trochu patologicky?.)

NICKSEKACMAGOR: zatím nic, nečetl jsem. proto se ptám :)

WYNDMYLL_238: jde to... co myslíš ty?

WENOUSH: jj, asi před 2 týdny jsem to držel v ruce a jen tak letmo prolistoval. vypadá to hodně interdisciplinárně a pozoruhodná je i forma: východiskem v každém oborovém panelu (tvořícím zde kapitolu knihy) je příspěvek významného zástupce/zástupkyně daného oboru, na což navazuje 1-3 zhodnocení daného příspěvku od dalších odborníků (+ to případně ještě uzavírá odpověď autora výchozího textu).

WYNDMYLL_238: takže už to vyšlo?
na to jsem velice zvědav, doporučoval to Bílek, že je to jediná kniha, kde se to řeší fakt mezioborově...

Malej, opět víceméně nejspíše banální, dotaz, ale co byste mi řekli na termín realistický efekt v literatuře - zejména próze - devatenáctýho století, respektive abych byl doslovný - Současná diskuse o romantismu / romantismech, biedermeieru a realismu, resp. naturalismu (mimetické chápání umění versus fikční charakter literatury, tzv. realistický efekt).? Mám to chápat jen jako termín, ve kterým se jedná o napětí mimese a fikce, nebo to chápu blbě?

A ještě jedna podotázka; kdysi mi byla doporučena Sylvie Richterová, resp. její studie (jedna, více?) o deníkové literatuře - nevíte, ve kterém souboru studií je ta deníková literatura zahrnuta?

Dík.

GHOSTDOGG: díky moc. tu řadu jsem takhle utvořil sám v pořadí víceméně náhodném :) fabule/syžet chápu, ale vztah syžetu a děje nebo zápletky se ukázal jako nejasný. každopádně děkuju, s tímhle už si nějak poradím.

btw., narazil jsem na to u Haydena Whita (Metahistorie), kde je původní "mode of emplotment" do češtiny přeloženo jako "modus konstrukce zápletky". což je - s ohledem na poznámku překladatele, která se právě pojmy "plot" a "emplotment" zabývá - celkem v pořádku. Juraj Šuch ovšem ve své studii o Whitovi (vydané dříve než český překlad) překládá "mode of emplotment" jako "modus sujetu" a to mě znejistilo...

WYNDMYLL_238: Definice budou asi nekonečný problém, protože mnoho hlav pomazaných si pro svůj účel nově nadefinovává termíny, takže je pak nutné je chápat ve vztahu k tomu, co právě čteš. Nicméně něco z toho snad vyleze. A ty tři termíny si našel takhle spojené v řadě? Jestli jo, tak v tomto případě by mohl děj nahrazovat právě fabuli, ale jistý si tím nejsem.

Libor Pavera – František Všetička: Lexikon literárních pojmů; 1. vydání. Olomouc 2002

DĚJ - jedna ze základních kategorií zpracování skutečnosti, resp. fikce v literárním textu; do ucelené podoby sestavená řada navzájem provázaných akcí. Někteří badatelé užívají také termínu fabule (*), jiní syžet (* J. Mukařovský). Převládá v epice (*) a dramatu (*), příp. ve filmu, zatímco v lyrice je děj utlumený. Základem děje je příběh a události, které vycházejí z interakcí mezi jednotlivými postavami. Děj probíhá od expozice po rozuzlení (takto jej vnímá čtenář), zpracován však může být také opačně (pokud je příběh vyprávěn v retrospektivě). Zatímco v elementárních formách se vyskytuje děj jednoduchý, ve větších epických nebo dramatických dílech se vyskytuje hlavní dějová linie, k níž se přičleňují děje vedlejší (epizodické). Odborná literatura rozlišuje různé typy dějů (statický, dynamický, situační, patetický atd.). Existují žánrové komplexy, které nevěnují pozornost popisům a úvahovým složkám a soustřeďují pozornost na množství příběhů rozehraných mezi postavami (detektivky, dobrodružná literatura atd.).
Literatura:
B. Tomaševskij. Teorie literatury. Praha 1970;
J. Hrabák. Poetika. 2. vyd., Praha 1977;
A. Kulawik. Poetyka. 3. wyd., Kraków 1997.

