Donát Šajner
Jak milovat
Když vítr miluje, točí se kolem bříz, hladí trávu
a pošťuchuje vodu v rybníce. Jak miluje voda?
To vědí kořeny olší a kameny u dna. Vždycky cele!
Možná, že les zná Dekameron a dávno, dávno
se rdí borovicí.
Šel jsem šeptat lípy, navoněné a plné drahokamů včel.
Marnivé až k dekoltu větví. A sladké k opití.
Touhou zmíraly jabloně, protože nemohly najít vítr.
Když cesty se k sobě blíží, ještě se slastiplně prohnou.
Boky skal znají nalehnutí mraků a blesku polibek,
Kdo řekl motýlům, jak vysoko je vynese touha?
Němými ústy ryb zní stále láskyplně opakované ó.
Kam chodí slibovat svou věrnost labuť
a kde jsou hory, které svědčí o milování orlů?
Samoty čekání, drásavé a horké jak Sahary,
nekonečné cesty a pády.
Jen být, jen žít, jen milovat!
Každou minutu, každou vteřinu zní údery srdce.
Slyším je za noci měsíčné na nebi i na zemi,
neboť není větší síly v žádné elektrárně světa
a nerozsvítí více očí ani blesk velehor,
než dusno chvil, v nichž krev vře jak moře,
když se tvořila země před narozením života.
Co s atomem, když v doteku prstů je větší síla,
když v lalůčku ucha té jediné je uragán,
který převrací lodě jistot a vyvrací skály.
A není tón, ani ten netopýří, tak slabý,
aby rychlostí
krátkých vln rtů neoběhl dokola celou zeměkouli.
Nehet i vlas o tom ví a možná, že ledovce tají,
když trvá objetí zamilovaných.
I slunce z nich čerpá sílu, jinak by zhaslo.
Copak může svítit a hřát, nebýt milenců?
Oni točí světem a udržují hvězdy na svých drahách,
neboť neznají překážek, ani tíže, ani hlubin.
Bez křídel vzlétají, bez váhy padají.
Chce se mi křiknout:
Pojďme všichni,
až se dva políbí, jako když rosa z růže skane.
Vzdejme jim dík. Stvořili nový svět.
Všichni v něm budeme žít po celou věčnost.