Tichá dohoda - Cizí pohled
Cizí pohled v davu za mnou
lidi před ním uhýbaj
snad se jejich oči bojí
snad se stydí za svou tvář
já nechci stejná být

tak lidé kolem kráčí
někteří nesou svůj kříž
tak lidé kolem šlapou na můj stín
nikdo se mi neomluví
já nechci stejná být ...

Cizí pohled v davu mizí
přichází studená tvář
jak tu ještě dlouho
dlouho budu stát
a co mě ještě čeká ?

Já nechci stejná být !!!

Když už dostal toho Anděla :-)
Karel Plíhal - Tchýně
Někdo zvoní, nadávám,
nemám ruce volné,
právě tchyni vyndávám
z kyseliny solné.
Pár gumových rukavic
marně šmátrá po dně,
nezbylo z ní vůbec nic
i když jí bylo hodně.

Píseň o olivě
Jan Skácel

Píseň je modrá a zlatá
a každý máme svou
zahradu o jedné olivě
zahrádku getsemanskou

Bolavé srdce na dlani
a hosty nepozvané
prsty jak paličky cimbálu
hadříky obvázané

A známe průzračná rána
kdy smutek nevábí
dálka je čistá a jasná
a vítr z hedvábí

Za koho je ten vítr
do jakých dálek jdou
lidé okolo zahrad
s jedinou olivou

Tomáš Kočko - Čarodějka (z alba HODOVNICE)

Uprostřed rozbředlých dní
do snů a přání,
upírá planoucí zraky,
ke kamenům ...

Úcta a povinnost,
zodpovědnost jí brání
být svá,být svá, být svá,
svoboda...

Končí se den,
ona za oknem napjatě čeká...
kostelní hodiny než odbijí půl,
dostává křídla, podobu svléká
tam na kopci stojí kamenný stůl.
Utíkej...

Bělostné paže a kotníky zbrocené krví,
hojivě políbí řeka...
utíká dál....
Noc, její spojenec, tiše ji poví,
tam nahoře, nahoře, čeká bál,
utíkej...

Cestou si do dlaní nasbírej divoké býlí,
rozemni, přivoň si...
tělo pohltí tma.
Poděkuj stromům a křovinám, že tě skryly
tam nahoře, na kopci jiný svět začíná....

Uprostřed horoucí noci pak tančí a zpívá,
v tom je ta síla, ta síla, ten klid hledaný,
vznáší se na stéblech trav, rusalka divá,
do vlasů kouzlí jí měsíc s hvězdami....

Kobajaši Issa

Slimáček malý
pomaloulinku šplhá
na horu Fudži.

Antonín Sova - Sloky ironické

Ty spokojen jsi jenom na chvíli,
tu chvíli, co svůj život necítíš,
co na dny nemyslíš, jež ranily,
ni na ony, jimž kráčíš stále blíž.

Ba líp je necítit, co zavěsil
ti život na hruď, bedra, na šíji,
jak ubohý neb jak jsi směšný byl,
a jak tě přitom zvolna zabíjí.

Co z tebe udělal, to neznat líp,
své otroctví si každým odbýt dnem,
a nechat život drsný příští vtip
o velkém člověku svobodném.

Tak možno ještě klidu dosáhnout,
i možným štěstím zkájet duši svou,
a skorem netoužit se zbavit pout,
a přilnouti k nim s láskou dědičnou!

Fráňa Šrámek: Prosinec

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až noční půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý, náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světélka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají...

Óšikoči no Micune: Sníh
Na pustou cestu napadal sníh,
zavál už stopy po kročejích.
Já sem ta cesta, smutek je sníh,
kdo půjde kdy v mých šlépějích?

Dnes ráno jsem uviděl nejlepší holku svého života
vlasy sestřižené kosou smrtihlava smrti
smrt krásných dnů
smrt holka smrti
Dnes ráno nemám náladu se probouzet a oči namalované krásou
nádherné barvy žiletek věčnosti
budeš napadat mně i sebe boxerskou rukavicí lásky smrti a pravdy
budeš klást miny pod můj žal
budeš schovaná pod pařezem naděje v lese plném psychiatrů
jako božských psychiatrů
zrozených v pralese mezi opicemi naděje peněženky plné
zlatých brouků chrobáků a ty a my
jeden za druhým odcházíme zbudovat vlast
jako klášter hospody kde švitoří královna pavouků
která mi nad hlavou plete koláč pavučiny
zodpovědný za svou jako tvou smrt
bude tě bičovat
tebe jako sebe na provaze plném oběšenců
beznaděje prázdnoty a hrůzy
a leknínů toho léta
které je víc horké než tvoje ramena
uprostřed křídel motýla nádhery
náhody svobody šílenství a pravdy
budu pít alkohol tvých rtů
uprostřed nesmírného ticha
bučí vlak
v lesním tichu tvých a mých uší
bude brzy konec jedné pohádky
básni jdi spát
a probouzej se se mnou
na louce rozkvetlé beznaděje v ústavu kde spím věčně
a očima plnýma revolveru rusalek a ty
spi
čekej
a odejdi

/K. Šebek/