SYŽET (z fr. sujet = námět, látka) - termínu se užívá jako (1) označení látky literárního díla, (2) v protikladu k fabuli (*) definovali syžet příslušníci ruské formální školy (V. Šklovskij a B. Tomaševskij) jako způsob uspořádání dějových složek. Když autor začne psát epické literární dílo, vychází z fabule a směřuje k syžetu (používá různých syžetových postupů), čtenář naopak si za pomoci syžetu rekonstruuje fabuli, příhodu samu. Syžetovou výstavbu si jako vděčné téma objevili ruští formalisté, zejména V. Šklovskij. - Někteří badatelé rozumí pod syžetem podklad, pre-text, námět vyprávění, za fabuli potom považují jeho umělecké zpracování.
Literatura:
V. Šklovskij. Teorie prózy. Praha 1948;
B. Tomaševskij. Fabule a syžet, in: B. T, Teorie literatury, Praha 1970.


Slovník literární teorie
Zpracoval Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV
Redigoval Štěpán Vlašín, Československý spisovatel 1984.

■ DĚJ
1- ve starším pojetí český ekvivalent pro -> fabuli; jindy pro -> syžet (Mukařovský).
2. nověji jedna ze syžetových kategorií, totiž ucelená řada akcí, které navazují specifické vztahy s ostatními kontexty (postav, vnějšího prostředí a vypravěče). D. rozvinutý do složitějších kauzálních souvislostí je jedním z charakteristických znaků -> epiky a -> dramatu. D. jako celek probíhá od expozice k rozuzleni (srov. též -> expozice, -> kolize, -> krize, -> peripetie, -> katastrofa). Spjatost jeho jednotlivých fází a opodstatněnost dějových zvratů zajišťuje tzv. -> motivace. Rozpor mezi postupností vyprávění a dynamickou jednotou vyprávěného probouzí dějové napětí. Podle množství odboček (-> digresí) a vsuvek se rozlišuje d. jednoduchý od d. složitého. Nejsouvislejší vrstva d. se nazývá d. hlavní (někdy rozdvojený na dva d. souběžné anebo např. v moderní próze vůbec neidentifikovatelný) v protikladu k vícerým d. vedlejším. Pokud postava mění své životní prostředí, překračuje hranice dané svou rolí, sociálním postavením a místním určením, je d. dynamický, v opačném případě d. statický. Jestliže dějové zvraty rezultují z okolností, vnějších poměrů a osobních kontaktů, vzniká d. situační, jestliže naopak z aktivity postav, označuje se d. jako povahový (charakterový). V povahovém ději jsou postavy vedeny buď étosem, tj. ustálenou mravní zásadou - d. etický, nebo patosem, tj. chvilkovými vzněty a náladami - d. patetický.
Lit.: N. Krausová, Rozprávač a románové ka¬tegorie, Bratislava 1972. Problémy sujetu — Lite¬raria XII, Bratislava 1971.

■ SYŽET
(z franc. sujet = námět, látka, téma) - označení pro systém tematických složek (děje, postav, vnějšího prostředí, vypravěče), jak vyplývá z celkové konstrukce a z celkového průběhu epického díla. Oproti -> fabuli, která je řadou chronologicky a kauzálně podmíněných událostí obsažených v díle, se s. jeví jako příznakový protiklad, její konkrétní uplatnění a provedení. Zatímco čtenář na základě s. rekonstruuje fabuli, tvůrčí proces autorův naopak vychází z fabule a směřuje k s. Autor, vytvářeje z fabule s., rozhoduje tyto hlavní problémy: a) kdo, jaký vypravěč nebo která postava bude uvádět jednotlivé motivy fabule; b) v jakém časovém pořádku a s jakou motivací; c) jak budou zdůrazněny jednotlivé části fabule, zdali budou rozvedeny (např. zdržovaná expozice), anebo zůstanou netematizovány, naznačeny pouze kontextem (např. tzv. náhlý začátek), zastřeny odbočkami, zrcadleny -> leitmotivy atd. S. je tedy, jinak řečeno, specificky vyprávěná, komponovaná a tematizovaná fabule literárního díla.
Ve vývoji literární teorie byly korelativní pojmy s. a fabule vykládány leckdy nedialekticky. S. byla přičítána pouze funkce formální a fabuli pouze obsahová, což všeobecně neplatí. Fabule nemusí vycházet z reality, a naopak syžetová výstavba může vnuknout i banální fabuli nový smysl. Obsah díla se konstituuje zpravidla v konfrontaci mezi fabulí a jejím ztvárněním. Metody syžetové výstavby podrobil objevné analýze V. Šklovskij.
Při rozličných typech syžetové výstavby (syžetových postupech) může být hlavní váha položena na děj (dobrodružná literatura), na postavy (psychologický román), na prostředí (románová kronika), na konflikt mezi postavami (drama). Syžetové postupy se uplatňují buď zahalené - téma je rozvíjeno co nejvěrohodněji (realistický román), anebo obnažené, záměrně zdůrazněné, takže se dokonce s. může stát novým vlastním tématem (román o románu, -> parodie). Literární směry a školy jeví sklon syžetové postupy kanonizovat. Lit.: N. Krausová, Rozprávač a románové ka¬tegorie, Bratislava 1972. Litteraria XII, Problé¬my sujetu, Bratislava 1971. V. Šklovskij, Teorie prózy, Praha 1948. B. Tomaševskij, Poetika, teó¬ria literatury, Bratislava 1971.

■ ZÁPLETKA
dynamický motiv fabule, který určuje další vývoj děje; pojmu z. se nejčastěji užívá pro stavbu dramatu, obsah termínu - na rozdíl od -> zauzlení (kolize) - nevytváří již první konfliktní střetnutí jednajících osob, ale tvoří jej až vlastní základní -> konflikt děje (např. motiv lásky, která naráží na překážky, viz Shakespeare, Romeo a Julie). Tak z. může obsahovat už -> expozice (Hamlet), ale může být také přesunuta až do další fáze hry (motiv žárlivosti v Othellovi), zatímco předcházející část děje vyplňují vedlejší epizody (v Othellovi v tomto smyslu únos Desdemony, konflikt Cassia a Jaga atp.), které před otevřením vlastního konfliktu hry odhalují charaktery jeho hlavních aktérů.
Lit.: B. Tomaševskij, Poetika, Bratislava 1971.

■ ZAUZLENÍ DĚJE
počátek a rozvíjení základního -> konfliktu ve fabulované struktuře, nejčastěji v dramatu. Termín z. d. ve stavbě dramatu splývá obvykle s pojmem -> kolize, zahrnuje v sobě podobně ty okolnosti děje, které ve výchozí situaci směřují k otevření základního konfliktu hry. V širším smyslu z. d. představuje část dramatu od jeho -> expozice až po okamžik obratu (-> peripetie), od něhož nastává -> rozuzlení děje.
Lit: Aristotelés, Poetika, Praha 1964. V. M.
Volkenštejn, Otázky teorie dramatu, Praha 1963.

■ FABULE
(z lat fābula = vyprávění, bajka) - přirozená (empirická) řada událostí, popř. jednotlivá příhoda, kterou lze vyabstrahovat ze -> syžetu. Rozlišení f. a syžetu pochází od ruské formální školy a umožnilo analyzovat epickou konstrukci díla. V. Šklovskij v Teorii prózy chápal f. jako materiál pro syžetové ztvárnění, později však tento protiklad opustil. Sovětská literární teorie 30. let (Timofejev) s rozdílem nepracuje, protože v realistické próze je rozestup f. a syžetu nezřetelný- nejvýrazněji se jeví ve vypravování s tajemstvím. Rozlišení f. a syžetu bývá obvyklé v teorii německé (Geschichte - Fabel) i anglické (story - plot). Soudobá generativně a sémioticky zaměřená literární teorie navazující na V. Proppa (C. Bremond, A. J. Greimas, M. Pop, J. M. Meletinskij) studuje f. jakožto „paradigmatickou zásobárnu" epických postupů, které se konkretizují v syžetu. Podle názoru Hrabákovy Poetiky však toto hledisko opouští dílo a pojem f. redukuje na látku, resp. materiál před dílem. Rozdílnost binárních pojmů f. a syžetu dokresluje skutečnost, že mohou existovat formy bezfabulární, ale ne bezsyžetové (lyrika, antiromán). Rozlišujeme f. jednoduchou a rozvětvenou. F. jednoduchá se vyskytuje v elementárních formách vyprávění (pověst, pohádka, balada, anekdota, podobenství), s f. rozvětvenou pracují velké epické žánry jako románová kronika, moderní sága, epos.
Lit.: V. V. Kožinov, Sjužet, fabula, kompozi¬cija, in: Teorija literatury I, Moskva 1962. N. Krausová, Rozprávač a románové kategorie, Bra¬tislava 1972. Problémy sujetu - Litteraria XII, Bratislava 1971. V. Propp, Morfológia rozprávky, Bratislava 1969.